Ačkoliv naši zemi vzdor globálnímu oteplování zahalila do sněhového a ledového příkrovu naprosto klasická, leč už dlouho nevídaná zima, a počasí tak zrovna neláká k výletům jiným, než za zimními sporty, vydala se nedávno skupinka našich členů na výlet motivovaný úplně jinak. A nikoliv do hor, nýbrž do pomoravské nížiny. Aby tam navštívila hulínské traťováky a veselské opraváře motorových vozů, tedy pracovníky dvou "dcer" ČD.
Všechno ale začalo dávno před oním pátkem. V podstatě jevem negativním: Staňa zlobil. Vytrvale mne otravoval, kdy že uspořádám zase nějakou exkurzi, podobnou oné, při níž jsme mohli sledovat výrobu „ešusů“. Jsa pohlcen v té době starostmi jinými (konkrétně pilným obděláváním zatím nezúrodněných zákoutí pole vlakyneťáckého), odbyl jsem jej posléze návrhem, aby místo neustálých dotazů a předestírání nápadů, co „by se mohlo“, něco zorganizoval sám. Což on vskutku učinil – a právě na tomto základě se toho dne sešla na nástupišti hulínského nádraží skupinka sice promrzlých, ale očekáváním nevšedních zážitků zahřívaných účastníků akce. Stalo se tak v dobu stanovenou perfektně zpracovanou pozvánkou, a to vzdor faktu, že se tomu naše dráhy snažily svou diverzní činností zabránit.
Tedy pokud přijmeme tón některých „dopisů redakci“, známých z nejrůznějších médií. Byla to spíš shoda náhod, která stresovala především traťováka a mou maličkost jako výletníky cestující z největší dálky. Měli jsme se setkat (a také konečně fyzicky poznat) na palubě IC 583 "Bohemia", na niž se měl Peter nalodit v Kolíně a já v Pardubicích. Tyto předpoklady sice vyšly, ale v obou případech poněkud později, než stanovil jízdní řád. Na pardubické hlavní nádraží spoj dorazil s téměř desetiminutovým zpožděním. To ve své další trase nikterak nezredukoval – už proto ne, že v jeho čele byl místo platnými oběhy stanoveného rychlého banánu jen pomalý peršing. Proti dohnání zpoždění ovšem pracovaly také faktory jiné, které náš vlak několikrát v projížděné stanici zahnaly do odbočky.
Takže jsme do Olomouce dorazili bez jakékoliv časové rezervy na přestup do návazného spoje směr Hulín. A to jsem ještě měl vyhovět své nutkavé mánii vyfotit si „mašinku, co mne vezla“ (k čemuž před nástupem v Pardubicích chybělo ještě pár luxů). Pro tento účel jsme zvolili strategii, podle níž jsme se už před Olomoucí vydali ze svého posledního vozu co nejvíce dopředu a po vystoupení já vyrazil fotit a Petr „držet dveře“ u vedlejšího nástupiště stojícího R 804 Olomouc hl.n. - Brno hl.n. Jenže, jak se ukázalo, na jeho soupravě těch dveří k držení moc nebylo, neboť její podstatná část byla právě odpojována, aby mohla být odvezena k vyřazení jednoho vozu, který odmítal spolupracovat s ostatními. Takže nám vznikla bezmála půlhodinová příležitost pozorovat ruch na hlavním nádraží hanácké metropole.
Vzdor všem dopravním zádrhelům jsme se nakonec do Hulína, který nás na rozdíl od sluncem zalitých končin okolních přivítal mlhou krájení hodnou, dostali pět minut před srazem stanoveným na hodinu desátou. Na nástupišti nás čekal Staňa se svým doprovodem, z prvního vozu našeho rychlíku se vynořil i zbytek expedice, a tak jsme mohli chutě vyrazit na místo konání její první etapy. Tím bylo sídlo zdejší provozovny Traťové strojní společnosti, a.s., tedy jejího obchodního zastoupení a středisek strojního, technologických přeprav a opravárenského. Po krátkém „komisionálním“ přivítání se nás ujal mistr posledně jmenovaného (a zároveň předseda ZO OSŽ a člen dozorčí rady společnosti) pan Jiří Žádník, aby nás provedl areálem. Ku pomoci mu byl další zdejší pracovník, pan Stanislav Plachý, jehož jméno a příjmení není náhodně totožné s týmiž atributy pořadatele exkurze.
Vzhledem k tomu, že Stanislav Plachý junior na tuto mou reportáž naváže článkem o historii a současnosti TSS, a.s. a jejích hulínských pracovišť, odpustím si zde reprodukci všeho toho, co jsme se v průběhu naší návštěvy na toto téma dověděli. Kdo touží po základních informacích už teď, najde jich dostatek na
stránkách této dceřiné společnosti Českých drah. A obdobně vás nezatížím ani popisem toho, co všechno jsme v Hulíně viděli, ale v tomto případě vás odkáži na připojené fotografie a jejich popisky. Omezím se na stručné konstatování, že toho k vidění bylo opravdu hodně a na své si přišli nejen obdivovatelé drážních mechanismů, ale také hnacích vozidel, mnohdy už v běžném provozu nevídaných.
Ostatně jedno takové nás čekalo také cestou na nádraží, kam jsme se museli ke své lítosti vydat v zájmu dosažení dalšího cíle naší expedice už poměrně nemile (jak jsme to vnímali) záhy. Rozloučili jsme se nejen s našimi průvodci, ale také s traťovákem, který se rozhodl v TSS ještě pobýt (v souladu se svými zájmy i plánem další cesty „na rodnú hrudu“) a ťapali už sluncem ozařovaným sněhem vyfotit si výše zmíněné nevšední vozidlo, tedy v kolejišti nádraží stojícího nestátního čmeláka. A k tomu jsme mohli přičinit i snímek nějakého toho projíždějícího a závoj sněhu zvedajícího vlaku či jiného zimního motivu. Třeba ojíněných stromů nebo stejně ozdobených prvků trakčního vedení.
Naše následné putování do Veselí nad Moravou, kam jsme zamířili ještě o další dva členy výpravy chudší, nebylo opět prosto jistých nástrah připravených naším národním železničním dopravcem. Nejen že pokračoval ve zpožďování vlaků, ale také nám zabránil využít v cestě ze Starého Města u Uherského Hradiště do cíle naší cesty pohodlí vloženého vozu řady 054.2. No, zabránil – spíš nám to v osobě vlakvedoucího nedoporučil, protože teplota interiéru onoho vozidla byla v podstatě totožná s teplotou venkovní. Přes tato příkoří jsme do Veselí dorazili v dobré náladě a po doplnění živin během jízdy plně připraveni na exkurzi druhou.
Místem jejího konání bylo veselské depo. Pojmu „depo“ ovšem užívám ve smyslu obecném či historickém, protože v takto běžně označovaném areálu dnes sídlí vesměs něco, co takové slovo ve svém názvu vůbec nemá. V tomto konkrétním případě jde hned o tři složky patřící do skupiny Českých drah: provozní středisko oprav (PSO) dceřiné společnosti Českých drah DPOV (dílen pro opravy vozidel), a.s. Přerov, provozní středisko DKV ČD Brno a provozní pracoviště PJ ČD Cargo Brno. Průvodcem nám byl pracovník první z nich, pan Miroslav Fiala. Také v tomto případě váš zájem o informace, které jsme se při prohlídce dověděli, uspokojí nejlépe níže uvedené odkazy, a to, co jsme viděli, si můžete prohlédnout v připojené galerii. Jen podotknu, že jsme potkali i dvě mašinky parní.
Všechno má svůj konec, a tak dospělo ke svému závěru i naše putování. Kolem druhé hodiny odpolední jsme se na kraji veselského depa rozloučili a rozpustili. Každý z nás se vydal za svými dalšími úkoly či zájmy. Já jsem si naplánoval cestu k domovu přes Brno, čemuž jsem přizpůsobil i ranní nákup zpáteční jízdenky touto jen mírně delší trasou. Pohrdl jsem ovšem právě se nabízejícím osobákem a počkal si až na za hodinu jedoucí spěšný vlak. Ani ne tak kvůli pohodlí (nakonec oba druhy vlaků tady jezdí vesměs ve stejném složení), jako spíš proto, abych využil slunečného počasí k pořízení dokumentace především místních Regionov, které se mi přijely v souladu s taktovou dopravou IDS JMK představit postupně v plném počtu.
Jinak ovšem místní provoz už ani zdaleka nepřipomíná kvas panující v důležité stanici na hlavní trati spojující kdysi Brno s Trenčianskou Teplou, po níž v dobách mého dětství a mládí jezdily dálkové osobní vlaky a rychlíky. Ty poslední třeba v dnes už stěží uvěřitelné trase Brno – Nové Zámky či (byť jen formou přímých vozů) Brno – Košice. O vlacích nákladních nemluvě. V takovýchto úvahách, přerušovaných jen fotografováním, jsem strávil dobu do odjezdu mého Sp 1730 Staré Město u Uh.Hrad. - Brno hl.n. Ten přijel v poněkud překvapivém složení, ale (pro ten den) nepřekvapivě opožděn. Bohužel se opozdil i spěšný vlak od Brna, takže jsem jeho pro změnu klasickou soupravu mohl jen lítostivě zahlédnout už z okna jedoucího kvatra.
Na hlavní nádraží mého rodného města náš vlak dorazil kupodivu celkem včas, abych stihl zanedlouho odjíždějící návazný spoj, ale k mému údivu R 876 "Rudolf Těsnohlídek" ještě u příslušného nástupiště nestál. Zato tam stály takové mraky substrátu, že jsem se v zájmu své účasti na další dopravě musel vzdát (resp. až na dobu po vystoupení z vlaku odložit) svého obligátního fotografování příslušné lokomotivy. Souprava přijela – ovšem zdaleka nikoliv prázdná, neboť je zřejmě v rámci IDS JMK pověřena před tímto výkonem ještě jinými úkoly. Ale neměl jsem čas bádat nad matoucím jevem a musel napřít své síly k tomu, abych zaujal místo k sezení. Což se mi povedlo, ba dokonce tak, že jsem mohl pohodlně sledovat kolem trati míhající se světla popř. mírně měsícem ozářenou zasněženou krajinu.
Ani další putování nebylo prosto jistého napětí způsobeného zpožděním vlaků. Jestliže jsme z Brna vyrazili se zpožděním, které vytrvalo až do odjezdu z České Třebové, v Chocni jsme už byli včas. Jenže vcelku marně, protože jsme tam museli čekat na předjetí vlakem vyšší kvality. Nicméně čezovka 363.019-1 dokázala takto naskočených skoro deset minut do Pardubic zlikvidovat, takže ani tam jsem neměl potíže s poměrně krátkou dobou na přestup do dalšího, tentokrát libereckého rychlíku. Jiní cestovatelé jeho pravidelný odjezd stíhali ovšem už s jazykem na vestě – abychom kuriózně po ujetí pár kilometrů více než deset minut čekali v Rosicích nad Labem na rychlík od Jihlavy. Inu, nic není dokonalé. I když hlavní program toho dne se dokonalosti přinejmenším blížil. Takže: „Staňo díky! A hleď se snažit i v budoucnu, když Ti to tak jde.“
Na úplný závěr ještě poznámka k připojeným fotografiím: Vzhledem k tomu, že jsem byl podstatně rychlejší než
Staňa, jeho snímky jsou zařazeny (bohužel z hlediska chronologie špatně) na samém konci galerie a najdete je přímo na této
stránce.
Odkazy:
- TSS, a.s. - Traťová strojní společnost
- Traťové stroje
- DPOV - PSO Veselí nad Moravou
- Společnost železniční - výtopna Veselí nad Moravou
- Železniční zajímavosti - Zajímavosti z železničního provozu na Brněnsku
Titulní snímek: Pomníková strojní podbíječka SP-63 u vchodu do TSS Hulín © PhDr. Zbyněk Zlinský
