Propršených 748 kilometrů

 

 

 

 

 

Někdy se stane, že dostanete dárek, ze kterého byste se měli radovat, ale ve skutečnosti vám způsobí jistý stres. Do takového stavu jsme se s mou životní souputnicí dostali v souvislosti se dvěma síťovými jízdenkami ČD Net, které byly sice Open, ale jen do konce roku 2008. Takže před námi vyvstal úkol, jak je v průběhu tří týdnů pokud možno smysluplně využít. Jistě, já sám bych si s nimi oběma poradil, ale chtěl jsem Helenu, pozvolna krnící v nově získané roli předčasné důchodkyně, vytáhnout někam do světa.

 

 

Posléze z ní vypadlo, že by se ráda podívala do Karlových Varů. Nakonec proč ne, na tom konci světa bych si mohl i já přijít na své – i když jsem (zcela dobrovolně) slíbil, že železniční fotografování nebude prioritou toho výletu a že se k němu uchýlím jen v čase vzniklém prokazatelně „z provozních důvodů“. Nerozvážný slib se mi (s jedinou výjimkou) podařilo také dodržet. Svou proklamaci bohužel dodržely i mediální „rosničky“ a zcela podle své věštby (na rozdíl od dnů onomu našemu cestovnímu předcházejících i těch následujících) nám zajistily počasí procházení po lázních či pořizování optických záznamů zcela nenakloněné.

 

 

Nicméně to vše jsme ještě s jistotou nevěděli, když jsme na královéhradeckém hlavním nádraží oné soboty usedali do prvního k našemu hlavnímu městu směřujícího rychlíku. Vzhledem k tomu, že jsme se k němu dostavili s příslušnou časovou rezervou a příjemně vytopená souprava už čekala, Helena se v ní uvelebila a já se ještě prošel po nádraží, abych vyzkoušel čerstvě opravený fotoaparát, který se odebral do servisu kvůli odmítání spolupráce s externím bleskem. Test proběhl k mé spokojenosti a mohl jsem tedy zaujmout své místo v prvním z celkem šesti vlaků, které na nás v průběhu dne čekaly. Vlastně jich bylo nakonec sedm, ale k tomu se dostaneme.

 

 

Cesta do Prahy proběhla vcelku bez zvláštních příhod. Pokud tedy pomineme skutečnost, že průvodčí zjevně jízdenky, které jsme mu předložili, ještě v ruce doposud neměl, protože je dlouze zkoumal z obou stran (na té rubové nic není), ale pak je přece jen označil. Obdobně se chovali i všichni jeho kolegové a kolegyně na další naší trase – ale nikdo z nich k jízdenkám verbální reakci nepřidal. Vlak uháněl tmou vcelku v souladu s jízdním řádem, nikdo před něj nevjel ani pod něj neskočil (ač statistika naznačuje, že jednou se mi to stát musí), takže jsme v Praze měli dostatek času na přestup a já i na pořízení nějakého snímku. Třeba prvního banánu na rychlíku od Varšavy či první jedničkové bobiny na záloze.

 

 

Z Prahy jsme pokračovali rychlíkem směřujícím až do Chebu, ale nejeli jsme jím až do Karlových Varů, neboť už při plánování trasy jsem Heleně nabídl lázeňský bonus v podobě zastávky v Teplicích. Mému cestovnímu záměru dokonale vyhovoval dvouhodinový takt rychlíků jezdících po této trase. Dvě hodiny byly právě tak postačující k prohlídce lázní. Zvláště s přihlédnutím k panujícímu deštivému počasí, s nímž jsem se důvěrně seznámil poprvé na ústeckém hlavním nádraží, kde rychlíky od Prahy dostávají v úvrati dvousystémové stroje. Což jsem pochopitelně musel zaznamenat.

 

 

Nádraží Teplice v Čechách (samo město onen přídomek ve svém názvu nemá) jsme naposledy navštívili parním vlakem při nedávných oslavách Ústecko-teplické dráhy. Na rozdíl od té doby, kdy v bývalé restauraci byla výstava k její historii, se na stejném místě připravuje k otevření „sekáč“, který nesporně vysoce vhodně oživí převážně zchátralou budovu. Procházka po městě a jeho lázních byla sice docela zajímavá, ale vzhledem k přibývající vláze z nebes padající jsme se za ty dvě hodiny rádi vrátili na nádraží a ještě raději usedli opět do vlaku, který sliboval za jednu a tři čtvrtě hodiny další jízdy trochu osušit naše zmáčené zevnějšky.

 

 

Karlovarské horní (jak se mu zde říká, ale na rozdíl od dolního se tak oficiálně nejmenuje) nádraží nás přivítalo mírným zmatkem, který byl způsoben nouzovým zakrýváním zcela nevodovzdorné už střechy zdejší „haly“. Zřejmě to souviselo s pozdějším vítáním Betlémského světla, které jsme zde měli za dvě hodiny zastihnout. Nás naše světoznámé lázně uvítaly železničně zajímavěji o nějakou tu chvíli později, když jsme u soutoku Ohře a Teplé potkali Desiro DB směřující z nádraží dolního k hornímu. Trochu mne zaskočilo, ale přesto jsem stihl jeho průjezd pod mostem zaznamenat.

 

 

Ani jeden z nás v Karlových Varech dlouho nebyl, ale i přes to, že prostřednictvím médií sledujeme jejich postupně narůstající anexi ruským živlem, připadali jsme si ke svému údivu jako v cizině. Ani ne tak kvůli lázeňským hostům v ušankách a podobných nápadně cizokrajných oděvních součástech, ti tu nejsou nic nového, ale kvůli všudypřítomné azbuce. Vždy tady bývaly nápisy i cizojazyčné, po „sametu“ vesměs výhradně německé, ale jen jako dodatek nápisů českých. Dnes je vysvětlujícím apendixem čeština – a i ta dokonce někde chybí úplně. Také majitelé podniků mají vesměs jména znějící rusky či jinak „exsovětsky“. Jedinou zjevnou jistotou spojující dnešek s minulostí je Becherovka, oplatky a pochopitelně Vřídlo a kolonáda.

 

 

Po absolvování alespoň základního lázeňského okruhu a zakoupení alespoň nějakých těch oplatek pro příbuzenstvo jsem se dopustil jediného výše zmíněného porušení svého slibu. Chtěl jsem alespoň letmo navštívit žst. Karlovy Vary dolní nádraží, kterou jsem v její nové podobě ještě vlastním okem nespatřil. Navíc slibovala (a také splnila) zpestřit mou záznamovou kartu nějakým tím vozidlem v jiných krajích našeho státu nevídaným. A už byl čas pomalu se vydat na nádraží horní, abychom pokračovali v našem putování. Ještě jsem stihl pořídit nějaký obrázek i tam, i když světelné podmínky už byly značně proti. Nepomohlo ani ono Betlémské světlo, které přivezl právě náš rychlík směřující opět do Chebu.

 

 

Už v něm usazeni, zamítli jsme možnost obohatit náš výlet ještě o jedny lázně. Sice třeba návštěvu Františkových Lázní bychom v naprosté pohodě stihli, ale za deště a tmy by to nemělo valný smysl. Takže jsme v Chebu vyčkali rychlíku právě z onoho místa vyjíždějícího a jedoucího přes Plzeň do Prahy. Aspoň jsem měl čas zaznamenat (ač vzhledem k nedostatku světla a padající vodě nevalně) další na zbytku našeho státu běžně nevídaná vozidla osobní dopravy. Bohužel jedno, pro nákladní dopravu určené, mi naopak uniklo. Když už jsme seděli ve vlaku, projela kolem německá Ludmilla (tedy po našem Ragulin). No, člověk nemůže mít všechno.

 

 

Jak už jsem se zmínil na začátku, měli jsme jet vlaky (myšleno soupravami) šesti, ale ve skutečnosti jich bylo o jeden víc. Důvodem byla prodloužená výluka mezi Planou u Mariánských Lázní a Stříbrem. Nijak nás nezaskočila, protože jsme o ní věděli, jen jsem si nebyl jist, jak stihneme přípoj v Praze. Nakonec se ukázalo, že vše je dokonale zorganizováno. Nejen že jsme do Stříbra přijeli pohodlnými autobusky včas, ale rychlík má v Plzni poměrně dlouhou dobu pobytu, takže další cestování už bylo bez problémů. Dokonce vše vypadalo poněkud veseleji, protože krajina, kterou jsme ujížděli, byla kolem Mariánských Lázní a pak ještě i za Plzní pokryta někde i slušnou vrstvou sněhu a zářily do ní vánočně osvícené domky.

 

 

Na pražském hlavním nádraží jsme tak byli dost včas na to, abych ještě obešel nějaké zajímavosti. Tak mohu tentokrát dokonce posloužit snímkem gorily a navíc na mne ze tmy vyvalila svá nebohemizovaná kukadla polská EU07. Poslední úsek cesty pak už byl hladký a reportážně nezajímavý. S Helenou jsme bilancovali naše snažení a hned si spočítali že jsme za ten den projeli právě těch 748 kilometrů zmíněných v titulku. A když už jsme u něj, ve skutečnosti ne všechny tyto kilometry nám propršely. Nicméně byli jsme rádi, že nám zbytečně nevypršela platnost našich jízdenek a že jsme jich přece jen poměrně racionálně využili, ke spokojenosti nás obou. A vo vo vo tom to je...