Bun viadi en Svizra aneb zápisky z léta ve Švýcarsku. 8. díl

Ačkoliv jsme preferovali spíše lokality, ležící ve stínu nejvýznamnějších atrakcí, tento den byl do značné míry výjimkou: pohoří Rigi a Pilatus patří přes svou relativně nízkou výšku k nejnavštěvovanějším. A není divu: obě pohoří mají co nabídnout jak co se týče přírodních krás, tak i dopravy- jen samotný Pilatusbahn je sám o sobě pojem!

Ráno jsme opět vstávali velmi brzo, program byl totiž tradičně dost nabitý a náročný. Už před sedmou hodinou jsme stepovali před hostelem, čekaje na trolejbus linky 1 směr Kriens- našim cílem bylo totiž pohoří Pilatus, vypínající se nad městem. Ani v takto brzkou hodinu jsme nemuseli čekat dlouho, ke kvalitám švýcarského dopravního systému totiž patří, že intervaly MHD ani v neděli časně ráno nepřevyšují 10 minut. Očekávali jsme obvyklejší konfiguraci staršího trolejbusu s vlekem, namísto toho nám jel zánovní tříčlánkový trolejbus „lightTram“. Stejné jezdí např. v Curychu nebo Ženevě a kromě velmi nestandardní délky 25 metrů se vizuálně ničím neliší od nejnovější generace švýcarských trolejbusů typu Swisstrolley 3. Jízda ale netrvala příliš dlouho, byť jsme jeli nejdelší linkou zdejšího trolejbusového systému v téměř celé trase (na obou koncích nám chyběly 3 zastávky) a náš cíl Kriens dokonce nepatří k Lucernu, ale je to samostatné město. I tak jsme ale jeli stěží 20 minut a byli jsme v cíli, na zastávce Kriens, Linde-Pilatus.

Od zastávky nás cesta vyvedla kolem kostela do kopce k dolní stanici kabinkové lanovky. Ta tvoří od roku 1954 dolní část spojení z Lucernu na Pilatus a vzdálenost 5 km do mezilehlé konečné Fräkmüntegg jedou kabinky necelých 2 minut. Provoz lanovky však začíná až v 8:30, takže v době naší návštěvy ještě nejezdila, což nám ale nevadilo, na Fräkmüntegg jsme totiž chtěli vyjít pěšky- čekalo nás úctyhodné převýšení 900 metrů. I tak jsme ale viděli odjíždět zásobovací nákladní lanovku. Cesta zpočátku vedla mezi pastvinami, plnými pasoucích se švýcarských krav, jejichž hlasité zvonění nás doprovázelo většinu cesty. Rasťa se s nimi chtěl dle svého zvyku přátelit, ale reagovala jen jediná kráva, takže jsme se příliš nezdrželi. Dále jsme šli kolem zámku Schauensee, který v dnešní podobě pochází z roku 1750 a je odtud pěkný výhled na celý Lucern. I dál jsme pokračovali loukami a pastvinami, ani stoupání nebylo nijak dramatické, šli jsme totiž po asfaltové komunikaci, sloužící k zásobování selských statků. Cestou jsme minuli vábně vyhlížející restauraci, kde ale cosi slavili a tudíž bylo zavřeno a zanedlouho jsme se zanořili do lesa. Už taky bylo na čase, dalo se totiž do deště. V lese nám déšť nevadil, horší to bylo, když jsme kousek pod cílem cesty vyšli do volného prostoru.

Zajímavostí těchto míst je bobová dráha, lemovaná lesem dopravních značek- inu, ve Švýcarsku je prostě regulované naprosto vše… Jinak se i tady hojně pásl dobytek, nejen krávy, ale i kozy a další. Právě kozy nás v následujících chvílích zachránily: na opuštěném statku totiž měly poměrně prostorný přístřešek, kde jsme se mohli schovat před sílícím deštěm. Statek vypadal poměrně opuštěně: pouze zaparkované auto a nápisy, vábící ke koupi kozího sýra svědčily o lidské přítomnosti. Ovšem ani pobyt mezi kozami neskýtal pouze příjemné zážitky: kromě velkého množství exkrementů se problematickou ukázala být kozí zvědavost, přičemž stádo koz, okusujících Swisspass, koukající z kapsy není nic příjemného! Naštěstí se déšť po chvíli utišil, takže jsme mohli po louce zdolat poslední stovky metrů k cíli- výškové i vzdálenostní. Na Fräkmüntegg jsme byli krátce před 11. hodinou a konečně jsme mohli trochu posnídat v místním bufetu.

Po jídle jsme se rozloučili: Rasťa se vydal pěšky k vrcholku Pilatusu, mě spíš zlákala visutá lanovka, zdolávající s jedinou podpěrou vzdálenost 1,4 km až na vrchol Pilatusu. I tato lanovka pochází z roku 1956, na rozdíl od lanovky v Lucernu tu ale jezdí pouze 2 velké kabiny, které převýšení necelých 700 metrů zdolají za pouhých 5 minut. Cenově tento způsob cesty nevyšel vůbec špatně, protože všechny dráhy v pohoří patří jedinému provozovateli, společnosti Pilatusbahn AG, tudíž se dala koupit jízdenka na celou cestu z Fräkmünteggu přes Pilatus až do Alpnachstadu, navíc se Swisspassem s 50% slevou. I tak to ale levné nebylo, prostě klasický turistický provoz. Přes vysokou cenu byl zájem o přepravu dost velký, ale nebylo kam spěchat, takže jsem nechal lanovku plnou německých důchodců ujet a u dalšího spoje jsem měl ve frontě výhodné místo, takže jsem zabral pozici u předního okna. A rozhodně se to vyplatilo! Většina cesty vedla vysoko nad alpskými loukami, pod vrcholem jsme těsně míjeli skalnaté štíty. Po pravé straně byla krásně vidět gotická kaple na pobočném vrcholku Klimsenhorn.

Na vrcholku nezbývalo, než počkat na Rasťu, kterému to pěšky trvalo pochopitelně mnohem déle. Společná stanice lanovky a zubačky se nachází těsně pod nejvyšším vrcholem, který se ale nejmenuje Pilatus, ale Esel (Osel, 2118 m.n.m.). Tam se mi ale v deštivém počasí moc nechtělo, tak jsem raději vzal za vděk okružní cestou, vytesanou ve skále těsně pod stanicí, odkud se nabízely výhledy na Lucern a oblasti daleko za ním. Když jsme se s Rasťou sešli, následoval oběd ve stylově zařízeném občerstvení, plně ve stylu Pilatusbahn, který vzhledem k poloze a klientele nebyl ani moc drahý: dole ve městě by nás to levněji nevyšlo.

S plným žaludkem jsme se plni očekávání vydali ke stanici nejstrmější zubačky na světě, Pilatusbahn. O té už bylo napsáno mnoho, nicméně rozhodně neškodí určitá fakta zopakovat. Kvůli sklonu 480 promile totiž musel být použit naprosto speciální typ ozubnice, dle svého tvůrce nazvaný Locherova ozubnice, který nenajdeme nikde jinde na světě. Od ostatních systémů se liší zejména tím, že zuby nejsou vertikálně, ale horizontálně: do strany ozubnicového pásu. To samozřejmě vylučuje použití běžných výhybek, takže se tu používají přesuvny, jak v počátcích železničního provozu. Pod vrcholovou stanicí je navíc unikátní otočná výhybka, jejíž princip se těžko popisuje: musí se vidět! Dráha je přitom hodně stará, v parním provozu ji otevřeli již v roce 1899. Elektrizace systémem 1500 V stejnosměrných proběhla v roce 1937 a jak je pro Švýcarsko typické, drtivá většina vozového parku (vozy řady Bhe 1 21-28) pochází z této doby, pouze 2 vozy jsou novější- ty byly vyrobeny v letech  1954 resp. 1967 a od svých starších kolegů se vzhledově liší jen provedením předního čela a vybavením interiéru. Zajímavé je, že většina vozů má na boku nápisy, že se jedná o nejstrmější železnici na světě, obzvlášť bizarní je ale výběr jazyků! Čínštinu by člověk ještě pochopil (proč ale chybí japonština?), ovšem srbština nás dost překvapila: zrovna Srby bychom tu rozhodně nehledali!

Nás ale v první řadě vyděsily davy Japonců a německých důchodců v horní stanici! Sebehezčí dráha totiž nestojí za nic, když si ji člověk „vychutnává“ namačkaný v davu dalších lidí. Naštěstí jsme si včas všimli, že ve stanici jsou hned 4 vozy, přičemž plní se jen jediný. Zeptali jsme se tedy, kdy pojedou ty zbývající a po odpovědi, že všechny jedou současně, jsme se odpojili od davu a zabrali spodní oddíl v jednom z původních vozů Pilatusbahn. Sice se i náš vůz postupně zaplnil, ale ve svém oddíle jsme zůstali sami, odjížděli jsme totiž jako 3. v pořadí a tudíž byl tento vůz o poznání prázdnější, než oba předešlé. Svezení tak bylo od počátku pěkné: archaický interiér, plný charakteristických komponentů 30. let (chromovaná klička k oknům, bohatě čalouněná sedadla apod.) byl dost pohodlný a trasování skutečně nádherné. To ale popisovat nebudeme: jednak už se o tom hodně napsalo a navíc fotografie to popíší podstatně lépe. Za zmínku stojí křižování ve výhybně Aemsigen, kde sice je prostor pro 4 vozy v každém směru, pouze 2 však stojí u nástupiště, zbytek pod ním. Že jsou poměry ve výhybně při „plnohodnotném“ křižování všech osmi vozů dost stísněné snad ani netřeba dodávat!

V Alpnachstadu jsme si stěží stihli vyfotit stanici Pilatusbahn a už tu byl náš další spoj, S-Bahn zpět do Lucernu, tvořený obligátním Flirtem řady 130 ZB. Ani nebyl příliš plný, takže jsme se příjemně projeli již známou tratí podél jezera Vierwaldstätter See a krátce před 15. hodinou jsme byli zpět v Lucernu, čímž skončila první část našeho dnešního programu. To ovšem neznamenalo, že bychom snížili tempo, spíš naopak: před nádražím již kouřil parník Uri, připravený k odjezdu směr Rigi. Parník byl téměř identický s tím, co jsme pluli po ženevském jezeře a plánovali jsme plout napříč Vierwaldstättersee až do Vitznau, kde začíná jedna z větví zubačky na Rigi. Předpokládaná jízdní doba dle JŘ byla se čtyřmi zastávkami 57 minut a jelikož jsme ve Vitznau měli jen 6 minut na přestup (a koupi lístků), dost jsme se báli, jak to bude vypadat v praxi. Navíc začátek plavby nezačal nejlíp, protože všechna místa na přídi již byla obsazená, přišli jsme mezi posledními. Takže jsme se usadili na boku a pozorovali pomalu ubíhající zástavbu Lucernu, první zastávku jsme měli hned u slavného dopravního muzea Verkehrshaus. Mezitím nám však přispěchal na pomoc déšť, který zhýčkané zápaďany vyhnal z paluby, tudíž jsme mohli zabrat jejich místa. Déšť za chvíli zase skončil, ale zbytek plavby jsme si mohli vychutnávat z nejlepších pozic. Tedy ne tak docela- dost nás děsilo narůstající zpoždění. Na poslední stanici Weggis už jsme měli zhruba 20 minut zpoždění, takže bylo zřejmé, že Rigibahn nestihneme. Z paluby jsme si však na poslední chvíli všimli poštovního autobusu značky MB Citaro s výrazným označením Vitznau, plného lidí. Bylo nám jasné, že autobusem budeme v cíli dřív, takže jsme operativně vystoupili a bezprostředně poté se autobus skutečně rozjel. Ačkoliv cesta měla odlišný ráz než lodí, o nic jsme vlastně nepřišli. S výjimkou průjezdu obcemi Weggis a Vitznau se totiž silnice neodchylovala od jezera. Ve Vitznau jsme byli 15 minut před odjezdem vlaku, který už byl přistaven a naprosto prázdný. V klidu jsme si proto koupili lístky (přesněji celodenní jízdenky na všechny dráhy v oblasti Rigi, na kterou jsme měli 50% slevu) a zabrali jsme velmi lukrativní místa vepředu. Souprava byla totiž dost zajímavá a těžko říct, jestli se tu takto jezdí běžně. Vzadu obstarával trakci elektrický vůz řady Bhe 2/4 1 z roku 1937 (ne nadarmo dost připomínal vozidla Pilatusbahn), tlačící ještě mnohem starší otevřený vůz bez stanoviště strojvedoucího. První řada sedadel je tedy zcela na čele vlaku a navíc díky otevřené stavbě má člověk bezprostřední kontakt s krajinou před sebou: prostě žádná okna a stěny! 

Na tomto místě si opět neodpustíme pár řádků o trati Vitznau-Rigi Bahn. Ani tato dráha není ledajaká: jedná se o nejstarší zubačku v Evropě, na níž byl provoz otevřen již roku 1871. Z toho též vyplývá, že na dráze je použit nejstarší systém ozubnice, Riggenbachův, který dnes rovněž není příliš obvyklý. Za zmínku též stojí, že celý systém drah v oblasti Rigi je normálněrozchodný- to tu rozhodně není pravidlem! Elektrizace stejnosměrným napětím 1500 V následovala v roce 1937, přičemž všechna vozidla z počátku provozu na dráze dosud jezdí, i když v běžném provozu sem zřejmě přechází zejména modernější jednotky sousední tratě z Arth-Goldau. V současnosti je na dráze občas v provozu i původní parní lokomotiva dráhy, zapůjčená s Verkehrshausu, my ji ale viděli jen odstavenou ve Vitznau. Kromě parní lokomotivy nás ve Vitznau dost zaujala ozubnicová točna, umístěná vedle depa na běžné pozemní komunikaci.

Pak už ale nastal čas odjezdu, vlak na parník nečekal, takže jsme byli celkem prázdní. Trať nejdříve stoupá zahradami a řídkými lesy nad zástavbou Vitznau, je tu i krátký tunel. Po projetí 2 km začíná nad zastávkou Grubisalm dvoukolejný úsek, přičemž 2. kolej vede dost separátně od té první. V těchto místech již vlak jede mezi typicky alpskými pastvinami až k zastávce Rigi-Kaltbad, kde druhá kolej končí. Trať potom pokračuje po hřebeni Rigi do uzlové stanice Rigi Staffel. Krátce před touto stanicí jsme zjistili, proč je na této trati nevšední provoz a to výhradně historickými vozidly! Na louce pod Rigi Staffel jsme totiž uviděli stany, v nichž teklo pivo proudem, a zpěv se nesl horami na míle daleko. Až později jsme se dozvěděli, že se tu koná tradiční (již od roku 1601) festival alpských tradic, spojený navíc s výročím kantonu Schwyz, ovšem od první chvíle nám bylo zřejmé, že se máme na co těšit. Zatím jsme ale podle plánu pokračovali po fiktivní dvoukolejce (vlevo v tomto směru se jezdí z/do Vitznau, vpravo z/do Arth-Goldau).

Nahoře se ale opět výrazně zhoršilo počasí, takže jsme za mocného větru a deště pro formu vylezli na blízký vrchol Rigi (1797 m.n.m.) s částečně přístupnou konstrukcí televizní věže a rychle jsme se vrátili do tepla vlaku. Rozhodli jsme se použít plán B: sjet po trati do Arth-Goldau 2 stanice do Rigi-First, kde jsme už očekávali příznivější klima a projít pěšky po úbočí na Rigi-Kaltbad. Nastoupili jsme tedy do dvoudílné jednotky řady BDeh 4/4 z roku 1949, působící ale docela moderně, a v čase pravidelného odjezdu jsme se rozjeli- v tu chvíli jsme byli ve voze sami. To se ale na Staffelu radikálně změnilo, dav lidí vzal vlak útokem a pochopili jsme, proč nás průvodčí nabádal sedět co nejblíže ke dveřím! I tak jsme ale měli co dělat se vůbec z vlaku dostat.

Procházka mezi pastvinami a řídkými zemědělskými statky byla krátká a pohodová, očekávání ohledně počasí vyšla. Jen nás dost vyvedl z míry konvoj historických vozidel Rigibahn, směřující nahoru k Rigi Staffel, za zmínku stojí zejména bílý motorový vůz z roku 1911, který je nejstarším ozubnicovým motorovým vozem na světě! Po zhruba půlhodině jsme došli ke stanici Rigi-Kaltbad, kterou jsme ale obešli a zamířili do betonové sluje za stanicí. Našim cílem byla poslední složka naší celodenní jízdenky- visutá lanovka k jezeru do Weggis. Ta je ze všech zdejších drah bezkonkurenčně nejnovější, existuje teprve do roku 1993 a je rovněž dost nevšední. Není příliš dlouhá, pouhé 2,3 km na délku, zdolává ovšem převýšení 924 metrů, což napovídá, že lanovka je extrémně strmá. Zvlášť, když počáteční cca. 1 trasy vede více méně po rovině! Většinu cesty se navíc nabízí velkolepé výhledy na jezero a okolní hory, takže svezení je skutečně silný zážitek a můžeme ho každému doporučit!

Ve Weggis jsme se jen půl hodinu prošli po obci, abychom si ukrátili čas do odjezdu lanovky zpět nahoru, a vzápětí jsme se stejnou cestou vrátili nahoru. Pro zefektivnění cesty jsme pokračovali pěšky podél trasy dráhy do Vitznau, abychom si vychutnali výhledy na západní stranu pohoří směrem k Lucernu. Nahoře jsme zaregistrovali již zmíněnou muzejní soupravu Rigibahn, více nás však zneklidňovaly davy společensky unavených lidí, chystajících se k odjezdu. Rasťa se proto rozhodl běžet vlaku naproti na vrchol, což ovšem od počátku nevypadalo moc dobře: času prostě bylo málo. Obzvlášť zneklidňující to bylo proto, že jsme měli jet posledním spojem do Arth-Goldau, tato větev z nějakého důvodu totiž končí dříve, než trať do Vitznau, již v 19:04.

Stalo se, jak se dalo čekat: když elektrická jednotka v požadovaném čase dojela, Rasťa uvnitř nebyl. Davy lidí měly opravdu co dělat, aby se do toho nacpaly, nicméně výpravčí tvrdil, že o hodinu později pojede ještě mimořádný spoj a bude to právě ten s historickým motorákem a otevřeným přívěsným vozem. Chvíli po odjezdu dorazil Rasťa a jelikož nebylo co dělat, šli jsme se usídlit do přívěsného vozu, abychom zabrali dobrá místa na konci vozu. To ale vzbudilo nežádoucí pozornost místních opilců, takže velmi záhy začal vůz připomínat loď bláznů: pobyt mezi jódlujícími opilými Švýcary není nic příjemného! Rasťa se raději šel projít a v čase odjezdu se nevrátil. Vlak plný opilců odjel přesně dle předpovědi výpravčího, nicméně skákající opilci bránily v tom správném požitku. Nácestné zastávky jsme projížděli, ačkoliv na nich čekali lidé- a nebylo jich zrovna málo! Náš opilecký vlak posléze dlouze stál ve výhybně Rigi-Klösterli, kde nás dojela standardní a skoro prázdná jednotka Rigibahn. To byla vítaná příležitost opustit jódlující společnost, obzvlášť, když Rasťa už v tomto vlaku seděl. Navíc jsme veselý vlak předjeli a výhybnu opustili jako první a bez zastávky klesali lesy a pastvinami dolů do Arth-Goldau. Opilecký zpěv se nesl daleko za námi. První a jediné nácestné zastavení měl náš vlak v zastávce Goldau A4, kde je rozsáhlé parkoviště a spousta lidí náš vlak opustila. Pak už jsme krátce dojeli zástavbou na konečnou stanici dráhy, položenou napříč nad kolejištěm lucernského zhlaví.

S ohledem na pozdní hodinu a opilce v patách jsme měli chuť stanici co nejdřív opustit, ale to se nezdařilo: Voralpen-express ze St.Gallenu do Lucernu nám ujel před nosem. Další vlak byl skoro za půl hodiny CIS z Ticina, tak jsme se ještě šli na chvíli projít po obci. Ani jedna část souměstí Arth-Goldau není nijak zvlášť zajímavá: standardní venkovské osídlení německého Švýcarska, k jezeru Zugersee daleko, takže jsme prohlídku neprotahovali. K naší úlevě jel ale CIS přesně, zcela dle očekávání to totiž nebylo žádné italské pendolíno, ale vlajková loď SBB- jednotka řady RABDe 500. Na rozdíl od obvyklých vlaků kategorie ICN, kde tyto jednotky převážně jezdí, nebyl tento vlak ani moc plný, takže cesta stmívající se krajinou oklikou přes Rotkreuz ubíhala velmi příjemně. Ve 21:41 jsme byli naprosto včas na nádraží, a jelikož trolejbus linky 1 opět akorát ujel, šli jsme do hostelu opět pěšky. Tentokrát celou cestu: napřed pobřežní promenádou a pak nahoru, tentokrát ale příjemnými bočními uličkami mezi starobylými domy a parky, z nichž v jednom stojí za zmínku místní pamětihodnost Löwendenkmal (památník lvů), což by měla být alegorie na paměť Švýcarů, zabitých za francouzské revoluce za ochranu královské rodiny. Naopak z další pamětihodnosti, ledovcové zahrady, jsme neviděli nic. Hned za těmito lokalitami se nacházel náš hostel, takže stačilo už jen vykonat nezbytnou hygienu a jít spát, abychom zvládli následující, opět dost náročný, den. Před půlnocí už jsme byli v limbu.