O trucujících Regionovách, rozbouraném nádraží, fungující vlečce a jiných jevech

 

 

 

 

 

 

S čím jsem ale počítal, to byla možnost, že hned první vlak onoho poněkud komplikovaného spojení do Jihlavy může mít zpoždění, takže jsem, varován znaménkem věštícím nečekání na přípoje u toho navazujícího, vyrazil raději o vlak dříve. A v jeho čele ke svému údivu uviděl stroj, který byl na královéhradeckém hlavním nádraží v letech minulých častým hostem, leč v době platnosti současného GVD už jen výjimkou. V tomto případě však nešlo o mimořádnost, jak jsem si v ten moment myslel, ale rychlený banán sem byl navelen svým platným oběhem.

 

 

A to dokonce s celou rychlíkovou soupravou, s níž se do Hradce Králové dostává na posledním večerním rychlíku před pracovním dnem (R 959) z Prahy-Smíchova, aby se tam druhého dne coby Os 5643 do Pardubic a odtud jako Sp 1902 „Labe“ zase vrátil. Cesta tedy začala v pohodlném vagónu. Navíc s příjemným průvodčím, který mne (po kratším váhání nad mou In-kartou) navíc potěšil sdělením, že rád čte mé reportáže na našich stránkách, a popřál šťastnou cestu, jedu-li za další. Takže jsem v Rosicích nad Labem vystupoval patřičně oblažen všudypřítomnosti čtenářů VLAKY.NET.

 

 

Méně už mne blažila skutečnost, že zde musím na přípoj čekat 34 minut. Ale nakonec ta doba uběhla daleko lépe, než jsem čekal. Pozoroval jsem a podle možností také fotil ranní, nepříliš ovšem hustý provoz na kolejích i v pěkně upravené, čisté a příjemně vytopené staniční budově. K využití jejího pohodlí svádělo venku panující studené a větrné počasí, ale já jsem se mu (jak se ukázalo v průběhu dne, velice neprozíravě) rozhodl vzdorovat a většinu času trávil venku. Tam bylo postupně stále živěji, přibývala auta na parkovišti i kola ve stojanech, jak se národ vypravoval do práce.

 

 

To vše bych neprožil, kdybych jel tím vlakem pozdější. Který přijel (pochopitelně) na čas, takže bych zde nezkysl, jako se mi jednou už při cestě do Jihlavy stalo a já na setkání dorazil o dvě hodiny později. Což tehdy moc nevadilo, ale v tomto případě by se stala má pouť zbytečnou. S tímto uspokojivým vědomím jsem vyčkal příjezdu 75. Regionovy, která mne měla dovézt na Vysočinu. Vláček byl docela zaplněn, hodně lidí na jeho trase vystupovalo i nastupovalo a díky tomu, že stavěl na všech zastávkách na znamení, měl co dělat, aby své jízdní doby stíhal. Postupně se rozednilo a venku nás vítala zimní pohádka.

 

 

Uvnitř naopak pohádkově nebylo. Tím uvnitř myslím jak jednotku, tak mé fyzické nitro, které začalo jevit akutní potřebu zbavit se přebytečných tekutin. Leč nebylo kde. Vysoce sofistikovaná úlevna odmítala vpustit kohokoliv, kdo jejich služeb, při dvouhodinové cestě zajisté oprávněně, vyžadoval. Službukonající člen vlakového doprovodu se strojvedoucím se snažil systém neúspěšně restartovat a pak mi úspěšně umožnil v jisté stanici zahrát si na fíru za mašinou. Jeho spolupráce bylo třeba, neboť spoj má po celé trase pobyty v dopravně nejvýše jednominutové. Svět se stal krásnějším a já zase sáhl po foťáku.

 

 

S potěšením jsem totiž zjistil, že (snad kvůli krizi) vlečka dřevařského podniku Stora Enso Timber ve Ždírci nad Doubravou není od kolejiště stanice oddělena dříve obvyklou souvislou neprůhlednou stěnou vagónů, což slibovalo možnost jejího prohlédnutí na zpáteční cestě. Při další cestě se zimní krajina měnila v cosi listopadovému datu přiměřenějšího, sníh mizel a v Havlíčkově Brodě nás přivítalo mlhavé počasí s náznaky či zbytky sněhové pokrývky. Vzhledem k tomu, že jsme na tamní nádraží dorazili se zpožděním pouhé jedné minuty, zbývalo mi právě 35 minut, abych je nějak dokumentačně pojednal.

 

 

Věděl jsem, že v létě 2007 byla zahájena rekonstrukce staniční budovy, kterou si za účelem její revitalizace pronajala od Českých drah firma AŽD Praha, s r.o., a podle harmonogramu prací už měla odbavovací hala jevit svou novou podobu. Nicméně zmíněné prostory jsem nalezl v původním stavu, který narušovala jen oznámení s omluvou firmy cestujícím za nepříjemnosti spojené s rekonstrukcí. Jestliže se uvnitř budovy zjevně nedělo momentálně nic, jiná situace byla v jejím okolí. Na uliční straně už bylo v plném provozu nové autobusové nádraží (jemuž jsem fotografickou pozornost nevěnoval) a v kolejišti se makalo.

 

 

Pro mne poněkud překvapivě a dost zajímavým způsobem, takže jsem stavebnímu ruchu pochopitelně fotografickou pozornost věnoval, a to dokonce po většinu zbývajícího času. I když jsem se chtěl původně soustředit spíš na červené (zatím ještě v drtivě převládající míře) mašiny, s nimiž coby obyvatel „zelené“ části republiky přicházím do styku jen sporadicky. Ale nakonec došlo také na ně, přestože díky pošmournému počasí se na mé paměťové kartě nic překrásného neocitlo. Ale na druhou stranu jsem nemusel bádat nad tím, zda budou mít „nasvícené čelo“ či nikoliv.

 

 

Jestliže v Havlíčkově Brodě bylo pošmourno, v Jihlavě, kam nás (po příjezdu pražského rychlíku jsem se obohatil o kolegu z jistého odborově-železničářského periodika) dopravil ve dvouhodinovém taktu jezdící osobáček s jedním vozem patrovým a jedním přízemním, bylo pro mlhu téměř neviditelno. Ale ani tyto, sice romantické, ale pro fotografování nepříliš vhodné, podmínky nás neodradily od záměru před blížícím se začátkem akce, na niž jsme směřovali, zdokumentovat pokud možno vše, co se nám na jihlavských kolejích naskýtalo.

 

 

Vzhledem k návaznosti taktově jezdících spojů toho bylo hodně, co jsme museli oběhnout, jsouce při onom kvaltování ohrožováni zmrazky na místech, kam běžní cestující nevstupují. Ve stavu udýchaném jsme se pak dostavili na slavnost, o níž tady už reportáž byla, příslušným způsobem ji pojednali a pak si zrychlený přesun a neméně svižné fotografické konání zopakovali. A nejen v obráceném směru, ale také za obrácených (či spíše zvrácených) meteorologických podmínek: dalo se do deště a přibylo také na síle vzdušného proudění, takže jsme byli mokří nejen my, ale také naše kapesníky, k dehydrataci fotoaparátů používané.

 

 

Otírání objektivů se ne vždy povedlo, což jsem odhalil někdy na místě, a mohl to napravit, někdy až doma, kdy náprava možná už nebyla. A tento stav trval i v Havlíčkově Brodě, kde jsem ostatně už tolik času mezi dvěma spoji neměl. Vzhledem k počasí jsem zavrhl původně plánovaný pobyt až do odjezdu vlaku příštího, fotograficky se realizoval jen při dokumentaci dvojice laminátek, příhodně v čele nákladního vlaku postávajících u staniční budovy, a po nezbytném úkonu, před nímž varuje ministr zdravotnictví, si šel vyhledat místo v Regionově k městu perníku směřující.

 

 

Doufal jsem, že to nebude stejná, či podobně trucující, jako ona ranní. Nebyla, sanitární buňka zlovolně nemrkala svým červeným očkem a já jsem se spokojeně, netuše věcí příštích, usadil raději na dohled od ní. A pochopitelně také na správné straně, abych mohl pokud možno pořídit něco snímků ždírecké vlečky. Ne že bych byl na vlečkové provozy nějak zvlášť vysazený, ale tento je svým způsobem slavný, neboť je zdrojem nejen většiny nákladní dopravy na trati mezi Havlíčkovým Brodem a Pardubicemi, ale také významných ekonomických a ekologických přínosů, jak se můžete dočíst v odkazech. Já jsem o ekonomice či ekologice nebádal a fotil.

 

 

Času jsem na svou aktivitu měl dost, dokonce jsem mohl opustit soupravu, která kvůli křižování měla ve Ždírci skoro čtvrt hodiny pobýt. Ale byl jsem tak zmrzlý a provlhlý, že jsem dal přednost focení z okna, ostatně poskytujícího vcelku uspokojivý výhled. Ovšem ono občasné větrání se posléze ukázalo neprozíravým, neboť po našem odjezdu ze stanice si zatrucovala i tato Regionova: přestalo fungovat topení v řídicím voze, jehož jsem byl pasažérem. Ani v tomto případě se personálu nepodařilo zvítězit nad elektronikou a já jsem projel zbytek cesty už zcela bez zájmu o železniční dění a usilovně směřoval k teplému a suchému domovu.