Dovolená v Tatrách

Poprosil jsem tedy svoji největší kamarádku Idu, která bydlí v Ústí nad Labem, jestli by se mnou nechtěla strávit jeden neopakovatelný týden na horách ve Vysokých Tatrách. Ida Haufová je od přírody velká turistka, která má velké pochopení pro lidi, kteří jsou, jak já říkám postižení vlakománií.

Sobota 02.08.2008 – příjezd do Tater

Nástup byl stanoven na sobotu mezi 10 – 12 hodinou nebo 14 – 16. Vzhledem k tomu, že přítelkyně Ida musela cestovat vlakem přes celou republiku, zvolil jsem jako nejlepší variantu jízdu vlakem Ex 127 Fatra s přípojem v Žilině na R 605 Dargov. Já jsem vyrazil s kufrem, batohem a laptopem v 9:23 z Uherského Hradiště do Kunovic. Z kunovického nádraží jsem pokračoval Sp 1721, který táhla „Gábinka“ (854 209-4). Vlak narvaný až po střechu, „jak se říká“ dojel včas do své cílové stanice do Bylnice. Tam byla čtvrthodinka k fotografování, kterou jsem náležitě využil. V 11 hodin jsem opustil vcelku poklidnou staničku v Bylnici a pokračoval jsem motoráčkem do stanice Horní Lideč. Cesta doposud probíhala dle stanoveného jízdního řádu. V pohraniční stanici bylo cestujícím nahlášeno zpoždění 30 minut. Už by mně asi jen mile překvapilo, kdyby nějaký mezinárodní rychlík s odjezdem z Prahy dojel včas do své cílové stanice. U Expresního vlaku Fatra tomu byla Žilina. Ex 127 dojel do cílové stanice se zpožděním cca 35minut. Rychlík Dargov z Bratislavy dle přednosty čekává maximálně 10 minut.

Další scénář cestování byl předem daný: buď se trmácet osobákem, nebo si počkat na další rychlík v pořadí. Osobně jsem měl za komfortnější cestování rychlík R 607 Liptov. Do cílové stanice Štrba jsme dorazili společně přesně v 16:17. Ubytování ZV OSŽ Hulín (Závodního výboru sdružení železničářů Hulín) je vzdáleno od stanice dvě minuty chůze, což má své velké výhody, hlavně pro železniční fotografy. Mezi ty neželezniční rekreanty pak neustálý hluk projíždějící a brzdících souprav vlaků, které slyšíte i ve 2 hodiny ráno. Po příchodu do ubytovacích prostor nastalo hledání správcové, která naštěstí náš pozdní příjezd vzala sportovně. Po vybalení došlo ten den jen na samé příjemnosti, kde a kdy si vyrazíme. Ještě ten den jsem si šel zajistit týdenní jízdenku na Tatranské železnice (400 Sk), která se jistě každému turistovi vyplatí, kdo má v plánu tak trochu prozkoumat tyto hory. Po malé procházce po Štrbě, kterou nás ke konci cesty pokropil vlahý letní deštík, skončil sobotní den.

Neděle 03.08.2008 – první výšlap

Den plný pěkných rozhledů a výšlapů, tak by se dal nějak nazvat první den v Tatrách. Měli jsme totiž s Idou takovou malou nepsanou úmluvu, že budeme plánovat každý z nás nějaký výlet. Nedělní den byl prvním z výšlapů. Nasedli jsme na zubačku, která nás skoro denně vozila na Štrbské Pleso a zpět. Trasa dále pokračovala už pěšky ze Štrbského (1346,6m) směr: Popradské pleso (1494m) – Sedlo pod Ostrvou (1966m) – Batizovské pleso (1884m) – Vyšné Hágy. Tady jsme chytli v poslední chvilce električku na Štrbské Pleso. Pak byl čas na přestup asi necelých 1,5 hodiny. Tak ideální čas pro romantickou procházku a několik ukázek pro začínající fotografku, jak fotit noční snímky. Romantiku na Štrbském Plese kazí letošní sezónu fakt, že zde probíhají velké opravy a renovace. Pleso tak připomíná spíše staveniště, než místo pro rekreanty. Po tak dlouhém turistickém dnu a svezení zubačkou zpět do Štrby, padnete do postele jak podťatí a spíte jak miminko.

Pondělí 04.08.2008 – výlet do Popradu

Jako oddychový den jsem zvolil výlet do Popradu. Ze Štrby je samozřejmě jednodušší a hlavně rychlejší cestovat do tohoto města vlakem, ale když už jsme jednou tady, tak si to člověk musí užít co nejvíce. Na pondělní podvečer byla hlášena nad Tatrami četná přeháňka a tak v tomto případě byla tato cesta jistě asi nejlepším řešením, než, aby člověk zmokl jako pes někde v horách. Poprad, jako město, které jsem už asi 20 let neviděl, vypadá aspoň dle mého názoru velice pěkně. Bohužel toto tvrzení se nedá moc použít pro vzhled nádražní budovy, která je v opravdu žalostném stavu. Po prohlídce města a obědě v restauraci Globus jsme se vydali ve 14:30 na zpáteční cestu. V půli cesty do Starého Smokovce jsem si uvědomil teprve, proč jsem tento výlet plánoval! Při prohlídce města se mi úplně vykouřilo z hlavy, hlavní důvod mé cesty byla návštěva lokomotivního depa. Odevzdal jsem klíčky od pokoje kamarádce s tím, že bude doma stejně dříve, než já. Pak jsem přeskočil do električky zpět směr Poprad.

Z popradského nádraží jsem se vydal po kolejích až k místu činu. Na vrátnici byla velice ochotná paní, na kterou zapůsobilo asi moje tričko s logem „Vlaky.net“, které jsem si vzal ten den úmyslně, aby bylo snazší se na taková místa dostat. Tričko zabodovalo a po telefonátu hlavnímu mistrovi jsem se vydal za elektrickými jednotkami řady 420, které tu chátrají na první pohled bez větší šance na renovaci jako muzejní historické vozidla. Než jsem se dostal za opravárenskou halu, tak zbystřilo moje očko první muzejní kousek úzkorozchodné dráhy a to 495 955-7 (EMU 490005). Tento elektrický vůz přežil do dnešního dne, jen díky přestavbě na montážní vůz trakčního vedení. Jeho dnešní technický stav sice není moc dobrý, ale zatím měl to štěstí a vyhnul se tak rozpálení od autogenu, což se nedá říci o většině električek řady 420. Vrata opravárenské haly byly právě v okamžik mé návštěvy otevřené. Neváhal jsem a zběhl jsem si rychle vyfotit legendární Kometu i s přípojnými vozy. Když jsem si splnil jeden z mých malých cílů této cesty, vydal jsem se profotit zbytek areálu.

Za halou byly odstaveny ostatní stroje, prototyp EMU 49 0001, TU 46 001, Singrovka M 240 0042 a jednotky řady 840. Mým hlavním zájmem byly pak čtyři trojčata řady 420. Poslední 4. kusy z této kdysi početné řady stále existují. Jsou to 420 953-2, 420 959-9, 420 966-4 a 420 962-3. Dvě z těchto jednotek stále ještě zasahují jako pomocná vozidla pracovním četám. Při důkladném probádání depa v Popradu pozorný návštěvník zahlédne také dně kabinkové lanovky, které v dřívější době zajišťovali přepravu mezi Skalnatým plesem a Lomnickým štítem. Když jsem uzavíral své pomyslné fotografické kolečko po depu, narazil jsem při focení jednotky řady 425 na mistra z dílen. Ten mně pak velmi ochotně provedl ještě uzavřenou částí haly, kde byl čerstvě nalakovaný popradský Papoušek, který měl za sebou generálku spolu s první ověřovací jízdou, která proběhla na výbornou. Spolu s 477 013 na hale byl i muzejní Pielstick T 466 0254 a 810 474-7.

Před odchodem z areálu depa mně mistr upozornil na vozy pozemní lanovky, které jezdili ze Starého Smokovce na Hrebienok. Ty na konci roku 2007 zachránila parta nadšenců, kterým osud vozů nebyl zcela lhostejný. Oba vozy jsou schovány pod plachtou nedaleko depa pod silničním mostem. V budoucnu to s osudem obou vozidel pozemní lanovky vypadá celkem nadějně. Měli by se stát součástí připravovaného muzea v prostorách železniční stanice Poprad – Tatry. Muzeum by pak mělo z největší pravděpodobností dle mých informací vzniknout mezi nosníky mostu, odjezdového stanoviště Tatranských elektrických železnic. Na zpáteční cestě električkou jsem projel již zmiňovanou bouřkou. Na Štrbském Plese jsem se pak potkal promočenou Idou a spolubydlícími z Uherského Brodu, kteří zvolili ten den procházku na Jánské pleso.

Úterý 05.08.2008 – výšlap okolo Štrbského Soliska

Úterní den měl být v podání Idy, naplánovat si trasu, je jedna věc, ale počasí v Tatrách vám během několika málo minutek všechny vaše plány obrátí vzhůru nohama. Tak tomu bylo i v úterní ráno. Naše výlety do hor začínali vždy výjezdem zubačky na Štrbské Pleso, odjezdy jsem volil většinou já a to až po 10 hodině. Touto dobou se vždy už vyjasnilo, jaké počasí nás ten den bude čekat. Ráno byly vrcholky hor zahaleny celkem hustou mlhou, aspoň se tomu tak zdálo. Sluníčko vykukovalo a dávalo tak najevo, že dnešní den by se mohlo celkem vyjasnit. Vyrazili jsme okolo skokanských můstků. V tom nám padla do oka sedačková lanovka na Solisko. Jelikož se aspoň v mém podání jednalo o první svezení sedačkovou lanovkou, tak Idě netrvalo moc dlouho mně přemlouvat.

Na konci lanovky, u Chaty pod Soliskom (1841m) došlo ke změně původního plánu. Mlha a celkem syrové počasí změnili okružní pochod po žluté na výstup na Predné Solisko. Po krátkém ohřátí na turistické chatě došlo na hodinový výstup k samotnému vrcholu. Vrchol hory do pravého poledne halila hustá mlha. Nakonec se počasí umoudřilo a okolo půl druhé se objevil v dáli i vrchol Kriváně. Při zpáteční cestě se počasí vyjasnilo na tolik, že jsme oba využili této krásné chvíle k fotografování okolních štítu a vrcholků hor. Po půlhodinovém opalování na horském sluníčku došlo na zpáteční sestup, který mi umožňoval pořídit velmi povedení snímky sedačkové lanovky.

Středa 06.08.2008 – muzejní železnice Čierny Balog

Středeční výjezd za muzejní železnicí vypadal jako velmi zajímavý tip na krásný výlet. Mělo to ale jeden podstatný háček! Jak se co nejrychleji dostat do Brezna? V tomto případě jsem musel poprvé v životě dát přednost autobusu před vlakem. Z Tatranské Štrby je totiž dosti komplikované a zdlouhavé spojení. Nakonec jsem dal na radu domorodců, kteří zrovna trávili svůj volný čas na nádraží ve Štrbě. Díky dálkovému autobusu do Bratislavy a rychlému přestupu v Breznu jsme se dostali k muzejní železnice okolo 11:30. Objektů k fotografování najde fanda do železnice v této malebné staničce dost a dost. Po půlhodince fotografování jsme se svezli velice atraktivním vláčkem do lesního muzea ve Vydrovu.

Procházka lesním skanzenem je velice příjemný relax a balzám na nervy. Procházkou lesem se turisté dozví všeobecné informace o přírodě, krásách a zajímavostech, které člověka obklopují. Okolo naučné stezky návštěvník pozná jednotlivé části dřevařského průmyslu, jak se dříve zpracovávala a dopravovala tato cenná surovina z hor. Mezi zastoupenými exponáty nalezne železniční fanda i lokomotivu typu C 760/90d z produkce ČKD Praha, která byla v roce 1948 dodána v počtu 7 kusů pro tuto horskou železnici. Při návratu do Čierneho Balogu se mi povedlo ještě odfotit traťmistrovské kolo a dieselovou lokomotivu 704 902-6 na otevřené hale.

Po 15 hodině jsem se rozhodl ukončit tuto malebnou staničku. Ráno při rychlém přestupu nebylo totiž mnoho času vyhledat zpáteční odjezd našeho autobusu do Štrby. Po příjezdu do Brezna jsem zjistil, že v podstatě není kam spěchat, jelikož dálkové autobusy přes školní prázdniny zajišťují pouze dva spoje. Měli jsme tak asi čtyři hodiny na procházku městem. Naše podvečerní cesta dálkovým autobusem byla ještě zpestřena o cestující trnky po autobuse. Trnky cestovali sem a tam, podle náklonu autobusu překonávající Nízké Tatry. Asi po hodině cesty za účasti několika cestujících se všechny podařilo posbírat.

Čtvrtek 07.08.2008 – výstup na Skalnaté pleso

Ráno po výjezdu na Štrbské Pleso jsme se přesunuli električkou do Starého Smokovce. Tam začal náš turistický výšlap po zelené, okolo pozemní lanovky na Hrebienok (1285m). Na půl cesty jsem si nemohl nechat propásnout křižování obou nových vozidel lanové dráhy. Dokonalost mé fotografie trochu kazil fakt, že vrchol Lomnického štítu byl v té době zahalen mlhou. V cílové stanici lanovky na Hrebienku se mě i cestujícím naskytl pohled do otevřené strojovny této lanovky. Hned na první pohled bylo poznat, že lanovka prošla i tady modernizací.

Naše trasa dále směřovala směr Bilíkova chata (1255m) a k vodopádům Studeného Potoka. Odtud dále pak Rainerova chata (1300m), Zámkovského chata (1475m) až do konce cíle naší cesty na Skalnaté pleso. Tento pomyslný vrchol byl námi dobyt v 17:30. Asi po hodinovém focení lanovky na Lomnický štít byl tak nejvyšší čas se dát na odchod. V horách, jak je známo se celkem rychle stmívá. Po dvou hodinách sestupu do Tatranské Lomnice, kdy si člověk připadá spíše jak kamzík, nikoliv jako turista jsme dorazili na vlakové nádraží. Silueta Lomnického štítu se k večeru vyloupla z celodenního sevření mlhy. Byl to krásný pohled. Rozhodl jsem se vrátit dalšího dne zpět a vyfotit z tohoto místa krásné panoráma těchto Tater.

Pátek 08.08.2008 – výlet do Tatranské Lomnice

Předposlední den v Tatrách byl spíše jen formou pěkného výletu. Vyrazil jsem si s Idou ráno do Tatranské Lomnice pořídit pár pěkných snímků Lomnického štítu. Tatranská Lomnice je velmi malebné městečko. Nad městem se tyčí velmi atraktivní Grandhotel Praha. Můj dojem jen trochu kazil pohled na kdysi zašlou slávu skokanských můstků. Při zpáteční cestě jsme se oba ještě zastavili na hodinku ve Starém Smokovci. V tu dobu se začalo pomalu zhoršovat počasí a tak se mi už na závěr naší cesty nepodařilo vyfotografovat Gerlachovský štít, dle mích představ. Než jsme dojeli do domovské stanice ve Štrbě, strhla se nad Štrbským Plesem jedna malá přeháňka, která pročistila večerní oblohu. V podvečer nám zbyla ještě chvilka času, tak akorát na malou procházku do restaurace „Salaš Starý Mlyn“. Tady vám na počkání udělají kvalitní brynzové halušky. Můžu toto místo každému návštěvníkovi Tater jen doporučit.

Sobota 09.08.2008 – cesta domů

Ráno jsme se probudili do propršeného dne. Zase jednou za čas vyšla meteorologům předpověď počasí. Ráno byl nejvyšší čas sbalit si svých pár švestek, uklidit na pokoji a předat klíče paní správcové od ubytování. Když si člověk v takový to okamžik promítne zpětně, co pěkného se dá za jeden týden zažít na dovolené ve Vysokých Tatrách, tak se mu pak nechce ani odjet domů. Musím přiznat, že počasí nám vyšlo skoro dokonale. Sobotní deštivé ráno ještě pokazil jeden malý fakt, že Ex 121 Košičan měl zpoždění 30 minut. Při tom všem loučení a balení jsem si zapomněl včas na tento vlak zajistit místenky. To se nám pak trochu vymstilo. Díky velkému zpoždění, jsem před odjezdem stačil pořídit poslední snímky zubačky a nádražní budovy.

Po příjezdu vlaku nastala tlačenice. Houfy turistů se snažili dostat do zpožděného vlaku, ale ten už byl beznadějně přecpaný. Ten, kdo místo našel, tak se neradoval moc dlouho. Z Liptovského Mikuláše si už nikdo bez místenky nesednul. To byl i náš případ, kdy jsme museli nedobrovolně opustit kupé s našimi spolucestujícími ze Štrby. Někteří nově přistupující cestující se ke svým místům jen horko, těžko dostávali na svá předplacená místa. Na chodbičce vlaku s námi stáli i dva starší cestující důchodového věku, ti se pak marně dotazovali průvodčího na volné místo k sezení. Průvodčí tohoto vlaku pronesl jen jednu, ale o to vtipnější větu: „To víte, je sobota a Pražáci se vrací domů“.

V tom se spustil výbuch smíchu na uličce. Místenky na jednotlivých sedadlech byly sice rezervovány až do Prahy, ale v uličce stáli samí Moraváci. Kamarádka Ida v tomto vlaku stála v uličce až do Kolína, což před ní musím opravdu smeknout. Stát v narvaném vlaku necelých 6. hodin to už je pořádný výkon i na chlapa, natož tak na mladou slečnu s báglem. Mě se celé cestování do Uherského Hradiště protáhlo z původních 5. hodin na 7,5 hodin, ale když jsem o den dříve slyšel o vlakovém neštěstí ve Studénce, tak v takový okamžik může být člověk rád, že vůbec nějak dojede domů.

Pokud vás můj článek o dovolené zaujal a dočetli jste ho až do konce, tak jsem jenom rád, že se vám snad i líbil a pokud jsem někomu dal někomu dobrý tip na dovolenou, tak to potěší dvojnásob.

Titulní snímek: 4.8.2008 Poprad-Tatry, nástupiště TEŽ © Stanislav Plachý