První máj trochu jinak aneb Přibylo další železniční muzeum

 

 

 

 

 

Jeho příslušníky láska nejen naplňovala, ale také na ono místo přivedla, často i z daleka. Láska k železnici. Ta ostatně dala vzniknout i příčině onoho srocení, totiž slavnostnímu otevření malého železničního muzea, které si členové Letohradského železničního klubu už před léty umanuli zřídit v chátrající výtopně někdejší železniční stanice (dnes dopravny D3) Rokytnice v Orlických horách. To se nakonec ve spolupráci s městem a Českými drahami podařilo, původní budova z roku 1906 byla brigádnicky alespoň z části opravena a hlavně na sklonku minulého roku zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek. A posléze také pochopitelně naplněna (zase zatím jen z části) nezbytnými exponáty, bez nichž by muzeum muzeem nebylo.

 

 

Myšlenka zřízení muzea vznikla v souvislosti s oslavami stého výročí železniční trati Doudleby - Rokytnice v Orlických horách, které proběhly dne 16.9.2006, což bylo zaznamenáno také prostřednictvím reportáže na našich stránkách. První prezentace postupně vznikající expozice se uskutečnila při tradiční místní Anenské pouti v červenci roku 2008, tehdy ještě pochopitelně jen ve stavu zrodu. Je ovšem pravda, že budova jednokolejné remízy s přilehlou vodárnou už tolik nepřipomínala ruinu a nebyla svým vzhledem v příkrém kontrastu ke zbytku nádražíčka, které se už před tím stalo součástí dopravního terminálu v rámci projektu Rokytnice – vstupní brána Orlických hor, realizovaného v letech 2004 – 2006 a spolufinancovaného Evropskou unií a Královéhradeckým krajem.

 

 

Vzdor této pokrokovosti není o víkendu Rokytnice vlakem z krajského města tak snadno dostupná, jako tomu bývalo před léty, kdy v této trase jezdily dokonce přímé vlaky. Současný jízdní řád navíc nenabízel spojení umožňující dostat se na místo slavnosti, která měla propuknout úderem hodiny desáté, jinak, než vlakem přijíždějícím o hodinu a půl dříve. Což v souvislosti s mokrými věštbami meteorologických obojživelníků neslibovalo nic příjemného. Předpověď se vyplnila a tak jsme na královéhradecké hlavní nádraží dorazili zvenčí provlhlí a uvnitř pesimističtí. Naštěstí zasáhl dobrý duch Českých drah a umožnil nám usušení i zlepšení nálady ve zbrusu novém vloženém voze Bdtn⁷⁵⁶ 21-29 335-6, překvapivě řazeném ve vratné soupravě Sp 1951 do Doudleb nad Orlicí.  

 

 

Nevlídné počasí mělo nakonec i svou pozitivní stránku - v absenci většího počtu turisticky laděného substrátu, který by Rokytnice skutečně hodlal využít coby vstupní brány do Orlických hor, a tak všechny zájemce o cestu do Rokytnice v Doudlebách sólo jedoucí orchestrion bez problémů pojal. A že jsme mezi nimi nebyli se svým konkrétním cílem sami, to vyšlo najevo hned po přestupu, kdy mi kynul jeden z našich českotřebovských členů. Podotýkám, že kynul přátelsky – na rozdíl od předchozích podobných projevů vlakvedoucího, jemuž se nelíbila představa, že by se jeho podoba ocitla někde na snímku vláčku, který jsem si při rychlém přestupu tak tak vyfotil. No, lidé jsou všelijací a ochrana osobnosti je zajisté věc nadmíru důležitá. Třeba pracoval v utajení...

 

 

Není třeba zdůrazňovat, že po dosažení cílové stanice (a také konečné celé trati) jsme se neprodleně vydali do výtopny. Jednak se ukrýt před ještě padající vodou, ale především zdokumentovat vrcholící přípravy na akci a také ještě návštěvníky neobležené exponáty muzea. Tím největším je lokomotiva 328.011, která sice po této ani žádné jiné veřejné železniční trati původně vlaky nevozila, ale přesto je s podorlickou lokálkou spjata, protože nakonec své přednostalgické žití ukončila ve Slatině nad Zdobnicí v roli jézédáckého kotle. Není to jediná přítomná lokomotiva, byť ta další je mezi exponáty zastoupena jen svými dvěma částmi – jde o spřaženou nápravu a běhoun letohradského štokra 556.033 (původem ovšem ze strojů jiných), dovezenými na místo 19.6.2009.

 

 

Zatímco jsme se zdržovali vesměs pod střechou remízového stání, kde se intenzivně pracovalo na posledních přípravách ke slavnosti, tedy rozmísťovaly se v programu slíbené k prodeji i rozdávání určené publikace a další předměty s drážní tématikou, chystaly příležitostné lepenkové jízdenky a razítko, k přípitku nalévala speciální místní medovina a posléze také na své vystoupení ladila bluegrassová kapela Bafix, venku pozvolna ustával déšť. Čehož jsem využil k tomu, abych obešel a fotograficky pojednal okolí muzea – nedalekými budovami někdejších kasáren kdysi nám nejbližší světové velmoci (která mj. transporty těžké vojenské techniky v dobách „dočasného pobytu“ důkladně prověřila únosnost trati) počínaje a staniční budovou konče.

 

 

Má souputnice se mezi tím usadila k odpočinku ve stanu připraveném vedle výtopny pro VIP hosty. Kteří jeho služeb nevyužívali, protože se dílem v přílišném časovém předstihu nedostavili, dílem dávali přednost prohlídce expozice a přátelskému hovoru takříkajíc v terénu. Přes určitá úskalí, která pořadatelům způsobily na poslední chvíli se vzpírající nová elektroinstalace či nutnost jistých úprav souvisejících s neustále se zlepšujícím počasím, vše neúprosně směřovalo k zahájení slavnostního aktu. K němu byl dán signál tušem kapely a trumpetkou vlakvedoucího, na kterýžto povel se ujal slova letohradský železničář tělem i duší, Petr Buryška. Ten začal své úvodní slovo vskutku prvomájově, to když na podnět z publika dokázal, že si ještě pamatuje příležitostnou pionýrskou básničku.

 

 

Po ní ovšem už přišla řeč vážnější, zejména o historii tratě, o vzniku myšlenky založení muzea a její realizaci, i o výhledech do budoucna. Na toto téma pak postupně hovořili také starosta města Rokytnice v Orlických horách Petr Hudousek, senátor JUDr. Miroslav Antl a předseda Letohradského železničního klubu Aleš Filip, každý pochopitelně ze svého pohledu. Město, které je provozovatelem muzea, je nepochybně rádo, že získá další atrakci k oživení turistického ruchu. Do budoucna se plánuje oprava zbývajících částí výtopny, která by měla vyústit ve fungující technické zařízení včetně provozní parní lokomotivy, ať už to bude ona 328.011, zapůjčená Depem historických vozidel ČD, či jiná. Vše závisí na podpoře zvenčí, protože i místní mašinka vyžaduje opravu.

 

 

Rovněž další záměry členů Letohradského železničního klubu budou vyžadovat nejen jejich nemalé úsilí, ale také finanční podporu – to se týká jak získávání dalších trojrozměrných exponátů, tak zejména postupná oprava a úplné zprovoznění vodárny. V přilehlé budově má vyrůst i nezbytné zázemí pro pracovníky a návštěvníky muzea. To vše bude ještě běh na dlouhou trať, na níž je prvomájová slavnost jen jedním z kroků. Po projevech, jejichž nedílnou součástí bylo zasloužené poděkování všem zainteresovaným, včetně už letmo zmíněné a.s. České dráhy i její naopak nezmíněné dcery ČD Cargo, a.s., se konečně dostalo i na stříhání pásky a slavnostní přípitek. Na rozdíl od jiných podobných akcí, k němu došlo až v okamžiku, kdy skleničku drželi úplně všichni účastníci slavnosti.

 

 

Tedy skoro všichni, pochopitelně. Mnozí byli věkem podměreční, někteří gumokolem zatížení a další dávají přednost jiným než alkoholickým nápojům. Ale všichni bez rozdílu pak na úplný závěr z plna hrdel popřáli Muzeu železnice Doudleby – Vamberk - Rokytnice mnoga ljeta úspěšné existence a dalšího rozvoje. A když už jsme u té budoucnosti, musím se zmínit o stavu otevření bezprostředně následujícím. Muzeum bude přístupné veřejnosti od května do října každou sobotu v době od 10:00 do 16:00 hod. a o hlavních školních prázdninách v těchže hodinách i v neděli. Pro větší skupiny lze předem sjednat i návštěvu mimořádnou. S tímto vědomím a přesvědčením, že se sem jistě ještě někdy vrátíme, jsme nově zrozené muzeum opustili.

 

 

 

Ne ovšem bezprostředně. Helena, jak bývá jejím zvykem, zatoužila po společné fotografii se známou osobností. Kterou pochopitelně v tomto případě představoval už zmíněný JUDr. Miroslav Antl, kdysi úspěšný a tudíž i mediálně známý lovec mafiánů v roli prokurátora i vysokého policejního funkcionáře, dnes bezpartijní senátor, zvolený za ČSSD ve volebním obvodě č. 48, do něhož spadá také podorlická oblast. Sice jsem toho pána z dob jeho působení v Hradci Králové od vidění znal, ale přece jen mi bylo kapku žinantní jít jej otravovat. Ale nic jiného mi nezbylo, tak nějak v zájmu dalších společných výletů za železniční tématikou, v nichž jsou takovéto věci jakousi návnadou, kterou je možno Heleně v případě potřeby předhodit. Takže došlo k nejhoršímu.

 

 

Cestou z nádražíčka do města, která měla vyplnit čas do odjezdu příštího vlaku do nížiny, jsem zavedl řeč o tom, že takový snímek může mít pro pana senátora neblahé důsledky. Uvědomil jsem si, že v minulosti podobné společné snímky s mou drahou polovičkou nepřinesly celebritám politického ražení nic dobrého. Třeba někdejší hejtman královéhradeckého kraje tento úkon ve své funkci dlouho nepřežil. No, třeba to byla náhoda a navíc JUDr. Antl už odolal střelám ze zbraní těžších kalibrů, než má můj Canon. Takto mudrujíce, dorazili jsme pomalu na místní vcelku malebné náměstí, které jsem z minulých návštěv znal spíš zavalené sněhem, protože jsem tento kraj využíval nejčastěji lyžařsky. V jarní podobě jsem je asi ještě neviděl a Helena tu nebyla nikdy.

 

 

Vzhledem k taktování OREDO jsme měli na neželezniční část našeho prvomájového výletu skoro dvě hodiny času, jehož turistickému využití nebránilo ani počasí, které se umoudřilo až na další víceméně trvale. Ale právě proto, že nic z toho, co jsme po tu dobu zažili, nemělo se železnicí společného zhola nic, dovolím si ten čas přeskočit a do děje se vrátit až v hodině našeho návratu ke kolejím, na nichž už stál nám už z rána známý 810.228-7. Dokonce se stejným strojvedoucím, ale naštěstí s jiným vlakvedoucím. Takže mému dokumentování vlaku tohoto, ani posléze přítomných v žst. Doudleby nad Orlicí, se nikdo nevzpíral. Ba právě naopak – vlakový doprovod Sp 1954 do Hradce Králové tvořil už v kterési mé reportáži zmíněný příznivec našich stránek.

 

 

Ten se při kontrole jízdních dokladů nejprve dotázal, o čem a kdy bude moje příští reportáž, a pak vyjádřil svou spokojenost nad tím, že se konečně i náš region dočkal vložených vozů pro vratné soupravy, zatím omezené na katry řady 854 a odpovídající řidičáky, stále ještě známé pod označením 954. Bylo na něm vidět, že jej jeho práce nejen živí, ale také baví. Snad (já tomu pevně věřím) naplní svůj slib, konečně se na VLAKY.NET přihlásí a něčím zajímavým ze své praxe přispěje. Přišla i podrobnější řeč (vlak zrovna přeplněný nebyl) na cíl našeho prvomájového výletu, o němž dobře věděl, protože zná aktivity Letohradského železničního klubu a jeho předsedu i osobně. Shodli jsme se, že takových počinů, jaký se právě udál v Rokytnici, by mohlo být více.