Tažení na východ, den třetí: moknutí na Spiši

Nejprve ovšem meteorologie takto laškovala pouze s mou osobou, neboť ostatní osazenstvo chaty nebylo na rozdíl ode mne ochotno vstávat zrovna s hrabavou drůbeží. Aspoň se to tak zprvu jevilo, když jsem si tak postával na místní železniční stanici a vyhlížel vhodné pohybující se objekty k focení. Jenže místo objektů kolejových jsem se dočkal dvou objektů pěších - v mých šlépějích se na stanici Východná dostavili Tomáš a Juraj, kteří tak napravili mé nelichotivé mínění o vztahu mladé generace k opouštění pelechu před polednem. Oba přátelé ovšem měli ke svému kroku pádný důvod: zdokumentovat průjezd snad posledního českotřebovského „peršingu“, který jim chyběl ve sbírce trofejí.

Pak jsme si společně vyfotili ještě nějaký ten nákladní vlak a uznali, že by nebylo od věci vrátit se do chaty, kde se naši přátelé už jistě po nás shánějí, abychom vyrazili za dalšími zážitky. Tato naše úvaha se ukázala až přespříliš optimistickou, neboť naše dočasné obydlí připomínalo zámek Šípkové Růženky a z ložnice se ozývalo hluboké odfukování nocležníků. Spali tak spokojeně, až jsem jim to záviděl a nemohl odolat nutkání zachytit onen poklid na záznamové médium. Dokonce ani blesk je nevyrušil, o vrzající podlaze nemluvě. Takže bylo nutno přikročit k radikálnějšímu řešení: u Shalomka a Krokodilka zafungovala vůně uzenek ohřívaných ke společné snídani, u Matthiase pak postup jiný. Jaký, to přesně nevím, protože jeho realizátorem byl Tomáš. Hlavně, že dotyčného úspěšně pozvedl z podestýlky ke korytu.

Dostatečně probráni a nasyceni, vydali jsme se společně nejprve znovu na železniční stanici, kde jsme kromě historického hromadného portrétu pořídili i něco snímků s mašinkami. Čest a sláva patří společnosti ZSSK Cargo, která nám pro oživení „dvojičkové“ fádnosti uchystala vlak s jednou „rakaňou“ v čele a druhou na postrku. Po tomto finálním úlovku jsme už jen v pětici (Juraj byl rodinou z akce odvolán v souvislosti s pověřením jinými úkoly) vyrazili expedičním vozidlem za předem plánovanými metami onoho dne. Opět rozdělenými podle zájmů účastníků. První na řadu se svými potřebami jsem měl přijít já, a tak jsme zamířili do depa ve Spišské Nové Vsi. Neuvítalo nás zrovna nějak radostně, neboť přeprška, která nás zastihla během cesty přes Poprad, se změnila ve vytrvalý a docela protivný déšť.

Už z tohoto důvodu jsme prohlídku místních vozidel pojednali poměrně stroze, se zaměřením na ta nejzajímavější. K nim nepochybně patřila už legendární pomníková modrá „bobina“, pětatřicátá „fujara“, nabouraná kdysi s účastí jednoho našeho člena, či odpojený a navíc jednoho dvojkolí zbavený díl jisté „dvojičky“. Zajímavý byl i specifickým způsobem napájený hnaný transportní podvozek pro přepravu lokomotivních skříní. Vrcholem našeho pobytu v depu však nepochybně bylo relativně důvěrné seznámení se Matthiase se zelenou lokomotivou. Instruktáž od povolané osoby na něj zapůsobila tak blahodárně, že nám dokonce milostivě pokynul z kabiny „dvojičky“. Úžasný zážitek pro všechny zúčastněné!

Čas oponou trhnul a před námi vyvstal úkol regenerovat naše tělesné schrány, které se neodbytně dožadovaly potravy a také aspoň částečné dehydratace oděvu. I jali jsme se hledat zařízení, které by tyto naše potřeby uspokojilo. Nebyli jsme po této stránce dostatečně obeznámeni s místními poměry, a tak se řešení vyvstalého problému ukázalo složitějším, než jsme očekávali. V centru Spišské Nové Vsi rozhodně hustota osvěžoven neodpovídá zvyklostem v jiných zemích, třeba jen v západní části bývalého Československa. Slibně se tvářící restaurace s výraznou nedělní slevou se ukázala být rezervovanou pro uzavřenou společnost, další dvě údajně stravovací zařízení zase neslibovala to, co jsme si představovali pod pojmem oběd. Až podnik s nám jistě sympatickým názvem Nostalgia dokázal sladit své služby s našimi akutními potřebami.

Po chutném obědě v zajímavém, byť výzdobou poněkud přeplácaném prostředí jsme uspořádali bojovou poradu a po ní se pod heslem „Nasvícené mašiny fotí každý bl...“ vyřítili k uspokojení potřeb převládající části výpravy moknout k trati. A tak jsme se posléze ocitli jako dokonalí volové ve společnosti apaticky se popásajících krav v traťovém úseku Matejovce n.H. - Chrasť n.H. Matthias se poučil, že takové šotění není mnohdy procházka růžovým (či slunečnicovým) sadem, ale také pachtěním se blátem a prodíráním mokrou vegetací. A já zase, že jsem se měl blíže seznámit s taji svého digitálního zařízení, protože plná automatika na světelné podmínky byla (kterak vyšlo najevo později) přece jen poněkud neuvážené řešení. A spolu s Milanem jsme také došli trpkého poznání, že jen vlakofil skutečně nemyslící na nic jiného, než sled projíždějících vlaků, si nechá pevnou obuv v kufru auta a vyrazí do promáčeného terénu v teniskách.

Výše zmíněný zastánce červených drátů se v prostředí dokonale a všeobecně zeleném a obklopen podivně si počínajícími společníky zjevně necítil dvakrát dobře a vůbec se nebavil. Ale jen do chvíle, než s ním Tomáš (ten to s lidmi opravdu umí!) zapředl odbornou debatu na téma napájení stejnosměrného trakčního vedení a fungování zdejšího zabezpečovacího zařízení. Pak jsme je už nemohli od kolejí odtrhnout a naloženi v gumokolním přibližovadle nějakou dobu marně vyhlíželi, kdy se konečně vynoří ze zářezu trati. Když se tak stalo, hodlali jsme pokračovat na jiné místo této železniční magistrály, které mělo být (ovšem za příznivějších podmínek) vysoce atraktivní. Výhodou aktuálního počasí bylo však nesporně to, že jsme nemuseli bádat třeba nad skutečností, který směr průjezdu nastudovaných vlaků bude pro naše záměry výhodnější.

Naši traťoví experti po poradě s jízdním řádem vybrali zastávku Spišský Štiavnik s jejím obloukem, mostem a tunelovým portálem. Počasí se sice poněkud umoudřilo, ale přece jen nebylo toho druhu, který by nám na ono nesporně fotogenické místo přivedl nějakou konkurenci. Takže jsme se mohli zcela nerušeně věnovat své bohulibé činnosti až do doby, kdy už na nejbližší časové období nehrozil žádný průjezd řádného vlaku. Doba byla pokročilá, nohy mokré a mysl poněkud znavená, takže se (nejen asi) mé myšlenky toulaly kdesi kolem útulné chaty ve Východné. Jenže Tomáš se vzbouřil: nositelku nicku jeho kamaráda Juraje jsme si už zvěčnili a jeho vlastní kmotru 362.001, která je už na trati, bychom pominuli? Tento zcela oprávněný argument nás přiměl cestou k dočasnému domovu hledat ještě jednu fotozastávku.

A tak jsme zastavili na silnici mezi Važcem a Východnou a hledali si každý (ovšem krom už zase poněkud otráveného Matthiase) nějaké místo k zachycení jízdy památného esovitě rychlého prototypu. Teprve když jsme učinili této (nakonec nám všem milé) povinnosti zadost, mohli jsme spokojeně pokračovat k našemu lesnímu útulku. Nejspokojenější byl ovšem Tomáš, že jsem vyhověli jeho přání a domů si odnášíme (navíc ke všemu ostatnímu) také obrázek mašinky, s níž se ztotožnil svým nickem. (A možná nejen jím, ale tuto úvahu bych si netroufal rozvádět.) Večer na chatě pak probíhal s obdobným programem, jako tomu bylo už po večery předešlé. Snad se jen při hodnocení dne trochu víc povídalo o navštívených místech, v tomto případě tedy konkrétně o Spišské Nové Vsi. A o fotografické pravdě, květech, kostelech a tatranských vrcholcích...

Když se to vezme kolem a kolem, tak nakonec ta neděle nebyla až tak hrozná, kterak o ní zpívala Hana Hegerová. Jak se (poněkud nečesky) mnohdy říká, všechno je o lidech. A tak naše přátelská skupinka, stmelená společným zájmem o železnici (byť s různým přístupem k ní), úspěšně přežila jak neděli samotnou, tak nástrahy jejího počasí. V podstatě v naprosté pohodě ducha (když už tělo bylo o pohodu poněkud ochuzeno), pořád s neutuchajícím humorem a stále dobrou (věřme, že i u našeho nešotouše a střídavce) náladou. Tento „pozitivní přístup“ k realitě nás ostatně provázel po celou dobu našeho pobytu na Slovensku, jak se ukáže také v dílu příštím.

Titulní snímek: 04.05.2008 - Spišský Štiavnik: 362.012-7 v čele R 1504 "Šarišan" © PhDr. Zbyněk Zlinský