Putopis iz Bosne i Hercegovine aneb Vlak a Korán. 4. díl - úterý 5.5.2009 (Bugojno, Mostar)

Předchozí mailová komunikace v nás vzbuzovala určité pochybnosti, nicméně ukázalo se, že zbytečně - bosenská pohostinnost nemá sebemenší chybu, orientální vlivy se prostě nezapřou. I jinak jsme museli konstatovat, že v Bosně přes řadu specifik většina věcí funguje dobře (někdy i lépe než u nás) a nakonec jsme během dne zažili mnohem víc, než jsme se předtím odvažovali doufat.

Ráno jsme vstávali velmi brzo, už před 6. ráno. Ačkoliv autobus měl jet až v 7:00, dostali jsme od Chorvatů radu, že autobusy občas odjíždějí s náskokem, tak jsme nechtěli riskovat. Navíc Livno Bus má v kraji hodně nevalnou pověst, používá se dokonce rčení „hořet jako Livno Bus“, tak jsme byli připraveni na nejhorší a chtěli jsme být na nádraží dřív, kdyby bylo dopravu dál potřeba řešit. Je ale třeba předeslat, že pověst tohoto dopravce je do značné míry nezasloužená- autobusy mají celkem solidní, naopak jsme cestou viděli řadu mnohem horších vraků jiných dopravců. Zřejmě jde o image z minulosti a svou roli možná hrají též vztahy mezi Dalmatinci a Chorvaty z Bosny.

Nicméně brzkého vstávání jsme nelitovali- prošli jsme napříč Diokleciánovým palácem ze 4. století, což je největší pamětihodnost Splitu, přičemž jsme se nemuseli prodírat davy turistů a liduprázdnost působila hodně autenticky. Na „autobusnim kolodvoru“ jsme byli necelou půl hodinu před odjezdem, tak jsme ještě chvíli pozorovali lodní provoz. AN je totiž přímo na nábřeží u přístavu (Obala kneza Domagoja, hned vedle nádraží) a zrovna v tuto dobu připlouvá trajekt na dálkové lince Rijeka- Dubrovnik a zároveň odplouvá jiný trajekt do Ancony, vše v podání domácího dopravce Jadrolinija. Pro nás suchozemce jsou takové výjevy dost neobvyklé a nepostrádají poezii.

Pak jsme se vydali hledat autobus. První zjištění bylo celkem pozitivní- očekával nás rok starý mikrobus Marbus B4 slovinské firmy Tovarna vozil Maribor (produkovala též u nás známé autobusy značky TAM), který na pohled rozměry i vzhledem připomínal menší verze dálkových autobusů SOR. Jen se napohled zdál trochu povedenější. Dle pokynů řidiče jsme uložili věci do zavazadlového prostoru, dostali na to lístečky s cenou 1 BAM (bosenská konvertibilní marka) za každý a šli si sednout na svá místa v přední části vozidla. Tady nás ovšem čekalo nemilé překvapení- tak úzká sedadla jsou snad už jen ve francouzských školních autobusech a sezení tím pádem bylo vrcholně nepříjemné. Naštěstí autobus byl poloprázdný, tak aspoň Aleš seděl na dvousedadle sám.

Vyjeli jsme přesně na čas a cesta byla od počátku celkem zajímavá. Nejdřív jsme projeli novou částí Splitu, pak následovalo prudké stoupání do pobřežních hor, a dál hornatým vnitrozemím po skoro-dálnici směrem na Sinj- v této trase kdysi vedla i úzkorozchodná železnice. Až tam jsme však nedojeli- ještě před Sinjem jsme odbočili k východu a zamířili hustě osídlenou náhorní planinou k bosenským hranicím. Cestou jsme nabrali chorvatského celníka, který setrval v družném rozhovoru s (bosenským) řidičem až k hranicím. Za městečkem Trlij se krajina výrazně změnila- projížděli jsme liduprázdnou krajinou, porostlou subtropickými křovinami- „macchií“. To vydrželo až k hraničnímu přechodu Kamensko, kudy jsme vstoupili do Bosny. Hraniční kontrola byla na obou stranách více než korektní, Chorvati dali výstupní razítka sami od sebe, Bosňáka jsme museli výslovně žádat. Na bosenské straně jsme akorát museli absolvovat slalom přes odstavné parkoviště, protože nefungovala závora.

Pak už jsme stejnou krajinou jako předtím sjeli do údolí, kde se rozkládá obrovská vodní plocha Buško jezero. To je přehradní nádrž ze 70. let, která poněkud překvapivě nebyla zničená během války a příroda kolem je opravdu úchvatná! Navíc silnice vede v prudkém skalnatém svahu u břehu, takže opravdu bylo na co koukat. Následoval relativně nudný úsek údolím do Livna, obce byly od pohledu chorvatské. Pozůstatky války tu sice patrné byly, ale ne tak výrazně jako jinde v Bosně. Ovšem už tady jsme zaregistrovali věc, která je pro Bosnu velmi typická: v těsném sousedství se nachází buď nové či rekonstruované domy, za něž by se v Bavorsku nemuseli stydět a rozstřílené nebo vybydlené ruiny. V zásadě nic mezi tím, prostě poválečná Bosna je v tomto ohledu země extrémů.

Nakonec jsme dojeli do Livna, kde byla bezpečnostní přestávka asi 15 minut. Autobusové nádraží je tu velmi zchátralé a okolí toho rovněž příliš nenabízí, tak jsme aspoň chtěli vyměnit eura za BAM. To se povedlo- směnárna tu samozřejmě nebyla, ale v informacích nám příjemná paní vyměnila požadovaný obnos ve velmi výhodném kurzu 1:2 (fakticky je to 1,992 BAM za EUR, ale běžně se v celé Bosně používá jednodušší kurz 2 BAM za EUR a to i při normálních platbách v obchodě). Kromě toho jsme koupili i něco k jídlu a vrátili se do autobusu. Obsazenost se nezměnila, tak jsme se přestěhovali do zadní části, kde jsme se náležitě roztáhli a cesta byla hned pohodlnější.

Další cesta byla naprosto úchvatná! Nejdřív nás ovšem zkasíroval revizor dopravce o marky za zavazadla, ostatní cestující s ním měli výrazně větší problémy. Pak už jsme se mohli soustředit na prudké stoupání do dost vysokých hor, odkud byl úchvatný výhled na celou kotlinu kolem Livna. Za vrcholem ve výšce hodně přes 1000 m.n.m. jsme zase trochu klesli do další kotliny, která ale byla naprosto pustá. Jestli jsme den předtím měli před Kninem dojem, že nic pustšího už být nemůže, tady jsme seznali, že může. Osídlení tu nebylo veškeré žádné, jen křoviny a intuitivně jsme cítili, že tu bude ještě asi dost min- varovné nápisy tu ovšem nebyly. Kolorit zpestřovalo jen pár rozstřílených ruin u silnice a po delší době se na obzoru objevil dost bizarní výjev: na kopci nové městečko (připomínající satelitní městečka kolem Prahy) a pod ním shluk ruin. To byla neklamná známka, že se blíží správní středisko tohoto území- Kupres. Zmíněné sídlo na kopci bylo v celé Bosně proslulé lyžařské středisko.

Samotný Kupres je opět na pohled celkem příjemné město s chorvatským rázem, ale moc jsme se tu nezdrželi- ostatně tu nemají ani autobusové nádraží. Hned za Kupresem jsme projeli 4 km dlouhým tunelem Kupreška vrata ze 70. let (vzhledově odpovídá tramvajovému  tunelu v Dolje u Záhřebu) a ráz krajiny i osídlení se rázem změnil. Prudký sjezd do Bugojna vedl hustým lesem a v obcích nás vítaly namísto kostelů charakteristické minarety. Tady totiž tradičně žijí muslimové, kteří si dnes říkají Bosňáci (v originále „Bosanci“). Někdejší jugoslávské označení Muslimové je dnes považováno za pejorativní, takže se dále budeme držet právě označení Bosňáci, byť čeština (na rozdíl od bosenštiny) nemá speciální výraz pro všechny obyvatele Bosny bez rozdílu původu. Jinak co se týče jazyka, každá entita označuje svůj jazyk jiným způsobem, ale fakticky se stále jedná o jeden a tentýž jazyk s několika drobnými odchylkami v pravopise (zejména v psaní e, je nebo ije: cjena-cijena-cena) a pár odlišnými slovy (vlak/voz pro vlak nebo promet/saobračaj pro dopravu apod.). Celkově jsme se tu se základní znalostí chorvatštiny domluvili naprosto spolehlivě.

Cesta z Kupresu do Bugojna ovšem netrvala dlouho a před 11. hodinou jsme už vystupovali na místním autobusovém nádraží. To je (podobně jako v Livnu) typicky socialistické ze 70. let, na rozdíl od Livna jsou tu ale zastřešená nástupiště a celkově je stanice v mnohem lepším stavu. V sousedství se přitom nachází původní nádražní budova úzkorozchodné tratě Donji Vakuf- Bugojno, zrušené v 60. letech, téměř identická s řadou českých lokálkových nádraží, inu stavební styl císařských rakouských drah se nezapře. S dalších zajímavostí okolí autobusového nádraží je potřeba zmínit poněkud zvláštní dost vysokou novostavbu, kde horní patra jsou již hotová (a zjevně se již užívají) zatímco spodní 2 se teprve staví. Tento stavební postup přitom není v Bosně nikterak neobvyklý, poprvé jsme to ale zaregistrovali právě v Bugojnu.

Po příjezdu jsme se jako první snažili zjistit spojení dál do Mostaru. Na psané informace není v Bosně spolehnutí, tak nezbylo, než se ptát- dozvěděli jsme se, že v 14:30 jede spoj linky Zenica- Mostar dopravce Autoprevoz Mostar, dokonce námi požadovanou trasou. Takto uklidněni jsme si pak prohlédli vozový park místního regionálního dopravce Špedicija Turist Bugojno, sestávající zejména z velmi archaických autobusů Ikarus Zemun, které se v bývalé Jugoslávii vyráběly v letech 1975-1985 na bázi maďarských Ikarusů. Dnes už jich ale příliš mnoho nejezdí (slovinské a chorvatské silnice opustily úplně), zato v Bugojnu jich bylo poměrně hodně, jak krátkých (IK110), tak kloubových (IK160) a v různém stupni rozkladu. Kromě toho tu jezdí též modré Karosy B731 z roku 1996, silně připomínající domov. Karos z této série je jinak v celé Bosně víc než dost.

Pak jsme se vydali na prohlídku města, ale s tím jsme byli poměrně rychle hotovi- centrum je sice velmi dobře udržované a působí optimističtěji, než ve srovnatelných městech v ČR, ale je malé, takže i s nákupem proviantu v místní samoobsluze nám to nezabralo ani hodinu. Posléze jsme se tedy vrátili na AN s úmyslem nadjet si náš spoj naproti do Donjiho Vakufu. Namísto toho jsme tu nalezli cca. 20 let starý autobus v barvách rakouského Bahnbusu, jedoucí do jakéhosi Prusace. Vyzpovídali jsme tedy řidiče, kdeže se tato destinace nachází, a seznali, že je to vlastně po cestě do Donjiho Vakufu, akorát o údolí dál, s tím, že budeme muset cca. 10 km dojít pěšky. Nastoupili jsme tedy do autobusu, který se hned nato dal do pohybu.

Svezení bylo dost luxusní, pouze kombinace rakouských a bosenských nápisů působila dost bizarně. Nejdřív jsme fungovali jako MHD Bugojno, pak jsme se vydali směrem zpět na Kupres a nakonec odbočili do hustě osídleného úzkého údolí. Zastávky tu evidentně neexistují, zastavuje se tam, kde lidé potřebují a jak jsou léta zvyklí. Nakonec nás dovedl řidič do úzkých, když se zeptal, kam přesně v tom Prusaci chceme odvézt- autobus totiž v této roztahané vesnici vozí zákazníky až k domu. Po informaci, že chceme jít pěšky do Donjiho Vakufu nás vysadil na návsi.

Okamžitě se kolem nás shlukly místní děti, tak jsme se tu moc nezdržovali a vydali se na cestu. Prusac má podlouhlé osídlení ve svahu vysoko nad údolím, takže nám cesta přes ves trvala dost dlouho a to jsme se ještě chvíli zdrželi u místní pěkně opravené mešity z peněz turecké vlády. Zvali nás i dovnitř, ale to bychom se museli zouvat, což se nám příliš nechtělo. Tak jsme radši šli kolem hypermoderní školy (tentokrát dar saúdské vlády) z prudkého kopce až na dno údolí. Když jsme došli až dolů, vyjel proti nám další Ikarus Zemun. Za mocného řevu se krokem plazil do kopce, z něhož jsme právě přišli, tak jsme dostali chuť využít příležitost a tímto exotickým vozidlem se svézt. Důchodce u obchodu nám potvrdil, že autobus se „hned“ vrátí (což jsme dle jeho rychlosti odhadli celkem správně na necelou půl hodinu) a pojede do Donjiho Vakufu. Tak jsme počkali a skutečně se dočkali. Řidič nám sice vynadal, že jsme jeho autobus fotili, ale jinak potíže nedělal, tak jsme si sedli dozadu na bohatě polstrované retro sedačky k výfuku ve formě komína v interiéru.

Jízda sice nebyla rychlá, zato dost hlučná a rozhodně to byla pořádná exotika! Daleko to ale do D. Vakufu nebylo a zanedlouho jsme zastavili u zdejší nádražní budovy. Na rozdíl od předešlých případů, tady se jako „autobusna stanica“ používá původní úzkorozchodné nádraží, které jako by těm českým z oka vypadlo. Čas se tu zastavil i v jiném smyslu- budově vévodil transparent, oznamující, že tu sídlí železničářské odbory socialistické Jugoslávie. Vlak tu přitom 40 let neviděli… Neprodleně jsme koupili jízdenky do Mostaru (ústní informace se s Bugojnem shodovaly) a šli se najíst- měli jsme tu zhruba hodinový pobyt.

Jídlo jsme nehledali dlouho- hned za rohem jsme našli lidově působící podnik s výmluvným označením „čevapi“, což je místní specialita- domovem právě ze západní části Bosny a Hercegoviny. Ovšem porce nás zaskočila- dočkali jsme se dvou velkých balkánských chlebů a mezi nimi spousta masa, prostě takový obří hamburger. Z domova nejsme na takové porce zvyklí, tak jsme měli dost značné problémy to pozřít. Po jídle jsme taky zjistili, že autobusové nádraží je položené hodně excentricky od centra, takže z prohlídky nebylo nic- k centrální mešitě to odtud bylo hodně přes kilometr.

Náš autobus do Mostaru měl pár minut zpoždění, tak jsme měli docela strach, jestli máme správné informace- ani bychom se nedivili, kdyby takový spoj vůbec neexistoval. Nakonec ale přijel mikrobus Isuzu Turquise, který byl dost plný- místo u okna jsme nezabrali nikdo. Ačkoliv vozidlo velikostně odpovídá předešlému Marbusu, sedadla byla mnohem pohodlnější a cestování bylo celkem pohodlné. Nejdřív jsme však nejeli dlouho- na půl cestě mezi Donjim Vakufem a Bugojnem jsme zastavili u benzínové pumpy chorvatské firmy INI. Podobně jako personál (řidič a průvodčí) jsme pauzu využili na kávu- zároveň se tím vysvětlilo, proč jízda mezi oběma městy (cca. 10 km od sebe) měla trvat půl hodiny.

Na pumpě nastoupila též jakási místní žena s dítětem, která se dost hlasitě dožadovala lístku až z Bugojna. Když personál trval na tom, že musí zaplatit za celou cestu už od pumpy, spustila hysterický záchvat, jak je to strašně drahé, jak okrádají chudou ženu a podobně. Nakonec to ale vzdala a v Bugojnu zase vystoupila, čemuž jsme byli velmi rádi. Personální obsazení našeho autobusu bylo vůbec dost silné: kromě řidiče jsme měli ještě další 4 lidi, kteří vykonávali funkce průvodčích a revizorů- celá první řada sedadel jimi byla obsazená. Přezaměstnanost je ale u bosenských dopravců obvyklým jevem a tradičně nejvýraznější je tento jev na železnici.

Další cesta probíhala už bez podobných příhod a zpočátku dost nudně hustě osídleným údolím až do Gornjiho Vakufu. V Bugojnu jsme taky zabrali místa u sebe, ovšem autobus nebyl tak kvalitní, jak se zdál. Aleš, sedící uprostřed, měl sedadlo s poruchou vyklápění, takže celou cestu až do Mostaru jezdil mezi námi v každé zatáčce zcela dle pravidel odstředivé síly.

Za Gornjim Vakufem nabrala cesta zcela jiné dimenze. Čekalo nás stoupání mnoha serpentinami do výše přes 1000 m.n.m. do průsmyku Prozor (v místních jazycích „okno“). Cesta nahoru nebyla zase až tak výjimečná, téměř celá vedla lesem, zato následné prudké klesání do hlubokého údolí Neretvy skýtalo fantastické výhledy, navíc vegetace tu opět nabyla středomořský ráz. Osídlené to tu bylo celkem dost, ovšem vesničky jsou malé a přilepené ke svahu, takže docela malebné. Docela nás zaujalo autobusové nádraží u městečka Rama, které nejenže bylo dost daleko od vlastní obce, ale navíc i dost vysoko na skále. Kromě toho větší část objektu zabíral supermarket místní sítě Konzum.

Z Ramy jsme pokračovali hlubokou roklí, vystřídanou přehradním jezerem na jednom z přítoků Neretvy a než jsme se nadáli, byli jsme v Jablanici, poměrně významného města mezi Mostarem a Sarajevem. Ačkoliv jsme stále byli v oblasti, osídlené Bosňáky, od Jablanice až po Mostar byly všechny směrovky u silnic ve dvou verzích: v latince i v azbuce, byť místy zabarvené. Zbytek cesty vedl divokým údolím Neretvy s několika přehradními jezery, přičemž silnice vede na opačné straně údolí, než železnice. Než jsme dojeli do Mostaru, poslali jsme SMS našemu tamnímu známému Elmirovi a řešili, co budeme dělat dál- rozjímali jsme hlavně o možnosti pokračovat dál na jih do Čapljiny a vrátit se večerním rychlíkem do Mostaru.

Nakonec ale po příjezdu do Mostaru Elmir (povoláním strojvedoucí ŽFBH) čekal a navíc výpad do Čapljiny se ukázal být kvůli nenávaznosti spojů neproveditelným. Navíc jsme při vykládání batohů ze zavazadlového prostoru zjistili, že Aleš nebyl jediný, kdo putoval v rámci autobusu sem a tam, takže jsme batohy našli jinde, než jsme je ukládali a navíc znečištěné od oleje. Každopádně to ale nebylo nic zásadního, takže jsme se v klidu přesunuli do blízké kavárny a v družném rozhovoru popili kávu. Tady je potřeba upozornit, že kdo by chtěl blíže poznat Bosňáky, musí počítat s pomalejším stylem života a preferencí obřadného pití kávy před jinými aktivitami. Tady se prostě nespěchá, ale pohostinství je excelentní, takže se na to zvyká velmi dobře!

Poseděli jsme asi hodinu, vzájemně jsme si ukázali fotky a mimo jiné řešili problematiku dalšího dne- na cestu do Mostaru jsme totiž měli předem přislíbeno, že budeme moci jet na lokomotivě. Ukázalo se ale, že všichni i se zavazadly jet nemůžeme, takže nezbylo, než aby se Aleš obětoval a jel normálně v osobním voze jako běžný smrtelník. Jak se blížil čas jízdy večerního rychlíku Ploče- Sarajevo, bylo nám nabídnuto, že pojedeme na nejlepší „fotomísto“ v okolí Mostaru, přičemž jsme to špatně pochopili a mysleli, že pojedeme na jih směrem k Čapljině. Nasedli jsme tedy do Elmirova auta a dost nás tím pádem překvapilo, když jsme se vydali zpět na sever směrem k Jablanici. K místnímu usedlému životnímu stylu přitom patří, že až k mostu přes Neretvu jsme jeli autem- absolutně nevadilo, že po louce po drnech zcela mimo zpevněné cesty, hlavně, že jsme dojeli až na místo.

Místo pod vysokým mostem a s horami v pozadí bylo skutečně fotogenické, pouze Rasťa jím pohrdl a vydal se po mostě na druhou stranu- odkud jsou fotky hezčí, ale musí každý posoudit sám. My zbývající jsme zatím dostali výklad o nedávné historii mostu: hned v počátcích války byl totiž v roce 1992 vyhozen do vzduchu a zůstaly jen betonové pilíře. Na ně potom v rámci poválečné rekonstrukce v roce 1996 postavili novou mostovku. Vlak projel během něklika vteřin asi s pětiminutovým zpožděním (za což se nám Elmir omlouval- není to tu prý zvykem) a nebýt balkánské scenérie, mohl by si jeden myslet, že je kdesi ve Švédsku. Rekonstruovaná lokomotiva řady 441.9 ŽFBH totiž za sebou táhla 3 vozy původních švédských řad B1 a B5 (liší se uspořádáním interiéru a rozmístěním polospouštěcích oken) z 50. a 60. let, dokonce v původním modrém nátěru SJ.

Pak nás Elmir odvezl do hostelu v Nina v zapadlé uličce Čelebiči jižně od centra a rozloučili jsme se setkání bylo krátké, ale hodně přínosné a plně poplatné bosenské pohostinnosti. Hostel fungoval stejným způsobem, jako ten ve Splitu- tentokrát jsme ale byli hosty originální Mostarky Niny v jejím domě. Každopádně na kvalitu ubytování jsme si ani v tomto případě nemohli stěžovat. Pouze okolí hostelu bylo trochu specifické- kolorit dotvářela i rozstřílená tabulka s názvem ulice.

Po ubytování jsme se ještě vydali na procházku historickým centrem Mostaru, které je skutečně v celoevropském měřítku unikátní. Celek působí nefalšovaným orientálním dojmem, obzvlášť když se z mešit rozezní hlas muezzina. Ani „starý“ most vůbec nevypadá na to, že byl postaven až v roce 2003, když ten původní byl v průběhu bojů mezi Chorvaty a Bosňáky zlikvidován. O tuposti války však dosud hodně vypovídá pás ruin západně od Neretvy, kudy probíhala frontová linie. A co nás 13 let od Daytonské dohody překvapilo, bylo množství smutečních oznámení po celém městě. Nejenže byly parte oblepené všechny sloupy ve městě, ještě tu bylo dost speciálních tabulí s výrazným nápisem „Smrtovnica“ a jako vrchol všeho se k témuž účelu používají i tabla pro jízdní řády na zastávkách MHD.

MHD samotnou jsme ovšem nevyužili- jednak ji tvoří pouze nová, leč archaicky vyhlížející vysokopodlažní vozidla MAN SL222 turecké výroby (dar japonské vlády), ale hlavně na zastávkách jsou místo JŘ parte a plánky sítě neexistují, tudíž cizinec neví, kam co jede. Místo toho jsme si radši šli večer sednout do jedné z mnoha restaurací na terasách Neretvy u mostu, kde jsme si dali červené víno. To mostarské bylo ovšem velmi silné, takže jsme cestou do hostelu byli všichni v povznesené náladě a zejména Rasťa neměl daleko ke stavu opilosti. Ale oč bylo víno silnější, o to bylo lepší a nálada orientálního večera byla skutečně podmanivá! Aspoň jsme neměli problémy se spánkem, abychom další, společensky náročný, den zvládli bez problémů.