Tři nádraží ve dvou ročních obdobích během jedné neděle

 

 

 

 

 

Ale zanechejme podobných hlubokomyslných úvah, které vůbec neodpovídají velice banálnímu, ba přímo plytkému ději této minireporáže, která vlastně samostatné téma ani nemá. Vznikla totiž jako vedlejší produkt mého povídání o železniční výstavě v České Třebové. Lze ji ovšem chápat také jako volné a jen už víceméně zábavné pokračování dílka předchozího, v němž jsem ukázky z provozu v žst. Česká Třebová omezil jen na vlaky jedoucí po jubilující trati.

 

 

Nicméně ani tady si neodpustím trochu teorie. Když už jsem se v úvodu zmínil o těch výškových rozdílech mezi výchozí a cílovou stanicí mého putování (nad kterým jsem nikdy nebádal a byl jím tak trochu překvapen), tak tady je celkový přehled mého šplhání z jara do zimy:

 

Výškový profil cesty
trať	železniční stanice/zastávka	nadmořská výška
031, 020, 041	Hradec Králové hl.n.	235 m
031, 020.1	Opatovice nad Labem	230 m
031	Čeperka	230 m
031	Stéblová	225 m
031	Pardubice-Semtín	220 m
031, 238	Pardubice-Rosice n.L.	220 m
010, 031, 238	Pardubice hl.n.	225 m
010	Pardubice-Pardubičky	225 m
010	Pardubice-Černá za Bory	235 m
010	Kostěnice	240 m
010, 016	Moravany	240 m
010	Uhersko	245 m
010	Sedlíšťka	250 m
010	Zámrsk	260 m
010	Dobříkov u Chocně	265 m
010	Sruby	275 m
010, 018, 020	Choceň	295 m
010	Brandýs nad Orlicí	305 m
010	Bezpráví	315 m
010, 024	Ústí nad Orlicí	330 m
010	Ústí nad Orlicí město	330 m
010	Dlouhá Třebová	360 m
010, 260, 262, 270, 272	Česká Třebová	385 m

 

Postupme však k cestě samé. Když už jsem měl jet do České Třebové, tak mi připadalo neefektivní vyrazit tam jen na začátek vernisáže, stanovený na hodinu sedmnáctou. Zvlášť, když ono nedělní ráno bylo slunečné a téměř jarní. Jak se ukázalo později, a to dokonce v rozporu s prognostickým tvrzením hydrometeorologických obojživelníků, tak jen v mém sídelním městě. Na jeho hlavním nádraží jsem se ocitl úderem hodiny desáté a neprodleně vyrazil na první nástupiště rozhlédnout se, co je v kolejišti fotograficky poživatelného.

 

 

A hned u onoho nástupiště mne uvítala první dvojková „veselá kráva“, s níž jsem neměl doposud možnost blíže se seznámit. Drobná chybka byla v tom, že mi právě ujížděla na severní zhlaví. Nakonec se tam však usadila na svém zálohovém stanovišti, a tak jsem ji tam v poklidu dostihl. Cestou jsem potkal ještě jednu z „hrbatých“, kterou jsem zatím nezachytil s označením její příslušnosti k ČD Cargo. Kde jsou ty časy, kdy těchto strojů v čele osobních vlaků i rychlíků bývalo na tomto nádraží plno... Vzhledem k tomu, že tady nedělní pozdní dopoledne neslyne příliš hustým provozem, rozhodl jsem se přesunout do města perníku, kde to slibovalo být zajímavější.

 

 

„Ostře sledovaný“ rychlík z Liberce přijel včas a málem mne také včas do Pardubic dopravil, nebýt toho, že jsme se zadrhli v Rosicích nad Labem. A při obvyklém čekání na vlak od Chrudimi, v tomto případě na rychlík Jihlava – Pardubice hl.n., jsem mohl přemýšlet o tom, když už konečně dojde k výstavbě medlešické spojky, která by odstranila ono nesmyslné, byť historicky nutně vzniklé úvraťové vedení trati 238 na pardubické hlavní nádraží. O tomto řešení a celém východočeském diametru (viz odkazy) se píše a mluví odborně i politicky už roky, ale realizace je stále v nedohlednu.

 

 

A jeden z důsledků oné pardubické železniční zajímavosti jsem mohl sledovat hned po příjezdu do cílové stanice našeho vlaku – onen rychlík od Jihlavy za námi dorazil postrkem. Je ovšem pravda, že co nejvíce vlaků jedoucích po obou tratích mezi pardubickým hlavním a rosickým nádražím je spřahováno, ale to spíš provozní situaci zhoršuje – zbytečným prodlužováním pobytu v Rosicích jak pro úkon posunovačský, tak také z důvodu čekání na ten či onen zpožděný vlak. Snad se spojky i zdvojkolejnění trati mezi oběma východočeskými metropolemi dočkám ještě v tomto životě.

 

 

Provoz v „Putimi“ byl pochopitelně o poznání čilejší než v „u nás v Mechově“, i když poněkud modifikovaný faktem, že mezi pardubickým hlavním nádražím a Přeloučí panovala víkendová částečná výluka a osobní vlaky byly nahrazeny autobusy. Vlaky rychlejší jezdily v onom úseku jen po jedné koleji, zatímco na koleji druhé se hned za západním zhlavím činili dráteníci při výměně izolátorů trakčního vedení. Tato skutečnost ve spojení s některými anomáliemi vzdálenějšími nezůstala bez vlivu na pravidelnost vlaků, takže jejich fotografické ztvárnění vyžadovalo značnou pružnost ve smyslu duševním i fyzickém.

 

 

Když už jsem toho měl tak nějak dost, usmyslel jsem si, že by nebylo špatné dopřát mému pohybovému aparátu něco oddechu, nejlépe v sedě. A tak jsem krátce po poledni usedl do příhodně přijíždějícího luhačovského rychlíku, abych se přemístil do České Třebové, kde jsem hodlal ve zbývajícím čase digitálně pojednat provoz ve stanici i nahlédnout do místního depa. Jenže na místě mne přivítalo chumelení a vrstva sněhu přesahující možnosti mého obutí. Takže jsem své záměry musel silně zredukovat a omezit se víceméně na pobyt na peronech.

 

 

Nicméně jinak mne pobyt ve stanici nezklamal a mohl jsem si doplnit svůj archiv o vozidla, která tam doposud chyběla. Doufal jsem třeba v Taura, který mi na této trati chyběl, protože doposud vždy jsem jej zahlédl jen z dálky. Tak se ostatně stalo i tady, když kolem mne prohučel spoj v České Třebové nezastavující. Ale posléze jsem se dočkal i kontaktu bližšího. Jemu se vystavila i jedna z doposud mně neznámých pardubických Regionov, i když ji jsem zastihl vlastně jen díky tomu, že se vzpírala snahám strojvedoucího o její uvedení do chodu. Nakonec se dobrá věc podařila – jemu i mně.

 

 

Před hodinou šestnáctou jsem měl toho všeho už plné zuby (a sněhu plné boty), tak jsem se velice rád odešel uchýlit do klimaticky příhodnějších prostor místního Kulturního centra, kde jsem se měl stát účastníkem oné už zmíněné a před nedávnem už zde prezentované vernisáže výstavy o jubilující trati Brno – Česká Třebové (která má ovšem v názvu uvedeno směrování opačné). A kolem hodiny osmnácté jsem volil cestu k domovu, už za tmy a tudíž bez fotografického vyžití. Ovšem až na pár snímků typu „tato mašinka mne vezla“.

 

 

Cestou jsem si mohl sice vyčítat, že jsem ten den měl strávit větší měrou v onom polabském „jaru“ než v „zimě“ nad Třebovkou, ale co se stalo, stalo se. Nakonec několik zim minulých jsem postrádal vyloženě zimní snímky z železničního provozu, takže tímto způsobem se mi onen deficit podařilo svým poněkud napravit. Na druhou stranu jsem sice zastáncem názoru, že železnici je třeba fotografovat v každé její podobě, nicméně boty, které se cestou domů jen zvolna zbavovaly přemíry své hydratace (jež podle reklam tak prospívá pleti) napovídaly, že fotit nasluněná čela vlaků je přece jen pohodlnější.