Bun viadi en Svizra aneb zápisky z léta ve Švýcarsku. 3. díl

Zatímco úterý patřilo autobusové jízdě přes čtyři průsmyky (Grimsel, Nufenen, Gotthard, Susten), v pondělí jsme vlakem v různých hloubkách projeli jiné čtyři průsmyky (Albula, Oberalp, Furka, Lötschberg).

Tento den jsme si podepsali cestovatelský ortel hned po probuzení, protože se nám nechtělo vstávat na vlak v 8, tudíž jsme si dnešní program ještě více našponovali. Pozvolna jsme se přemístili do jídelny, kde jsme si jako správní Češi dali ze švédského stolu všechno, a potom jsme balili usušené stany a ostatní věci. Přes velkorysý časový fond nás Rasťa svým stylem balení trochu napínal, takže Aleš s Honzou raději vyrazili napřed, aby po cestě koupili ještě něco na cestu. Nakonec jsme ani my dva nemuseli běžet, a stihli jsme také projet eskalátor od jezera do centra města. Několikadílné pohyblivé schody vypadají snobsky, ale jsou součástí systému podzemních parkovišť.

Odjeli jsme v 9 hodin již známou tratí přes Albulu do Filisuru. Od Berniny právě přijížděl vlak, tvořený čtyřmi elektrickými vozy ABe 4/4, aneb co se večer v Poschiavu nahromadilo. Náš desetivozový vlak byl dosti plný, tentokrát jsme projížděli Bever a stavěli ve staničce Spinas ještě před tunelem. Na Predě se sice povalovala mlha, časem se ale roztrhala, a tak jsme si opět užívali jízdu po technicky unikátní trati. Z Filisuru jsme pokračovali dále na Chur. Zprofanovaný Landwasser viadukt obalený lešením měl ze svého kouzla jen pramálo, ale celkově je trať až do Thusis zajímavá. Nejprve jsme přes stanici Alvaneu přijeli do města Tiefencastel, kam po silnici z Churu dojede autobus přes průsmyk Lenzerheide. Dále vlak uhání nad úzkou soutěskou říčky Albula, až překoná silnici k průsmyku St.Bernardino a zastavuje v Thusis. Zde jsme potkali to nejděsivější z parku RhB, a sice S-Bahnové jednotky, které nemají stahovací okna.

Čtyřvozové soupravy s jedním hnacím a řídicím vozem zajišťují příměstské spoje z Churu do Thusis, Rhäzüns, Landquartu a Schiers, ovšem jsou rozpojitelné, a tak vložené vozy jezdí i jinde. Například v sobotu strašily dva na konci našeho vlaku do Davosu. Další cesta podél říčky Hinterrhein už utekla rychle, náš vlak jakožto RE nikde nestavěl. Cestou jsme se smáli dvěma raftům, jejichž posádky důkladně trénovaly synchronizované pádlování, ovšem seděly v lodích na břehu, vysoko nad řekou.

Ve stanici Reichenau-Tamins jsme vystoupili, abychom počkali na vlak směr Disentis/Mustér. Zde se dvoukolejná trať od Churu dělí na dvě jednokolejné tratě směr St.Moritz a Disentis. Během zkoumání ovládací skříňky na vypravování vlaků z nástupiště Honza nechtěně něco zmáčkl a k našemu zděšení se v té chvíli dala do pohybu motorová lokomotiva na koleji u budovy, což byla samozřejmě shoda okolností. Posunovací lokomotiva nasunula na kolej, odkud jsme měli co nevidět odjíždět, nákladní vůz a z něj začal strojvůdce s posunovačem obdivuhodným tempem vyhazovat prázdné barely na mléko. Potom se od nástupiště opět uklidili, aby mohl přijet náš vlak a naložit barely a nás.

Seděli jsme ve vlaku „nejdálkovějšího“ ramene RhB Scuol-Tarasp – Disentis/Mustér. Zpočátku trať vedla úzkým údolím říčky Vorderrhein, které bylo až na několik vodáckých půjčoven neosídlené. Někteří vodáci také využívali vlaků RhB k dopravě. Později trať skalnatý kaňon opustila a šplhala do otevřenější krajiny ke zdejšímu centru Ilanz, čemuž předcházelo křižování ve staničce Castrisch. K našemu překvapení jsme se nalézali v oblasti s nejvíce rozšířenou rétorománštinou. Ta se dostala dokonce i na dopravní značky (limita generala 50 km/h) a na směrové tabule autobusů (staziun namísto Bahnhof). Více obcí mělo v přívlastku slůvko Surrein (nad Rýnem). Šlo ale o jiné nářečí než v Engandinu, protože místo „fermeda sur demanda“ hlásili „fermada sur damonda“. Ve stoupání k přehradnímu jezeru u zastávky Trun nás zaujala psí bouda uprostřed vodní hladiny a než jsme se nadáli, přijeli jsme do stanice Disentis/Mustér a s „malou červenou“ jsme se rozloučili.

Na protější koleji na nás čekala souprava železnice Matterhorn-Gotthard Bahn (MGB), vzniklé fúzí drah Furka-Oberalp a Brig-Visp-Zermatt. Díky proběhlým přestavbám některých stanic jsme této společnosti začali říkat „náš betonový dopravce“. Ozubnicová lokomotiva řady Deh 4/4I s třívozovou vratnou soupravou s námi zamířila do tunelu, kde jsme se poprvé setkali s návěstmi A a E v kruhu, označující začátek a konec ozubnice (ve francouzsky mluvící části je to ovšem C a F). Téměř prázdný vlak s námi vystoupal nad Disentis a cestou po zelených stráních jsme míjeli další obce s typicky rétorománskými názvy, jako Mompé-Tujetsch nebo Dieni. Ve stanici Sedrun, kde bude za několik let přestup na trať v Gotthardském základnovém tunelu, jsme potkali první Glacier Express. „Ledovcák“ je společný projekt MGB a RhB na relaci Zermatt – St.Moritz / Davos, a přestože lokomotivy se v Disentisu přepřahají, kromě několika restauračních vozů RhB jsou soupravy tvořeny výhradně klimatizovanými panoramatickými vozy MGB. Další příplatkový Glacier Express jsme křižovali ve staničce Tschamut-Selva, Němci a Japonci na palubě zrovna obědvali – záviděli jsme těm, kteří sedí na ozubnicových úsecích proti sklonu, protože jim brzy po stole zákonitě přijede talíř i odnaproti a mají tak dvě porce. Náš vlak vzala útokem skupina skautek a čekal nás poslední mezistaniční úsek, kdy jsme museli arktickou krajinou vystoupat až do výšky 2033 m n.m. na průsmyk Oberalppass. S použitím ozubnice jsme projeli několika galeriemi a byli jsme na vrcholovém sedle, kde naše souprava na hodinu přerušila jízdu.

To, co narušilo jinak přísný hodinový takt osobních vlaků, byl zde v této hodině právě vrcholící provoz „ledovcáků“. Zatímco z galerie před námi, společné pro silnici i trať, vyjel již třetí protisměrný Glacier Express, ukázal se také první v našem směru, poté co nás pronásledoval už ze St.Moritz. Proto se naše souprava musela uklidit na kusou kolej, aby se vlaky mohly vykřižovat. Protože právě pršelo, Honzu zlákala vidina teplé kávy v horském hotelu, zatímco my ostatní jsme navlékli bundy a šli jsme se v pauze mezi cestováním trochu protáhnout. Kolem vodopádu jsme přišli až ke galerii a Rasťu napadlo jít po ní nahoře, pak seskočit a vrátit se podél břehu jezera. Celé jezero bychom neobešli, bylo poměrně dlouhé a na druhém břehu padala sněhová pole přímo do vody. Zatímco se ve stanici křižovaly další dva „ledovcáky“, došli jsme na místo, kde byla hrana galerie jen něco přes dva metry nad zemí, takže skočit se to dalo, akorát jsme si museli házet batohy.

Také ve směru Andermatt projel třetí a čtvrtý Glacier Express, poslední se křižoval s osobním vlakem. Brzy na to jsme byli připraveni k odjezdu také my. Projeli jsme galerií do kantonu Uri a nejprve jsme zvolna klesali po horských loukách do výhybny Nätschen. Poté se hluboko před námi objevila obec Hospental a později i Andermatt, ležící nedaleko od nás, ovšem o několik stovek metrů níže. Do jeho stanice právě přijížděl Glacier Express jedoucí před námi. Náš vlak musel s použitím ozubnice projet několika serpentinami a vratnými tunely, aby postupně dosáhl dna údolí. Proto jsme každou chvíli přebíhali mezi okny na levé a pravé straně vlaku – kromě nás a dalších dvou šotoušů byl spoj zcela prázdný, což vzhledem k jeho trase není divu.

Původní plán pokračování přes Göschenen na Luzern jsme později pozměnili ve prospěch cesty do Brigu, ale přesto jsme nyní přesedli do vlaku směr Göschenen. Nechtěli jsme totiž vynechat tuto krátkou spojku ke Gotthardské železnici, která patří mezi nejzajímavější úseky MGB. Vlak chvíli uhání podél řeky, ale zbytek trasy je veden po ozubnici ve strmém klesání, kamenitou soutěskou vedle mostu Teufelsbrücke, několika tunely a galeriemi. Pěší stezku, vedoucí přes mnoho kamenných mostů, by stálo za to si projít. V Göschenenu jsme se jen podívali na přípojný vlak IR směr Locarno, složený z pestré směsice vozů (viz příští díl), a za několik okamžiků jsme opět stoupali do Andermattu. Protože zanedlouho měl z Gotthardského tunelu vyjet i protisměrný IR, kterému MGB dělá rovněž přípoj, cestou jsme se křižovali ve výhybně uvnitř galerie.

V Andermattu jsme si chtěli něco dát v malém nádražním bufetu, ovšem servírka nás přátelsky odkázala s našimi věcmi do úschovny, přestože měla lokál zcela prázdný. Nestáli jsme o navýšení ceny jídla o 5 CHF za každou ukládací skříňku, proto jsme vyrazili dále do městečka. V upraveném turistickém středisku jsme narazili na pekárnu a všichni jsme se i s batohy nacpali dovnitř. Prodavačka se na nás dívala nevlídně, když jsme si dlouho vybírali z nabídky pečiva. Na horní polici kraloval obří Weggenbrot ve tvaru opálených hýždí. Když jsme naši objednávku měnili ještě během balení do pytlíků, dostalo se nám nevrlého zavrčení. Jenom Češi se můžou pět minut rozhodovat, jestli si koupí dva nebo tři rohlíky.

Odebrali jsme se přes parčík zpět na nástupiště, kde čekal náš vlak do Brigu. Na konec klasické třívozové vratné soupravy právě přivěšovali dva posilové vozy (jeden z nich byl nízkopodlažní cyklovůz), které se tomuto spoji později velice hodily. Tímto se hnací vozidlo ocitlo uprostřed soupravy, ale to je běžné v celém Švýcarsku. Vyrazili jsme údolím směrem na Hospental a Realp, kde odbočuje původní trasa železnice přes průsmyk Furka. Protože v drsných zimních podmínkách nebylo možné tento úsek provozovat, slouží od roku 1982 tunel, dlouhý 15 km. Na trati Realp – Furka – Gletsch dnes jezdí v sezóně dva páry turistických vlaků. Náš vlak se zanořil do základnového tunelu, vedoucího převážně pod údolími Reussu a Rhôny, a cesta tmou vůbec neubíhala. V jedné ze dvou výhyben jsme se křižovali a ani po pěti partiích černého petra jsme nebyli venku. Konečně jsme se objevili ve stanici Oberwald v kantonu Wallis, kde jsme si všimli soupravy místního tunelového autovlaku.

Následoval poměrně dlouhý úsek vedený po dně údolí Rhôny přes upravené horské vesničky. Protože vlak všude stavěl, rychle se nám to omrzelo, což má na svědomí také to, že dnes jsme toho projeli už spoustu. Člověk si pak díky únavě těch neméně zajímavých věcí už neváží, proto jsme místo výhledů z ozubnicového klesání do Fiesche řešili spíše malé zpoždění. Stejně tak jsme odzívali jedinou vratnou smyčku na MGB, nejvyšší most MGB a jízdu hlubokým údolím kolem obce Betten. Odtud vede mnoho lanovek k největšímu švýcarskému ledovci Aletschgletscher, proto tady má kdeco slovo Aletsch v názvu, včetně mlékárny (Aletschmilch). Vlak se mezitím dosti zaplnil a s malým zpožděním jsme přijeli do Brigu před nádraží po nové přeložce, odstraňující dřívější úvrať při pokračování na Zermatt. Vyběhli jsme z vlaku, protože za nějaké tři minuty nám odjížděl z normálněrozchodné stanice náš přípoj do Spiezu. Běh podchodem na poslední nástupiště jsme zvládli a usadili jsme se v soupravě.

Vlak se rozjel a mířili jsme vzhůru po staré trati přes Lötschberg, kde po otevření základnového tunelu jezdí kromě tunelového autovlaku každou hodinu zastávkový IR do Bernu. Na tyto spoje jsou po počátečních problémech nasazeny elektrické jednotky „Lötschberger“ od firmy Bombardier (typová řada NINA), které se vzhledově příliš nepovedly. V exteriéru i interiéru se tluče světle šedá s částmi vlaku v sytě pastelovém zeleném nebo fialovém nátěru, mimoto tmavě šedé hory na světle šedé bočnici vypadají z dálky jen jako špína. Navíc je rameno Bern – Spiez – Zweisimmen / Brig téměř jediná relace železnice Bern-Lötschberg-Simplon (BLS) mimo systém S-Bahn Bern, proto byla naše jednotka „normálně“ počmáraná. A protože Švýcaři nedají ani ránu bez klimatizace, museli jsme krásnou Lötschbergbahn pozorovat přes okno.

Což je škoda, protože mezi švýcarskými tratěmi normálního rozchodu jsou právě odtud nejlepší výhledy. Jižní rampa, podobná té u rakouské Karwendelbahn, dlouze stoupá po stráni nad údolím Rhôny, odkud Visp a okolí máme jako na dlani, vlak se noří do kratších a delších tunelů a mezi nimi překonává skalní rokle. Brzy jsme přijeli do stanice Goppenstein, kde kromě terminálu autovlaků není vůbec nic, a cestu 10 km dlouhým tunelem jsme si ukrátili nad časopisem BLS – hlavní slogan zněl ve smyslu „Podívejte se na www.loetschberger.ch a už s námi ani nemusíte jezdit“. Vyjeli jsme v Kanderstegu v kantonu Bern, dále vlak vykroužil dlouhou vratnou serpentinu přes Blausee-Mitholz, a už jsme přes kamenný viadukt přijížděli do Frutigenu, kam ústí také základnový tunel. Dvě jednotky našeho vlaku se tu celkem naplnily a pokračovali jsme po dně údolí Kandertal až do stanice Spiez. Tady se připojila třetí jednotka z Zweisimmenu a vlak pokračoval do Bernu, ovšem již bez nás.

Vystoupili jsme a sháněli jsme něco k jídlu. Zpočátku to vypadalo špatně, ale nakonec jsme našli otevřenou restauraci s terasou. Zatímco Honza šel dovnitř hledat jídelní lístek, na nás vyběhla milá servírka a spustila na nás nesrozumitelnou Schwyzer dytsch. Ostatní se mi smáli, protože jsem se nezmohl na nic než „Sprechen Sie deutsch?“, a ona odvětila, že přece slyším že německy mluví. Jinak ale večeře proběhla k velké spokojenosti, porce byla velkorysá a celou dobu jsme si užívali výhled na poklidné Thunské jezero a lodě plující po jeho hladině. Konečně jsme po dlouhém cestování trochu vypustili, užívali čerstvého vzduchu a vůbec jsme nespěchali na vlak ICE s odjezdem v půl 8 do Interlakenu, kterému jsme jen zamávali od stolu.

Po krátké procházce po Spiezu jsme odjížděli do Interlakenu v půl 9 a šlo opět o ICE, které zajišťují velkou část spojů relace Basel – Interlaken. Naše jednotka ICE1 měla za sebou cestu z Hamburku, a my jsme zvolili sedačky v barovém oddíle, kde už měl bar po zavírací době. Vlak se půl hodiny vlnil po jednokolejné trati, vedoucí bezprostředně po jižním břehu Thunského jezera, až jsme zastavili ve stanici Interlaken West. Odtud jsme se jako dlouhá housenka poměrně rychle protáhli přímo mezi domy a rušnými ulicemi, a zastavili jsme ve stanici Interlaken Ost. Tady normální rozchod končí a po krátkém „normálněrozchodném“ intermezzu budeme opět cestovat metrovým rozchodem. Ne však s Berner Oberlandbahn (BOB), která by nás zavezla až na „profláklý“ Jungfraujoch, náš vlak čekal hned vedle naproti druhému ICE, chystajícímu se k návratu do Basileje.

Jednalo se o jednotku Flirt společnosti Zentralbahn (ZB), tvořenou dvěma čelními nízkopodlažními vozy a jedním vloženým panoramatickým vozem, kde jsme se usadili. Tyto jednotky nejsou ozubnicové, proto zajišťují regionální spoje v úsecích Interlaken Ost – Meiringen a Luzern – Giswil / Stans. Trať do Meiringenu vede po severním břehu Brienzského jezera, a protože po 21. hodině už nebylo téměř vidět ven, hypnotizovali jsme LCD panel s ubíhajícími zastávkami do cíle. Po křižování v Brienzu už nebylo daleko do Meiringenu, kde jsme pro dnešek konečně vlaky opustili. V okolí jsme si chtěli postavit stan na dvě noci, protože jsme se sem ještě vraceli následující večer. Bohužel, lesů které nejsou na strmém skalním svahu je tu poskrovnu. Rovnou plochu u Brienzwileru jsme zavrhli brzy po zjištění, že je to letiště (ráno se ukázalo že vojenské), a tak jsme šli asi 2 km zpět podél tratě, kde byl (jediný) nevelký lesík asi 50 x 15 metrů. Samotný lesík byl zarostlý, ale v cípu louky jsme si přišli poměrně schovaní, ovšem na dvě noci to zřejmě nebylo. Ve světle čelovek jsme postavili oba stany a ulehli jsme ke spánku.

Po budíčku jsme zjistili, že jsme stanovali nedaleko cesty, a byli jsme docela dost na očích. Brzy ráno se Rasťa proběhl do obce Brienzwiler, Honza se tam stihl projet prvním ranním autobusem – mikrobus značky Mercedes Benz na své trase celkem 2x přejížděl ranvej vojenského letiště . Zatímco jsme balili stany a Rasťa běžel nabrat vodu, zastavil na cestě traktor, vystoupil typický opálený farmář a hrozivě se blížil k nám. Nakonec se jen zeptal, jak se nám spalo, a doporučil nám blízkou studánku, kde si máme nabrat vodu na kafe – div že nás nepozval na večeři. Jako obvykle, Rasťa se dlouho zabaloval a Honza už byl nervózní, provedli jsme obvyklý odchod 2+2, tentokrát jsem šel s Honzou napřed já. Stihli jsme mikrobus v blízké zastávce Summerauli (přípona –li znamená zdrobnění, tj. Malé Summerau), ovšem zaskočilo nás že jel o 3 minuty dříve než měl, takže jsme trochu běželi. V Meiringenu jsme koupili něco k jídlu na cestu a šli jsme čekat k ukládacím skříňkám na Aleše s Rasťou – opět jsme vyprázdnili můj batoh a dali do něj vše potřebné na výlet. Od Interlakenu právě přijížděl vlak IR do Luzernu, trať Zentralbahn (ZB) má v Meiringenu úvrať. Ta se rovnou využívá k výměně klasické lokomotivy (řady Deh 110) za ozubnicovou (řady Hge 101, stejný typ co má např. MGB pro Glacier Express). Dnes jsme ovšem do vlaku ZB nenastoupili, náš dopravní prostředek čekal před nádražím.

Měli jsme v plánu celkem kontroverzní bod našeho programu, a sice autobusovou jízdu přes čtyři průsmyky, kterou PostAuto nazývá zkrátka Vierpässefahrt. Těšili jsme se, že se podíváme na tyto průsmyky a jejich okolí, protože autobus má nahoře vždy nějaký pobyt. Bohužel, pak jsme zjistili že tento pobyt není tak dlouhý jak bychom si přáli, a postačuje tak akorát na pořízení fotek a nákup suvenýrů. Vozidlo nebylo nijak speciální, jednalo se o autobus Mercedes Integro. Pro tuto jízdu bylo třeba ke Swisspassu koupit Alpine Ticket (20 CHF) a raději ještě místenku (5 CHF), která ovšem nebyla adresná. Protože jsme ale provedli rezervaci jako první a řidič vyvolával cestující v pořadí rezervací, mohli jsme si vybrat nejlepší místa na pravé straně autobusu – Honza s Rasťou seděli v první řadě a já s Alešem jsme se v druhé řadě na každém průsmyku poctivě střídali o místo u okna. Naše sedačky nám viditelně záviděla francouzská důchodkyně, a když Rasťa dlouho nepřicházel z kiosku, nalezla až na jeho sedadlo zeptat se nás, zda opravdu není volné. V autobuse jsme drasticky sráželi věkový průměr – z Meiringenu sice jela skupina mírně znuděných studentek s učitelem a těšil jsem se že během celodenní jízdy navážeme známost, ovšem vystoupily ještě před prvním průsmykem.

Náš autobus byl veden „lomeně“ jako spoje čtyř linek a na vnějším displeji svítilo během jízdy postupně Oberwald via Grimselpass, Airolo via Nufenenpass, Andermatt via Gotthardpass a Meiringen via Sustenpass. Vozidlo bylo vybaveno zdířkami pro sluchátka, která nám rozdal společně se stručným průvodcem pomocník řidiče, než v Innertkirchenu vystoupil. V jednom ze čtyřech jazyků jsme mohli poslouchat turistické informace (poté co jsme asi dvaceti stisky tlačítka „volume +“ uvedli hlášení do slyšitelného stavu), na které nás vždy upozornil řidič gongem – na trase jich bylo celkem 38. Nutno dodat, ze nám tento těžce turistický režim příliš neseděl, připadali jsme si trochu jako Japonci, a některá hlášení měla tak nízkou informační hodnotu, že jsme sluchátka nasazovali celkem zbytečně. Obecně nám texty dobře sloužily jako opakování superlativů (nejvyšší, nejdelší, nejstrmější) a s něčím jsme dost polemizovali, třeba jestli krávy pod Sustenpassem mají lepší mléko než ty v údolí. Přece jen jsme se něco zajímavého místy dozvěděli - zajímavé bylo, že ve Švýcarsku, které je vzorem neutrality, byl (nejen) každý průsmyk spojen s nějakou bitvou nebo přechodem vojska. O válkách starých klidně i 500 let tady mluví stejným stylem, jako my o druhé světové a Bosňáci o válce na Balkáně.

Nyní už k samotné cestě autobusem, která začala podle jízdního řádu v 9:20. Z Meiringenu do Innertkirchenu jsme museli překonat malé sedlo (do čtyř průsmyků se rozhodně nepočítá), abychom objeli úzkou soutěsku řeky Aary (viz závěr tohoto dílu). Po pravé straně jsme si mohli všimnout pozemní lanovky k vodopádu Rheinfall. Pak už jsme stoupali „klasickým“ kamenitým údolím s několika tunely do poslední obce Guttannen, za níž jsme vjeli do království vodních elektráren. Společnost Grimselstrom tady má snad sedm přehradních nádrží v různých výškách, dobře vidět jsou ze zdejší visuté lanovky Gelmerbahn. Je to zvláštní krajina, pustá, chladná a nehostinná. Mezi holými skalami se vypínají kamenné přehradní hráze, zadržující jezera ledové vody. Pro větší zážitek autobus chvíli jel po původní cestě mimo tunel po úzké římse, a poté po jedné hrázi zajel ke kamenné horské chatě, která ze skalního pahorku shlíží do stojaté vody jezera jako sídlo černokněžníka. Nejvyšší jezero se nachází přímo na průsmyku Grimsel ve výšce 2165 m.n.m. Kolem jezera jsou tři horské hotely s nízkými cenami ubytování. Během půlhodinové pauzy jsme se prošli na druhý konec jezera, odkud bylo vidět dále přes průsmyk do kantonu Wallis, kam jsme se nyní chystali. I v červenci se nad silnici nakláněly pětimetrové závěje.

Autobus klesal serpentinami až na křižovatku v malé osadě Gletsch, kam přichází silnice a historická železnice z průsmyku Furka. Přes něj jezdí PostAuto dva různé okruhy Dreipässefahrt, ovšem my jsme pokračovali dolů kolem kapličky s živou vodou a úseku původní zubačky ve stavu obnovy, až jsme zastavili u nádraží MGB v Oberwaldu. Tam jsme nabrali několik cyklistů, jeli jsme kousek podél tratě do Ulrichenu, a vydali jsme se na další stoupání. Čekal nás průsmyk Nufenen / Novena nedaleko italských hranic, ten je se svou výškou 2478 m.n.m. nejvyšším průjezdným průsmykem ve Švýcarsku. Příliš velký dopravní význam nemá, řada motoristů tam jede za účelem si to projet. Krajina před průsmykem je čistě vysokohorská a neosídlená, kolem silnice se drží sníh, stejně jako přímo na průsmyku. Zde najdeme jednopatrový obchůdek s občerstvením a také malé jezírko. Škoda, že i tady jsme měli jen půl hodiny času, alespoň jsme se vyfotili u jezírka a u vlajek nad srázem.
Poprvé jsme vjeli do kantonu Ticino (Tessin), konkrétně do údolí Bedretto,

terým protéká říčka zvaná Ticino. Klima se tu mírně změnilo, již od průsmyku bylo okolí silnice travnatější, byť málo zelené. Níže v údolí se nachází několik obcí (například Ronco nebo Villa s kostelem s pětibokou věží), projeli jsme jejich středem a ihned si všimli typicky italských domů. První zaznamenaný nápis v italštině byl Banditi di caccia (lov zvěře zakázán) v kravské ohradě. Přes vesnici Fontana s velkými domy v jedné řadě (rozhlas v autobuse ji neváhal označit jako zdejší Manhattan) jsme přijeli do Airola, místa kde se na povrch vynořuje Gotthardská železnice a dálnice. V tomto městě, které je sice poznamenané tranzitní dopravou, ale přesto turisticky poměrně atraktivní (díky okolí), jsme měli více než hodinu a půl na oběd. Minuli jsme restauraci v hotelu Des Alpes u nádraží a hledali jsme v uličkách nad ním, ovšem jiné restaurace byly buď zavřené, drahé nebo zakouřené, a tak jsme se vrátili do Des Alpes. Tento francouzský název hotelu v Ticinu, kde se mluví téměř výhradně italsky a jídelní lístek jiným jazykem nedisponoval, nebyl nic proti tomu, že servírka všechny naše pokusy o italštinu převáděla do němčiny (senza formaggi – ohne Käse), ovšem na druhou stranu základní slovo Bier neznala a reagovala jen na birra. Švýcaři by měli nosit cedulky, jakým jazykem mluví. Čekání na oběd jsme si zpestřili hraním dámy a po jídle jsme se přesunuli zpět do autobusu.

Přestože nám do sluchátek vyprávěli, že Ticino je švýcarská „Sonnenstube“ a všichni sem jezdí tankovat sluneční paprsky, právě v Airolu se rozpršelo tolik, že jsme k autobusu raději běželi. Z jižní strany vede na slavný Gotthard historická silnička zvaná Tremola, po ní jsme ale kvůli silničním pracím jeli jen kousek, a dále jsme přejeli na novou Gotthardskou silnici, odkud bylo vidět zpět do údolí Bedretto (z kantonu Uri vede na průsmyk pouze jedna silnice). Projeli jsme galerií a přijeli jsme na vrcholové sedlo do husté mlhy. Na tomto průsmyku (2106 m.n.m.), který měl vždy velký význam, jsou mimo jiné dva hotely, v mlze bylo stěží vidět od jednoho ke druhému, byť mezi ně byla vtěsnána pouze úzká Tremola. Po ní přijel koňský povoz PostAuto a kočí v mlze marně sháněl zájemce o jízdu dolů. Místa vzadu stála „pouze“ 50 CHF, ale nikdo asi nechtěl mrznout v dešti, byť za tohoto počasí asi spoj krátil jízdní doby – koně už se museli těšit zpátky do stáje. Kolem vrcholového jezera (bylo vidět teprve přímo z jeho břehu) jsme se vrátili k autobusu, který měl raději puštěná výstražná světla, aby byl rozpoznat.

Cestou do Andermattu jsme minuli vyústění větrací šachty z dálničního tunelu, které vypadalo na dně pustého alpínského údolí zajímavě – další podobné je vidět z vlaku MGB u Hospentalu. Zanedlouho jsme se už proplétali historickými uličkami Hospentalu a Andermattu, a během krátké pauzy u nádraží Andermatt stihl Rasťa zaběhnout do „osvědčené“ pekárny pro něco k jídlu. Sjeli jsme pak kolem zubačky do Göschenenu a pokračovali jsme podél hlavní tratě do obce Wassen, jejíž kostelík je z vlaku vidět celkem třikrát. Zde jsme odbočili další zajímavou skalní soutěskou do horského údolí s roztahanou vesnicí Meien a dále jsme stoupali mezi kravskými ohradami na Sustenpass. Tento průsmyk ve výšce 2224 m.n.m. mohl být jedním z nejhezčích, bohužel nám to opět pokazila hustá mlha. Samotné sedlo se podjíždí krátkým tunelem, a viděli jsme skutečně světlo na konci tunelu – neproniknutelnou bílou mlhu. Na parkovišti za tunelem, kde skutečně nebylo vidět na krok, se stálo jen okamžik, protože hlavní pobyt byl u nedaleké chaty poblíž ledovce Steingletscher. Ten byl pár set metrů odsud, ovšem také neviditelný, což bylo smutnou tečkou za naší dlouhou cestou po průsmycích. Alespoň jsme se vyfotili s volně pobíhajícím kozlem a krávami v ohradě, Rasťa neváhal vyrušit i býka při pastvě. K dokreslení všeho nám potom krávy cestou z pastvy důkladně zaneřádily zmoklou vozovku.

Zatímco jsme (opět v kantonu Bern) postupně klesali směrem na Innertkirchen a autobus naposledy vjížděl do nepřehledné zatáčky s typizovaným troubením tú-tá-tú, řešili jsme co s noclehem, protože v neustávajícím dešti bylo dost nemožné kdekoliv stavět stany. V údolí Gadmertal jsme měli neplánovanou objížďku po úzkém můstku (neobešla se bez couvání), standardní most blokoval stojící autobus, přičemž most neměl zábradlí a ani dole v potoce neleželo – nevíme co se dělo. V Innertkirchenu jsme se zeptali řidiče, zda nám zastaví u vstupu do soutěsky Aareschlucht. Odpověděl, že od půl 6 (což bylo před chvílí) je zavřená, ale když jsme k ní přijížděli a kolem ještě stálo pár aut, na místě jsme se rozhodli, že přeci jen vystoupíme, a popřípadě zkusíme „po česku“ přelézt plot. Bleskově jsme všechno posbírali a přišli k otevřené pokladně, o prázdninách mají totiž až do 6, což jsme stihli jen tak tak. Zaplatili jsme poměrně vysokých 7,50 CHF a už jsme šli po dřevěném chodníku upevněném vysoko na skále. Přelézt by se to tu nedalo ani omylem, leda proplavat, což by se ale těžko dalo přežít. Zpočátku jsme byli mírně zklamaní, šli jsme sice stále nad řekou, do které z obou stran padaly strmé skály, ale jinak nám to za ty peníze příliš neimponovalo. Ovšem ve druhé polovině soutěsky (měří necelé 2 km) se skály blíží více a více k sobě, až se doslova dotýkají, chodník vede několika tunely a přes úzké můstky, pod nimiž hřmí vody řeky Aary ve zúženém korytě, zatímco nedaleko hučí vodopád. Soutěska Aareschlucht je skutečný unikát a silně doporučujeme procházet ji v tomto směru, protože cesta postupně nabírá na zajímavosti.

Opustili jsme placený prostor soutěsky a vedle moderní restaurace jsme si všimli starší budovy, kde nabízeli nocleh „ab 35 CHF“. Zdálo se nám to jako dobrá možnost, a tak jsme se šli dovnitř zeptat. Recepční volno měla, ovšem důrazně nás varovala, že ubytování není příliš špičkové, pokoje nemají televizi a snídaně se nepodává. To nám samozřejmě vůbec nevadilo, a tak nás poslala do patra, kde se odněkud zjevila drobná pokojská a mlčky nám ukazovala pokoje, které byly pro nás hned tři. Interiér budovy, kde se asi 50 let nic nezměnilo, nás neodradil, a tak pokojská odešla. Záhy jsme přišli na to, o co se tu jedná – v penzionu určitě straší! Jestli ne tady, tak ve Švýcarsku nikde, protože temná Aareschlucht je sama o sobě plná negativní energie, že tohle mají duchové hned při ruce. Vrzající podlahy, archaické vybavení pokojů, tajemné almary ke kterým není klíč, trvalý déšť za okny, zhasínající světlo na chodbě, zatlučené okno na WC… to byly nezvratné důkazy, stejně jako to že nás rozdělili do tolika pokojů.

Teď jsme ale měli jiné starosti, bylo třeba ještě vyzvednout věci z Meiringenu. Proto jsme se vrátili do recepce a zaplatili jsme – kreditní karty sice brali, ale mechanický imprinter, kterým kartu manuálně přežehlili, musel být starší než všechny kreditky. Aleš ještě vyděsil recepční tím, že místo „přijdeme asi za jednu hodinu“ řekl „přijdeme asi v jednu hodinu“ (není hodina jako hodina – Stunde versus Uhr). Po dvou set metrech chůze kolem Aary jsme přišli k pěší lávce, vedoucí k zastávce Aareschlucht West. Leží na pozoruhodné kratičké železnici Meiringen – Innertkirchen Bahn (MIB), spojující obě jmenovaná města. Provozovatelem je od počátku provozu v roce 1923 místní elektrárenská společnost Kraftwerke Oberhasli (KWO) a jezdí se každou hodinu, v pracovní dny i dvakrát do hodiny. Bohužel po 19. hodině už asi energetici nepracují, náš spoj v 19:06 do Meiringenu byl poslední. Samotná dřevěná budka zastávky nás zaujala, téměř jsme uvažovali o tom, že v penzionu řekneme, že jsme našli něco lepšího a přespíme tady. Daly se zavřít okna i dveře, uvnitř bylo teplo, sucho a způsobilé lavice, a do rána sem nikdo nepřijde. Škoda, že jsme penzion již zaplatili.

Brzy přijel elektrický vůz řady Be 4/4 8 od Stadlera - jediný vůz svého typu, který má dráha k dispozici. Několik podstatně starších vozidel mu dělá provozní zálohu. Na to, že motoráček pochází z roku 1996, vypadá dost archaicky - není nízkopodlažní, celkově působí o zhruba 10 let starším dojmem, než ve skutečnosti je, a nám přišel velmi komický – nejen kvůli pestrobarevným reklamám, ale hlavně díky tomu, že stěrače na čelním skle nestíraly ani trochu synchronně, nýbrž prováděly nezávisle na sobě pohyby v nepravidelných intervalech. Tato trať je ve Švýcarsku jedna z mála, kde pro základní dopravní obslužnost není nabízena 1. třída. Na stolku jsme si všimli mapky této krátké tratě – vlak staví dvakrát v každém „koncovém“ městě, a mezi nimi jsou zastávky Aareschlucht West a Aareschlucht Ost – druhá jmenovaná slouží pouze v sezóně (kdy je soutěska přístupná), první má význam i pro obsluhu přilehlé části obce. Známá Aareschlucht je symbolem této tratě, která však pochopitelně prochází celou délku soutěsky v tunelu. Existuje výhodný Kombi-Ticket za 9 CHF, který slouží jako denní jízdenka na MIB a vstupenka do soutěsky.

Vlak se z Meiringenu sice ještě vracel do Innertkirchenu, ovšem měli jsme strach, zda nám 7 minut obratu bude stačit k vyzvednutí věcí – samozřejmě nikomu se nechtělo jít v dešti s věcmi 2 km po svých zpět k penzionu. Dráha MIB má totiž v Meiringenu speciální nástupiště ještě před zhlavím a silničním přejezdem. Koleje metrového rozchodu sice vedou přímo do stanice, ovšem ta je čistě střídavá, zatímco MIB používá stejnosměrné napětí 1200 V. Cestu ke staniční budově jsme si zkrátili přímo přes kolejiště, což se nelíbilo posunovači, protože právě přijížděl vlak od Luzernu. Honem jsme otevřeli všechny skříňky (totiž jen ty naše, ne všechny) a naházeli jsme do našich zavazadel všechny věci hlava nehlava, bez ohledu na to, čí co bylo. Protože vlaková souprava ZB mezitím naši zkratku odřízla, zpět na peron MIB jsme běželi oficiální cestou po chodníku, ale zvládli jsme to a zanedlouho už jsme opět přecházeli pěší lávku u zastávky Aareschlucht West. Po příchodu do penzionu jsme si nejprve rozdělili naše věci (Rasťa pak ještě dlouho u ostatních sháněl svoje spodní prádlo, přestože ho měl náhodou u sebe) a také pokoje – pro ty jednolůžkové se nakonec obětoval Rasťa a Aleš. Zatímco Aleš přemýšlel, jak ducha oklamat, aby si myslel že se ho nebojí (navíc předpokládal že duch chodí v taktu MIB během doby co vlaky nejezdí, tj. první duch přijde už ve 20:06), Rasťa byl ochotný připlatit si i nějaké „dušné“, pokud se v noci něco bude dít. My s Honzou jsme obsadili vzdálený dvoulůžkový pokoj, kde se asi od poslední vraždy nevětralo, a před spaním jsme se v něm všichni ještě na chvíli sešli a řešili hlavně to, jak nás zničila Vierpässefahrt. Pak jsme se domluvili, že kdo se dožije rána, vstává před šestou, a šlo se spát.