V propadlišti dějin ostatně zmizela také síťová jízdenka SONE+ v rychlíkové variantě za 360,- Kč, na niž jsme jeli, i rychlík č. 631 Hradec Králové hl..n. – České Budějovice, jímž jsme jeli. Když tak přemýšlím, co už patří minulosti, nesmím zapomenout ani na naši tehdejší schopnost skoro každý týden někam vlakem vyrážet, ta se nějak tak rovněž během let vytratila, zejména u mé partnerky. Tehdy byla ochotná vyslechnout můj návrh na cíl cesty a dokonce se vzdát svého nejoblíbenějšího zaměstnání, totiž spánku. V tomto případě jsem museli být na královéhradeckém hlavním nádraží kolem páté hodiny ranní, já s vidinou „ulovení“ některých konkrétních vozidel, Helena navnaděna na alespoň krátkou návštěvu „Evropy“.
Vzhledem k tomu, že jsem tehdy svá putování po kolejích nepojímal nijak zvlášť reportážně, není divu, že vlastní fotografická dokumentace této cesty začíná až na pražském hlavním nádraží. V rozporu se svými pozdějšími postupy jsem si nevyfotil ani mašinku, která nás do Prahy dovezla, ani tu, která ji v čele našeho vlaku v zájmu jízdy do krajů červené trakce nahradila. Místo toho jsem 26 minut, které ono přepřahání podle jízdního řádu trvalo, využil k rychlému zaznamenání toho, co mne tou dobou především z přítomných vozidel zajímalo – dvou omšelých zálohových žehliček, postávajících ve značně zaplevelené části tehdy ještě nerekonstruovaného nádraží a naopak lesklým lakem zářící zamračené, která opodál posunovala s autovozy.
Fotograficky jsem nezaznamenal ani náš přestup ve Veselí nad Lužnicí, což bylo ovšem dáno spíš tím, že na něj bylo sice podle grafikonu pět minut, ale ve skutečnosti mnohem méně, protože jsme přijeli poněkud opožděni. A naší hlavní starostí bylo zaujmout místo k sezení v jediném vozidle, které spěšný vlak číslo 1791 do žst. Gmünd NO tvořilo – motorovém voze 842.031-7. Ten byl vzhledem ke krásnému počasí, vyzývajícímu kde koho k turistickému výšlapu do jihočeské krajiny, slušně našlapaný. Je ovšem pravda, že ne všichni jím jeli až do jeho cíle, ale přesto nás do rakouské příhraniční stanice přijelo poměrně dost. Hraniční kontrola probíhala u výstupu z podchodu, ale my jsme jí unikli. Rakouským orgánům se nechtělo čekat, až si český motorák v Rakousku vyfotím.
Vzhledem k tomu, že na úzkorozchodném nádražíčku žádné nebezpečí z prodlení vzhledem k nulovému provozu nehrozilo, věnoval jsem mu zprvu jen letmý pohled a věnoval se tomu, co se naskýtalo na kolejích rozchodu normálního. Zde nebyla o hnací vozidla žádná nouze, ať už šlo o dnes už historickou elektrickou lokomotivu
řady 1042 na vlaku směr Vídeň, posunovací stroj
řady 2067 v kolejišti stanice či opodál postávající nedávnou přeznačenou univerzální lokomotivu
řady 1144 (ex 1044.2). Další dva stroje původní řady 1044 pak stály u haly místního depa a s nimi také jeden
Taurus řady 1016, tedy lokomotiva, s níž jsem se před tím ještě neměl příležitost fotograficky seznámit – na rozdíl od jejích sourozenců řady 1116.
Když jsem takto pojednal vozidla normálněrozchodná, věnoval jsem se těm, která stála v kolejišti úzkorozchodném. Jak už jsem naznačil, nebylo mezi nimi bohužel žádné hnací, lokomotivy byly ukryty v remíze. Ale i tak byla má fotografická žeň poměrně bohatá, protože k vidění nebyly jen odstavené osobní a nákladní vozy, ale také třeba sněhový pluh a železniční technika různého zaměření. Od rampy pro nakládání normálně rozchodných vagónů na podvalové vozy, přes zařízení poslání přesně opačného, tedy pro dopravu vozidel úzkorozchodných po trati rozchodu normálního, až po pozůstatky kdysi živého překladiště nákladů. Ty reprezentovaly už nevyužívané rampy a patrně ještě občas používaný, byť asi k účelu jinému, portálový jeřáb.
Zatímco jsem já pobíhal v kolejišti, má souputnice Helena pozorovala sobotní nepříliš bohaté dění v okolí železniční stanice, soustřeďující se především kolem nedalekého hypermarketu. Takže bylo na čase věnovat pozornost také jejím obecněji orientovaným turistickým zájmům. Stalo se tak formou procházky po Bahnhofstrasse, která vyvrcholila dosažením místního malebného náměstí s jeho starou radnicí. Na další historické zajímavosti už nedošlo, protože v plánu bylo pokračování našeho železničního putování, byť zpočátku formou spíš neželezniční. Vzhledem k času a jeho odrazu v platném jízdním řádu jsme zvolili přechod státní hranice a dosažení českovelenického nádraží tím nejekologičtějším dopravním prostředkem – po svých.
Nebylo to nikterak řešení nouzové, jak by se mohlo zdát, ale plánované. Pro Helenu bylo pěší překonání hranic čímsi novým a tudíž lákavým, já jsem pak mohl vidět alespoň kousek „širé“ úzkorozchodné trati, která nás v podstatě dovedla od města až k hraničnímu přechodu pro pěší a cyklisty. I když by se při letmém pohledu na mapu zdálo, že hranici mezi Českou republikou a Rakouskem v tom místě tvoří řeka Lužnice, ve skutečnosti tomu tak není a „celnice“ v podobě tří buněk stála na rakouském břehu. Sice jsme pasy měli připraveny, ale ani jsme je nepotřebovali. Službukonající ochránci hranic měli sice uniformy i služební jazyky různé, nicméně unudění a bez zájmu byli naprosto shodně. Nakonec na pašeráky jsme určitě nevypadali a teroristé tehdy ještě nikoho moc nestrašili.
Po nezbytném fotografování na hranici jsme přešli most a ocitli se v tehdy typickém českém příhraničí, ladně zdobeném trpaslíky a jinými produkty nastraženými na turisty z „Evropy“. Po dvacetiminutové procházce jsme dorazili na
železniční stanici České Velenice, jíž samotné jsem bohužel nevěnoval žádnou fotografickou pozornost. Zkrátka jsem tehdy netušil, jaké proměny se zde v souvislosti s elektrizací tratě
číslo 199 chystají a nezdokumentoval tak původní stav budovy ani kolejiště. Ostatně jsme se po té trati nemohli kvůli řídkému provozu ani svézt a museli k další cestě použít opět spojení přes Veselí nad Lužnicí. Mírnou výhodu jsem spatřoval v tom, že jsem tehdy potřeboval podrobněji zachytit přípojný vůz
řady 012, který byl na našem vlaku řazen.
I když mne potěšilo, že jsem tuto vcelku běžnou rekonstrukci pro dopravu jízdních kol nemusel honit někde jinde, byť by to nebyl problém ani v našem blízkém okolí, daleko větší radost jsem měl z vozidla jiného, které bylo naopak možno potkat jen v jižních Čechách. Tím byl jeden z pouhých čtyř existujících přípojných vozů
řady 042, který stál odstavený opodál v kolejišti stanice. Tomu jsem pak věnoval, netuše že v Českých Budějovicích potkám další, většinu času z té asi čtvrt hodiny, které nám zbývaly do odjezdu našeho osobáčku. Dnes bych se patrně zachoval jinak, ale tehdy jsem měl jiné priority – ještě jsem nejezdil po našich či cizích tratích se záměrem páchat reportáže, ale na výlety doplněné sběrem snímků do svého soukromého přehledu vozidel.
Takový byl nakonec i motiv naší cesty do Českých Budějovic - toužil jsem vyfotografovat si tehdy ještě zánovní dvousystémovou
laminátku řady 340, která se vyskytuje jen na trati
číslo 196. Ale nepředbíhejme. I když pominu jízdu do Českých Budějovic, ani na tamním nádraží jsem se naplnění své tužby bezprostředně nedočkal. Kýžená lokomotiva měla přijet (pochopitelně bez záruky) v čele Sp 1936 Linz Hbf – České Budějovice až deset minut před čtvrtou hodinou odpolední a my jsme se na českobudějovickém nádraží ocitli asi o 50 minut dříve. Což rozhodně nebyl důvod k nudě, protože se tam nacházelo hojně věcí, poutajících můj zájem. Pravidelných i mimořádných. K těm druhým bezesporu patřila dvojice historických vozů ve šturcu u 1. nástupiště.
Proč ony vagóny se znaky
CIWL a v majetku společnosti
Brenner & Brenner dopravovala
ÖBB ErlebnisBahn mezi stanicemi Wien Südbahnhof a Wien Franz-Josefs-Bahnhof (jak uváděly přepravní doklady na nich nalepené) přes České Budějovice, to se mi sice zjistit nepodařilo, ale aspoň jsem si je vyfotil. Pak jsem se vydal na krátkou procházku směrem k depu, při níž mne potěšil už druhý vůz
řady 042,
malé lego čili mašinka
řady 704, činící se na posunu, a posléze také místní pomníkový
kafemlejnek, tehdy ještě zdánlivě na věčné časy stojící v zahrádce u nádražní restaurace. V té době ještě nikdo netušil, že bude v budoucnu z podstavce snesen, s nemalým úsilím
přepraven do Lužné u Rakovníka a tam udržován, dokonce snad s nadějí na
zprovoznění.
Zbývající čas jsem věnoval letmé prohlídce nádražní budovy (byť bohužel opět bez fotografického záznamu), krátkému odpočinku ve společnosti Heleny, která se mezi tím přece jen do jisté (spíš asi značné) míry nudila, a pak pozorování a fotografování nepříliš čilého sobotního odpoledního ruchu mezi nástupišti i na nich. Nakonec jsem se konečně dočkal hlavního, alespoň podle plánu, bodu našeho českobudějovického programu. Od Horního Dvořiště přijela rakouská souprava spěšného vlaku z Linze, v jehož čele zářila lokomotiva 340.055-3, kterou měl, což pochopitelně nikdo nemohl předvídat, za necelé dva měsíce potkat poměrně
devastující požár. Já jsem ji ovšem zastihl ještě v plné kondici nejen při samotném příjezdu, ale i při odstupování z vlaku a následném posunu.
Když jsem takto ukojil svou tužbu, nic nebránilo našemu nástupu do jednoho z vozů nepříliš zaplněného R 644 na pražské hlavní nádraží. Kde jsem prostřednictvím tohoto spojení měl získat asi dvacet minut času na doplnění paměťové karty svého fotoaparátu. Ani dodržování jízdního řádu, ani provoz v žst. Praha hlavní nádraží nebyly proti, takže jsem tam ulovil několik pro mne tehdy zajímavých snímků. Když pominu osmnáctou
gorilu, která oddychovala ve šturcu a za níž jsem se nemusel vydávat až do Prahy, jejich objekty se stala spíš vozidla mně vzácnější. Třeba
bastardi obou řad, kteří se zde setkali na vlacích z a do Německa, novým lakem zářící 111.006-4, ale hlavně jedna z
jedničkových bobin, tehdy ještě občas sloužících na výkonech E1 a E2.
Pak už mi zbývalo jen vyhledat svou spolucestující, která mezi tím zaujala místo v rychlíku číslo 857, jenž nás úderem hodiny jednadvacáté dopravil na hlavní nádraží našeho sídelního města. Ve stavu fyzicky neporušeném a psychicky vyrovnaném. Výlet se nám podařil, já jsem naplnil skoro všechny své fotografické plány a dokonce si vezl též některé obrázky nečekané. Helena také viděla a zažila něco nového i zajímavého a ty chvíle, kdy jsem ji ponechal v rámci svého lovu o samotě, prožila vcelku bez úhony. Jak už jsem naznačil v textu, dnes bych leccos z toho dění pojednal trochu jinak. Což sice může být důvod k povzdechu, ale možná také k opakování cesty takříkajíc na „vyšší kvalitativní úrovni“. A hlavně v reáliích, které se za těch pět let v mnohém změnily.
