Podróż nadbałtycka aneb Prodloužený víkend u Baltu (2)

Noc uběhla v hlubokém spánku, z něhož nás vyrušilo pouze zastavení ve stanici Krzyź, ztracené v širých polských rovinách mezi Poznaní a Štětínem. Na zhlaví nás totiž vzbudil trochu větší hluk, než obvykle a co nevidíme: přímo vedle na sousední koleji jsme „závodili“ se stejně rychle jedoucím vozem RŽD, nedávno vyrobeným v tverské vagónce. Tento podivný přímý vůz Moskva- Štětín tvořil část vlaku z Varšavy, který se v této Bohem i lidmi zapomenuté stanici spojil s naším vlakem a pokračoval dál k Baltu. To znamenalo mocné posunování, protože ruský vůz musel jít na konec nově vzniklé soupravy, aby mohl být ve Štětíne rychle odvěšen. Ale když se vše povedlo, spali jsme nerušeně dál.

Po 6. hodině ráno nás vzbudil průvodce, protože náš spolucestující ve Štětíně vystupoval. Náš vlak sice do tohoto přístavního města zajížděl, ale nepotřeboval tu úvrať. Mezi stanicemi Szczecin Dąbie a Szczecin Głowny totiž existují 2 samostatné tratě (do roku 1945 byly dokonce 3), které se dají pojíždět jako obrovská smyčka- my jsme jeli po severní trati a po krátkém pobytu v této stanici, kde většina cestujících vystoupila (a trocha regionální frekvence opět nastoupila) jsme se jižní tratí vydali zpět na Dąbie, kde jsme na trianglu odbočili k severu a řítili se nekonečnými lesy na sever rychlostmi výrazně nad 100 km/h: celá trasa do Svinoústí (otevírané postupně v letech 1882-1900) prošla nedávno modernizací a připomíná trochu naše koridory. Po krátkém zastavení v Goleniówě jsme pokračovali poněkud méně zalesněnou krajinou podél silnice dále k severu, za následující stanicí Wysoka Kamieńska jsme se odklonili více k západu a zanedlouho už náš vlak mířil na vysoký násep- neklamné znamení, že zanedlouho opustíme pevninu. Abychom ušetřili čas, dali jsme si mezitím kávu, která sice nebyla nejlevnější (5 zł za kus), ale pořád to bylo únosné. WARS je totiž jedna z mála cateringových společností, kde cestující nemá v ceně nárok na nic.

Lůžkový vůz řady WLABou společnosti PKP IC. 31.10.2009 © Jan Přikryl

Když jsme přejeli na ostrov Wolin, nastal čas chystat se k výstupu. Počasí se totiž povedlo, takže jsme hodlali vystupovat již v předposlední stanici Miedzyzdroje, vzdálené od vjezdu na ostrov pouze 17 km. Takže než jsme se nadáli, vystupovali jsme na tomto nádraží, které teprve po modernizaci v 70. letech degradovalo na obyčejnou zastávku. Nádražní budova je tu sice vznosná, jak se na významné přímořské letovisko Misdroy sluší, ale kromě poklady PKP PR tu nebyl žádný život a my jsme tu měli více než půl hodiny do odjezdu dalšího vlaku- dnes posledního. Takže nezbylo, než pro proviant dojít kousek pod nádraží, kde jsme narazili na „sklep monopolowy“ se zajímavou skladbou zboží: čokoláda, alkohol a pohřební věnce. Pak jsme se vrátili na nádraží, kde jsme na 2. nástupišti (na rozdíl od 1., které je původní, toto pochází včetně podchodu ze 70. let a je to na něm vidět) vyčkali příjezdu osobního vlaku do Štětína.

Ten byl zcela dle očekávání tvořen třídílnou jednotkou řady EN57, kterých bylo za 30 let intenzivní výroby vyrobeno pro potřeby PKP šílených 1429 kusů, což bylo nejvíc vyrobených vozidel jednoho typu na celém světě! Ten náš byl ale z operačního programu Transport v minulých letech rekonstruován, což obnášelo zcela nová čela, nový interiér a nové číslo- EN57-2004. Vlak byl sice dost plný, ale jeli jsme tím jen 5 minut do sousední zastávky Warnowo, takže jsme postáli ve dveřích. Po krátké jízdě lesem v hlubokém zářezu v písku jsme v této Bohem i lidmi zapomenuté zastávce vystoupili. Kromě nevzhledného ostrovního nástupiště (rovněž z doby modernizace trati v 70. letech) se tu za poslední půlstoletí nic nezměnilo a na staniční budově z neomítnutých cihel je dodnes patrný předválečný název „Warnow (Pommern)“.

Zastávka Warnowo s odjíždějící jednotkou řady EN 57-2004 PKP PR.31.10.2009 © Jan Přikryl

Vesnička Warnowo dnes čítá zhruba 300 stálých obyvatel v dřevěných chalupách severského typu, které jsou volně rozeseté v lese a není tu absolutně nic. Pro nás to ale bylo východiště pro cestu k moři. K tomu nám zbývalo vzdušnou čarou asi 6 km, ovšem ještě před tím jsme chtěli vidět rozlehlá jezera v lese, která se na tomto prostoru nacházejí. Ne nadarmo byl na ochranu tohoto neporušeného přírodního území založen už roku 1960 národní park! S orientací tu nebyl problém, ačkoliv na celém rozlehlém území národního parku jsou pouze 3 značené cesty. My jsme pro naší cestu použili části dvou z nich a jako spojku mezi nimi silničku z Warnowa do sousední vesnice Wisełky. Naším prvním cílem bylo druhé největší jezero této oblasti, Czajcze, zabírající úctyhodnou rozlohu 81 ha. Takže hned za Warnowem jsme ze silnice odbočili a po zelené značce jsme oklikou obešli křivolaké břehy tohoto jezera- cesta totiž vedla až na samotný konec poloostrova, vybíhajícího daleko do jezera. Bohužel břehy byly hodně zarostlé stromy a rákosím, takže až k jezeru se dalo přiblížit jen málokde, ale i tak je zdejší krajina úchvatná a velmi severská. Cestou nás zaujal kámen, oslavující tisíciletí polského státu v místech, kde v ranném středověku bylo hradiště pobaltských Slovanů (pak tu žili 900 let Němci a ostatně i ti Slované by se asi dost divili, kdyby jim někdo říkal, že jsou Poláci...) a umírající labuť.

Když jsme jezero obešli, napojili jsme se na již zmíněnou silnici a podél dalšího, mnohem menšího, jezera Wisełka jsme došli až do stejnojmenné vsi. Dlužno dodat, že toto jezero se nachází v dost osídlené krajině, takže není tak hezké. Samotná vesnice sice není na počet obyvatel větší než Warnowo (má 518 stálých obyvatel), přes léto však funguje jako přímořské letovisko, takže se zdá mnohem větší. V restauraci na centrální křižovatce uprostřed vsi jsme si dali kávu na posilněnou, protože nás čekalo zhruba 10 km pochodu podél moře, kde žádné možnosti občerstvení nejsou.

Jezero Czajcze v nejširším místě. 31.10.2009 © Aleš Svoboda

Naše další cesta nejdřív vedla po černé značce (mající v Polsku význam „spojovacích“ cest) mezi opuštěnými domy zdejšího letoviska. Za vesnicí jsme v lese potkali skupinku Poláků, kteří tu mezi stromy potají pili alkohol- na veřejnosti je to totiž zakázané. Měli jsme obavu, jestli najdeme „pobřežní“ červenou značku (vedoucí v délce 377 km podél celého polského pobřeží), ale úkol byl mnohem jednodušší, než se zdálo. K moři se totiž šlo po široké cestě kolem předválečné elektrárny a zabloudit skutečně nešlo: po pár stovkách metrů už jsme stanuli na dřevěných schodech, vedoucích na pláž.

Na pláži bylo v tuto podzimní dobu jen pár místních lidí a na první pohled bylo vidět, že nedávný útok zimního počasí, který se přehnal nad celou Evropou tu nezůstal bez následků: dvoumetrové vlny přinesly spoustu větví a celých stromů, na konci pláže vlny vymlely v písku dost výrazné „útesy“. Červená značka se nám tu sice ztratila, ale to bylo jedno: věděli jsme, že po pláži musíme dojít až do necelých 10 km vzdálených Miedzyzdrojů. Po tvrdém a vlhkém písku se šlo velmi dobře, horší to bylo, když jsme se dostali do pásma suti. Místy to tu připomínalo spíše železniční svršek bez kolejí a v těchto místech nebyl náš pochod ani rychlý, ani příjemný. Ale aspoň jsme si rozšířili polskou slovní zásobu: kámen ve smysl „šutr“ se řekne „głaz“ a tady to bylo minimálně na dvou místech přímo „pole głazowe“.

Kamenitá část baltského pobřeží. 31.10.2009 © Aleš Svoboda

A ještě jedno polské slovo jsme se tu naučili: „klif“, česky útes. V rozporu se zažitými představami je totiž zdejší pobřeží dost hornaté a útesy jsou na nad očekávání vysoké. Dokonce se přímo tady nachází nejvyšší útes celého Polska, hora Gosań, dosahující celých 95 m.n.m. Měli jsme v úmyslu se na ní dostat, abychom viděli celé pobřeží: takto jsme se totiž dohadovali, zda jsou černé tečky na obzoru lodě nebo vzdálené části německého pobřeží. Bohužel od moře se na Gosań dostat nedá, protože písečné srázy jsou hodně strmé a bez horolezeckého vybavení se nám tam lézt opravdu nechtělo. Cesta na Gosań sice vede, ale z frekventované silnice, spojující Miedzyzdroje z Wisełkou a tudy jsme opravdu jít nechtěli. Ale i dole byla spousta zajímavých věcí: ráz pobřeží se dost měnil, příboj tu utvářel z písku malé „kosy“, vybíhající daleko do moře, k vidění byla spousta ptáků (včetně černých labutí) a občas i podivné umělé stavby. K nim patřila zejména ruina jakéhosi menšího objektu, což zřejmě byl jeden z mnoha bunkrů z 2. světové války: klasický dům na pláži by si určitě nikdo nestavěl.

Cesta nám tímto způsobem rychle uběhla a po necelých dvou hodinách od opuštění Wisełky jsme došli k nevzhledným panelákům, tvořících jádro „uzdrowiska“ Miedzyzdroje. Takto vypadá většina polských přímořských letovisek a moc estetické to není. Navíc ještě před těmi panelovými hotely se nám otevřela scenérie, připomínající spíše Ukrajinu (a její černomořské pobřeží), než nedílnou součást EU. Na pláži ležely v písku 2 zrezivělé rybářské lodě, které jsou ale zřejmě dosud činné. Moc důvěryhodně ale nevypadaly a obdivovali jsme rybáře, kteří se v něčem takovém odváží na širé (byť extrémně mělké) moře. V těsném sousedství lodí byla soustava plechových a dřevěných bud, připomínající slumy rozvojového světa. Každá z těchto stavbiček ale ukrývala rybí restauraci, přičemž uvnitř většiny z nich to vypadalo nečekaně civilizovaně. Poláci totiž měli zhruba 20 let času na to, aby si vnitřek svých stánků zvelebili, ovšem dělat cokoliv s exteriérem je prostě nenapadlo.¨

Téměř ukrajinsky vyhlížející okraj Międzyzdrojů od východu. 31.10.2009 © Aleš Svoboda

 Do jedné z takových restaurací jsme zašli a okusili tíhu výběru. Na menu se nabízela spousta různých druhů mořských ryb za podobné ceny (mezi 6-9 zł/kg) a my skutečně netušili, co si dát. Nakonec jsme se rozhodli neriskovat a dali jsme si jedinou rybu, jejíž jméno je stejné jako v češtině: lososa. Že Poláci nejsou historicky přímořským národem je poznat i z toho, že většina ryb se označovala fonetickým přepisem z němčiny, např. dorsz a pod tím Dorsch (treska). Ovšem své volby jsme nelitovali a oběd byl skutečně velmi chutný! Když jsme tento „slum“ opouštěli, všimli jsme si ještě zbytků kolejí velmi úzkého rozschodu, ovšem jen Bůh ví, k čemu a zda vůbec tu sloužily.

Po obědě jsme seznali, že vlak do Svinoústí ve 13:38 už nestihneme (bylo kolem 13:15) a jelikož další spoj jel až v 17:16, rozhodli jsme se tuto relaci zdolat autobusem ve 14:45. Měli jsme tedy ještě dost času, který jsme využili k výstupu na nejbližší „klif“, jímž byla Kawcza Góra. Ta je sice vysoká „jen“ 61 m.n.m., ale je to poslední útes západním směrem: dál je pobřeží obou ostrovů (Wolin i Usedom) rovinaté, takže výhled skutečně stál za to! Viděli jsme většinu pobřeží obou ostrovů i velké lodě, vyplouvající z přístavu ve Svinoústí. Největší z nich byl trajekt do švédského Ystadu, který odtud vyplouvá v desetiletí neměnném čase 13:00. Jen škoda, že nám v ještě lepším výhledu bránily vzrostlé stromy...

Pohled na moře a ostrov Usedom z útesu Kawcza Góra. 31.10.2009 © Aleš Svoboda

Na „widoku“ jsme se rozhodli, že k nádraží, kde autobus začíná, nepůjdeme přes město, ale oklikou lesem, v těsné blízkosti zubří rezervace. Takže následovala velmi příjemná procházka bukovým lesem, ale do rezervace jsme nešli: za vstup se platí 5 zł  my bychom se mohli zdržet jen pár minut: ostatně s největší pravděpodobností už byla rezervace stejně mimo provoz- jako každou zimu. Nakonec jsme se vrátili kolem sídla správy „Wolińskego parku narodowego“ do města, odkud už to bylo k nádraží jen pár kroků.

Zanedlouho po našem příchodu přijel stejnou cestou autobus společnosti KA Svinoústí, provozující v tomto městě městskou dopravu. Kromě čistě městských linek provozuje tato společnost též 2 meziměstské: přes celý Usedom do Ostseebad Bansin („Linia europejska“) a právě linku č. 10 do Miedzyzdrojů, kterou jsme chtěli použít. Na obě tyto linky nasazuje dopravce to nejlepší, co má: částečně nízkopodlažní autobus značky MAN z poloviny 90. let. Ten nesl nátěr společnosti UBB, zajišťující dopravu na německé části ostrova Usedom, ale uvnitř nesl nálepky hanoverského provozovatele MHD Üstra, takže jeho osudy byl nejspíš dost pohnuté. Po pravdě řečeno, AK Svinoústí toho moc k dispozici nemá: průměrné stáří jejích 25 autobusů totiž činí úctyhodných 18 let. Z tohoto počtu je necelá polovina z druhé ruky pořízených německých autobusů z let 1993-5, jako byl ten náš, ovšem 10 autobusů značky Jelcz asistovalo už při založení společnosti v roce 1991.

Nádražní budova v Międzyzdrojích s odjíždějícím autobusem MHD do Svinoústí. 31.10.2009 © Jan Přikryl

Náš autobus se záhy zaplnil, linka totiž supluje i MHD v Miedzyzdrojích, která je dost nefunkční, stejně jako klasické regionální autobusové spojení mezi oběma městy. Poté, co jsme se vymotali z lázeňské části německého původu v západní části Miedzyzdrojů, najeli jsme na velkorysé mimoúrovňové křižovatce na hlavní silnici a plnou rychlostí, jíž byl náš autobus schopen jsme se řítili lesem těsně vedle železniční trati. Až na předměstí Svinoústí to začalo být zajímavé: náš spoj zajížděl do vesniček Łunowo a Przytór, tvořících součást tohoto města. Obě vesnice jsou typicky pomořanské a nacházejí se na severní straně rozlehlých bažin, lemujících „vnitřní moře“ alias Załew Szczecinski. Uličky jsou tu velmi úzké a jsou na nich příčné prahy, před nimiž mají řidiči autobusů nábožnou úctu: přejíždí přes ně zásadně krokem. Pak jsme se opět na křižovatce, vybavené směrovkami zajímavými směrovkami do destinací Ystad a Koebenhavn, napojili na hlavní silnici a kolem loděnic jsme záhy dojeli až k břehům průlivu Świna, kde je bezprostředně vedle železničního nádraží terminál autobusů.

Lázeňské centrum města leží na druhé straně průlivu, ale dostat se tam není úplně jednoduché. Aby mohly velké námořní lodě plout až do přístavu ve Štětíně, není totiž možné postavit přes Świnu most (alespoň ne za rozumné náklady), takže spojení obou břehů odpradávna zajišťují přívozy. Dnes dopravu zajišťují 4 stejné lodě, označené Bielik I-IV (polské označení orla bělohlavého), které sice pocházejí až z roku 1998, ale jejich předchůdci vypadali dost podobně. Jezdí se během dne v intervalu 20 minut, což pro lidi stačí, ale auta si před naloděním často počkají pěkně dlouho- klidně i hodinu. A protože je to jediné spojení Svinoústí z Polskem, je doprava zadarmo, což je samo o sobě v Polsku unikátní.

Trajek Bielik IV míří přes Świnu do centra Svinoústí. 31.10.2009 © Aleš Svoboda

My jsme však pro teď Bielikem pohrdli: na autobusovém terminálu totiž stál prastarý autobus Jelcz, připravený k odjezdu na lince 5 do Karsibóru u jižního konce průlivu Świna. Tyto autobusy se v Jelczi vyráběly v 70. a 80. letech na základě licence dávno zaniklé francouzské firmy Berliet (fúzovala v roce 1975 s Renaultem) a silně připomínají Ikarusy 260. Jejich design je ale charakteristický: Berliet před svým koncem prodával licence do celé Evropy, takže téměř stejnou karoserii mají třeba jugoslávské autobusy Ikarus-Zemun nebo portugalské autobusy (a trolejbusy) značky Gaetano. V Polsku ale tyto letité autobusy pomalu opouštějí silnice a ostatně není divu: náš konkrétní autobus ev.č. 17 spatřil světlo světa už roku 1986! Ve Svinoústí sice nepatřil k nejstarším, ale člověk nikdy neví, dokdy tu tito veterání budou ještě jezdit...

Poloprázdný autobus se za mocného řevu rozjel bez větších problémů a poté, co jsme si zaskákali na kočičích hlavách přístavní části města, ujížděli jsme maximální možnou rychlostí po úzké silničce podél Świny k jihu. Cestou jsme velebně projeli vesničku Ognica (opět příčné prahy...) a zanedlouho jsme zastavili u signalizace před úzkým mostem přes staré rameno Świny. Ještě před tím jsme ale překřížili obchvat Svinoústí, přičemž křižovatka byla vybavená matoucími ukazateli. Kromě spousty skandinávských destinací tam bylo ještě v dánštině uvedeno „bilferie“ (trajekt), což by bylo naprosto v pořádku, kdyby šipka nemířila na opačnou stranu, než je přístaviště trajektů... Ale možná se mínil přívoz Karsibór, dělající v těchto lesnatých a neosídlených oblastech konkurenci Bielikům. Ovšem i most byl dost unikátní: chatrná mostní konstrukce z 60. let je dlouhá téměř kilometr a autobus má co dělat, aby se na most vůbec vešel.

Hned za mostem začíná na ostrově vesnička Karsibór a hned bylo patrné, že je to další tuctová pomořanská ves, takže jsme vystoupili hned na jejím začátku, čímž jsme získali do odjezdu protisměrného spoje skoro 20 minut. Těch jsme využili k prohlídce zbytků ponorkové základy z 2. světové války. těžko říci, jak to tu vypadalo v časech největší slávy, každopádně dnes jsou tu k vidění jen dlouhá mola, členící vodní plochu na několik dílčích bazénů. Aspoň se tu ale nabízí krásné pohledy na zalesněné břehy hlavního koryta Świny. Pak jsme se vrátili autobusem zpět na nádraží do Svinoústí.

Letitý autobus Jelcz s celovozovou reklamou. 31.10.2009 © Jan Přikryl

Přívoz nám před nosem ujel, takže jsme vzniklých 20 minut využili k prohlídce nádraží. To je celkem malé, ale naprosto původní a po vkusné rekonstrukci. Od počátku tu koleje končily a v počátcích provozu se tu přestupovalo na drážní trajekt, převážející cestující ke kolejím na druhém břehu. Dnes je tu ale kvůli rozsahu dopravy, typickém pro PKP, docela pusto a jediný vlak, který jsme tu viděli, byla souprava nočního rychlíku do Krakova a Varšavy, kterou jsme ráno přijeli. Takže tu nebylo mnoho co dělat a raději jsme se přesunuli na trajekt. Bohužel se už začalo stmívat, ale celou plavbu jsme zvládli za aspoň částečného světla. Po pravdě řečeno, usedomský břeh toho k vidění mnoho nenabízel: po rozsáhlém bombardování na konci 2. světové války bylo panoráma města doplněno slušivými paneláky, tvořících dnes jeho dominantu. Zajímavější je sousední vojenský přístav, kde se daly v houstnoucí tmě rozeznat šedivé křižníky polského námořnictva. Ale nejzajímavější byl pohled zpět k wolinskému břehu: tam se totiž nachází terminál dálkových trajektů do Skandinávie. Odtud lodě polských dopravců Polferries a Unity Line míří do Kodaně, Ystadu a na nedaleký dánský ostrov Bornholm. Pro nás suchozemce byla plavba sama o sobě zajímavá, bohužel netrvala ani 10 minut.

Když jsme se vylodili na Usedomu, zamířily naše kroky k severu, kde ústí Świna do moře. Prošli jsme kolem novogotického zámečku, v němž sídlí vedení přístavu a kde končí (s jedinou výjimkou) všechny městské linky MHD a zanedlouho už jsme pochodovali po areálu jachtového přístavu. Až pozdě jsme zjistili, že tudy naše cesta nevede: rozlehlý areál byl oplocený a po chvíli bezradného bloumání kolem plotu jsme se museli vrátit velký kus cesty zpátky kolem zrušeného majáku. Mezitím se úplně setmělo a ačkoliv naše další cesta vedla lázeňským parkem, nebylo nikde k vidění ani světýlko. Samozřejmě když nepočítáme sporadické hroby, kolem nich mihotavě svítily svíčky. Cesta tmou byla dost dlouhá a většinu cesty jsme se ani nemohli moc orientovat: v těsné blízkosti jsme tušili mohutné masy historické fortifikace, chránící přístav před útokem z moře a až v závěru cesty jsme šli po břehu, takže jsme na druhé straně viděli osvětlené loděnice. Dost jsme podcenili vzdálenosti, takže dost dlouho trvalo, než jsme došli na písčitou kosu, vybíhající daleko do moře. Na jejím konci byl matně vidět maják, k němuž jsme mířili. V rozporu se svým určením ale ani maják nesvítil a moře bylo rovněž temné: Balt je sice posetý různě svítícími bójemi, ale z pobřežní perspektivy prostě nejsou vidět.

Další zhruba kilometr jsme tedy pokračovali po liduprázdné temné pláži k západu. Jen v dáli nám osvětlovala obzor světla v německých „Ostseebadech“. V Polsku byla tma jako v hrobě, takže vhodné místo k odbočení zpět do vnitrozemí jsme odhadovali dost intuitivně. Tady nejsou útesy, takže mezi mořem a městem (resp. jeho lázeňskou čtvrtí) je dost široký umělý pruh dun, chránící lidská obydlí před mořskými bouřemi. Pro nás to znamenalo dost dlouhou procházku temným lesem, než jsme došli na asfaltovou silnici, posléze přecházející v pobřežní promenádu.

Nástupiště stanice Świnoujscie Centrum německé společnosti UBB. 31.10.2009 © Jan Přikryl

Ta byla nedávno obnovená ze strukturálních fondů EU a na nedalekých německých hranicích plynule navazuje na mnohem starší promenádu podél celého severního pobřeží Usedomu. Moc se nám tu ale nelíbilo: všechny domy kolem byly sice perfektně rekonstruované a po technické stránce se nedalo stavu okolí nic vytknout, silně to tu ale připomínalo Německo. Navíc zdejší stravovací zařízení jsou zaměřena na německou klientelu, takže ceny v těchto rádoby luxusních podnicích jsou dost vysoké. Nakonec jsme ale našli nenápadnou boudu, kde byly ceny ještě únosné a dali jsme si tu (poněkud nestylově) pstruha.
Po velmi příjemném posezení jsme zamířili do nitra lázeňské čtvrti, na jejímž konci nás očekával hotel se vznosným názvem Belweder. Dvoulůžkový pokoj tu sice stál 140 zł, ale ve Svinoústí je většina ubytovacích kapacit sezónních a koncem října už si člověk nemůže vybírat: tento hotel byl nejlevnější z těch celoročně otevřených. Ostatně není se čemu divit: v celém hotelu nebylo jediné osvětlené okno a přivítala nás znuděná recepční- zjevně jsme tu dnes byli jediní hosté. Pokoj byl ale velmi solidní a celkem nás mile překvapil. Jen polský vkus je úchvatný: úplně nás dostaly ostře oranžové stěny pokoje...
Poté, co jsme se ubytovali, čekal nás ještě jeden úkol- najít stanici UBB do německého vnitrozemí. Vlaky tu jezdí teprve od podzimu 2008, předtím koleje končily přímo na hranicích v zastávce s výmluvným názvem Ahlbeck Grenze. Touto cestou jsme totiž chtěli v neděli Polsko opustit cestou domů. Zastávka byla naštěstí kousek od hotelu- vlastně na sousedním konci bloku domů. Ale kdo by čekal vznosné nádraží, byl by zklamán: kolem typicky německého nástupiště jsou jen 2 kusé koleje. Stanice je sice správně polsky označená jako Świnoujscie Centrum, ale jinak tu převažují nápisy v němčině. Tato konečná je přitom nejspíš definitivní, protože dalšímu pokračování trati brání čerstvě dokončené bytové domy. A bylo by to i zbytečné: trať stejně historicky končila v nedalekém přístavu a s tratěmi na ostrově Wolin nebyla propojená: pouze tu začínala další trať do dnešního Německa, kde končila ve stanici Ducherow na hlavní trati ze Stralsundu do Berlína. Když to tu v roce 1946 obsadilo Polsko, byla trať zkrácená do nejbližšího německého sídla Ahlbeck, takže i současný stav se dá označit za velký úspěch.

Po tomto zjištění jsme si ještě došli do blízké restaurace na pivo, abychom utratili zbývající złoté a pak jsme se vrátili do hotelu, kde jsme šli co nejrychleji spát, abychom co nejlépe zvládli následující, dost náročný den.