Podtatranská „Parowozjada“ a její lidé

 

 

 

 

 

Vzhledem ke své geografické poloze je Chabówka relativně dobře (v sezóně) železničně dostupná i z hlubokého polského vnitrozemí, ale bohužel prakticky vůbec ne z nedalekého Slovenska, o České republice nemluvě. Za to už ovšem nemůže ani tak dávná geopolitická danost, jako její současná dopravně politická modifikace. Z těchto důvodů valná většina na Parovozjadě přítomných zahraničních členů VLAKY.NET volila cestu, vzhledem ke svému přesvědčení i k zaměření samotné akce poněkud netypicky, nikoliv po železnici, ale po silnici. A to byl i případ Karlův a můj, byť jsme pro část cesty použili kolejí SŽDC a služeb ČD.

 

 

Pro mne to byla cesta téměř celodenní a nikdy bych ji nepodnikl, kdyby jistý Janek z Krakowa tak nenaléhal. Už dlouho toužil (bůhví proč) spatřit mou zchátralou postavu přímo na vlastní oči a poslechnout si můj krákavý hlas přímo na vlastní uši. Inu, lidé mají přání všelijaká a mnozí vytrvalci udělají možné i nemožné pro to, aby si je splnili. A můj vzdálený přítel se ve svém snažení překonával, byť jsem jeho návrhům na setkání statečně odolával. I když nikoliv záměrně a už vůbec ne ze zlé vůle – jen okolnosti, zhusta příčin zdravotních (na mé straně), tomu bránily. Nakonec přece jen došlo k nejhoršímu a 27.9.2010 v 17:35 jsme si podali ruce.

 

 

Dlužno dodat, že se tak stalo pod mračícími se nebesy, která se v zápětí nad tím vším rozplakala. Což sice dodalo té kýžené chvíli na jisté dramatičnosti, ale neubralo z její srdečnosti. V jejímž duchu se ostatně neslo přivítání nejen s naším hostitelem, ale i s dalšími členy slovensko-české výpravy, kteří se postupně porůznu vynořovali z různých zákoutí Skansenu či pokojů ubytovny v jeho správní budově, kde jsme všichni nalezli přístřeší. Po rychlém ubytování mne to pochopitelně táhlo ven, obejít si a vyfotografovat areál, plný sice příprav, ale dosud prostý návštěvníků. Jestliže se mi to první zdařilo, druhý záměr hatilo zamračené a vlhké počasí.

 

 

Nicméně i vzdor tomu předčasnému smrákání a občasnému zvlažování jsme s Karlem, který už měl své zkušenosti z minulého ročníku Parolokomotijády (jak by se snad jedině dal název akce jednoslovně počeštit) nějaký ten snímek pořídili a pak se vrátili na ubytovnu. Já hlavně zbavit své digitální zařízení i sebe samého vnější vlhkosti, můj přítel volící cestu k nápravě vodou způsobených škod na svém organismu postupem poněkud opačným – skupinovém zavlažením jeho útrob tekutinou, H₂O obsahující v míře co nejmenší. A všichni jsme pak s povděkem přijali pozvání hostitelů na společné posezení nad tradičním bigosem a herbatkou.

 

 

Nešlo ovšem jen o prosté zaplnění zažívacího traktu, setkání mělo též své poslání k psychické stránce účastníků směřující. Krom upřesnění informací o průběhu sobotního a nedělního dění, jichž se nám dostalo z úst nejpovolanějších, tedy Jankových, došlo pochopitelně i k všeobecnému přenosu informací rázu intimnějšího, jak už to při takových setkání kamarádů „na dálku“, kteří se vidí jen občas, pokud se nyní neviděli vůbec poprvé, bývá. A přátelské klábosení následovalo také po úspěšném spořádání chutné stravy, dokonce i při prohlídce zajímavé expozice železniční historie, vtipně instalované v místním krytu civilní obrany.

 

 

Pro strávení takto načerpané stravy povahy materiální i intelektuální zvolili pak jednotliví členové naší „expedice“ metody různé, někteří pokračovali v debatě nad pohárkem čehosi podstatnějšího, jiní se připravovali na své ranní pracovní povinnosti a další zase vyrazili do terénu, aby využili slibně (a jak se posléze ukázalo, bohužel jen dočasně) se lepšícího počasí k pořízení nočních snímků v depu odfukujících parních lokomotiv i jiných zajímavých objektů. Tou cestou jsme se vydali i my s Karlem, jehož zkušeností jsem hodlal využít při svém víceméně prvním zápolení s tmou, stativem a digitální krabičkou. Úrovně školitelovy jsem ovšem nedosáhl..

 

 

Sobotní ráno se neslo ve znamení chmur na obloze i ve tvářích některých z nás, kteří toho moc nenaspali. Buď proto, že poseděli do příliš pozdních hodin což můj případ nebyl), či z důvodů nízkému prahu odolnosti proti rušivým zvukům (což můj případ byl). Za normálních okolností mi pod oknem pokoje neodfukují mnohé parní stroje a v jeho interiéru dva spolunocležníci. Ale všichni jsme se nějak z pelechů vyhrabali a vyrazili do ruchu finišujících příprav a za akcemi, které nás čekaly a o nichž pojednala předchozí reportáž. Její text i obrazová příloha však byly záměrně do jisté míry ochuzeny o lidský rozměr, především z pohledu zákulisního.

 

 

V tomto pokračování se omezím na pár osobních poznámek k průběhu obou dnů doplněných zajisté názornější rozsáhlou fotogalerií, tak trochu známého nám typu „people“. O nahlédnutí do organizačního zákulisí a celkové zhodnocení Parovozjady 2010 se pak postará osoba nejpovolanější, kolega Janek čili Mgr. Jan Guzik, ekonomický ředitel Malopolského závodu PKP Cargo S.A. v Krakowě, který se o nás všechny staral coby vzorný hostitel. Vzdor skutečnosti, že byl ve své druhé, „parowozové“ profesi od rána do večera v jednom kole a doslova na roztrhání, takže chvilky na důvěrnější rozhovor s ním byly bohužel opravdu vzácné.

 

 

Těch poznámek bude pár doslova a obě se budou týkat fotografování. Známá ukázněnost polských šotoušů se ještě nerozšířila na národ obecně a obec novinářskou zvláště. Což pocítili mnozí další fotografové při oficiálním programu Parowozjady, jednak v osobě jinak jistě milé mladé dámy s batůžkem, která si vysloužila při soutěži lokomotivních čet i něco hrubých verbálních útoků. A hlavně v podání jistého T.K., který akci dokumentoval pro portál Góral Info, což moderátor opakovaně zdůrazňoval. Onen fotograf měl zvláštní postup, zahrnující nejen strkání objektivu do tváře objektu, ale také neprodlenou a pečlivou kontrolu výsledku v záběru svých kolegů.

 

 

Při večerní produkci Multifonia jsem stál v davu u zábradlí, zvažoval možné záběry a v tom jsem zjistil, že mi kdosi osahává fotoaparát. Nebyl to žádný lapka, jak by někoho napadlo, ale roztomilý mrňous v mámině náručí, snažící se napodobit mé úkony. Když ho zvlášť zaujala spoušť přístroje, pominul jsem pacifikační akce a omluvy jeho rodičky, aparát i s bleskem aktivoval a směroval klučíkům zvídavý prstík správným směrem. Nakonec se mu podařilo vyvinout i dostatečnou sílu a docela slušně zachytit moderujícího Ireka Bieleninika. Doufejme, že toho človíčka bude zájem o mašinky a jejich fotografování životem provázet i nadále.

 

 

Podobných vesměs milých zážitků (krom také nachlazení, jak vyšlo najevo po několika dnech) a zajímavých snímků jsem si z Chabówky odvezl hodně. O zážitcích však už pomlčím a slovo předám svému kolegovi. Fotografie však najdete dílem v připojené fotogalerii, dílem v jejím pokračování, která bude součástí článku třetího a posledního, s Parovozjadou souvisejícího jen časově a místně. Jeho náplní bude jakýsi výčet toho, co může návštěvník Chabówky vidět ve Skansenu a na místní železniční stanici za normálních okolností. Závěrečné slovo v článku tedy náleží Jankovi a já zde už dodám jen poslední, jediné a vše vystihující: DĚKUJEME!

 

 

6. ročník Parowozjady máme už za sebou a je čas na její malé zhodnocení. O průběhu akce informoval už Zbyněk ve své první reportáži a teď několik slov o kolektivu, který ji připravoval, a jejích hostech. Úvodem tohoto tématu se nelze vyhnout nahlédnutí do historie. Iniciátorem a ideovým původcem první Parovozjady byl tehdejší ředitel Závodu kolejových vozidel PKP Cargo S.A. v Krakowě Zbyszek Gondek. On také začal sestavovat kolektiv lidí k realizaci toho záměru, Vyšel ze správného předpokladu, že ten úkol je třeba svěřit fanatikům železnice, kterých bylo v závodě dost. Byť pak odešel jinam, v započatém díle pokračovali jeho nástupci.

 

 

Na tomto místě je třeba také vzpomenout bývalého (dnes již v důchodu) náčelníka Údržby lokomotiv Adama Kaczmarczyka, který vykonával dozor nad přípravou vozidel na akci. Od prvních let se Parowozjada stala pro zaměstnance Skansenu Taboru Kolejowego w Chabówce světem, v němž mohli četným návštěvníkům předvést výsledky své práce. Osazenstvo vedené náčelnicí Grażynou Sysiak a mistrem Markem Judkou, věnující se každodenně (a před akcí zvláště) především údržbě a opravám provozních lokomotiv a vagónů, nehledě na odpracované hodiny obnovovala nefunkční exponáty a vykonávala úklidové práce.

 

 

Už pár let rozhodnutí o konání další Parowozjady padá stále později. Letos to bylo přesně měsíc před akcí. Skansen se navíc tehdy potýkal se zatečením do téměř všech místností administrativně sociální budovy poškozenou střechou a havárií kanalizace. V průběhu měsíce tam musely být k opravám přemístěny pracovní čety z Krakowa. Poslední práce na budově byly skončeny v pátek před akcí. Do prací na renovací exponátů se zapojili dobrovolníci, na jejichž pomoc může Skansen vždy spoléhat, mezi nimi skupina strojvedoucích z Rybnika a s ní Gabrysia Wygryłło, pokračující v díle svého zesnulého manžela Krzysztofa, opatrovníka Ty42-107.

 

 

Ta parní lokomotiva byla kdysi deponována v Rybniku a dnes je umístěna v Chabówce. Ještě na minulé akci jsme s Krzysztofem spřádali plány na opravu toho stroje... Nezklamal ani Krzysiu Zapletal (je znám i na Slovensku, kde byl několikrát s našimi lokomotivami), nezklamali ani další. Když jsme jim všem po ukončení akce děkovali a předávali upomínkové předměty, s jiskřícíma očima děkovali zase oni nám za možnost práce ve Skansenu. Je to opravdu moc krásné. Milovnicí Chabówky je rovněž Marysia Kaczmarczyk z Warszawy. Ta dívčina se vždy nějak vloudí, za pomoci svého roztomilého kukuče vrhaného na mašinfíry, na parní lokomotivu.

 

 

Marysia není pochoptelně jediná žena v kruhu přátel Chabowky – na nedělní nostalgický vlak se coby průvodčí přihlásila Ala Pawłowska, rovněž z Warszawy. Program akce i dozor nad jeho realizací, to je MACIEK PANASIEWICZ (přesně tak, velkými písmeny!). Bez jiných lidí by Parowozjada nevypadala současným způsobem, bez Maćka by nevypadala vůbec. Maciek je také autorem logistiky všech jízd parních lokomotiv z Chabówky, také těch na Slovensku. O pracovnících Skansenu jsem se už zmínil, ale zapomenout nelze ani na skupinu strojvedoucích v čele se skvělým odborníkem, vždy usměvavým panem Kazimierzem Ceklarzem.

 

 

Několik let Chabówka spolupracuje s kolegy ze Slovenska. Parowozjad se účastnila historická vozidla ze Zvolena, Vrútek, Popradu a Prievidze, chabowecké stroje zase akcí v Košicích. Zvolenu a Vrútkách. Toto mezinárodní společenství paromilů mj. vedlo v šokující prezentaci „polské” parní lokomotivy Tkh11-29 před dvěma léty. V Chabówce se začalli objevovat členové klubu VLAKY.NET. Po čtyři roky se akcí účastní modelářský vagón z Komárna. První kontakt s Pavlem Klimčikem jsme navázali na klubových internetových stránkách. Na nostalgických vlacích začal vykonávat funkci průvodčího a revizora Janko Zadorožný.

 

 

Kdo zná Terčíka jen ze snímků, vidí pouze jeho pěkné uniformy a typické zábavné grimasy. Janko je však také skvělý profesionál ve svém řemesle, když to vyžaduje situace, umí být velice pevný a rozhodný. Ve vlacích, na nichž vykonává službu, panuje vždy ideální pořádek. Je to také výborný kamarád, jeho „platí” je pevné jako skála, vždy dodrží dané slovo. Zapomněl jsem se zeptat Szymona, jak se jim spolu pracuje, ale při pohledu na snímek... Kromě vlaků Terčík nedávno „vypravil” Szymona a Agnieszku na novou, společnou životní cestu. Letos v (nejen) konduktérské službě v Chabówce debutoval Marek z Nitry, který byl také skvělý.

 

 

Už několik let Chabówku (ne jen u příležitosti Parowozjady) navštěvuje Ľubo Lehotský, který popularizuje Skansen ve svých článcích a reportážích a také občas vhazuje uhlí do topeniště parní lokomotivy. Parovozjady už tradičně dokumentuje Igor Molnár, už loni se k němu přidal Karel Furiš, občas se objeví Jaro Vančo. Už po druhý rok jsme hostili také reprezentanty Albatros klubu z Bratislavy s jejich stánkem. Během letošní akce několik milých hostů navštívilo Skansen vůbec poprvé, Už jsem se zmínil o Markovi, ale už dřívější pozvání z mé návštěvy OLŽ přijali Komeťák a BranoD400 a na část dění se zastavili také Laci, Tomáš Dobeš i další.

 

 

Milým, dlouho očekávaným hostem v Chabówce byl Zbyněk Zlinský. Od jisté doby spolu spolupracujeme na klubovém portálu, avšak doposud nám nebylo dáno setkat se osobně. Zbyněk v potu tváře překládá moje reportáže, vkládaje do toho mnoho svého času i úsilí. Touto cestou ještě jednou za to děkuji. Zbyňku, díky také za to, že jsi bez ohledu na problémy se zdravím navštívil Chabówku, vzdor tomu, že je to více než 400 km od Hradce Králové. A Karle, Tobě zase srdečně děkuji za účast v tom našem společném spiknutí. :-) [Spiknutí mělo za cíl z domácího pohodlí mne za každou cenu vytrhnout a do Chabówky i násilím dopravit, podotýká oběť.]

 

 

Chabówka je místo magické, na němž se navazují přátelství a člověk se tam dobře cítí ve společnosti podobných železničních fanatiků. A co napsat na úplný konec? Trochu jsme se napracovali, ale výsledek stál za to!

 

Jak ostatně také ukazuje retrospektivní video z dílny Karla Furiše: