Malý výlet do Slovinska

Pro cestu do Slovinska jsem poněkud netradičně využil sezónní noční rychlík D1459 Istria, který odjíždí v létě každý pátek z Vídně ve 21.56 a jede až do Koperu, kam přijíždí v 6.42. Navíc lze u tohoto vlaku využít slevu SparNight, takže lístek při včasném nákupu stojí pouze 29 €. Díky častému zpoždění EC 133 Devín a pravděpodobnosti, že nám v Břeclavi ujede přípoj, raději jedeme z Olomouce do Brna, kde nastupujeme do EC 77 Gustav Klimt. Do Vídně přijíždíme po deváté večerní s mírným zpožděním a přesouváme se k našemu nočnímu vlaku. Tvoří ho nezvykle velké množství autovozů, lehátkové vozy a zejména vozy k sezení. Po spatření našeho vagónu mě začíná jímat hrůza. Navyklý na pohodlné klimatizované rakouské vozy nasedám do poněkud opotřebovaného vozu s polospouštěcími okny, s notně ošoupanými sedačkami a i přes horké letní počasí se topí. Musíme nechat otevřené okno, což zase není při vyšších rychlostech nic příjemného. Alespoň cestujících je poskrovnu, takže každý zabíráme trojsedadlo a uleháváme ke spánku.

Trať Ljubljana-Koper, 8.8.2009 © Jiří Mazal

Ještě před odjezdem jsem zjistil, že na trati z Grazu do Mariboru probíhají výluky, tudíž jedeme odklonem přes Jesenici rovnou do Ljubljany a dále po pravidelné trase do Koperu. V Ljubljani postáváme dosti dlouho, odpojují se tu přímé vozy do Rijeky, které ovšem tvoří většinu vlaku. Odjíždíme se zpožděním dobrých 90 minut a s pouhými třemi vozy! Jedním lehátkovým, jedním 2. třídy a jedním autovozem, na kterém je odstaveno jediné auto. Snídani mám nafasovánu z domova, ale čaj by se hodil, tudíž odcházím do lehátkového vozu zjistit, zda by se nedal pořídit. Ospalá průvodčí obalená dekou však jen odmítavě vrtí hlavou. Raději vytáhnu fotoaparát a využívám polospouštěcích oken k focení. Sestup k moři je nádherný, z kopce vysoko nad hladinou moře pomalu sjíždíme dolů v četných zářezech, tunelech a po nezvykle vysokém náspu. V dálce přitom prosvítá moře. Trať je především intenzivně využívána pro nákladní dopravu, kterou mají v režii zejména Taurusy. Náš vlak je naopak tažen postarší lokomotivou ř. 363, která nezapře svůj francouzský původ.

Trať Ljubljana - Koper, na vysokém náspu je částečně stanice, 8.8.2009 © Jiří Mazal

Do Koperu dojíždíme po osmé hodině, což nám ovšem nijak nevadí. Pravidelný příjezd po půl sedmé je přeci jen dosti brzký. Vlakové nádraží, vedle kterého stojí i autobusové, se nachází daleko od centra, my však máme namířeno do nejkrásnějšího slovinského města na jadranském pobřeží, Piranu. Jízdenky na autobus zakupujeme v pokladně, jak je v této části světa zvykem, a zbylý čas využíváme ještě k focení a vychutnání ranního čaje za 1 €. Do Piranu dorážíme po téměř hodině jízdy kolem rušných přímořských letovisek a vysedáme na kraji městského jádra, kde je autobusové nádraží. Přímo na hlavní náměstí jezdí zdejší minibusy pendlující mezi jednotlivými turistickými středisky. Piran se rozkládá na ostrohu a od pevniny byl v minulosti oddělen hradbami, z nichž se značná část zachovala a je z nich nádherný výhled. Vyšplhali jsme také na věž zdejšího kostela sv. Jiří, tyčícím se na skále nad městečkem. Ačkoliv tu pláží moc není, pobřeží je doslova poseto koupele chtivými turisty, kteří se povalují na skalách, silnicích a některé ženy si klidně odkládají horní díly svých plavek přímo u kostela ležícího u moře.

Koper, pomník U.37, 8.8.2009 © Jiří Mazal

Většina z nich však působí poněkud antikoncepčně, raději se vracíme k autobusovému nádraží a míříme do Koperu, kde si vystupujeme v centru. Kdo se dostane až sem, bude příjemně překvapen, centrum je sice malé, ale stojí za zhlédnutí a nejzajímavější stavbou je tu bezesporu Pretoriánský palác typicky „italského“ vzhledu. Přes nevzhledná předměstí plná supermarketů se ubíráme zpět na vlakové nádraží. Vlaků bohužel moc nejezdí, zavděk bereme slovinským „Pendolinem“ ř. 310, které je pochopitelně o něco dražší než běžný osobní vlak. Zdejší Pendolina jsou třívozová, složená z vozu druhé třídy, bufetového vozu s oddílem 2. třídy a vozu první/druhé třídy.

Koper, ř.813-108, 8.8.2009 © Jiří Mazal

Narozdíl od našeho Pendolina je více sedadel umístěno proti sobě. Vystupujeme v Postojné, kde se nachází jeden z největších jeskynních systémů v Evropě, na který máme zálusk, a také nezvykle postavený Predjamský hrad. Po troše bloudění dorážíme až k jeskyni, u níž se nalézá hotel Jama. Svá nejlepší léta má již sice za sebou, ale stále nabízí dobrý komfort za přijatelnou cenu, pouze 20 € za osobu plus pobytová taxa 1,01 €, která je vždy uváděna zvlášť. Unavení a zmožení usínáme, příští den chceme na první ranní prohlídku jeskyně v 9 hodin.

Piran, Tartinijev trg a kostel sv. Jiří,8.8.2009 © Jiří Mazal

Ráno se pořádně nacpeme u švédských stolů a na poslední chvíli dobíháme na první ranní vstup do jeskyně. Hned u vchodu jsou vyděšení návštěvníci bleskově ofotografováni dvěma fotografy. Následuje nástup do úzkokolejného vláčku, který nás veze podzemními prostorami dobré dva kilometry. Trať je tvořená dvěma kolejemi, jedna kolej pro směr tam a jedna pro směr zpět, z prostorových důvodů nevedou koleje vždy u sebe. Jízda je velice svižná, mohutné podzemní prostory jsou střídány tak nízkým stropem, že se člověk instinktivně shýbá. Chvíli po rozjetí vlaku jsme opět ozářeni bleskem a fotoautomat stíhá zvěčnit všechny cestující. Po výstupu se snažím soupravu vyfotit, ale personál je nekompromisní a odkazuje mě na zákaz focení. Jsme rozděleni na skupiny podle jazyků a naše fešná mladá průvodkyně nám rovnou řekne, že sice focení je zakázané, ale moc dobře ví, že za jejími zády fotit budeme. Čeká nás procházka po nejkrásnějších jeskynních partiích s množstvím krápníků a dalších přírodních útvarů. Naše putování pak končí opět u úzkokolejného vláčku, ale na zcela jiném nástupišti, a jsme vyvezeni na denní světlo. U výstupu jsou pak vyvěšeny naše fotografie a prodávány za 6 €. Dalším cílem je Predjamský hrad, který jeho stavitelé směle zakomponovali do skalního masivu. Nachází se sice 9 km daleko a dle dostupných údajů tam veřejná doprava nejezdí, ale Slovinské železnice se chopily iniciativy a vypravují autobusy z nádraží přes jeskyni až k Predjamskému hradu, celkem čtyřikrát za den a navíc zadarmo. Jízdní řád najdete v obrazové galerii. Jezdí tu mikrobusy, měli jsme štěstí na nízkou obsazenost, ale některé spoje jezdí doslova našlapané. Predjamský hrad není nadarmo považován za jeden z nejhezčích ve Slovinsku, prohlídka je bez průvodce s informačním materiálem, který byl k dispozici dokonce v češtině. Hrad byl v minulosti dosti zanedbaný a prochází postupnou renovací, takže interiérově není příliš vybaven.

Koper, neobvyklá nákladní loď vyjíždí z přístavu,8.8.2009 © Jiří Mazal

Jelikož jsme zpátky v Postojné již před čtvrtou hodinou odpolední, rozhoduji se pro „doplňkovou“ akci – svezení se po trati do Rijeky. Mé „dvojce“ se však při představě svezení se vlakem jenom tak dělá mdlo, tak zůstavá v Postojné. Zrovna odjížděl přímý rychlík a zpátky se dalo pohodlně dostat s dvěma přestupy. Jízdenka nevycházela nijak draho, zpáteční 9,80 €. Slovinské jízdné vůbec není nijak vysoké, nákup nějakého Interrailu a spol. se vůbec nevyplatí, jezdili jsme za obyčejné jízdné. Nasedám do třívozového rychlíku, vůz je sice klimatizovaný, ta však příliš nefunguje a nedostatek kyslíku je znát, neustále upadám do lehkého spánku. V Illirske Bistrici, poslední slovinské stanici, probíhá pohraniční slovinská kontrola, chorvatská se realizuje v první stanici na chorvatském území, v Šapjane. Vše naštěstí dopadá dobře, měl jsem totiž sebou jen občanský průkaz. Zde nás také opouští slovinská lokomotiva a na zbytek cesty dostáváme řadu 1061 Chorvatských železnic s typickým italským designem. Sjezd dolů do Rijeky není sice tolik zajímavý jako do Koperu, ale i tak je na co se dívat, Rijeka se svým velkým přístavem a ostrovy v pozadí je vidět už zdálky. Dokonce lze zahlédnout i most na ostrov Krk. V Rijece mám necelou hodinu času, dělám si radost a zakupuji chorvatský jízdní řád. Naštěstí berou platební karty, v kapse nemám ani kunu.

Postojna jama, vchod do jeskyně,9.8.2009 © Jiří Mazal

Zpáteční jízda je již notně pestřejší. Do pohraniční Šapjane jede třívozová souprava tažená opět řadou 1061, následuje přestup do třívozového elektrického „Desira“ Slovinských železnic řady 312-1. Elektrickými „Desiry“ je nyní Slovinsko přímo poseté, jak dvouvozovými, tak třívozovými. Ve vlaku usedám hned za stanoviště strojvedoucího, který nechává otevřené dveře a cestujících si vůbec nevšímá. V Pivce vlak končí a je třeba čekat půlhodinu na přípoj, alespoň si fotím zdejší zajímavý vozík pro údržbu trolejového vedení. Poslední kousek cesty do Postojné je doplněn nepříjemným zážitkem zvracející cestující, vakuová WC prostě občas nefungují a jsou mimo provoz...

Postojna jama, pomník, 9.8.2009 © Jiří Mazal

Následující ráno usedáme opět do „Desira“ a jedeme do Ljubljany. Centrum města je sice dosti drahé, ale kolem nádraží se nachází množství levných bister, převážně tureckých vlastníků, a v supermarketech také nejsou ceny nijak vysoké. Dáváme si bohatou pitu s gyrosem a spoustou zeleniny za 3 €. Ljubljana má jednak staré středověké jádro, nad nímž vévodí hrad, a jednak novější část, nacházející se na druhé straně řeky (blíže nádraží), kde řada domů pochází od slavného architekta Josipa Plečnika a jeho žáků. Člověk má při čtení průvodce vůbec pocit, že dobrou polovinu Ljubljaně postavil právě Plečnik. Na hrad vede neobvykle vypadající pozemní lanovka, jejíž kabina je kompletně prosklená. Z hradu je především skvělý výhled, samotný nic příliš zajímavého nenabízí. Centrum města najdete na Prešernově trgu, ze kterého vede trojitý most do staré části města, který je, jak jinak, také od Plečnika. Z Plečnikových staveb za návštěvu stojí např. knihovna, která je celá z červených cihel, do kterých jsou vsazeny nahrubo otesané kameny, nebo první balkánský mrakodrap Neobotičnik z 30. let.

Predjamski grad,9.8.2009 © Jiří Mazal

Neopomínáme ani důkladnou prohlídku nádraží, stojí tu ostavené hned tři slovinské Taurusy, celá řada strojů řad 342 a 363, zdejší typické motorové vozy řady 713 s malými okny (asi jako v polských „panťácích“) a neobvyklou kuriozitou je obstarožní, zato však nablýskaný restaurační vůz. Samozřejmě nechybí všudypřítomná „Desira“. Plni nových zážitků se vracíme do našeho hotelu, který není daleko od nádraží. Příští den je nutno si přivstat – první ranní Pendolino do Mariboru jede již v 5.45. Trochu záhadou je mi zdejší rezervační systém, dvakrát jsem kupoval jízdenky s místenkami do Pendolina, a nikdy jsme nedostali sedačky vedle sebe, byť byl vlak poloprázdný. Narozdíl od českých Pendolin tu nefunguje minibar, ale chodí hosteska (tedy vypadá spíš jako hospodská servírka) a ptá se, co by cestující chtěli přinést. Dáváme si čaj za 1,70 €, který je servírován do skla, žádné kelímky. V Mariboru přebíháme na nedaleké autobusové nádraží, neboť chceme navštívit jedno z nejhezčích měst východního Slovinska – Ptuj. Jestli je hezké nebo ne, o tom lze vést spory, ale určitě je nejstarobylejší. Zdejší domy mají ještě renesanční portály a najdete tu i románský dům. Nad centrem se tyčí hrad, jehož nádvoří je tvořeno arkádami. Centrum je malé a kompaktní, s prohlídkou jsme poměrně rychle hotovi a čekáme tentokrát na vlak.

Rijeka, osobní vlak do Šapjane, 1001.104 HŽ,9.8.2009 © Jiří Mazal

Ptuj leží na trati z Pragerska do Hodoše (a Maďarska), úsek do Maďarska byl teprve nedávno postaven, a i zbytek tratě prochází renovací – ač je trať jednokolejná a neelektrizovaná, postavena jsou ostrovní nástupiště a všude jsou osazena nová, ještě nefunkční návěstidla. V Mariboru pak nasedáme do EC směr Vídeň, jízdenku lze opět koupit s předstihem v rámci SparNight za pouhých 19 €. Může se zdát sice divné, že u EC vlaku se sleva jmenuje SparNight, nicméně tak je tomu napsáno i na jízdenkách (narozdíl od webových stránek rakouských železnic, kde se hovoří o SparSchiene). Třešničkou na dortu je svezení se po Semmeringu a následuje poněkud pomalý přesun domů. Ćeské dráhy si s námi ještě zalaškovaly, vlak jedoucí z Břeclavi do Starého Města u Uherského Hradiště ve skutečnosti pokračoval až do Olomouce, takže si všichni spořádaně vystoupili a do toho samého vlaku opět nastoupili.
Slovinsko je jistě země stojící za návštěvu, není tam tak draho, jak se s oblibou říká, i v Ljubljani jsme přespali za 30 € na osobu v pokoji s příslušenstvím a nechcete-li vysedávat v kavárně na hlavní promenádě, i najíst se dá vcelku levně.

Maribor, ř.813-121, 11.8.2009 © Jiří Mazal