Reportáž ze šuplíku: Malý okruh Saskem v létě 2004

Jistě, leckdo může mít dojem, že ten můj nápad oprašovat pět let staré fotky a lovit z paměti s nimi spojené zážitky není zrovna skvělý, ale když jsem si obrázky prohlížel, překvapilo mne, kolik věcí se za tak krátkou dobu u nás i ve Svobodném státě Sasko na železnici změnilo. A podle mého soudu může toto už historické ohlédnutí někoho zaujmout, ba i inspirovat k napodobení onoho putování v podmínkách dnešních. Kdo má jiný názor, ať mi klidně vynadá. Jako by mi vyndala Helena, kdybych ji k podobné akci vyzval dnes. Tehdy ještě byla schopna a ochotna vstát hodinu po půlnoci a pak tmou na kole šlapat na královéhradecké hlavní nádraží, abychom odtud mohli vyrazit ve 3:00 hod. směr Pardubice a další cíle na mapce vyobrazené:

Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali k výletu za hranice jízdenku SoNe+ v tištěné podobě a hradecké nádraží tou dobou bylo uzavřeno, museli jsme si u průvodčího (tehdy ještě moderní POPkou nevybaveného) zakoupit na ten kousek cesty jízdenky vlastně navíc (ale byl uznalý a prodal nám jen poloviční). V Pardubicích jsem pak mazal ke kase koupit onen papírek za 360,- Kč, opravňující nás k celodennímu putování po všech kolejích našich i některých německých. R 422 „Kassovia“ jel sice poněkud opožděn, ale dopravil nás na pražský „hlavák“ dostatečně včas, abychom stihli přejít na nádraží Masarykovo, odkud jsme pokračovali vlakem Sp 1770 do Děčína hl.n. Cestou jsem (tehdy ještě) neměl ve zvyku fotit, ale jeden snímek jsem přece jen pořídil.

Více zajímavostí mne čekalo na děčínském hlavním nádraží. Byla tam k vidění a fotografování vozidla mně vzácná a některá dnes už v těch končinách dokonce nevídaná. Třeba novým lakem zářící pantograf 460.084-7 na osobáku do Roudnice nad Labem, dnes už zrušená ponorka 830.218-4 tehdy ještě pravidelně tam provozovaná, ale zejména kombinace rychleného i původního bastarda na vratné soupravě mezinárodního osobního vlaku do Bad Schadnau, který tam tehdy o víkendech pendloval, aby zvládl mocný nápor českého substrátu toužícího navštívit bývalou NDR. Ona ta možnost příhraničního cestování na jízdenku SoNe+ byla nová a přitažlivá.  

Ještě, že jsme jeli ve dvou – Helena zaujala místa v rychle se plnící soupravě a já zatím po oněch asi 30 minut, co jsme měli na přestup, kmital po nádraží. Když vlak vyjel, proběhlo cosi, čemuž jsme dnes už dávno odvykli – celní a pasová kontrola v podání spojených ozbrojených sborů obou zemí. A po asi dvaceti minutách jsme už vystupovali v Bad Schandau, kde nám bylo přestoupit na vlak DB jedoucí do prvního postupného cíle našeho putování, Drážďan. Také zde byl jakýsi čas na aspoň letmou dokumentaci pár zajímavých vozidel. No, ona tam nakonec pro mne byla všechna vozidla zajímavá, i když vesměs známá. Byť jsem je viděl naposled ještě v barvách a s označením DR. Jako třeba jednu (byť modernizovanou) z bývalých stodesítek, populárních u nás coby model z produkce Gützold/PIKO,

A pak přijela vratná (na rozdíl od té naší dvouhlavé opravdová) souprava vlaku linky S1 S-Bahn 7032 Schöna - Meißen Triebischtal, která nás měla dopravit na drážďanské hlavní nádraží. Tam vyšlo najevo, že na postrku vlaku s moderním řídicím vozem v čele byla zase postarší „dederonská“ mašina, v tomto případě někdejší řady 243 DR. Ale Dresden Hbf skýtal v oboru hnacích vozidel pochopitelně mnohem více zajímavostí, i když cesta k nim nebyla, díky právě zde probíhající rekonstrukci, zrovna jednoduchá. Ale dělal jsem, co jsem mohl, i když můj čas byl omezen nejen obecnou potřebou po nějakém čase pokračovat v pouti, ale také nutkáním mé partnerky vidět v saské metropoli také něco jiného, než třeba pucování Ludmilly.

Helena ostatně nebyla ve svých tužbách osamocena, také mne zajímalo, co se v Drážďanech změnilo od mé poslední návštěvy, kdy tam ještě bylo pro nás vše za hubičku, díky výhodnému kurzu koruny československé a marky východoněmecké (o silně dotovaných cenách všeho možného v Honeckerově státě nemluvě). Popravdě řečeno, těch rozdílů zas až tolik nebylo. Krom tedy těch cen a snad skladby osobních automobilů v ulicích, kde se někdejší mrňavé trabanty snažily vytlačit rovněž mrňavé smarty. Dokonce jsme se tam zapletli do jakési protivládní demonstrace, takže ani nějaký ten rudý prapor nechyběl. ty jsem si ovšem, raději nevyfotili - na rozdíl od výše zmíněného silničního mrňouse.

Po letmém nahlédnutí do současného kvasu života drážďanských domorodců jsme se uchýlili na břeh Labe, abychom dali odpočinout vším tím ruchem znaveným myslím i už uondaným tělesným schránám. Pohlížejíce na plynoucí vodu a neplynoucí parníky jsme po způsobě jiných tamže zaparkovaných výletníků provenience české i polské sáhli do batůžků pro něco na zub, abychom se náležitě připravili na další cestu. Dopřáli jsme si procházky po nádvořích Zwingeru, s díky odmítli pozvání do tamního letního divadla od středověce oděných slečen a marně se snažili vyfotografovat opodál klikou točícího flašinetáře (asi jí netočil legálně). Tak jsme raději zvěčnili něco, co se schovat nemohlo.

Abychom se nemuseli vracet a také s cílem poznat i jiné kouty drážďanské, pokračovali jsme po mostě přes Labe, abychom v železniční pouti pokračovali z nádraží Dresden-Neustadt. Sice jsme se vydali správným směrem, ale ke konci nás překročení nějakého bludného kořenu zmátlo natolik, že jsme staniční budovu nějak minuli, museli se vracet, pak ještě na chvíli ukrýt před prudkou přeháňkou, takže jsme svůj plánovaný vlak stihli na poslední chvíli. Mohli jsme jet asi za hodinu dalším a já bych tak stihl aspoň tuto stanici a ruch na ní dokumentárně zachytit. Jenže jsem dal raději přednost delšímu pobytu na naší příští plánované zastávce, která slibovala být zajímavější. Stihl jsem tedy vyfotografovat jen náš vlak těsně před odjezdem.

Poprvé jsme se vezli Desirem, a tak jsem pochopitelně měl cestou co zkoumat. Ale neobdivoval jsme jen vozidlo samo, nýbrž také to, co jsme u nás ještě běžně nevídali – provoz bez průvodčího. Ostatně šetření bylo vidět i za oknem – velké nádražní budovy se zabedněnými okny a pochopitelně zcela prosté personálu, který byl z části nahrazen automaty na jízdenky. I když zase na druhou stranu jsme kupodivu viděli obsazená hradla i závorářská stanoviště, protože technika v tomto směru na trati zas tak nepokročila. Už jen takovou třešničkou na dortu těch všech nezvyklostí byli spolucestující (jichž věru nebylo mnoho) v některých případech u nás nevídaného vzhledu.

Žitava, kam nás ona stokilometrová a dvouhodinová jízda zavedla, nás přivítala povýtce nevlídně: lilo jako z konve. Takže první snímky na svou jízdu po úzkorozchodce do stanice Kurort Oybin se připravující 99.758 SOEG byly značně uplakané. Nejinak tomu bylo, když jsem se vydal dokumentovat další vozidla vyskytující se v místním úzkorozchodném depu. Naštěstí se počasí postupně umoudřovalo a tak pozdější snímky už mohly zachytit dění na kolejích úzkých i normálních dokonce za slunečního svitu. Ne, že by mi na tom zas až tak záleželo. Byl jsem hlavně rád, že páry jezdily, jak jsem je vídával kdysi, když ještě měly na budkách nápis Deutsche Reichsbahn.

Pochopitelně jsem to dobu našeho pobytu v Žitavě zvíci více než čtyř hodin nevěnoval jen místní úzkorozchodce, ale obdivoval i vozidla vyskytující se na nádraží rozchodu normálního – ať už šlo o červené motorové jednotky RegioSwinger a Desiro DB nebo o modro-bílo-žluté sourozence těch posledně jmenovaných, jezdící ve službách společnosti LausitzBahn. Viděl a vyfotografoval jsem jich sice poměrně hodně, ale přece jen byl z mého pohledu provoz ve stanici poněkud fádní. tedy až do okamžiku našeho odjezdu, kdy došlo k výraznému zpestření v podobě orchestrionové soupravy, peážující tudy coby Os 6269 Varnsdorf – Liberec. Ten zastavil, jak bylo tehdy zvykem, u „českého“ nástupiště, odděleného od zbytku nádraží stanovištěm celní a pasové kontroly.

Zbytek naší cesty už nebyl příliš zajímavý, ale poněkud zdlouhavý, V Liberci jsme měli asi 20 minut na přestup do osobního vlaku č. 5407 do Jaroměře. Ta krátká doba mi ani dvakrát nevadila, protože tehdy ještě nebyly k dispozici nějak zvlášť kapacitní paměťové karty a po celodenním fotografování jsem už byl právě na konci svých záznamových možností. Mohl jsem pořídit už jen snímek postávajícího RegioSwingera DB (pro víkendový spoj 5718/RE 17036 Liberec - Dresden-Neustadt) a samozřejmě katru, který tvořil náš Os 5407 Liberec – Jaroměř.

Z Jaroměře nás pak do výchozího bodu naší cesty dopravil Os 5647 Jaroměř – Pardubice hl. n. a na nástupišti královéhradeckého hlavní nádraží jsme se opět ocitli po 19 hodinách a 33 minutách od doby, kdy jsme je ráno opustili. Při našem celodenním putování jsme vlaky ČD a DB urazili celkem 602 km, a to vše (nepočítám-li ony jízdenky z nezbytí koupené v důsledku tehdy ještě v příslušném směru nepříliš dokonalých služeb našeho dopravce) za víc než přijatelnou cenu 360,- Kč (která už dnes ovšem neplatí). Vrátili jsme se znaveni, leč spokojeni Viděli jsme kus světa a zajímavostí nevídaných (u nás) tehdy či (jak vyšlo s odstupem let najevo) naopak dnes.

Odkazy obecné:

1. Sasko - Wikipedie, otevřená encyklopedie
2. Drážďany - Wikipedie, otevřená encyklopedie
3. Žitava - Wikipedie, otevřená encyklopedie
4. Reiseführer Dresden und Sachsen - Sehenswürdigkeiten, Geschichte, Kunst, Architektur, Landschaft
5. Saské úzkorozchodné dráhy - Wikipedie, otevřená encyklopedie
6. Die Zittauer Schmalspurbahnen
7. Zittauer Schmalspurbahn - Mit Dampf ins Gebirge
8. Die sächsischen Schmalspurbahnen

Odkazy k podobnému cestování dnes:

1. České dráhy, a.s. - cestování v příhraničí - Německo
2. Účelové sdružení Dopravní svaz Horní Lužice – Dolní Slezsko (ZVON)
3. DB Bahn regional-Sachsen

Titulní snímek: Lokomotiva 99.758 na vlaku 210 Zittau - Kurort Oybin odjíždí z žitavského nádraží SOEG
 © PhDr. Zbyněk Zlinský