Rašelinová drážka v Jablonce

Má první návštěva Jablonky se odehrála v létě roku 2006, kdy jsme se s členy letního tábora KRÚŽKU pod vedením Peťa Klinovského vydali na průzkum v prostoru rašeliniště. Příroda zde je krásná, omamná vůně všelijakých bylin a dřevin nás provázela až do těžního prostoru, a k ochutnání sváděly i obří světlé borůvky. Neodolal jsem a večer pak strávil dlouhotrvajícím výhledem na zapadající slunko nad Kysucami s ruličkou toaleťáku v ruce.

K těžní "jámě" jsme dorazili až po 14. hodině, kdy už veškerý provoz ustal a na kolejích nezůstalo ani kolo. Jen osiřelé těžní stroje dávaly na vědomí, že zde, mezi vřesovišti, zanechává své stopy člověk. Prošli jsme si používanou i nepoužívanou část trati, nafotili spoustu snímků a vydali se zpět na Chmúru. Dosti nás mrzelo, že už nebyl čas projít si trať až do fabričky na zpracování rašeliny.

Znovu jsem se v tato místa vrátil pln očekávání po necelých dvou letech, a tentokráte už za jistým účelem. Díky tomu jsme měli přes správce OLŽ domluvenou schůzku s panem ředitelem celého rašelinného závodu, který nás srdečně uvítal, prohovořil s námi naše dotazy a umožnil nám volný pohyb po areálu včetně železničky. Samozřejmě jsme neodolali a hned vyrazili po kolejích směr těžní prostor. Už v závodu samotném nám při pohledu na trať bylo jasné, že půjde o silný zážitek, což se i potvrdilo.

Nejdříve jsme nakoukli do prostoru, kde se vysypávají vozíky s rašelinou. Hned za rohem bylo naštěstí otevřené "depo" pro mašinky a o kus dál odpočíval na odstavné koleji velmi zajímavý čtyřosý osobní vagonek. Byl sice v poněkud sešlém stavu, ale zaujal nás evidentně továrním původem a nezvyklou délkou. Kdysi ho používali na dopravu zaměstnanců do těžního prostoru, jelikož krom pásové techniky se tam nedá ničím jiným dostat. Odstaven byl zřejmě kvůli častým procházkám po trati, čemuž se, jak vidno z fotografií, není čemu divit. Momentálně používali druhý, kratší vůz.

Nad tratí samotnou jsme nevycházeli z údivu, po čem všem je vůbec možné jezdit. A to "nejlepší" na nás teprve čekalo. U těžní jámy jsme oslovili vedoucího, který po krátkém hovoru a zjištění, že jsme "kolegové z rozchodu" nás nechal volně pohybovat, fotit, prohlížet a dokonce nám nabídl i odvezení zpět na základnu. Hodinu a půl do odjezdu vláčku jsme na úporném slunci přečkali neustálým podivováním se nad touto železnicí, vozidly, těžním prostorem…

Zpáteční jízda byla třešničkou na pomyslném dortu našich úzkorozchodných zájmů. Nejprve odjížděly vláčky se třemi vagony rašeliny a poté téměř bez nadsázky "odkráčel" i náš osobní vlak. Strojvedoucí se vykláněl ze dvířek mašinky skoro po celou cestu, jestli kontroloval, zda předešlý vláček koleje nevylomil a nebo se díval, jestli ještě jedeme po trati nevím… Rychlost přepravy byla vskutku závratná, Peťo si pohodě natáčel a fotil vláček zepředu, zezadu a rozhodně jsem neměl obavu, že bychom mu ujeli. Na závěr exkurze jsme se rozloučili s osádkou vláčku a doufám, že dojde na přání ředitele udělat z jablonecké drážky i turistickou atrakci. Samozřejmě po "jistých" opravách.

Tady můžete shlédnout krátké videosekvence z naší jízdy, umístěné na YouTube, bohužel točené na mobil, takže kvalita tomu odpovídá: