Do Francie přes Švýcarsko a Itálii

Plán cesty byl vyjet již v úterý 6. 4. 2010 večer a pokračovat malou oklikou přes Linz, Salzburg a Zürich do Milána s malou odbočkou přes St. Moritz a Tirano a dále nočním vlakem do Paříže s příjezdem 8. 4. 2010 v ranních hodinách.

Vzhledem k nevýhodnosti mezinárodního tarifu TCV jsem se rozhodl využít nabídky síťové jízdenky Interrail -26 za 239€. K tomu samozřejmě bylo potřeba zakoupit rezervace a lůžkové příplatky na noční vlaky, jejichž částky nebyly zrovna nejmenší. Vyjíždím tedy 6. 4. ve 14:08 z Hradce Králové rychlíkem do Prahy. Zde mám asi hodinu a půl čas, který využívám k ochutnávce českého piva ještě před překročením státní hranice. Z Prahy do Zürichu mám zakoupené lehátko, které s globální cenou vychází na 21,50€. Původně jsem měl v plánu cestovat EN Canopus přes Německo, nicméně lehátka na tento vlak již byla vyprodána, zvolil jsem tedy R 207 Matthias Braun s odj. z Prahy v 17:16 jedoucí jižním směrem přes České Budějovice a Linz. Zhruba v 17:05 přicházím na šesté nástupiště. Procházím okolo vlaku a snažím se najít svůj lehátkový vůz – marně. Průvodčí mě ihned informuje, že lehátkový vůz z důvodu výluky na rakouském území mezi Summerau a Linzem není zařazen, což mě samozřejmě vůbec netěší. Prý z Linze by měl být řazen, nicméně neví to jistě. 

Ptám se, jak dlouho výluka bude trvat a prý to nikdo neví, ale asi měsíc. Tomu říkám „informovanost zaměstnanců ČD“. Nabízí se otázka, proč rezervační systém UNIPOK lehátko vůbec vydal, ale to už je dotaz pro jiné zainteresované osoby. Přesně v 17:16 se rozjíždíme směr České Budějovice. Trať přes Benešov prošla částečnou rekonstrukcí a cestuje se po ní pohodlně, nicméně v některých úsecích je stále jednokolejná. Projíždíme sympatickou krajinou středních Čech a okolo osmé hodiny večerní přijíždíme do Českých Budějovic. Tady nás čeká asi 40 minutový pobyt, který využívám k návštěvě nedalekého obchodního centra. Krátce po půl deváté se rozjíždíme směr Summerau. Podařilo se mi umluvit strojvedoucího, aby mě vzal na Taurus, který vlak vedl z Č. Budějovic do Summerau. Trať sice prošla elektrizací a částečnou rekonstrukcí, na cestovní rychlosti se to ale příliš neprojevilo také vzhledem k velké četnosti oblouků. Ve 21:38 přijíždíme do Summerau, kde přesedáme na náhradní autobusovou dopravu.

Stíhám si ještě vyfotit nádraží a vyjíždíme směr Linz, kam dorážíme za necelou hodinu. Zde už je přistaveno „pokračování“ R 207 do Zürichu. Nasedám do zakoupeného lehátka a zanedlouho usínám. Přesně v 7:20 přijíždíme do Zürichu, kde mám asi 2h čas. Využívám ho k projetí tratě Zürich – Bern a zpět místním IC, které v jednom směru jede necelou hodinu. V Bernu jsem měl na přestup asi 3 minuty a po zjištění, že vlak nazpět jede z opačné strany nádraží, to byl celkem „fofr“, ale všechno se podařilo stihnout. Ve Švýcarsku opravdu vlakem cestují úplně všichni. Místní IC tam jezdí prakticky každých 30 minut a vždy jsou plně vytížené. Po příjezdu zpátky do Zürichu nacházím přistavené IC směr Chur, který je zároveň mojí cílovou stanicí. Cesta trvá 1h 15 min i se zastávkami v Sargansu a Lanquartu. Je zajímavé sledovat přechod z nížin v okolí Zürichu až po alpské vrcholy v okolí Churu, který přitom projíždíme standartně rychlostí 120, místy i 160 km/h. V Churu stojí na nástupišti přistavený úzkorozchodný RegionalExpress do St. Moritz. Většina tratí v okolí Churu je provozována Rhätische Bahn, na které je však Interrail bez problémů uznáván. 

V 9:57 se rozjíždíme vstříc alpským vrcholkům. Hned za Churem se začíná trať vlnit a následuje prudké stoupání. Projíždíme stanice Reichenau-Tamins a Thusis, kde se míjíme s protijedoucím RegionalExpressem. Ve stanici Filisur odbočuje trať směr Davos a Sargans. V průběhu cesty je velmi těžké odtrhnout pohled od okna. Střídají se zde tunely, vysoké mosty, zářezy a nabízejí se úchvatné pohledy do okolí. V Samedanu odbočuje spojka do Pontresiny a dále na Tirano. Volím však napřed návštěvu horského střediska St. Moritz, kam dorážíme v 11:58. Hodilo by se mi něco k snědku, nicméně od 12. do 14. hodiny je zde polední siesta a všechny obchody jsou beznadějně zavřené. Pořídím tedy na nádraží nějaké fotky a navštívím místní informační centrum Berninské železnice. Za necelou hodinu nasedám do osobáku směr Tirano. Za 10 minut přijíždíme do Pontresiny, kde se připojuje spojka ze Samedanu. Zde máme asi 15 minutový pobyt, po kterém následují nejkrásnější úseky celé Berninské železnice. Projíždíme stanicemi Morteratsch, Bernina Suot a Bernina Diavolezza, kde přistupuje skupina lyžařů, abychom dorazili do nejvýše položené stanice Ospizio Bernina (2256 m. n m.). Všude kolem je hromada sněhu, ale sluníčko svítí velmi ostře, že někteří běžkaři jedoucí podél trati běžkují v krátkých rukávech.

Ze stanice Ospizio Bernina trať klesá do stanice Alp Grüm a pak dále až do Poschiava a Tirana. Nutno dodat, že klesání je zde velmi prudké s řadou ostrých oblouků, které jsou završeny smyčkou ve stanici Brusio. Před vjezdem do Tirana následuje průjezd přes místní náměstí. V Tiranu jsou dvě stanice – švýcarská Rhätishe Bahn a italských FS. Při výstupu z vlaku hned člověk pozná, že přijel do Itálie, ať už vzhledem k odlišné architektuře okolních domů či poněkud nižší čistotě. V Tiranu kupuju něco k snědku v místním obchodě, kde mě příjemně překvapují ceny, které nejsou o mnoho vyšší než u nás. Přecházím na italské nádraží, kam zanedlouho přistavují osobní vlak do Milána. Jak jsem už říkal, čistota vlaků a nádražních prostor v Itálii je mnohdy na úrovni jihoslovanských zemí, což je ve srovnání se sousedním Švýcarskem trochu šok. Za Tiranem mě zmáhá únava, takže cestu do Milana moc nevnímám. Probouzím se u Comského jezera, kde zastavujeme ve stanici Lecco. Všude kolem je typické subtropické rostlinstvo, palmy, všechno krásně kvete. Po příjezdu do Milána si procházím místní centrální nádraží, které je poměrně zajímavě architektonicky řešeno. 

Na 15. nástupišti nacházím svůj Eurostar směr Firenze s pravidelným odjezdem ve 20:15. Hledám místo podle místenky, kterou jsem zakoupil spolu s Interrailem při návštěvě Trenčína. V Bologni mám více než hodinu času, což využívám k návštěvě místní pizzérie. Pizzu tu špatnou rozhodně nemají, ale nutno zmínit, že třeba v Žilině kousek od nádraží v místní pizzérii dělají lepší :-) Můj EN 226 do Paříže má pravidelný odjezd ve 22:31, nicméně po příchodu na nádraží zjišťuji, že máme zpoždění 25 minut, které se následně zvýšilo na 35 minut. Ve srovnání s ostatními vlaky, které měli i více než hodinové zpoždění, to nakonec nebylo tak strašné. Nastupuji do lůžkového vozu směr Paříž. Vzhledem k tomu, že lůžková rezervace vyšla na 65 € bych očekával vyšší kvalitu, ale zas tak strašné to není. Celá souprava je složena výhradně z italských vozů, které vypadají poměrně zánovně. Bohužel však čistota, jak už to v Itálii bývá, není zrovna na nejvyšší úrovni. Celkem brzy usínám a probouzím se okolo 9. hodiny, kdy jsme měli mít pravidelný příjezd do Paříže. Zanedlouho přichází průvodčí a oznamuje mi, že budeme mít asi 1,5 hodiny zpoždění z důvodu zdržení na italsko-švýcarských hranicích. Švýcarská a italská policie prý dělaly zátah na nelegální imigranty, což mělo za následek zmíněné zpoždění. Asi v 10:45 přijíždíme do Paříže, na nádraží Gare de Bercy, které přímo sousední s Gare de Lyon. 

V Paříží trávím čas do neděle, kdy se v ranních hodinách vydávám na cestu zpět. 11. 4. 2010 v 7:24 opouštím v TGV 9571 Paříž a směřuji přes Štrasburk do Německa, kam přijíždíme s 30 minutovým zpožděním. Ve Stuttgartu přestupuji na ICE 515 do Mnichova. Zajímavostí je, že v některých ICE je možnost připojení k internetu v 1. i 2. třídě. Jak jsem ale posléze zjistil, moje radost byla předčasná, jelikož tato služba je zpoplatněna tučnou částkou 8€ za 1h připojení. Do Mnichova přijíždíme v 15:05, s 35-minutovým zpožděním způsobeným rekonstrukcí tratě mezi Ulmem a Augsburgem. V Mnichově přesedám na rakouský RailJet do Vídně s pravidelným odjezdem v 15:27. Cesta Bavorskem k rakouským hranicím ubíhá pomalu, z důvodu rekonstrukce jsou zde časté pomalé jízdy a naše rychlost zřídkakdy překročí 90 km/h.

Na německé straně je navíc několik mimořádných zastávek ve stanicích, kde by tento vlak podle jízdního řádu stavět neměl. Do Salzburgu tak přijíždíme s 25 minutovým zpožděním. To není moc příjemné, jelikož jsem měl v plánu stihnout poslední osobní vlak z Vídně do Břeclavi, což však při tomto zpoždění nebude možné. Doufal jsem, že se do Vídně přece jen podaří něco stáhnout, ale i přesto, že jsme jeli na některých nových úsecích až 200 km/h, se tomu tak nestalo. Do Vídně přijíždíme ve 20:02 s 22 minutovým zpožděním. Osobní vlak do Břeclavi mi ujel, takže jedu dalším, který končí ve stanici Bernardsthal, poslední stanici na rakouském území. Nakonec se mi podařilo zajistit si z Rakouska odvoz autem, takže přijíždím v celkem normálním čase domů. 

Celá cesta byla velmi zajímavá, zejména Švýcarsko má železničním cestovatelům rozhodně co nabídnout. Trochu zklamáním byla častá poměrně velká zpoždění jak v Itálii a Francii, tak i v Německu a Rakousku. Zase na druhou stranu člověka může těšit, že zpoždění v ČR přece jen nejsou tak hrozná v kontextu zemí na západ od nás.

Titulní snímek: Souprava TGV Duplex směr Stuttgart ve stanici Paris Est © Petr Jurčík