Métro du Sahel: Krimithriller

O rabínově moudru 

Celý ten den byl jakoby ve znamení onoho okřídleného anekdotického výroku umírajícího moudrého rabína: „Všechno je jinak.“ Začalo to vlastně už pár dní předem oznámením na hotelové vývěsce naší cestovní kanceláře, které avizovalo posunutí našeho odletu a tím i zkrácení zájezdu o šest hodin. Původně jsme se měli přesouvat na letiště krátce před půlnocí, čímž vyvstal problém, jak naložit s půlkou dne, když jsme pokoj museli opustit v poledne. 

Usmyslel jsem si, že místo polehávání u moře či bazénu raději vyrazím na cesty, abych dokončil zkoumání některých zajímavých objektů a dějů, jimž jsem letos ani v letech předchozích nevěnoval dostatečnou pozornost. Lákala mne stanice metra Sousse Sud, v jejíž blízkosti leží depo Sousse a také triangl zajišťující propojení tratě Banlieu du Sahel se sítí Grandes Lignes. Mimo jiné jsem měl v úmyslu zdokumentovat na něm průjezd alespoň jednoho z dvojice přímých vlaků mezi Tunisem a Mahdií.

Vzhledem k posunu času odletu mně však na tyto aktivity nakonec nezbývalo celé odpoledne, jak tomu mělo být podle původních propozic, takže jsem musel s balením našich propriet trochu pospíšit, abych se vydal na poslední výpravu v nějakou rozumnou dobu. Napakovaná zavazadla i svou drahou polovičku jsem zanechal v klimatizovaném hotelu a sám úderem hodiny desáté vyrazil do už tou dobou až příliš pálícím sluncem zalité krajiny.

Cestou na stanici Sahline Sabkha jsem mudroval nad tím, jak si výlet rozvrhnu. Vzhledem k tomu, že kýžený vlak DClim 5-22/59 Tunis Ville – Mahdia měl vyjíždět ze Sousse až ve 14:15, pochyboval jsem, zda si vůbec mohu dovolit na něj u trianglu vyčkávat, když jsme od hotelu na letiště měli odjíždět v 15:30. A na opatrnou prohlídku (či spíše jen obhlídku) depa jsem zase tolik času nepotřeboval. Tak jsem se rozhodl zajet až do Sousse a odtud se projít podél trati do Sousse Sud.

O darovaném kapesníčku a jiných úkazech

Cestou na stanici jsem se těšil z toho, že mohu hráz přes saliny a jejich okolí vidět bezprostředně i skrze digitální krabičku pro změnu za počasí slunečného, když při předchozích toulkách těmito místy bylo počasí nevlídné. Na stanici samé pak bylo zase „všechno jinak“, protože jsem jízdenku na rozdíl od cesty minulé nedostal z pokrokového přístroje, leč z bločku. Na peronech kupodivu převládal živel evropský, ba dokonce český. Kromě jednoho Tunisana a mne se tam totiž vyskytovala mužská dvojice krajanů, cestujících však opačným směrem.

Ve vlaku pak nápor Slovanů pokračoval – tentokrát v podobě několika polských rodin, které se podle řeči vydaly za nákupy do Sousse. Byly nejen nepřeslechnutelné, ale také nepřehlédnutelné, a to díky tomu, že disponovaly několika kočárky s mrňaty. Souprava byla docela plná, což bylo v tuto dobu vysvětlitelné zejména tím, že byla sobota a do města tak směřovali za podobným účelem jako oni Poláci i mnozí cestující domorodí.

Proti mně seděla pohledná mladá Tunisanka, která mne dost nápadně pozorovala. Čím jsem si ty pohledy zasloužil, to vyšlo najevo zanedlouho – po chvíli váhání sáhla do kabelky a podala mi papírový kapesníček. Zjevně ji na mně neupoutaly výrazné rysy mé tváře, ale čůrky potu po nich proudící. Ta drobná pozornost mne v onu chvíli trochu zmátla i samozřejmě potěšila, ale hlavně na ni vděčně vzpomínám ve vztahu k událostem rázu příkře opačného, které měly teprve nastat.

V Sousse jsem se rozhodl (jak jinak!) zajít na nádraží Grandes Lignes, podívat se, zda tam momentálně není cosi zajímavého. Nějakou tu zajímavost, byť v zásadě neželezniční, jsem ostatně potkal i cestou: skutečně poutavě oděného prodavače palačinek u přejezdu na konci rybářského přístavu, pohlednou dopravní policistku na Place Farhat Hached či povýtce ekologického zametače, který se oháněl palmovou ratolestí u nádraží na Boulevard Hassouna Ayachi.

O jevech nádražních

Je pravda, že kdybych neočumoval lodičky v přístavu, taky bych patrně mohl zaznamenat příjezd vlaku DClim 5-12/55 Tunis Ville – Sousse. Nicméně jsem aspoň přes plot nádraží (vrata z ulice tentokrát dokonce nebyla „jen“ hlídána, ale uzamčena) mohl vyfotit stroj 91 91 0 000566-0 při objíždění jeho soupravy. No a lávka nad zhlavím mi umožnila sledovat výsledek posunu a také sesterskou lokomotivu 565 v čele odstavené soupravy bůhvíjakého vlaku.

Další zajímavosti (tedy např. kočky nádražní) v dohledu nebyly, tak jsem aspoň pořídil pár obrázků osobních vagónů z bočního pohledu a nějaké dodatečné záběry nádražních staveb, na které nedošlo při předchozí návštěvě. Stejně tak jsem si doplnil cestou ke stanici metra nějaké snímky z už zrušeného propojení obou dopraven. A že byl čas polední, na lavičce u přístavu jsem drobně pojedl, abych měl síly na další putování.

Do kolejiště stanice Sousse Bab el Jedid zatím přibyla lokomotiva 040-DM-262, která mi celkem bez protestů pózovala do příjezdu jednotky YZ-E-001 v roli vlaku 522 z Mahdie. Ještě jsem na místě nějakou dobu obšlapoval, ale pak jsem si řekl, že by nebylo špatné tuto soupravu zachytit na její cestě opačným směrem už někde na trati. Takže jsem se sebral a vykročil podél kplejí zprvu po Avenue Mohamed V a pak po prašné cestě na straně opačné.

O trati městem

Stanice Sousse Bab el Jedid na rozdíl od obou protilehlých hlavových nádraží v Monastiru a Mahdii má z hlediska přístupu zvenčí úplně jiných charakter, jak nikomu nemohlo jistě uniknout z předchozích dílů a zejména z obrázků k nim. Její oplocení je víceméně formální. Totéž platí nakonec také o průtahu trati městem Sousse – zvláště ve srovnání s Monastirem.

Od konce stanice Sousse Bab el Jedid po křižovatku Avenue Mohamed V s Avenue Heidi Noura je trať od chodníku na Avenue Mohamed V oddělena nízkým plotem, na opačné straně není oplocena vůbec. V další své trase až ke stanici Sousse Sud jsou koleje od okolí sice vesměs izolovány zdmi budov či standardním zděným oplocením, ale v důsledku neexistence lávek a nadjezdů přes ně vede několik přejezdů a přechodů.

Toho jsem využil a za zastávkou Mohamed V jsem vnikl do kolejiště a dál už šlapal po něm, spíše tedy po třetí nevyužívané už koleji či souběžně vedoucí pěšině. Učinil jsem tak proto, že jsem se chtěl podívat blíže na jedinou zdejší vlečku, která kdysi (dnes už na první pohled ne) sloužila k přistavování vagónů do závodu na výrobu krmiva místního „ZNZZ“ čili Office des céréales. Podle stavu tratě i budov se mi zdá, že ta vlečka existovala již před zbudováním metra a do jeho tratě byla pak zaústěna spíš už jen formálně.

Po trati se mi šlapalo docela dobře, nikdo mne neokřikoval a nevyhazoval, takže jsem se vcelku bez problémů blížil ke stanici Sousse Sud a plánoval si další činnost, směřující zdánlivě neodvratně k úspěšnému zakončení nejen tohoto výletu, ale celého pobytu v Tunisku. A jak jsem si tak spokojeně vykračoval, osud si za rohem cpal podkovu do boxerské rukavice, abych citoval (zajisté nepřesně, ale určitě výstižně) vtipálka jménem Pelham Grenville Wodehouse.

O dvou loupežnících a jednom penzistovi

Asi jsem čučel jako Wodehousův lord Emsworth do prázdného prasečího chlívku, když mne už na dohled od staniční budovy Sousse Sud zezadu náhle objaly dvě ruce a další pár horních končetin se mi začal dílem hrabat v kapse, dílem mi zakryl dutinu ústní. Sice mi mohlo být nápadné, že chvíli před tím proti mně šli dva asi osmnáctiletí domorodci a ani (jak je obvyklé) nepozdravili, ani (jak je ještě obvyklejší) neloudili cigaretu – ale byl jsem zkrátka v duchu trochu jinde.

Tyto myšlenky se mi honily (a honí) hlavou až mnohem později, v daném okamžiku jsem měl starosti zcela jiné. Nebudete mi to věřit, ale první reakce mých šedých buněk mozkových byla: „Přece se nenechám připravit o své fotky!“ Naštěstí brašnu jsem měl nikoliv na rameni, ale křížem přes prsa, a fotoaparát na krku. Jenže naneštěstí jsem skončil na zemi a musel jsem chránit nejen onen přístroj, ale také brýle sražené tamtéž.

Ani nevím, kde mi narostla třetí ruka, kterou jsem lámal prsty jednomu z útočníků. Pak jsem zapojil i chrup a osvobodil si tak akustický orgán k řevu o pomoc. To nakonec zabralo, nad zdí nedalekého domu se objevil jeho obyvatel a začali reagovat i lidé na stanici. Lapkové to vzdali a utekli. Seděl jsem v prachu cesty, fučel a začal dělat inventuru svého majetku i osoby. První dopadla dobře – nic neukradli ani nerozbili. Ta druhá už měla výsledek kapku problematičtější – byl jsem uválený jako vepř a krom četných odřenin jsem také zaznamenal jisté nesouhlasné reakce páru žeber a nosu.

Za daného stavu věcí jsem na další plánovaný program rezignoval, odebral se na stanici, koupil si (za účastného vyptávání přítomného personálu) jízdenku a vyčkal naštěstí hned vzápětí jedoucího vlaku. Zmátořil jsem se aspoň natolik, že jsem ještě pořídil něco snímků ve stanici a pak už jen z vlaku také onoho depa, k němuž mi nebylo přáno dojít. Triangl byl ovšem na straně opačné, takže ten jsem nevyfotil vůbec. 

O třech trojúhelnících

Vzdor tomu, že jsem do bližšího kontaktu s místní fungující spojnicí metra s ostatní sítí SNCFT v důsledku té neblahé události nepřišel, pokusím se s použitím dostupných zdrojů vysvětlit, jak dnes jezdí přímé vlaky mezi Tunisem a Mahdií. S těmi dostupnými zdroji je to dost složité - nenašel jsem žádnou mapu, na níž by byly zakresleny tratě v Tunisku tak, jak jsou skutečně vedeny. Platí to do jisté míry i o mapce na stránkách SNCFT, která je ovšem velice málo podrobná.

Jestliže ještě v roce 2000 vlak na zmíněné trase překonal, ovšem za cenu své pouti hustým pouličním provozem, jen několik set metrů mezi stanicí Sousse Bab el Jedid a nádražím Sousse, dnes musí putovat několik desítek kilometrů, aby s využitím tří trianglů přejel z kolejí Grandes Lignes na trať metra či naopak. Jeví se to poněkud nelogické a hlavně neekonomické, ale zdá se, že to Tunisany, navíc jde-li o jediný pár vlaků denně, nijak zvlášť nepálí.

Nebudu zde nicméně tuto poněkud kuriózní náhradu onoho jistě ještě kurióznějšího původního řešení nijak kritizovat, ale ani podrobněji popisovat. Snad vám ji daleko lépe přiblíží hořejší schématický náčrtek a jemu odpovídající série satelitních snímků: 

O mokvavé cestě k domovu

Když mám tento exkurs charakteru teoretického a provedení virtuálního za sebou, mohu se vrátit zpět do (v mém případě vskutku tvrdé) reality života. Vzhledem k tomu, že majetkovou újmu jsem neutrpěl žádnou (ostatně těch peněz, po nichž lapkové toužili, jsem měl přesně 500 milimů, tj. asi 7,- Kč, na zpáteční cestu – a navíc nebyly v kapse, kde je hledali) a tělesná újma byla (až na masivně mokvající odřeniny na kolenou a loktech) snesitelná, nehodlal jsem v žádném případě využít služeb místní policie či Národní gardy.

Proti tomu oficiálnímu řešení ostatně mluvil také čas – kdybych se na policejní orgány obrátit musel, určitě bych nestihl odlet. Takže jsem se neprodleně odebral do našeho hotelu, v jehož hale jsem našel Helenu za luštění křížovek střežící zavazadla. Že by ji pohled na uváleného a zkrvaveného druha pobavil, to se říci zrovna nedá. Ani se toho bezprostředně moc nedověděla, protože bylo především záhodno přijmout poněkud civilizovanější podobu.

To se mi nakonec prostřednictvím původně neplánované koupele v moři, sprchy u bazénu a náhradního oděvu prozíravě sbaleného do příručního zavazadla podařilo. A pak teprve nastal čas na vyprávění i rozjímání o tom, co se stalo – a co se stát mohlo. Přiznám se, že to druhé mi v plné šíři došlo až se značným časovým odstupem a trvalo pak několik dní (a hlavně nocí), než jsem se úplně vzpamatoval. Ostatně dlouho ještě hojící se odřeniny a další bolístky fyzické těm duševním zdatně konkurovaly.

Zdálo by se, že tady bych mohl se svým povídáním končit, protože dál už nic železničního nehrozilo. Ale přece: na palubě letadla Airbus A321 OK-CED "Havlíčkův Brod" na letu OK 6997 Monastir – Praha mne uvítal nám všem známý Shalomek. Tedy nikoliv osobně a také ne pod touto přezdívkou. Posádka rozdávala noviny a z „Práva“ se na mne usmál Milanův článek o tom, jak lokomotivy Taurus dostaly požehnání Drážního úřadu.

Na Métro du Sahel jsem ještě mohl pohlédnout z okna letadla vznášejícího se k obloze nad Monastirem. A zase jiné koleje (ale hlavně mnohé další zajímavosti) jsem dokonce viděl také při dalším letu, už nad jihem Evropy. Což by se mi při dodržení původního času odletu zajisté nepodařilo. Jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré...

Prameny a odkazy:

1. Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
2. SNCFT
3. SNCFT - Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
4. SNCFT locomotives and shunters  
5. Soussa's Metro Du Sahel Thread - SkyscraperCity

Titulní snímek: 15.6.2008 - Sousse: nepoužívaná vlečka do Office des céréales © PhDr. Zbyněk Zlinský