Vlakem na Neuschwanstein

Každý rok se vydávám na víkendový výlet do Bavorska a letos tomu nebylo jinak. Dlouho jsem přemýšlel nad cílem, měnil plány, situaci trochu komplikovala výluka mezi Domažlicemi a Furth im Wald, nebylo jasné, jak budeme přesně po Bavorsku pokračovat. Nakonec bylo rozhodnuto navštívit Augsburg, Ingolstadt a Füssen ležící 4 km od zámku Neuschwanstein.

Celá akce propukla v sobotu v jednu ráno, kdy jsem v Olomouci počkal na své dva spolucestující a společně jsme nastoupili do značně nevábného rychlíku Excelsior. Jeho slovenská „béčka“ vypadala ještě zuboženěji než obvykle, v našem kupé evidentně probíhala demoliční derby. Brzy zjišťujeme, že něžná třetina naší výpravy zapomněla přes internet zakoupený Bayern-Ticket. Doma na rádiu mu evidentně bylo dobře. Nu což, koupíme jiný. Bayern-Ticket je vůbec nejvýhodnější variantou, za 27 € můžete cestovat v sobotu nebo v neděli po Bavorsku v regionální dopravě celý den, a to v maximálním počtu pěti lidí. Platí i v pracovní dny, ale až po 9. hodině. Jeho variantou je Bayern-Ticket single pro jednu osobu za 19 €. Nákup přes internet vyjde dráže (příplatek 3,5 €), protože jízdenka kupodivu nejde vytisknout, ale přímo se zasílá poštou. Tentokráte jsem poštu musel pochválit, protože lístek dorazil z Německa během pouhých tří dnů. Normálně bych tento způsob nákupu nezvolil, ale vzhledem k výluce nebylo jasné, kolik času v pohraniční stanici Furth im Wald zbude, tak jsem raději zvolil tuto alternativu. Jinak zde obvykle probíhá přepřah, takže bývá deset minut času.

Cesta z Olomouce do Plzně probíhala docela svižně, byť nepohodlně, jízdní doba dnes činí necelých pět hodin, takže se nevyplatí kupovat lehátko. A kvůli nočnímu klidu to ani není možné, pokud si nezaplatíte celé kupé. Do Plzně dorazíme s menším zpožděním po šesté ráno a bereme útokem zdejší pekárnu, plnou výtečného pečiva a vaří tu také čaj a kávu. Hodinka rychle uteče a již přijíždí náš rychlík do Norimberku. Je sice vypraven z Prahy, ale nechtělo se mi okounět v Praze ve čtyři ráno, proto jsem pro přestup raději zvolil Plzeň. V Domažlicích jsme za chvíli, a pak již probíhá obvyklá výluková anabáze, autobusů naštěstí bylo dost, akorát na přestup do vlaku bylo málo času, takže koupě Bayern-Ticketu v automatu byla spíše sportovním výkonem. V nákupu mi zacláněl brblající německý stařík, který si ovšem evidentně nic kupovat nechtěl, a chvíli mi také trvalo, než jsem se v ovládání zorientoval.

Byl jsem zvědav, co s námi do Norimberku pojede, a k mému překvapení nás na nástupišti čekala třídílná postarší jednotka řady 614 ze 70. let, na německé poměry už poněkud vyběhlý model, ale u nás stroj podobné kvality pro regionální dopravu ani nemáme. V Norimberku se přesouváme do patrové soupravy směr Ingolstadt, ale záhy zjišťuji, že nejedeme přímou trasou po nové vysokorychlostní trati, kde jezdí v regionální dopravě Nürnberg-München expres, ale do Ingolstadtu míříme dosti velkou oklikou přes Treuchtlingen. Plán byl operativně změněn, když jsem ve Treuchtlingenu spatřil vlak do Augsburgu, a urychleně přesedáme do komfortní příměstské elektrické jednotky řady 425/435. Zapůsobí především prosklené přepážky, takže jde vidět přes celou soupravu, pouze WC je jedno na všechny tři vozy. V Augsburgu si především pořizuji jízdní řád Kursbuch Europa za 12 €, který obsahuje jízdní řády všech hlavních evropských tratí včetně řady méně významných. Pokladní mě ihned odhalila, když mi při koupi popřála dobrou zábavu, neboť takový jízdní řád je pro železničního cestovatele opravdu výborná „hračka“ na řadu večerů. Augsburg je nádherné výstavné město přibližně o velikosti Brna, až do 19. století byl svobodným městem. Jezdí zde článkové úzkokolejné tramvaje a jelikož Bayern-Ticket platí také na autobusy a MHD, vezeme se na jeden konec centra a procházíme celým středem. Zaujmou především dva velké gotické dómy a místní zajímavost – Fuggerei, což je nejstarší sociální čtvrť na světě ze 16. století. Nájemníci pocházeli z řad zchudlých augsburských občanů, platili nájem pouze 1 zlatý ročně a jako nehmotný poplatek se měli každý den modlit ke svému donátorovi. Tato čtvrť má celkem šest bloků, vlastní kostel i školu. Žel se platí vstupné a ani jsme neměli dostatek času, takže jsme si památku prohlédli jen zvenku. Byli jsme rádi, že jsme si na Augsburg udělali více času a nezajeli do Ingolstadtu, město stojí rozhodně za podívanou.

Z Augsburgu vyjíždíme přímým osobním vlakem do Füssenu, který leží na konci lokálky přímo pod Alpami. Jezdí tu dvoudílné jednotky řady 628, určené pro místní tratě, žel klimatizace příliš nefunguje a okna jsou neotvíratelná, takže brzy celý vlak upadá do letargického spánku. Do Füssenu jezdí dokonce i klasické soupravy s typickým dieselem řady 218, na druhém konci s řídícím vozem, a i v této části Bavorska naleznete dnes v Německu všudypřítomná „Desira“ řady 642.

Do Füssenu dorážíme i s davem turistů v podvečer a vyrážíme na prohlídku. Upravené ulice, malované fasády, spousta hospůdek se zahrádkami a nápisy „Zimmer frei“ nás nenechávají na pochybách, čím se zdejší obyvatelé především živí. Nad městečkem se tyčí jeden z nejvýznamnějších gotických hradů v Německu Hohes Schloss, který vyniká svým malovaným nádvořím. Ani o něco níže stojící bývalý klášter sv. Manga, který tu pobýval již v 8. století, se nenechává zahanbit, dnes je v něm umístěna radnice a muzeum. Náš hotel se nacházel až za městem u zdejších vodopádů na řece Lech, jednalo se typický bavorský dům, s nostalgicky udržovaným interiérem, pivní zahradou a asi sedmi pokoji k pronajmutí. Ani jsme neplatili příliš mnoho – za tři osoby 85 € včetně snídaně. Velmi mě zaujal tamější ubytovací řád – bylo v něm upozorněno na zdejší kočky, které se rády toulají po domě a jsou velmi zvědavé. O tom jsme se také brzy přesvědčili, když nás přišel navštívit tlustý černý kocour s šátkem a rolničkou kolem krku. Brzy však zmizel do vyřezaného otvoru ve dveřích protějšího pokoje.

Ráno po vydatné snídani a pokocháním se zdejšími vodopády vyrážíme na autobus, který nás odváží do městečka Hohenschwangau, ležícího pod Neuschwansteinem. Koupě vstupenek se odehrává s typickou německou důkladností. V městečku je umístěno Tiket-centrum, kde se prodávají jak vstupenky na Neuschwanstein, tak i na zámek Hohenschwangau, tyčící se přímo nad městečkem. Raději jsem zajistil rezervace za příplatek 1,8 €, abych se nedočkal zklamání, že už se dnes na zámek nedostaneme. Samotné vstupné stojí 9 € a dostáváme i audioprůvodce v češtině. Nejprve vyrážíme k zámku Hohenschwangau, dovnitř sice vstupenky nemáme, ale pokocháme se nádvořím a výhledem na Alpy. Na Neuschwanstein se dá jít jednak pěšky, což se nám ovšem vzhledem ke stoupající teplotě nechtělo, nebo autobusem (výjimečně v něm neplatí Bayern-Ticket). Silnice je zde tak úzká, že je provoz řízen semafory. Od konečné autobusu je jen kousek na most Marienbrücke, odkud se naskýtá nádherný výhled na zámek. Ten se jinak vzhledem ke své poloze na kopci příliš fotit nedá. V zámku se nesmí fotit, ale asijští turisté, kteří v naší skupině převažovali, toho nijak nedbali. Abych napsal něco o samotném Neuschwansteinu – byl postaven posledním bavorským králem Ludvíkem II. v letech 1869 -1886. Ludvík byl trochu podivín, při výstavbě ho inspirovaly opery Richarda Wagnera a v jejich duchu je zařízen interiér. Zámek sice zruinoval státní pokladnu, ale na druhou stranu by nikdy nevzniklo něco tak pohádkového. Ludvík neskončil zrovna nejlépe, byl prohlášen za duševně chorého a v pouhých 41 letech ho našli utopeného v jezeře.

Po prohlídce se snažíme co nejrychleji dostat zpět do Füssenu, abychom stihli vlak do Mnichova. Souprava je tentokrát tvořena „klasikou“ v čele s motorovou lokomotivou řady 218 a její nesporná výhoda je v tom, že okna jsou polospouštěcí. Inu není nad přirozenou klimatizaci. Jelikož jsme měli v Mnichově ještě dostatek času do odjezdu rychlíku do Prahy, vystupujeme ve stanici München-Passing. V okolí se však nenachází nic zajímavého, zato zde objevuji tramvajovou linku jezdící na hlavní nádraží. Tak alespoň poznáváme Mnichov z okna tramvaje. Na hlavním nádraží nám už bohužel nezbývá moc času, takže ani nestíhám fotit, a nastupujeme do soupravy R457 Franz Kafka, který nově provozuje společnost Arriva. Naše asi desetivozová souprava veze také přímé vozy do Hofu a je tvořena různě rekonstruovanými vozy, vyznačujícími se jednotným nátěrem, polospouštěcími okny a absencí klimatizace. Řazen je též zcela zaplněný restaurační vůz, jehož ceny jsou nižší než na mnichovském hlavním nádraží. Z Mnichova nás táhne „Taurus“ společnosti Arriva (bohužel jsem stihl pořídit jen jednu nepříliš kvalitní fotku na nástupišti), v Regensburgu přepřaháme a do čela se postaví dieselový „Herkules“, ve Schwandorfu pak dochází k rozdělení soupravy. Původně jsme chtěli přestoupit na Excelsior již v Plzni, ale při představě kožených sedaček raději zajíždíme až do Prahy, kde hodinku čekáme na Excelsior a konečně ve tři ráno přijíždíme do Olomouce.

Bavorsko je velice pěkná součást Německa a určitě stojí za návštěvu, a i když je Neuschwanstein trochu z ruky, nijak jsme této zajížďky nelitovali. Příští rok se opět chystáme zavítat do některého z bavorských měst či zámků.