Métro du Sahel: Mahdia
20.7.2008 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský
Už od doby předvánoční, kdy jsem zájezd kupoval, jsem choval doma nepříliš ventilované přání podívat se na druhý konec trati Métro du Sahel, do Mahdie. Den plánovaného výletu po mně zatím neznámém úseku trati za Monastirem byl opět stanoven místními rosničkami, které jednoho rána zavěštily počasí poněkud pošmourné. Takže jsme na snídani vyrazili s příslušnou výbavou a bezprostředně po ní pak na vlak.
O nepozornosti
Ačkoliv se na své cesty připravuji mnohdy až nepotřebně dokonale, čas od času se chybička vloudí. I když ta, která poznamenala naši cestu ze zastávky Les Hôtels do Mahdie se nakonec kouzlem nechtěného ukázala být nemalým přínosem pro mé železniční zkoumání. Vzhledem k tomu, že jsme se ráno vypravovali poměrně kvapně, nahlédl jsem jen zběžně do z internetu už doma staženého a vytištěného jízdního řádu, zaregistroval čas 8:03 hod. jako dobu odjezdu vlaku příslušným směrem a dál o tom nepřemýšlel.
Tedy až do doby čekání na onen spoj už na zastávce, kdy jsem pro vyplnění času nahlédl do jízdního řádu znovu a zjistil, že právě tento vlak (a dokonce ani další) až na konečnou nejede. Dva denní spoje ze Sousse totiž zajíždějí jen do Moknine (což byl právě tento případ) a jeden do Monastiru (což byl onen následující). Ale když už jsme byli na cestě, tak jsme do kupodivu přesně jedoucí soupravy nastoupili s tím, že v Monastiru či Moknine počkáme na další vlak.
Obě tyto možnosti nám ostatně nabídl také průvodčí, u něhož jsme si kupovali jízdenky – a ani se nepodivoval nad tím, že jedeme takto nevýhodně. Asi je zvyklý nekomentovat počínání cizinců, jež Tunisanům může vskutku připadat mnohdy podivné. Vzhledem k tomu, že počasí bylo značně nevlídné a že nádraží monastirské jsme už znali z našich cest předchozích (a navíc do Monastiru plánovali výlet separátní), rozhodli jsme se pokračovat až do Moknine.
O prvním úseku našeho putování se toho nedá mnoho napsat, protože deštivé počasí příliš nepřálo vystrkování makovice z okna, o fotoaparátu nemluvě. A v poloprázdné a cestou se dále vyprazdňující soupravě toho také moc k pozorování nebylo. Pokud jde o zajímavosti v exteriéru, stačil jsem právě jen letmo ve stanici Ksibet Benane (na jejíž ceduli ovšem na rozdíl od jízdního řádu stojí napsáno Ksibet el Mediouni-Bennane) postřehnout nečekaný jev - nákladní vlak. Vzhledem k tomu, že jsme se zde míjeli také s protijedoucím vlakem osobním, nestihl jsem pořádně zdokumentovat ani jednu z těchto událostí.
O nádraží Moknine
Vlak se pak s každou další zastávkou jen vyprazdňoval, v důsledku čehož z něj v Moknine vystoupili jen naše dvě maličkosti. Počasí se během doby víceméně umoudřilo, takže mi nic nebránilo pustit se do zkoumání místního nádraží. Hned v jeho úvodu jsem byl poněkud zklamán. Podle mapky sítě SNCFT jsem zde předpokládal napojení trati M'Saken – Moknine, ale nic podobného ve skutečnosti nenašel. A když jsem pak doma zkoumal příslušnou oblast na fotomapě, zdál se mi poslední úsek této trati, která zřejmě s tratí metra propojena nebyla, před Moknine snesen. (Nicméně vše je možná jinak a rád přivítám jakoukoliv informaci o této věci.)
Do odjezdu dalšího vlaku zbývalo něco přes hodinu, takže jsem měl dostatek času na toulky po nádraží i jeho kolejišti, které kupodivu výpravčího nijak nevzrušovaly. A zjevně mu nevadilo ani fotografování všeho možného, jehož výsledky vám nabízím v připojené galerii místo strohého popisu. Nicméně pár poznámek k některým zajímavostem si přece jen neodpustím.
Tou asi největší je skutečnost, že v této stanici končí dvojkolejná trať metra. I když je položení druhé koleje stavebně připraveno a dokonce se v úpravách pokračuje (jak jsem mohl zaznamenat během jízdy po dalším úseku), části už existující jsou následně zase rozebírány a kolejnice patrně používány při údržbě. Podle v areálu stanice porůznu uskladněného použitého i nového materiálu lze zase dovodit, že v Tunisku jsou poměrně hojně přeráženy závory a ničena (nejen) přejezdová zabezpečovací zařízení.
Do mého zkoumání zasáhl vysoce pozitivně také už dříve spatřený nákladní vlak, který v čele se „šestikolákem“ 060-DI-65 pokračoval do Mahdie. V Moknine chvíli postál zřejmě k převzetí rozkazu od výpravčího – a jeho strojvedoucí mi při té příležitosti kynul, že mám s foťákem zůstat na místě, protože jede dál. Při (zjevně záměrně) pomalém míjení se mne pak ptal, jestli jsem Němec (kdo také jiný fotí v Tunisku vlaky?), ale přiznání mého původu jej zjevně nikterak nezaskočilo. Vlak sám byl složený výhradně z kontejnerových vozů, což ale není nic neobvyklého.
Už při svých minulých návštěvách Tuniska jsem pozoroval děje, které ve mně navozovaly podezření, že plošinové vozy ložené kontejnery tady ve skutečnosti suplují kryté nákladní vagóny. Svědčil o tom nejen provoz na těch několika překladištích, jež jsem viděl, ale také stav samotných vozů a kontejnerů, které nejevily známky toho, že se někdy rozlučují. A návštěva stránek SNCFT (které existují až od loňského roku) mi v tom dala zapravdu – SNCFT podle tam uvedeného přehledu žádnými krytými nákladními vozy nedisponují.
O další jízdě
Hodina uběhla a také pomalu se trousící cestující dávali znát, že je třeba chystat se k další cestě. Před naším vlakem však přijel a odjel spoj ve směru opačném, tvořený tentokrát vratnou soupravou nezávislé trakce. My jsme se ovšem museli spokojit opět elektrickou jednotkou, dokonce toutéž YZ-E-004, kterou jsme sem přijeli. Což bylo poněkud záhadné, neboť se za tu hodinu nemohla dostat až do Sousse a zpět. Šlo z toho vyvodit jen to, že z nějakých provozních důvodů vykonala v rozporu s jízdním řádem svůj obrat už v Monastiru.
Další putování už bylo poněkud zajímavější – bylo nejen co sledovat venku, ale také četnější obecenstvo uvnitř jednotky skýtalo jisté rozptýlení. Dokonce aktivními zásahy do našeho soukromí. To když pohledná Tunisanka sedící před námi začala mé drahé polovičce nabízet tetování hennou, nejprve jen přes opěradlo podaným letáčkem a posléze předvedením barevného katalogu.
Pokud jde o zajímavosti vnější, kromě ubíhající a porůznu se měnící krajiny i tratě samotné jsme třeba u zastávky Mahdia Zone Turistique mohli sledovat místní podobu jedné z tuniských hojně propagovaných turistických atrakcí zvané caravane či o kousek dál ze zastávky Ezzahra-Mahdia pro změnu páteční (všeho)trh, sice výrazně domorodý, ale i pro cizince nesporně přitažlivý. Atrakce první jsem si už kdysi užil a myslím si o ní své, Helena po ní pak nezatoužila a zbystřila spíš při pohledu na tržiště. Což pro mne mělo být varováním.
Asi patnáct minut před hodinou desátou jsme se ocitli konečně na samém konci tratě Métro du Sahel, na nádraží v Mahdii. Vzhledem k tomu, že v předchozích hodinách jsem si užíval naplňování svých zájmů jen já a teď tedy byla řada na mé partnerce, moc jsem se tu nezdržoval, protože nás čekaly požitky všeobecně turistické. Jen jsem si ještě zvěčnil už mně známou lokomotivu 060-DI-65, která sem mezitím nejen dorazila, ale už se zbavila i svého nákladu a čekala na další výkon. A vyrazili jsme do města.
O místních zajímavostech
Tedy nejprve do přístavu, který leží v pohodlné blízkosti nádraží. Mahdia zatím vládne jen velkým přístavem rybářským, v němž kotví také turistické „koráby“ a tu a tam nějaká jachta. Velká marína, tedy jachetní přístav s veškerou vybaveností se zde teprve buduje na místě někdejších salin. Ty koráby jsou věc zajímavá zejména svým původem. První z nich byly vlastně filmové lodě, které zde zůstaly po natáčení některých dílů „Angeliky“ a byly v monastirské loděnici upraveny pro turistický provoz. Když se osvědčily, začaly se v hojné míře stavět jakési repliky replik, stále více ztrácející (pseudo)historickou podobu.
Z přístavu nás naše kroky zavedly po nábřeží do parčíku s pomníkem místního rodáka, advokáta, politika a militantního nacionalisty Tahara Sfara (1903 - 1942), kde jsme při odpočinku na lavičce ani tak nepřemýšleli o politických dějinách Tuniska, jako spíš odháněli jeho nadějnou školní mládež, která se vyhrnula ze zájezdového autobusu a místo k památkám zamířila k nám v marné touze obohatit se o nějaký dinár či aspoň bonbón. Po regeneraci našich fyzických sil jsme pokračovali po nábřeží směrem k Cap Africa čili Borj Errass s podivuhodným hřbitovem, archeologickými památkami a především už zdáli viditelnou pevností a majákem.
Z mysu jsme se pak vraceli zčásti po stejné trase, zčásti uličkami místní medíny do centra, kde teprve došly naplnění tržní tužby Heleniny. Prohlížela, vybírala, smlouvala, odmítala – a já se příslušně otravoval. Nakonec stejně nic nekoupila, ale značně se tím vším znavila. Takže ve finále zaparkovala svou tělesnost na lavičce u přístavu a já jsem se v takto vyzískaném mezičase vydal prozkoumat konečně podrobněji nádraží a jeho nejbližší okolí.
O místním nádraží
Nádraží je to (na rozdíl třeba od monastirského, jak si ukážeme příště) k návštěvníků vlakofilním velice přívětivé, neboť je obehnáno nikoliv snad zdí, nýbrž kovovým plotem na více místech pohostinně otevřeným. Což poněkud kontrastuje s poměrně přísnou kontrolou cestujících při vstupu hlavním vchodem na nástupiště. K pohostinnosti nádražní velice přispívala naprostá flegmatičnost železničářů ve vztahu ke zjevně neoprávněné osobě pohybující se všude možně a fotografující všechno možné. Patrně jsem za takové akceptování svého činění vděčil služebnímu oděvu VLAKY.NET. :-)
Nádraží je to také velice upravené a je na něm vidět, že se zde kdosi pečlivě stará o zeleň. V té se ostatně při pohledu z kolejiště staniční budova doslova ztrácí, jak je vidět i na připojených snímcích. Na těch je vidět ostatně i výběr toho nejzajímavějšího, s čím jsem se tam setkal, takže opět nebudu unavovat záplavou písmenek a odkáži laskavého čtenáře právě na galerii.
Vzhledem k tomu, že jde o koncové nádraží této trati, dost mne překvapilo, že zde není žádné provozní technické zázemí (kromě snad asi už nevyužívaného tankovacího stojanu) a není tu třeba přítomno nějaké záložní či údržbářské vozidlo. Na kolejišti je vidět, že bylo sice koncipováno poměrně velkoryse, ale není zcela dokončeno ani plně využíváno. To je ostatně podoba i osud také mnohých jiných veřejných staveb v Tunisku – a nejen dopravních. Trochu to připomíná cosi, co bylo u nás kdysi nazýváno „stalinskou gigantománií“.
Abych si na tomto nádraží fotograficky užil také trochu provozu, záměrně jsem nechal ujet jeden vlak, který by nás dovezl zpět do našeho dočasného domova. Nebylo to nikterak neuvážené a prodělečné rozhodnutí, neboť další spoj jel už za pouhou půlhodinu a navíc byl, jak se ukázalo posléze, veden v nezávislé trakci lokomotivou řady 040-DK s vratnou soupravou maďarské provenience, kterou jsme se ještě letos nesvezli. Helena se ostatně také mezi tím nenudila, protože u přístavu sledovala podoby místního života a pak v tom pokračovala už na samotném nádraží.
O zpáteční cestě
Ve vlaku se mi podařilo zaujmout místo na pozici z hlediska slunečního svitu (který nás už během dne provázel) výhodné a u bezchybně fungujícího okna, takže nic nebránilo mé snaze fotograficky dokumentovat trať a její okolí co nejvýhodněji. Dokonce i sloupy trakčního vedení jsou v onom jednokolejném úseku mezi Mahdií a Moknine převážně na straně v mém případě opačné, tedy vnitrozemské. No a ani na zbývajícím úseku dvoukolejném jsem vzhledem v levostrannému provozu nemohl skončit jako nebohý ing. Perner.
V první etapě cesty jsem se snažil především sledovat současný stav připravenosti na dokončení zdvojkolejnění , který má rozpětí od zjevně nedávno zbudovaných opěrných zdí až po výše už zmíněnou kanibalizaci druhé koleje ta, kde už byla položena. V Moknine nás čekalo křižování s vlakem DClim 5-22/59 Tunis Ville – Mahdia, který byl k mému překvapení složen (s výjimkou dvou) z vagonů opatřených reklamním nátěrem. Ve svornosti se tak po trase vlaku rozváží třeba nutkání napít se místní minerálky Safia, stejně jako CocaColy pocházející ze země islámským světem nepřijímané zrovna kladně.
Před Monastirem mi rval duši pohled na celé čtvereční kilometry jinak pečlivě udržovaných olivových hájů a jiných sadů, ozdobených cáry papíru a plastu, které nedávná vichřice rozvála po krajině z mamutích skládek. Na ně se sváží odpad z města i celé hotelové oblasti a je zde dílem zahrnován zeminou a dílem volně spalován. Důsledky onoho druhého postupu mohou takřka každodenně cítit a vidět také hoteloví hosté až třeba ve Skanes, jak jsme na vlastní čivy poznali. Jinak však byl pořádek kolem trati vcelku slušný – až na některé místní výjimky.
Úvratí v Monastiru (o níž, stejně jako o nádraží vůbec a městě samém, bude řeč příště) jsme jen projeli, aniž bych na tu chvíli vystoupil a snažil se pořídit nějaký snímek. Už jsem toho měl za celý den tak akorát a byl jsem docela rád, když jsme se (byť proti jízdnímu řádu o více než 10 minut opožděni) ocitli zase na peróně zastávky Les Hôtels. A ještě raději, když jsem už hygienicky patřičně opatřen seděl na balkóně hotelového pokoje – a dnešní zážitky mi připomněla ona reklamní souprava v dáli se vracející do Tunisu.
Když jsme tam tak seděli u obligátní kávy a jisté zdraví vysoce škodlivé přílohy, hodnotili jsme právě prožitý den jako docela povedený. Já jsem si neměl nač stěžovat a něžnější polovice našeho dua nevznášela protesty také. A to vzdor tomu, že se jí na tento výlet původně moc nechtělo. Dokonce jsme se usnesli, že by nebylo špatné někdy v budoucnu pobýt v Mahdii déle, nejlépe po celou dovolenou. Zajímavostí i hezkých míst je tam opravdu dost.
Prameny a odkazy:
- Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
- SNCFT
- SNCFT - Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
- SNCFT locomotives and shunters
- Soussa's Metro Du Sahel Thread - SkyscraperCity
- Mahdia
Titulní snímek: 08.06.2008 - Mahdia: nákladní 060-DI-65 čeká na další výkon © PhDr. Zbyněk Zlinský
Galéria
Súvisiace odkazy
- Z tuniského deníku: Sbohem a šáteček, 24.8.2016 8:00
- Z tuniského deníku: Ne zcela zdařilá cesta do Sousse, 17.8.2016 8:00
- Z tuniského deníku: Když přichází ramadán, 10.8.2016 8:00
- Z tuniského deníku: Hyundai Rotem, Plasser & Theurer a SNCFT, 3.8.2016 8:00
- Z tuniského deníku: Od Českých drah k Banlieue du Sahel, 27.7.2016 8:00
- Revoluce na kolejích, kontrarevoluce v ulicích, 25.7.2012 8:00
- Nádraží ve stínu billboardu, 18.7.2012 8:00
- Takové malé cestovní šílenství mezi nebem a kolejí, 11.7.2012 8:00
- Malý dodatek k velké reportáži z Tuniska, 22.9.2010 8:00
- SNCFT 2010: Návrat do budoucnosti, 30.7.2010 8:00
- SNCFT 2010: Maják (a nádraží) na konci světa, 16.7.2010 8:00
- SNCFT 2010: Tři muži na stanici (o velbloudech nemluvě), 25.6.2010 8:00
- Métro du Sahel: Krimithriller, 14.8.2008 8:00
- Métro du Sahel: Monastir, 28.7.2008 12:00
- Métro du Sahel: Sousse, 9.7.2008 8:00
- Métro du Sahel: Skanes, 30.6.2008 8:00
- Tunis: koleje v ulicích, 23.7.2006 21:25
- Tuniské „metrovky“ (IV. část), 12.7.2006 8:30
- Tuniské „metrovky“ (III. část), 29.6.2006 7:35
- SNCFT (Societe National de Chemin de Fer Tunisia) , 19.8.2005 8:15
- Tuniské „metrovky“ (II. časť), 21.6.2005 9:32
- Tuniské „metrovky“, 14.9.2004 21:40