Putopis iz Bosne i Hercegovine aneb Vlak a Korán. 7. díl- Pátek 8.5.2009 (Cesta z Budapešti na Čierny Balog)

Ráno jsme vstali kolem 8. ráno a než jsme se v hotelové restauraci formou švédského stolu nasnídali, nějaký čas uplynul. Podle našich informací ale sejně nebylo kam spěchat, NAD do Vídně měl jet z Keleti až kolem 10. hodiny. I tak jsme byli plni obav, jak se z Maďarska dostaneme, protože se stávkami neměl nikdo z nás osobní zkušenosti a mediální obraz těchto akcí byl vždy dost dramatický. Proto jsme se nejdřív šli podívat na nádraží Kelenföld, jak to tu vlastně v době stávky vypadá. Nesmírně nás ovšem překvapilo, když jsme cestou viděli dlouhou soupravu „Halberstadtů“ s obligátní lokomotivou řady V43, kterak stanici opouští směrem na Déli.

V nádražní hale svítilo několik odjezdů, které sice byly mimo jízdní řád, ale nulový grafikon to rozhodně nebyl. Stávkující železničáři si tu rovněž rozložili svůj stánek, tak jsme se jali zjišťovat situaci. První zjištění bylo negativní- NAD za Railjet nejede 5x denně, ale jen 2x a to ještě nejdřív ve 13 hodin, což už bychom do večera na Balog nestihli. Další informace byla ovšem povzbudivější- na Déli  se moc nestávkuje, takže vlaky do Györu jezdí zhruba po hodině, byť zcela mimo grafikon. Usnesli jsme se tedy, že pojedeme přes Komárom, kde přejdeme po mostě na Slovensko. Na nástupišti jsme se „po balkánsku“ zeptali ještě výpravčí, která informace potvrdila, ovšem vlak žádaným směrem právě odjel, tak jsme raději sedli na téměř prázdný projíždějící FLIRT na Déli. V něm nás zaujalo zejména hlášení- bylo samozřejmě automatické, ovšem poslouchat v době stávky, jak se MÁV-START těší na naší další cestu s nimi a přejí nám ctěné zdraví, bylo dost bizarní.

Na Déli jsme ještě doplnili proviant a usadili se v dalším skoro prázdném FLIRTu, který měl dle stávkového grafikonu jet v 9:40. Namísto toho jel v 9:47, za což se nám průvodčí omlouval. Ještě jsme byli upozorněni, že cestou můžou být kvůli stávce problémy, ovšem zlá věštba se nepotvrdila. Naopak- cesta byla naprosto fantastická! Vlak byl celou cestu naprosto prázdný (což je na této linii naprosto neobvyklý jev) a navíc stávkovali zejména strojvedoucí MÁV-Trakció, tudíž jediné, co tu jezdilo, byly právě FLIRTy do Györu v hodinovém intervalu. Tato jindy naprosto přetížená trať tedy byla absolutně volná a náš vlak jel maximální traťovou rychlostí bez jakýchkoliv dalších omezení. Rovněž hlášení zastávek a vnitřní displej fungovaly bez chyb, byť maďarské reálie umí udělat i z obyčejné informace humornou záležitost. Dost jsme se například nasmáli, když se na displeji objevil pyšný nápis „Szár következik“, v překladu „exkrement následuje“. Samozřejmě se jednalo o název zastávky, potažmo obce, ale v zemi, kde se dá jet ze Smutku (Szomor) do Štěstí (Szerencs) přes 60 (Hatvan) to vlastně není nic překvapivého.

Pokud bychom měli shrnout maďarskou stávku, tak jak již bylo řečeno, stávkovali hlavně strojvedoucí a staniční zaměstnanci. Tudíž jezdilo zejména to, co se dalo ujezdit jednotkami a motoráky MÁV-START bez nutnosti manévrů ve stanicích. Takových vlaků bylo ovšem docela dost, takže většina regionální dopravy fungovala jen s malým omezením. Naopak až na výjimky (IC Citadela do Lublaně) nejezdila doprava dálková a mezinárodní, ze stanic v budapešťském uzlu nulový grafikon nastolili akorát na Keleti, ovšem většina regionálních vlaků vycházela z předměstské stanice Rákos. Celkově jsme to ovšem čekali divočejší.

Takto jsme ovšem před polednem vystoupili v Komáromi, kterážto stanice byla obestavěna spoustou jednotek FLIRT (s výjimkou soupravy Bzmotů na regionálním spoji do Székesfehérváru), a pak už jsme přešli po mostě do slovenského Komárna. Jelikož čas se blížil k polednímu a hlad se u nás postupně zvyšoval, po krátké procházce středem města jsme zamířili směrem k pevnosti, sloužící jako muzeum, a těsně před ní jsme nalezli směrovku k restauraci. Zavedla nás k nepříliš dobře vyhlížejícímu objektu, který jsme nejprve ze dvou stran obešli, než jsme se na předzahrádce usadili. Porce na talíři byla proti uplynulým dnům výrazně menší, inu české i slovenské porce jsou oproti těm bosenským někde jinde. Jídlo bylo nicméně chutné a pomohlo alespoň k nabrání sil k chůzi na nádraží v Komárnu. Na nádraží jsme našli i konkrétní zmínku o stávce železničářů v Maďarsku, „oznam“ ZSSK doslova říkal, že vlaky mohou být během stávky „zmeškané alebo zrušené“. Realita byla, jak víme, poněkud jiná..

Nyní nás již čekala jen jízda na další akci této dlouhé cesty, a to na narozeniny Vlaky.net na Čierném Balogu. Mezi spoustou odstavených vozů na komárenském nádraží nacházíme ten správný vlak do Nových Zámků, a to Os 4808 s odjezdem ve 13:02. Při nástupu do vlaku nás opět cosi zarazí. Nemusíme dlouho přemýšlet nad tím, co to asi je. V BDs, které jsme si v poloprázdném vlaku vybrali, nás hned v nástupním prostoru dveří zarazí mírně propadlá stropní obložení vozu, v kupé pak kromě pojíždějící sedačky i otvory do sousedních kupé, které vznikly zřejmě odmontováním dolních zavazadlových polic. Inu, po jízdě dalšími vlaky nebylo sporu o tom, že jsme právě nastoupili do kvalitativně nejhoršího vlaku celé cesty. Jelikož počet rychlíků v relaci Bratislava – Banská Bystrica není zrovna nejvyšší, máme do odjezdu našeho vlaku tolik času, že ještě stíháme jet Sitnu naproti osobním vlakem do Galanty. Tento vlak byl již na klasické úrovni, vozy řad Bt / Bdt přeci jen zatím nejsou zdaleka tak omšelé, jako dálkové A/B/Bds. Jen jsme se říkali, že bychom neradi seděli v připojené 810 na konci. Trvalá  rychlost 80 km/h a podle GPS místy i mírně vyšší by nás asi v „krabičce“ spolehlivě vytřásla. Po necelé hodině jízdy do Galanty máme na jízdu do protisměru půl hodiny času, zmoženi nejen koženkou však dojdeme jen do nádražní restaurace, kde nás na nohy postaví šálek kávy. 

 Vracíme se na nástupiště, kam již přijíždí soupravy rychlíku 835 Sitno. Vlak je poměrně dlouhý, do Banské Bystrice jedou však jen první 3 vozy, z toho jeden první třídy, zatímco zbylé 4 vozy končí již ve Zvolenu, kde přecházejí na „Gemerána“. Není tedy divu, že je vlak dosti obsazený, a na více než 3 hodinovou cestu nacházíme přeci jen volnější kupé ve voze Bgee. Na rozdíl od předchozích slovenských vlaků, které svým komfortem skutečně neoslovili, byl tento důkazem vzrůstající úrovně dálkových vlaků ZSSK. Na bystrické části nebyla žádná koženka, ještě lépe na tom byli cestující první třídy, kterým byl nabídnut vůz řady Apeer. Jízdu po trati asi není potřeba nikomu přibližovat, snad jen za připomenutí stojí, že beztak plný vlak se ve Zvolenu zaplnil ještě více, když se sem přesunuli lidé ze zadní části vlaku. V Banské Bystrice rychle přestupujeme do Osobního vlaku směr Brezno, který bude dnešním posledním vlakem. Na rozdíl od klasických  souprav s brejlovci jede tentokrát jen souprava ve složení 812+012. Na této trati, kde je i doprava osobními vlaky stále hojně využívána, je takováto souprava vskutku malokapacitní, na místa k sezení tedy můžeme zapomenout a většinu cesty postáváme na představku přípojného vozu.

Ve čtvrt na osm večer vystupujeme ve Chvatimechu a do Čierného Balogu  jdeme pěšky. Cesta údolím podél trati ČHŽ je v podvečer velmi působivá, a poklid cesty narušil hned zkraje v Hronci pes, který byl dalšími dvěmi protlačen za mohutného štěkotu dírou ve vratech přímo pod naše nohy. Naštěstí přísloví, že pes, který štěká nekouše, platilo i v tomto případě. U výhybny Šánské jsme se setkali s Tomášem, který na Čierný Balog dorazil z Prahy přes Zvolen, Fiĺakovo a Tisovec se zajížďkou do Sálgotárjánu, kde jsme se měli původně setkat. Bohužel se to kvůli maďarské „stávce“ nepovedlo, i když jak se ukázalo, vlaky jezdily alespoň v části trasy i na trati Havan – Somosköújfálu. Te Šánského jdeme společně, již za tmy, dále přes osadu Krám do Čierného Balogu. Zatímco my jsme jeli vlakem, Tomáš již postavil ve stráni nad Čierným Balogem, nedaleko památníku SNP stan, ke kterému jsme se strání vydrápali. Z obce pod námi jsme již zaslechli hlasy „vlakyneťáků“, únava po sedmi dnech akce byla ale taková, že se nám již na žádné posezení nechtělo, ihned jsme ulehli. Další dny na Čierném Balogu již asi není většině čtenářů nutné popisovat, ráno jsme se setkali s dalšími účastníky na nádraží v Čierném Balogu a vydali se s nimi vlakem dolů do Chvatimechu.     

Akce Bosna pro nás příjezdem na Balog v podstatě skončila, Honza se vydal na cestu domů již během soboty, my jsme si ještě sobotní program zpestřili výletem na hřebenové partie Veporských vrchů. Ještě se však sluší na tomto místě popsat, jak proběhla podstatně kratší cesta posledního z naší skupiny, Tomáše, neboť i ta byla postižena maďarskou stávkou. Minimálně v tom smyslu, že jsme se nesetkali, kde jsme měli. Dejme mu tedy slovo:

Přestože jsem měl odjet v pátek po půlnoci vlakem Metropol do Zvolena a dále Bodvou do Fiľakova, kde jsme se měli setkat, tajně jsem změnil plán a místo dopoledne stráveného ve vlaku jsem chtěl kluky překvapit již během jejich cesty po maďarském venkově. Proto jsem s asi padesátivteřinovou "rezervou" nastoupil do SC Slovenská strela, vyprovodil dva cestující co dostali místenku na stejné sedadlo jako já, a sledoval neskutečně zdlouhavý výjezd z Prahy. Pomalá jízda 50 km/h od Svitav po Březovou asi také nebyla v plánu, takže v Brně jsme měli už 10 minut zpoždění, což se ale časem stáhlo. U Břeclavi se setmělo a Pendolino dále neúnavně uhánělo slovenskou nížinou k Bratislavě. Ozvala se uvítací melodie, klasická hudba od skladatele Zelenky (jak infantilně informoval vlakový průvodce), ne nepodobná Smetanově Vltavě, kterou ale následně pokazilo "Tak pusu mi dej" od Alice Springs, dávající jasně najevo, že už skutečně máme vystoupit.

Na volnou hodinku jsem si zajel do města, odlovit geocache v temné uličce u synagogy. V rekonstruované článkové tramvaji, kam zřejmě před týdnem nastoupili cestující s botami od bláta, pokládali je i na topná tělesa a zatím to nikdo neumyl, jeli kromě mě jen čtyři Romové a revizor. Po krátké procházce centrem, která nebyla v tuto hodinu příliš příjemná, jsem naslepo naskočil do přijíždějícího trolejbusu. Po zběsilé jízdě jsem vystoupil u prezidentského paláce, článkový trolejbus poté za hlučného lupnutí vydal silný modravý záblesk a vše okolo se na chvilku zastavilo. K mému překvapení se všechny okolní trolejbusy opět daly do pohybu. Na nádraží jsem se pak vrátil přeplněným autobusem linky 92 a viděl jsem první noční rozjezd ze smyčky, kde každé vozidlo bylo jiného typu a společně si pochrochtávaly u nástupišť páchnoucích močí. Ke stánkům s jídlem, obleženým bezdomovci, jsem se nepřibližoval, uvnitř měl otevřeno jen obchod se sušenými plody a automat na jídlo byl mimo provoz, takže jsem snídani nechal na sekanou z domova a šel jsem si lehnout do rychlíku Poľana.

Tímto vlakem jsem měl jet do Fiľakova a poté osobáky směrem na Hatvan až do zastávky Jobbágyi (přeloženo Nevolnické), vylézt na rozhlednu Nagy Harsas a ve vedlejší zastávce Szurdokpüspöki (staromaďarsky Hluboké Biskupské, dnes se však namísto szurdok používá výraz melyi) nastoupit k ostatním do vlaku zpět na sever. Protože mi pokladní v Bratislavě potvrdila obavy o maďarské stávce (a nechtěla mi ani prodat lístek do Maďarska, že tam prostě nemám jezdit), stejně tak kluci mi sdělili že podle původního plánu přes Hatvan to ani zkoušet nebudou, koupil jsem lístek jen do Fiľakova a zbytek řešil operativně. Pokladní mi dokonce sama nabídla lepší cenu s využitím relační slevy do Zvolena. Lůžkový vůz na konci vlaku byl plný, třebaže řada cestujících sehnala lůžka až na místě. Spánek nebyl příliš kvalitní, jednak Fiľakovo je relativně blízko, a kromě toho nejprve v Galantě ještě přistupoval další cestující, v Nových Zámkách objel český plecháč soupravu a po úvrati hučel přímo u našeho vozu, a ve Zvolenu byl vystřídán hned dvěma brejlovci. Před čtvrtou ranní mi průvodce přinesl kávu a podle jízdního řádu jsem ve 4:20, jako jediný z vlaku, vystoupil ve spící stanici Fiľakovo. Zdejší zajímavé vedení tratě způsobilo, že chvíli po odjezdu vlaku se dunění těch samých brejlovců začalo ozývat znovu, když Poľana míjela stanici v opačném směru.

Ve Fiľakovu právě začínalo svítat. Šel jsem se podívat ke hradu a následně jsem vyrazil po místní komunikaci do Beliny, abych si ukrátil hodinu a půl čekání. Před šestou ranní přijela velmi ošuntělá 810 k "nástupišti" v Belině (do trávy) a průvodčí tvrdila, že do Somosköújfalu to jede a prodala mi zpáteční jízdenku, ale dál že je stávka. Vlak krátce vystoupal mezi kopečky do Šiatorské Bukovinky a zastavil před vjezdem do Somosköújfalu, strojvůdce vylezl z kabinky s tím, že dál se asi nepojede. Nakonec byl ale vlak vpuštěn do stanice, kde stála opuštěná Marfuša (63-41). Kolem se hemžilo několik lidí, najednou se vynořil strojvůdce, natočil motory a zdálo se, že vlak pojede. Nastoupil jsem a začali jsme klesat ostudnou "třicítkou" směrem k Salgótarjánu. Chtěl jsem po průvodčím lístek do Selypu, ale smutně mi vysvětlil, že v Salgotarjánu to končí. Ovšem i tam to vypadalo, že vlak pokračuje dál, a tak jsem zůstal sedět a radoval se, že tu vlastně žádná stávka není. Bohužel, ve stanici Salgótarján Külsö vypla Marfuša motor a dovnitř naběhl zřízenec se slovy "Stop, Bus!" Pochopil jsem, že dál je stávka a mám jít na autobus, ve skutečnosti se jednalo o probíhající výluku, ale před nádražím nebyla ani cedule, ani autobus, tak jsem opustil tuto nákladní stanici ležící uprostřed ničeho.

Šel jsem k hlavní silnici, kde byl průměrný interval mezi projíždějcími autobusy asi jedna minuta, a měl jsem v úmyslu nechat se odvézt zpět směrem ke slovenským hranicím. Jeden ochotný řidič mě odkázal na Helyjárat (MHD) linky 11, 11A a 11B, a za chvíli skutečně přijel spoj do Šomošky. Ojetina to byla sice nízkopodlažní, ale měla dřevěné sedačky. Řidič mě raději nechal jet na černo, místo aby přijal nabízená 2 Eura, což bylo každopádně dobře, protože dát si pěšky s krosnou a stanem na zádech 5 km opravdu odpudivým panelákovým městem v době ranní špičky by bylo krajně nepříjemné. Opustil jsem příměstský autobus co nejblíže hradu Salgó, který s výškou přes 600 m n.m. výrazně převyšuje okolní kopce. Výstup přes lesy s pískovcovým podložím byl poměrně strmý, ale po nějaké hodince funění po turistické značce jsem byl nahoře. Za celou dobu jsem samozřejmě nepotkal živou duši, jen se kolem mě přehnala smečka divokých prasat a měl jsem obavy, zda si na mě někde nepočíhají, až se budu vracet. Výhled ze středověkého hradu na jeden z nejzajímavějších koutů Maďarska je skutečně úchvatný - na jedné straně zalesněná Mátra, na druhé Somosköújfalu mezi vrcholky Kárancs a hradem Šomoška, a za tím vším Slovenské Rudohorie. Poté, co jsem našel místní geocache a trochu se občerstvil ze zbytku zásob, sestoupil jsem tentokrát přímo k nádraží do Somosköújfalu, cestou jsem si ještě prošel zajímavý, poměrně dlouhý a temný tunel (jediný pozůstatek lesní železnice), kterým vede klasická lesní cesta.

Ve stanici bylo poměrně rušno, sergej M62 a dvě dvojčata zamračených si předávaly nákladní vlaky, a poté se tu sjela "krabička" z Fiľakova a Marfuša ze Salgótarján Külsö. Bohužel, Honza s Rasťou a Alešem v ní skutečně neseděli. Vrátil jsem se vlakem do Fiľakova, nechal jet přípojnou Bodvu, koupil si něco k jídlu, a počkal na přímý osobní vlak Lučenec - Tisovec (který ovšem čeká 20 minut ve Fiľakovu, 10 v Jesenském a 15 v Rimavské Sobotě, aniž by tvořil nějaké přípojové vazby). Cesta vozem řady 812 byla kromě úseku z Jesenského do Hnúšti celkem zajímavá, pěkné místo je zastávka Hačava skálie, tvořená cedulí pod skalnatou strání s osamocenými stromy.

V Tisovci jsme měli s klukama naplánovaný výlet na Hradovou, tak jsem to vyrazil zkusit sám. Bohužel, abych stihl vlak v půl páté, je to příliš daleko, resp. vysoko, a značka se navíc ztrácí. Proto jsem se raději vrátil a dal si v centru města nějaké první pořádné jídlo. V Tisovci ZSSK téměř všechny vlaky lámou, a že by třeba vlak do Brezna byl výchozí už z Tisovce mesta, zřejmě nikoho nenapadne. Takhle neatraktivně odjíždí z odlehlé stanice Tisovec, kromě mě jelo pouze pár lesních dělníků. O "zubačce" přes Zbojskou už tu bylo psáno mnoho, za projetí skutečně stojí, pěkná je jak jižní rampa v lesních roklích, tak severní sjezd s výhledy na Nízké Tatry. V Brezně jsem si na chvíli sedl na nádraží, kde účinkovalo několik osobních vlaků a rychlík Horehronec, a po šesté hodině odjížděl autobus do Čierného Balogu. Historická Karosa se zčásti naplnila typickými šotouši, kterým dělal společnost vylepený plakát Miss Brezno - průměrný věk soutěžících byl 17 let a celkově dost hrůza. Autobus neúnavně vyšplhal na kopec kolem sídliště, následně spadl do Krámu v údolí Čierného Hronu a zanedlouho jsme už byli u nádraží v Čierném Balogu.

Zde jsem očekával nějaké organizované tábořiště pro stany, jak na vlaky.net slibovali, ovšem kromě zcela zaplněné hospody o nějaké organizaci nic nevypovídalo. Vyškrábal jsem se na kopec k památníku SNP a když jsem ani odtamtud žádné stany neviděl, pokračoval jsem ještě kousek nahoru a postavil jsem stan na místě ukrytém za dvojitou řadou keřů. Když jsem naházel věci dovnitř a trochu si oddychl, vyzvedl jsem nedalekou geocache a vyrazil klukům naproti podél úzkorozchodné tratě. Cestu mi zpříjemňoval měsíc v úplňku, který se velmi rychle vyhoupl nad Klenovským Veporem. Po hodině svižnější chůze jsem přišel k výhybně Šánské, kde jsem už radši rozsvítil baterku, protože se proti mně ve tmě vynořil někdo se psem. Hned za zatáčkou už jsem se ale setkal s kompletní výpravou z Bosny. Nechal jsem si vyprávět zážitky a podělil se o ty své z Maďarska, a celou cestu ke stanu jsem se bál, co ostatní řeknou na jeho umístění.

Příchod ke stanu, možný pouze díky tomu, že jeho souřadnice jsem měl v GPS, byl pro nás všechny skutečně krušný, stejně jako spánek, protože místa nazbyt nebylo. Ráno jsme se tedy zapojovali do víru oslav 100 let ČHŽ poměrně nevyspalí. Nicméně vmáčkli jsme se na představek vlaku do Chvatimechu a projeli si celou trať. Dole nás Honza opustil rychlíkem Horehronec a my ostatní jsme se vydali na pěší túru po Veporských vrších. Po výstupu nad lyžařské vleky nás neminul sestup dolů do údolí Hrončeku a následný druhý výstup na vrchol Zákluky, měřící přes 1 000 metrů. Během výletu, kdy jsme na "magistrále" (místy jen pěšinka) téměř nepotkali živou duši, jsme si užívali pěkné výhledy na Nízké Tatry a Klenovský Vepor. Protože v posledních dnech jsem ani já v Praze, ani kluci v Bosně, příliš nechodili, dala nám túra dost zabrat (přeci jen jsme ušli alespoň 25 km a vyráželi jsme v 11) a těšili jsme se, až přijdeme do Vydrova a dáme si slibovaný guláš.

Na konci cesty jsme popobíhali, abychom v 18:00 stihli vlak a guláš, nicméně obojí nám před našimi zraky ujelo v 17:58. Nakonec to tolik nevadilo, guláš nám v občerstvení ještě dali (byť za peníze) a užívali jsme si pohledy na večerní skanzen, kde se stmívalo nad dřevěnými budovami a odstaveným vozem M 21, a mlha padala přes žlutavé rozsvícené lampy na zastávce ČHŽ. Čekal nás však ještě jeden železniční zážitek, který trumfnul nevyužité fotojízdy toho dne. Z ničeho nic zastavila na nástupišti ruční drezína, se kterou to nahoru doslova vydřeli čtyři vlakyneťáci, v čele s Ivanem Wlachowským. Odpočívali, koukali na nás a čekali, kdy je poprosíme o svezení dolů. Nemýlili se a za chvíli se nás na plošince tísnilo sedm plus batoh. Zčásti jsme si to museli odpracovat, protože ani dolů to zdaleka nejelo samo. Zatímco jsme se Piovi představovali jako autoři cestopisů o Slovinsku a Kazimierzovi, vjeli jsme na kraj obce (Čierného Balogu) a málem jsme způsobili nehodu. Ve tmě jsme si až dosti pozdě všimli protijedoucí šlapací drezíny, jejíž posádka na nás zděšeně volala a poté raději uskočila z kolejí a odtáhla z nich i drezínu. Bylo to zajímavé, téměř letmé křižování na jednokolejné úzkorozchodce. Dole v Balogu jsme pak museli přenést drezínu na správnou kolej, a odešli jsme spát do stanu. V neděli se nám ze stanu vůbec nechtělo, výlet na Klenovský Vepor vzal za své, a tak jsme se jen pomalu balili k odjezdu. Stihli jsme si ještě projet tisoveckou zubačku, na kterou se v pátek kluci díky stávce v Maďarsku nedostali.

Pro všechny, kdo měli tu svatou trpělivost dočíst náš propis až sem, jsme připravili malý bonus. Po úspěchu našeho společného polsko-českého slovníčku v reportáži z Polska jsme se rozhodli vytvořit něco podobného i pro chorvatštinu resp. bosenštinu. Výrazy a fráze jsou vybrány tak, aby odrážely to podstatné, s čím jsme se po cestě setkali a kromě toho by toto penzum mělo stačit na základní domluvu v dopravním (spíše železničním) prostředí. Sice v Dalmácii lze mluvit i česky, ale znalost místního jazyka se může každému cestovateli hodit. Jen bychom chtěli upozornit, že ačkoliv chorvatština, bosenština a srbština dodnes tvoří v podstatě jeden jazyk, srbskou verzi jsme záměrně neřešili, proto použití našeho slovníčku v Srbsku nemusí být bezpečné. Jde zejména o pravopisné změny (chorvatsko-bosenské je se v Srbsku píše a vyslovuje jako e apod.). V každém případě doufáme, že naše dílko bude čtenářům k užitku.