Aktuality z Řecka a zážitky z Bulharska – 3. díl

Vyrážíme v 6.26 a po úvrati ve stanici Strimon se blížíme k pohraničnímu Promachonu. Mou pozornost tu budí především odstavený zdemolovaný „Ragulin“ Bulharských železnic. Celou soupravou prochází jediný pohraničník, jinak nikde ani noha. Na bulharské straně je již o poznání živěji, dva pohraničníci prochází soupravou a houf dalších zevluje na peroně. Na bulharském území je trať elektrifikovaná, takže řecký diesel je vyměněn za elektrickou lokomotivu řady 44, což je starý známý „plecháč“ z produkce ŠKODA (u ČD řada 242).

Okolí tratě se po přejetí hranice rázně změnilo. Po silnicích se prohání vozíky tažené osly, domy působí špinavým a zašedlým dojmem, všude hromady odpadků. Krajina je kopcovitá, skály se střídají s podzimně zbarvenými lesy. Kvůli křižování zastavujeme docela často a potkáváme i protijedoucí rychlík do Soluně, tvořený pouhými dvěma vozy. Rychlost vlaku není nijak závratná a nepříliš kvalitní svršek vytváří pravidelné scaccato. Asi nejtristnějším dojmem působí jakási chudinská čtvrť či ghetto u Sofie. Projíždíme kolem asi čtyřicítkou a svah tratě je doslova „nastlán“ odpadky.

Promachon, zničený Ragulin BDŽ, 23.10.2008 © Jiří Mazal

Do Sofie dorážíme včas a já se zaměřuji zejména na focení zdejších motorových a elektrických jednotek DESIRO. Hodně jsou tu k vidění bývalé německé vozy se třetinovými vstupy.

Vozový park sofijské MHD je velmi pestrý, nejrůznější ojetiny nezapřou zemi svého původu. V Sofii sice najdete několik zajímavých budov, jako mešitu Banja Baši, Minerální lázně, obrovský stranický dům či řadu hezkých sakrálních staveb, mezi nimiž vyniká kostel Alexandra Něvského pokládaný za nejkrásnější na Balkáně, celek však působí poněkud zchátralým a neudržovaným dojmem. Domy jsou i na hlavní třídě oprýskané, kousek od centra jsou odstaveny vraky aut, všude se povalují odpadky. Je tu však neuvěřitelně lacino. Máme pocit, že snad každý druhý obyvatel tu pracuje jako hlídač, ochranka či policista, je jich tu značné množství.

Sofie, kostel Alexandra Něvského, 23.10.2008 © Jiří Mazal

Během čtvrtečního odpoledne máme Sofii prohlédnutou a přemýšlíme, co s volným pátkem. Vítězí varianta navštívit Plovdiv, druhé největší město Bulharska. Vyrážíme na nádraží zjistit spoje a obstarat jízdenky. Vlaky do Plovdivu jezdí docela často, ale reakce v pokladně na koupi lístku na příští den byla překvapivá – jedete zítra, tak si kupte jízdenku zítra. Inu balkánská logika. Setmělými ulicemi se vracíme do hotelu, který se sice nachází asi jen 20 minut od centra, ale nesvítí tu jediná pouliční lampa.

Ráno se vracíme na nádraží a kupujeme si jízdenky. Svůj požadavek jsem sepsal v angličtině na kus papíru, pokladní na něj chvíli pobaveně zírá, a pak jej předá kolegyni, která naštěstí anglicky rozumí, jízdenky jsou vydány a navíc orazítkovány. Dopřáváme si první třídu, jednak nevíme, v jakém stavu bude druhá, v první třídě bývá méně lidí a hlavně je cenový rozdíl malý, jízdenky jsou tu vůbec levné. Zpáteční lístek do 156 km vzdáleného Plovdivu stojí 13 Leva, v první třídě 16,20 Leva (Leva = necelých 13 Kč). S cestovním komfortem jsme spokojeni, kupé nabízí šest pohodlných plyšových sedaček.

Oddíl 1. třídy, 24.10.2008 © Jiří Mazal

Ani druhá třída nevypadá špatně, osm plyšových sedaček v oddílu. Náš dvanáctivozový rychlík tvořený vozy do Burgasu a Varny vyjíždí včas a navštěvuje nás průvodčí, která nám cosi vysvětluje v bulharštině. Na můj dotaz, zda umí anglicky, jen vrhne nechápavý pohled. Naštěstí z gest a díky příbuznosti češtiny a bulharštiny pochopíme, že si musíme před odjezdem z Plovdivu nechat jízdenky označit. Po výjezdu ze Sofie se naskýtá pohled na rovinu posetou odpadky, mezi nimiž se občas pasou domácí zvířata. Odpadky časem mizí a vjíždíme do kopců, překrásně zbarvených podzimními stromy. Nedočkavě vyhlížím stanici Septemvri, odkud vede úzkokolejka do Dobriniště. Vidím však jen několik úzkokolejných vagónů, výhled je zakryt odstavenými nákladními vlaky.

Septemvri, úzkokolejné nádraží, 24.10.2008 © Jiří Mazal

Jelikož návštěvu Plovdivu jsme neměli vůbec v plánu, raději zakupujeme mapu a zjišťujeme, jaké bohatství nám toto město nabízí. Najdete tu mešitu Jumaya s překrásným dřevěným balkonem, staré město s typickými osmanskými domy se dřevěnými zakrytými balkony a navíc pestře pomalované, pověstnou korunou je zachované antické divadlo. Plovdiv nás narozdíl od Sofie velmi příjemně překvapil, řada domů je pěkně opravena, na výstavné pěší zóně je uklizeno a všude prodávají hustou bulharskou zmrzlinu. Plni dojmů se vracíme na nádraží, kde je nám pro zpáteční cestu jízdenka orazítkována a vypsán speciální papír. Souprava našeho vlaku je tentokráte tvořena ex-německými vozy se třetinovými vstupy, které mají velmi prostornou první třídu.

Plovdiv, ř.10.001, 24.10.2008 © Jiří Mazal

Poslední den našeho pobytu nakupujeme zásoby na cestu a dorážíme k našemu vlaku, který je tvořen dvěma vozy 2. třídy srbských železnic a bulharským lůžkem do Vídně, ve kterém nacházíme útočiště. Okna vozu jsou neuvěřitelně špinavá, jinak je ve voze docela pořádek, statná průvodčí se stará o úklid a nekompromisně vyhazuje každého, kdo nemá ve voze co dělat. Jak zjišťuji, náš vůz je opět ojetina z Německa, na představku se skví nápis, že byl rekonstruován v roce 1992 ve vagonce DUWAG. Oceňujeme především pohodlná sedadla, vlak vyjíždí ve 12.40, takže do večera daleko. Jízdenky už máme zakoupené z Česka, lůžkový příplatek Sofia – Budapest stál 741 Kč a na 2120 Kč přišla jízdenka Sofia – Olomouc se slevou RailPlus.

Plovdiv, Etnografické muzeum, 24.10.2008 © Jiří Mazal

Ze Sofie odjíždíme včas a brzy následuje bulharská pohraniční stanice Dragoman. Nastupují bulharští a srbští pohraničníci a kontrola probíhá za jízdy. V srbském Dimitovgradu si chci vyfotit soupravu, ale železničář s velkou průkazkou na uniformě mě vůbec nepustí z vlaku. Bulharský „plecháč“ je již dávno vyměněn za srbský diesel pravděpodobně výroby General Motors a stále nejedeme. Posléze vychází z vagonů druhé třídy hromada lidí obalených zavazadly a dovtípíme se, že tu evidentně „řádili“ pohraničníci. Jízda do Niše je zoufale pomalá, pouze kousek od hranic je trať spravená, dále jedeme asi 40-60 km/h. Krajina mění charakter, ubylo odpadků, okolí vypadá jaksi „kulturněji“, především však vjíždíme do překrásného kaňonu, kde je mezi skalami pouze řeka, na jedné straně trať a na druhé straně silnice doslova zavrtaná do svahu. V Niši nám připojují šestinápravovou elektrickou lokomotivu rumunské výroby a míříme dále na Bělehrad. Jízda je sice rychlejší, ale zastavujeme za divokého cukání takřka v každé zastávce. Díky neidentifikovatelně velkému zpoždění ani nevnímáme Bělehrad a budí nás až srbští pohraničníci v Kelebii. Srbsko opouštíme na čas a díky změně času si o hodinu déle pospíme. V Budapešti přestupujeme do EC174 a plni nových dojmů přijíždíme před polednem domů.

Jízdenka Sofie-Plovdiv a zpět a talon nutný pro zpáteční cestu © Jiří Mazal

Pokud by někdo potřeboval informace o vlacích v Řecku, mám k dispozici pro normálněrozchodné tratě aktuální řecký jízdní řád, pro Pelopones platí evropský jízdní řád (alespoň pro vlaky, kterými jsem jel) vydávaný Německými železnicemi, který je kopií jízdního řádu Thomase Cooka.