Métro du Sahel: Sousse

O počasí

O počasí na tuniském pobřeží jsme věděli své, takže jsme nepřikládali přílišnou váhu tvrzení delegátky naší cestovní kanceláře o tom, že v Tunisku nikdy neprší. Ona těch nesmyslů ze svých pěkných úst svou neméně pěknou slovenštinou vypustila povícero. Některé byly jen zavádějící, jiné mohly vést i ke konfliktu s domorodci – třeba o tom, že Tunisko bylo francouzskou kolonií (když oni si zakládají na tom, že bylo samostatným státem „jen“ pod francouzským protektorátem) či o „policejním státě, kde vše patří prezidentovi“.

O cestě tam

Vydali jsme se už dříve naznačenou cestou od našeho hotelu ke stanici metra Sahline Sabkha, tentokrát opatřeni deštníkem (který jsme v Tunisku aktivovali snad poprvé) a sledovali v tuto poměrně ranní dobu (bylo kolem 7. hodiny) Tunisany, kterak vzdorují drobnému, ale vytrvalému deštíku. Někteří jej zcela ignorovali, jiní byli opatřeni kapucami či též deštníky.

Na stanici jsem se vydal nejprve opatřit jízdenky. Službukonající železničář byl vybaven přístrojem obdobným, jako používají průvodčí našich vlaků. Ovšem průvodčí místní je naopak nemají – vydávají tištěné jízdenky z bločků zastrkaných do šikovného udělátka v podobě podložky zvíci formátu A4 nebo (v případě zpátečních jízdenek) je vypisují. (A ani vybavení zdejší stanice není zjevně trvalého rázu – při příští cestě jsem byl odbaven jízdenkou bločkovou.)

Také já jsem zvolil jízdenky zpáteční, i když Banlieu du Sahel v tomto případě (na rozdíl od Gradnes Lignes) neposkytuje příslušnou slevu. Ale i tak ony přesně 2 dináry za zpáteční jízdenku pro dvě osoby jsou velice příznivá částka. A také částka ve své okrouhlosti šikovná, protože tuniská měna se třemi místy za desetinnou čárkou není příliš nakloněna korektnímu vracení drobných. Kupodivu občas dojde k „zaokrouhlení“ i ve prospěch kupujícího.

Náš vlak 510 Mahdia - Sousse Bab el Jedid vedený jednotkou YZ-E-004 přijel téměř přesně a byl poměrně plný. V dalších zastávkách před cílem se počet cestujících jedoucích ponejvíce za pracovními či studijními povinnostmi ještě zvýšil. Podotýkám, že byl čtvrtek, což je zde svým způsobem poslední plně pracovní den – Tunisané šikovně zkombinovali přikázání Koránu a evropské zvyklosti v třídenní víceméně nepracovní víkend. Značná výměna cestujících a pomalé jízdy na další trase způsobily, že jsme do stanice Sousse Bab el Jedid dorazili s téměř desetiminutovým zpožděním.

Pokud jde o komfort cestování, jednotky řady YZ-E maďarské provenience jsou vcelku pohodlné a pro zhýčkané mají i oddíl první vozové třídy. Ovšem od roku 2000, kdy jsem jimi cestoval poprvé, jejich exteriér a zejména interiér značně zchátral. V oddíle pro cestující chybí většina odpadkových košů, některá okna nejdou otevřít či naopak zavřít atp. V podstatě nic ale nelze vytknout jejich vnitřní čistotě.

O toulání po městě

Toulání, to je ten pravý výraz, který charakterizuje náš pobyt v Sousse. Vzhledem k tomu, že jsme mohli chodit po už dříve vyšlapaných trasách, mohli jsme je volit podle momentálně daných možností a tužeb. Možnosti pak ovlivňovalo zejména počasí, zprvu ještě mrholivé, posléze však už zlepšující se až do modré oblohy a sluncem zalité krajiny. Tužby jsme měli oba poněkud rozdílné – Helenu to táhlo za nákupy, mne pak k železnici.

Takže jsme od vlaku chutě vyrazili podél bývalé spojky mezi oběma místními nádražími schovat se před nebeskou vláhou do státního obchodu s turisticky atraktivním zbožím Soula Centre na Place Sidi Yahia. Sice vyrazili, ale nikoliv bezprostředně také došli – vlak stojící na nádraží Grandes Lignes nás donutil k jisté zacházce, kterou jsem pak tvrdě platil dlouhým (a z výše naznačeného důvodu nutně mlčenlivým) postáváním mezi koberci, šátky, kabelkami, plyšovými velbloudy, keramickými nesmysly a dalšími artefakty místního průmyslu. A také v dalším průběhu našeho pobytu v Sousse se takto naše zájmy vhodně doplňovaly.

Putovali jsme pak po trase přístav – supermarket Magasin Général (nedávno privatizovaný státní obchod) – Gare de Sousse – medína a její súky – Station Métro Sousse Bab el Jedid... Helena trpěla mé železniční výzkumy, já zase její (ne vždy realizované) nákupy. Jen v medíně jsem byl zatažen do procesu nabízení, přesvědčování, smlouvání a odmítání, to když jsem projevil jen mlhavý zájem o „značkovou“ sportovní obuv. Naivně jsem se domníval, že mé strádání skončilo v okamžiku, kdy prodavač přišel na to, že nemá mé číslo. Omyl. Jeho syn mne pak hodnou dobu naháněl s od konkurence vypůjčenou botkou po okolních súcích.

Mezi tyto věci podstatné (jak pro koho) jsme vhodně včleňovali odpočinek tu na zídce u kvůli počasí prázdné pláže Bou Jâafar, tu na lavičce na Avenue Mohamed V. Či dokonce v klidném parčíku u jediného místního křesťanského kostela (literatura uvádí, že Tunisané se dělí na 99 procent muslimů a 1 procento vyznavačů náboženství židovského a křesťanských). Ale i při posedávání bylo všude co sledovat a pozorovat – vzdor tomu, že to pro nás nebyla místa neznámá.

O dvou nádražích

V centru města leží dvě železniční stanice, které byly kdysi propojené a rychlíky mezi Tunisem a Mahdií si razily cestu rušným provozem kolem rybářského a obchodního přístavu podél Avenue Mohamed V a přes Place Farhrat Hached. Mně se tuto podivnost podařilo shlédnout na jaře roku 2000. Od té doby se mnohé změnilo.

Především byla výhybka mezi stanicí metra Sousse Bab el Jedid a náměstím Farhrat Hached nahrazena obloukem a zůstala tak zachována jen (spíš teoretická) možnost využití této části bývalé spojky coby vlečky z trati metra do obchodního přístavu. Je paradoxní, že za dob plného provozu spojky nebyly rybářský přístav a jeho výkupní hala od trati nijak odděleny – a dnes tam stojí zeď.

Spojka však byla postupně likvidována také od nádraží Grandes Lignes. Při mém minulém zkoumání v roce 2004 bylo možno i odtud vjet na vlečku přístavu a navíc vrata vedoucí z nádraží na Place Farhrat Hached umožňovala posun lokomotiv při objíždění souprav v nádraží. Dnes je stav takový, že staniční kolejiště bylo zkráceno a vrata nahrazena zdí. Původní stav spojky nyní naznačují jen zatím nevytrhané, leč obrubníky přerušené koleje a také doposud neodstraněné elementy zabezpečovacího zařízení.

Jediný dnešní pár vlaků mezi Tunisem a Mahdií tak už nemůže plynule městem projet, nádraží Grandes Lignes se pro něj stalo úvraťovou stanicí a na koleje metra najíždí nebo je opouští nedaleko stanice Sousse Sud. Provoz v Gare de Sousse doznal překvapivě během poslední doby jakéhosi rozvoje. Jestliže jsem v reportáži z roku 2005 konstatoval, že funkci tohoto nádraží na trati Tunis – Gabès/Tozeur převzala do jisté míry stanice Kalaâ Séghira, letos to už tak docela pravda není a většina spojů opět zajíždí do Sousse. Onen rozvoj se však týká jen dopravy osobní.

Při své minulé návštěvě nádraží v Sousse jsem mohl v jeho kolejišti sledovat také jakousi nákladní dopravu. Letos jsem tam neviděl ani vagón a vjezd do komerčního obvodu stanice byl (na rozdíl od tehdejšího stavu) neprodyšně a viditelně i dlouhodobě uzavřen. Ostatně ona uzavřenost nádraží je nyní všeobecná – sice jsem našel zdánlivě pohostinně otevřený vjezd vedle nádražní budovy, avšak při pokusu o jeho použití jsem byl lapen a vykázán jakýmsi zřízencem. Nicméně pohodlnější a ničím nerušený výhled do kolejiště poskytuje lávka pro pěší nad jeho zhlavím či jen řídký kovový plot podél Avenue de la République.

Pokud jde o stanici metra Sousse Bab el Jedid, ta zatím zůstala pohodlně přístupnou zrakům i (černým) pasažérům. Jedinou změnou prošla v relativně nedávné době její staniční budova, jejíž vestibul byl přestavěn – rozšířen a modernizován. Provoz na stanici je také stále stejný a stereotyp jednotek řady YZ-E-004 či souprav s lokomotivami řady 040-DK je zde narušován jen občasnou přítomností některého posunovacího stroje řady 040-DM.  

O cestě zpět

Když jsme usoudili, že máme prohlídky města i jeho železničních zajímavostí dost, vydali jsme se na stanici Sousse Bab el Jedid v zájmu přesunu do našeho dočasného domova. Vzhledem k tomu, že se blížila hodina šestnáctá, podobná touha tam zavedla značné množství cestujících domácích (kteří jeli z práce) i zahraničních (kteří na tom byli jako my). Navíc párový spoj našeho vlaku z Mahdie přijel opožděn právě o dobu plánovanou jízdním řádem na pobyt ve stanici, takže nával do soupravy byl tomu všemu přiměřený.

Díky promyšlené dělbě práce (Helena se vecpala do vlaku a zaujala místa, zatímco já jsem to zvenčí dokumentoval) jsme stát nemuseli. I když jsme zase neseděli tak výhodně, abychom mohli sledovat krajinu ubíhající po opačné straně trati, než tomu bylo ráno. Zato jsme si za cenu porušení přepravních podmínek SNCFT zajistili pro zpáteční cestu změnu jinou. Místo, abychom vystoupili na stanici Sahline Sabkha, jeli jsme až na zastávku Les Hôtels a vrátili se tak do hotelu z druhé strany.

Já s myslí plnou spokojenosti s výsledky svého železničního bádání a Helena s batůžkem (snad) výhodně nakoupených tovarů druhu ponejvíce oděvního pro sebe a nějakých dárečků pro osoby blízké. Také naše pokožka si za ten den oddechla od slunce a slané vody a pookřála tak k dalšímu plnění svého dovolenkového poslání. To vše ve spojení s opět se umoudřivším počasím slibovalo (až na další nutkání cestovat) zahálčivou pohodu dnů příštích. 

Prameny a odkazy:

1. Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
2. SNCFT
3. SNCFT - Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
4. SNCFT locomotives and shunters  
5. Soussa's Metro Du Sahel Thread - SkyscraperCity
6. Sousse

Titulní snímek: Jednotka YZ-E přijíždí na Sousse Bab el Jedid jako vlak 534 z Mahdie © PhDr. Zbyněk Zlinský