Z Čech až na konec světa – 4. díl, Lisabon

 Záhadou pro mě bylo, v kolik vlastně do cílové stanice dorazíme. V Portugalsku totiž platí západoevropský čas (minus jedna hodina) a z jízdních řádů dvou různých autobusových společností mi bylo jasné, že v tom není tak úplně pořádek. Výsledek byl nakonec zcela jiný, měli jsme dojet v 18.55 a dorazili jsme o půl sedmé. Nejprve vyrážíme na vlakové nádraží, které je kousek a kde si zakupujeme jízdenky na zítřejší cestu do Lisabonu. Pořizuji pár fotek, k vidění jsou zejména poněkud postarší jednotky řady 0600, jejichž interiér vypadá obdobně jako v panťácích řady 451, sedadla jsou kožená a bez opěrek hlavy. Poté odcházíme do hotelu a večer si dopřáváme pizzu v jedné z místních restaurací. Faro je největší město na pobřeží Algarve, navštěvované množstvím turistů, ale v dubnu je ještě prázdno a spousta obchodů a kaváren má zavřeno.

Ráno nasedáme do vlaku Alfa Pendular, což je v Portugalsku nejvyšší třída vlaků a tvoří ji staré známé pendolino, jezdící i u nás. Nabídlo se mi aspoň srovnání. Portugalská pendolina jsou šestivozová (u nás sedmivozová), mají trochu více prostoru pro nohy, ale sedačky jsou naprosto nevhodně anatomicky tvarované a špatně se v nich sedí. Uspořádání je 2+2, nikoliv 2+1 jako u nás. Ani v Portugalsku však nechybí ke stropu připevněné televizory, pro sluchátka se však musí do bistrovozu. Ten v nabídce příliš zboží nemá, ale ceny jsou nízké. Nejprve jsme se smáli tomu, že u každé sedačky byl pytlík na zvracení, ale poté, co jsme se rozjeli, naklápění skříně skutečně fungovalo naplno a navíc jsme seděli proti směru jízdy, bylo to snad poprvé, co se mi ve vlaku udělalo špatně. Rychlost byla zprvu nevalná, displej umístěný ve voze ukazoval lehce přes stovku, až jsem si říkal, na co si Portugalci pořizují takové stroje pro tak mizerné tratě. Najednou jsme ale najeli na modernizovaný úsek a v mžiku se rozjeli na 220 km/h. Tato rychlost nám sice nevydržela dlouho, ale ještě jednou se modernizovaný úsek opakoval a včas jsme dorazili na lisabonské nádraží Entrecampos poté, co jsme přejeli majestátní most 25. dubna podobný slavnému mostu v San Franciscu.

Zakupujeme denní jízdenku za 3,70€, je k ní ale nutno dokoupit kartu za 0,50€. Tu pak stačí přiložit ke čtečkám umístěným ve všech prostředcích MHD. Karta sice měla být vratná, ale nám se ji vrátit nepodařilo. Bez problémů si na ni pak sami můžete uložit další denní jízdenku po vhození příslušné částky do automatu. Lisabonská MHD je velmi pestrá a nabízí nepřeberné množství zážitků. Nejznámější jsou zdejší tramvaje, pamatující ještě počátek 20. století, které jsou stále využívány v pravidelném provozu, byť spíše jako turistická atrakce. Slouží ale i běžným lisabonským občanům. Nejdelší a nejzajímavější je linka č. 28, která se prodírá úzkými uličkami čtvrti Alfama a i když je trať dvoukolejná, každá kolej vede část trasy v jiné uličce. Nedokáži si ani představit, jak by si ve strmých spádech a ostrých obloucích poradilo nějaké nízkopodlažní vozidlo. Interval je tu trochu podivný, po zevrubném prozkoumání jízdního řádu jsem zjistil, že deset-jedenáct minut nic nejede a následně tři spoje. Díky délce trasy a jejímu pestrému směřování však tramvaje stejně jezdily mimo jakýkoliv jízdní řád. Tramvaje jezdí často narvané k prasknutí a stávalo se, že řidič odmítl vpustit další pasažéry. V Lisabonu jezdí i moderní tramvaje do města Belém, zde jsme ale upřednostnili železnici.

Další podivuhodností jsou zdejší pozemní lanovky. Jsou celkem tři plus jeden výtah. Ten se jmenuje Elevador de Santa Justa, postavil ho jeden z Eiffelových žáků a má krásná novogotická okna z kovu. Ve věži jsou umístěny výtahy celkem dva, ale vždy jsme zastihli v provozu pouze jeden, zato však s obsluhou, která usměrňovala tok cestujících a kontrolovala jízdenky. Z pozemních lanovek jsme navštívili dvě. Elevador da Glória je pozoruhodný tím, že podlaha kabiny je vodorovná a sklon terénu vyrovnává podvozek, který tak má tvar trojúhelníku. Lanovka Elevador de Bica je mnohem menší, ale vede v tak úzkých uličkách, že se kolemjdoucí schovávali do výklenků domů a závěrečné klesání před dolní stanicí bylo tak prudké, že si někteří cestující raději zavřeli oči. Obě lanovky jsou sice dvojkolejné, ale koleje jsou do sebe „zapleteny“ a rozplétají se pouze v místě křižování.

V Lisabonu jsou také čtyři linky metra, které jsou netradičně pojmenovány podle barev (žlutá, modrá, zelená, červená). Pro cizince to může být zpočátku poněkud matoucí. Jízdenky se tu kontrolují v turniketech nejen při vstupu do metra, ale také při výstupu.

V příměstské dopravě slouží i řada vlakových spojů. Lisabon má tři koncová nádraží a ještě několik dalších pro projíždějící vlaky (zejména Oriente a Entrecampos). Z koncových nádraží má však význam jen Santa Apollónia, odkud jezdí všechny dálkové spoje, zatímco z nádraží Cais do Sodré jezdí vlaky pouze do Cascais a z nádraží Rossio do Sintry.

Lisabon je rozložen na kopcích, proto je tu tolik lanovek a tramvaje jezdí ve strmých spádech. Samotné srdce Lisabonu, čtvrť Baixa, však tvoří síť pravoúhlých ulic, které byly vystavěny po katastrofálním zemětřesení roku 1755, kdy byl Lisabon vážně poškozen. Zdejší katedrála nazývaná Sé leží přímo u tramvajové trati a nedaleko se nachází hrad Castelo de Sao Jorge, z jehož hradeb se nabízí úchvatné výhledy. Vzdálenosti nejsou velké, ale trochu námahy je třeba vynaložit při šplhání do zdejších kopců. Za zmínku stojí také trosky kláštera Convento do Carmo, poničeného při zemětřesení, nacházejícího se u stanice výtahu Elevador de Santa Justa. Jsou tu vystaveny i artefakty z Peru včetně dvou dětských mumií.

Druhý den našeho pobytu v Lisabonu vyjíždíme za město, do blízkého Beléma. Využíváme k tomu vlak, ve kterém také platí denní jízdenka. V Belému najdete hned několik zajímavostí, zejména je to klášter Mosteiro dos Jerónimos a neobvykle nazdobená bývalá strážní věž Torre de Belém. Po prohlídce pokračujeme až na konečnou příměstské železnice Cascais. Nepočítáme-li tramvajovou trať ze Sintry do Praia das Maças, je to vůbec nejzápadnější nádraží v Evropě. Odtud se vydáváme autobusem na mys Cabo da Roca, což je nejzápadnější cíp kontinentální Evropy. Je tu vybudováno poměrně velké zázemí včetně pošty, restaurace, obchodů a meteorologické stanice. Pod námi je dobrých sto metrů svislé skály, na kterou vší silou burácí Atlantik. Již za deště odjíždíme do Sintry a cestou lze sledovat tramvajovou trať z Praia das Maças, která vypadá evidentně nepojížděná. Teprve před Sintrou nejsou koleje rezavé. Tomu by odpovídaly i údaje zjistitelné na internetu, podle kterých mají tramvaje jízdní dobu nějakých deset minut, musí tedy jezdit pouze kousek za město. V Sintře přestupujeme na vlak a již po deváté večerní uháníme zpět k Lisabonu. Máme trochu obavy, vlak je plný černých, kteří chodí neustále sem a tam. Trochu nás uklidňuje, že je přítomen i průvodčí. V Lisabonu tentokrát přijíždíme na nádraží Rossio a následuje přesun na Santa Apollónia, kde nás čeká noční vlak tvořený TALGO vozy do Madridu. V kupé mi dělá společnost Australan na služební cestě, který je zvědavý na mé cestovatelské zážitky. Brzy oba usínáme a budíme se až před zamračeným Madridem. Venku prší, nikam se nám nechce, tak se pomalu přesouváme na letiště a domů. Boeing společnosti AirEurope byl asi tím nejhorším dopravním prostředkem za celou cestu, na potrhaných sedačkách bylo vidět, že už hodně pamatují. Ani pytlíky na zvracení nebyly k dispozici (tedy ne že bych je potřeboval, ale v letadle je to standard). Náš výlet zakončujeme jízdou pro změnu v českém pendolinu.

Španělsko je velice krásná země a musím říci, že jsem si notně poopravil názor na něj. Je to úplně něco jiného než ostatní jižanské státy typu Řecko a Itálie. Všude bylo čisto, žádný nepořádek, města udržovaná, ale velkým problémem byla neznalost angličtiny, jen s málokým jsme se byli schopni tímto světovým jazykem domluvit. Naopak v Portugalsku jsme nenarazili na nikoho, kdo by anglicky neuměl, ovšem zde to vypadalo typicky „jižansky“ – bordel, špína, v Lisabonu byla i v centru řada polorozpadlých baráků a byl cítit pach z kanálů. S čistotou si tu mnoho starostí nedělají a hygiena byla docela na štíru. Je tu ovšem docela levně. Návštěvu Pyrenejského poloostrova, ať už jakýmkoliv dopravním prostředkem, doporučuji všem a přeji šťastnou cestu!