Aktuality z Řecka a zážitky z Bulharska – 1. díl

Nejprve bych chtěl uvést pár rad pro ty, kteří se do tak nádherné země jako je Řecko chystají a hodlají zejména využívat veřejnou dopravu. Je především třeba odložit naše typické středoevropské nešvary – uspěchanost, nervozitu, stres a představu, že vše pojede podle jízdního řádu. V Řecku nic takového neplatí. Když autobus nejede, tak se jednoduše čeká tak dlouho, až něco přijede, nebo se využije jiného způsobu dopravy, chaosy v jízdních řádech tu nikomu nevadí a ani nemá cenu se nad něčím takovým pozastavovat. Celostátní vlakový jízdní řád sice existuje, v dosti primitivní podobě je k dispozici i na Internetu, ale vůbec se nezná k železniční síti na Peloponésu. Autobusový jízdní řád je pak někdy tajemstvím i pro samotné Řeky. Obvykle je dán odjezd z výchozí stanice, ale pro zastávky u cesty platí interval „podle toho, jak rychle sem dojede“. Je to v podstatě takový typický balkánský chaos naroubovaný na standardní evropské poměry, takže když už vám autobus přijede, bude komfortní, čistý a klimatizovaný, ve vlacích jsou běžným jevem uklízečky, které soupravou neustále procházejí.

Ilustračná mapa © archív Jiří Mazal

Sehnat ubytování dopředu v menších místech může být někdy problém, na Internetu toho moc nenajdete, ale mohu doporučit vynikající stránky http://www.grhotels.gr, které obsahují spoustu ubytovacích zařízení i v těch nejmenších místech s kontakty na ně, někdy se jedná pouze o telefon. Ale právě ten se mi osvědčil, neboť na maily mnohdy ubytovatelé nereagují. Lámavou angličtinou jsem se domluvil téměř vždy.

Athény Larissa,17.10.2008 © Jiří Mazal

Naše putování se rozběhlo v pátek 17. října, kdy jsme se IC Ostravan vydali z Olomouce do Prahy a dále na Ruzyni. České dráhy nás potěšily absencí zpoždění, takže jsme se na letiště dostali docela brzy. Letenky jsem měl zakoupené u své oblíbené společnosti SkyEurope, byť tentokráte jsem byl nemile překvapen, k ceně letenky byl připočítán jakýsi poplatek za transakci a nově se musí zaplatit i zavazadlo. Vychutnali jsme si přelet ve výšce 12 km nad Balkánem a včas dosedli na moderní athénské letiště. Zde začal menší zádrhel, dříve vlaky jezdily z athénského hlavního nádraží Larissa až na letiště. Momentálně však na letiště zajíždí pouze elektrické jednotky DESIRO, které končí ve stanici Nerantziotissa a přesun dále mi z jízdních řádů nebyl jasný. Jak jsem později zjistil, na hlavní nádraží bych se dostal vlakem až po dvou přestupech. Dali jsme raději na radu pokladní a jeli metrem.

Na nádraží jsem chtěl zakoupit jízdenku z Kalamaty, nejjižnějšího bodu řecké železniční sítě a tím i celého Balkánu, do Sofie. Zamířil jsem k přepážce s mezinárodními informacemi, kde se obtloustlý chlapík cpal brambůrkami. Ani naše přítomnost ho nevyrušila, opět si plnými hrstmi nabral a poslal nás k pokladně, kde se prodávají lístky na Pelopones. Tam již byla pokladní mnohem sdílnější, vyhledala nám potřebný spoj a prodala na něj jízdenky. Lístek z Athén do Soluně jsme si však museli obstarat jinde, v pokladnách umístěných na prvním nástupišti. Naštěstí tu byl strojek na vytištění pořadových lístků, takže neprobíhala žádná tlačenice. Vytiskl se mi lístek s pořadovým lístkem 666... u pokladny svítilo číslo 590, takže přede mnou bylo 76 lidí. Alespoň jsem si prohlédl nádraží, za ty dva roky, co jsem tu nebyl, se téměř nic nezměnilo, po elektrifikaci ani stopy (proto sem nemohou zajíždět elektrická DESIRA z letiště), k dispozici jsou stále pouhé čtyři nástupištní hrany, ale další nástupiště se staví. Po půldruhé hodině přicházím konečně na řadu, pán s cigaretou mi promptně vydává jízdenku, ale lístek ze Soluně do Sofie si musím koupit až v Soluni.

Nafplio,18.10.2008 © Jiří Mazal

Spokojení spěcháme na autobus, který nás má odvézt na místní autobusové nádraží v ulici Kiffissou. Již první noc totiž chceme strávit v přímořském městečku Nafplio. Máme štěstí, před osmou zakupujeme jízdenky na autobus ve 20.30 a v jedenáct hodin jsme v cíli. Do vyhlédnutého hotelu sice naše rezervace nedorazila, ale k dispozici je jeden pokoj pro dva za 55 € s tím, že zítra se uvolní levnější. Ten je sice v podstatně horším stavu, má nízký trámový strop, místo klimatizace je jen větrák a koupelna s WC je v tristním stavu, ale cena je pouze 33 €.

Příští den se vypravujeme na autobusové nádraží zjistit, jak jezdí busy do Mykén. Ten den se již nenabízí nic vhodného, výlet do Mykén odkládáme na zítřek a prohlížíme si Nafplio, které je považováno za nejkrásnější město Peloponesu. V Nafpliu je konečná úzkokolejky vedoucí přes Argos do Korintu, pokračuje dále až do Athén, v úseku Korint - Athény již je však doprava převedena na novou normálněrozchodnou trať, úzkokolejka ale stále vede až na předměstí Athén. Na Peloponesu pak vede úzkokolejka ještě z Argosu přes Tripoli do Zevgolatia s odbočkou do Megalopoli. Tato trať, stejně jako její odbočka do Nafplia, je však bez dopravy (údajně zde projíždí občasné nákladní vlaky do Tripoli). Probíhá zde náročná rekonstrukce, která je však již nejspíše dokončená a vlaky stále nikde. Ač se jedná o úzkokolejku, jsou zde položeny betonové pražce a použito bezpodkladnicové uložení kolejnic, stanice jsou udržované a čisté. Koleje však smutně reziví a k vidění jsou maximálně postávající drezíny. V provozu je však stále trať z Kalamaty (nedaleko je odbočka do Messíni) přes Zevgolatio (kde se připojuje nepojížděná trať z Tripoli), Pyrgos (kde jsou odbočky do Olympie a Katakola), Patru až do Kiata, kde se přestupuje na normální rozchod. Úzké koleje však nadále zůstávají z Kiata do Korintu, kde se setkávají s větví od Argosu a společně pokračují k Athénám. Je třeba se ještě zmínit o nádherné ozubnicové úzkokolejce (rozchod 750 mm) Diakofto – Kalavrita, která prochází rekonstrukcí (opět již několik let), prozatím je bez provozu, ale údajně má být pojížděn koncový úsek Zachlorou-Mega Spileo – Kalavrita. V Diakoftu jsou v depu u tratě k vidění plachtou přikryté nově nakoupené jednotky Stadler.
Nádraží v Nafpliu je tvořeno pouze kusou kolejí, již bez kolejového napojení je u nástupiště umístěna historická souprava složená z parní lokomotivy a několika osobních vozů. V Nafpliu se také nachází staré nádraží v centru, z jeho budovy je restaurace a najdete zde několik notně posprejovaných vozidel včetně parní lokomotivy. Koleje jsou zachovány, byť zasypány pískem, někde částečně zaasfaltovány a prochází přímo uprostřed zástavby k trati. I to je typický rys Řecka – nač bychom něco odstraňovali, necháme to tak a časem se uvidí. Proto všude najdete koleje po zrušených tratích a množství železničních vozidel v různém stádiu rozkladu, které nikdo nešrotuje. Kolem rekonstruovaných tratí se válí staré pražce, kolejnice a jiný kolejový materiál a nikoho ani nenapadne jej ukrást.

Zbytek dne využíváme k cestě do Argosu, kterému na vysokém kopci vévodí trosky hradu Lárissa. Asi ve třetině kopce se rozkládá klášter Panayia Katekrimmeni, ke kterému jsme se vydali nejdříve. Byl sice zavřený, ale po chvíli se objevuje stará babička s dlouhatánským copem, která sice neumí jinak než řecky, ale vyrozumíme, že se nás ptá, zda jsme „Germánci“. Když zakroutíme hlavami a řekneme „Čechoslovákia“, s uspokojením nás pouští dovnitř. Přes nádvoří plné koček se dokonce dostáváme i do podzemí vytesaného ve skále. Stará paní při prohlídce neustále uklízí a mluví na nás řecky. Vůbec jí nevadí, že nerozumíme ani slovo. Na závěr nás vybavuje na cestu cukrovím a odmítne jakýkoliv dar do chrámové pokladničky. Loučíme se a musíme sestoupit dolů, neboť na hrad je bohužel nutné postupovat jinudy. Silnice, po které je třeba se vydat, se klikatí až někam na druhou stranu kopce, rozhodujeme se stopovat a záhy nám zastaví místní zemědělec s dodávkou. Nejede sice na hrad, ale zaveze nás na křižovatku, odkud máme dále pokračovat pěšky. Opět se nás zeptá, zda jsme „Germánci“, a po záporné odpovědi se rozzáří a nechává se pyšně fotografovat před svou dodávkou.

Hrad se rýsuje ve výšce nad námi a i když není horko, je nám jasné, že u cíle hned tak nebudeme. Auta žádná nejedou, není ani co stopovat. Najednou spatříme dodávku a domorodce chodícího po sadu. Postupně navazujeme kontakt a snažíme se ho přesvědčit, aby nás za úplatu vyvezl k hradu. Odhodí nářadí a za chvíli se všichni soukáme do jeho dodávky. Následuje již obligátní otázka, zda jsme „Germánci“, a po ujištění, že jsme „Čechoslovákia“, se zatváří spokojeně a při výstupu na parkovišti pod hradem odmítá jakékoliv peníze. Řekové jsou prostě báječní lidé. Hrad samotný sice není nic skvostného, ale je z něj nádherný výhled široko daleko. Posilníme se a po serpentinách scházíme dolů. Cestou je vidět velký klášter, který je sice zavřený, ale zároveň se kolem nás mihnou ve svém autě dva Italové na dovolené. Ochotně nás svezou do centra Argosu.

Argos,vlevo vedou koleje do Nafplia,vpravo do Tripoli,18.10.2008 © Jiří Mazal

Svou pozornost jsem dále zaměřil na zdejší úzkokolejné železniční nádraží. Je celé spravené, s fungujícím bistrem, jinak vše zamčené a kolejnice rezavé. Stojí tu řada traťových mechanismů, jedna podbíječka je řádně zakryta plachtou, zatímco druhé už někdo vysklil okno. Provozní jsou dokonce i toalety, evidentně pravidelně udržované.

Argos,odstavené traťové mechanismy,18.10.2008 © Jiří Mazal

Následující den, neděle, je ve znamení cesty do Mykén. Dorazíme včas na autobusové nádraží, ale i přes hlásání elektronického informačního displeje je nám sděleno, že v neděli se do Mykén nejezdí Můžeme se ale svézt do nedaleké vesnice a dále taxíkem. Volíme tuto variantu a již v autobusu se mi podaří zagitovat dva Američany, kteří jedou taktéž do Mykén, pro taxík. Taxikář chce za cestu 5 € (vzdálenost necelých 5 km), takže na každého vychází cena pouhých 1,25 €. Mykény byly mohutným sídlem v mladší době bronzové a zanikly kolem roku 1100 před naším letopočtem. Antické sloupy tu tudíž nečekejte, ale obrovské balvany tvoří impozantní celek. Vchází se dochovanou Lví bránou a nedaleko od samotných rozvalin se nachází Átreova (též Agammenonova) hrobka, což je kruhovitá stavba z kamene zakončená kuželem a celá pokrytá hlínou. Zpáteční cesta byla vyřešena velice rychle, taxi vezoucí turisty nahoru kolem hrobky k hlavnímu parkovišti na mě zablikalo, já na něj zamával a za chvíli už bylo zpátky. Ještě než zajdeme k autobusové zastávce, obhlížím zdejší malé nádraží Mykinai, kde není ani živá duše, pouze pár opuštěných nákladních vagónů a tradičně rezavé koleje.

Mykinai,železniční stanice,19.10.2008 © Jiří Mazal

V kafeterii, kde se zároveň prodávají lístky, se ptáme na odjezd nejbližšího autobusu. „Tak po druhé“, dostane se nám odpovědi. Vyjdeme ven a kolem nás se prořítí bus s nápisem „Nafplio“. Ještě však nebyly dvě hodiny a za chvíli vyjde hospodský a prodavač lístků v jedné osobě s doporučením, abychom si stoupli na kraj silnice. Po půlhodině čekání je nám jasné, že autobus už jel před druhou, a nikoliv po druhé. Poučeni čekáme na další již před třetí, tentokráte si stoupneme do silnice a zuřivě máváme. Autobus po nějakých dvaceti metrech s kvílením zastaví a my konečně nasedáme. V Nafpliu ještě chceme vyšplhat na zdejší dominantu, pevnost Palamidi, tyčící se dobrých 200 výškových metrů nad mořem. Cestou nás však zastihne vydatný déšť, vypadáme tak zmoklí, že pokladní po nás ani nechce vstupné a schováme se spolu s ostatními do jedné z mnoha ruin. Palamidi je rozsáhlý komplex celkem sedmi na sobě nezávislých pevností, které mají střílny i proti sobě, kdyby byla některá z nich dobyta. Obdivuji majestátní hradby a nádherný výhled a stále v dešti spěchám k hotelu, kde se až do rána snažím u větráku usušit své mokré boty.