Litevská železniční mafie, lotyšské električky a řada dalších zážitků z Pobaltí (3)

Zatímco většina Litvy sdílela v posledních staletích historii s Polskem (a proto jak krajina, tak osídlení se východnímu Polsku dost podobá), pobřeží bylo vždy pod silným německým vlivem a od zbytku země se tak na první pohled odlišuje. Ačkoliv je velmi znát, že odsun Němců a následné dosídlení různými národy bývalého Sovětského Svazu zrovna k regionálnímu rozvoji nepřispělo, rozhodně stojí tato část Litvy za návštěvu!

Vstávali jsme extrémně brzo, protože vlaky nečekají a náš jel z Kaunasu už v 5:39. Naším cílem bylo přístavní město Klajpéda u Baltského moře, přičemž jsme se chtěli zastavit v Šiauliai a podívat se na slavnou Horu křížů (v originále Križių kalnas). Při zdejší hustotě vlaků jsme si moc vybírat nemohli, denně jezdí pouhé tři páry vlaků z Vilniusu do Klajpédy (další pár jezdí odpoledne i v relaci Kaunas - Šiauliai), které ale nezajíždějí do Kaunasu a je potřeba na ně přestoupit v uzlové stanici Kaišiadorys. Bohužel v sobotu je jízdní řád osobních vlaků z Kaunasu do Vilniusu poměrně řídký, takže jsme museli jet v takto brzkou hodinu s tím, že si v Kaišiadorys hodinu počkáme.

Na nádraží jsme přišli ještě za tmy a museli jsme počkat, než nám otevřeli klasickou „električku“ řady ER9M, které tu jezdí od doby, kdy v roce 1976 zahájili elektrický provoz na Litvě. U většiny regionálních jednotek v bývalém Sovětském Svazu se totiž dveře otevírají a zavírají centrálně. Interiér většiny těchto jednotek je ale v litevském podání vkusně rekonstruovaný a i když je uspořádání sedadel 3+2, pořád je ulička dostatečně široká. Původní dřevěné nebo koženkové lavice měly uspořádání 3+3. Jinak ovšem „M“ v řadovém označení nemá s touto modernizací nic společného, jedná se pouze o mírné technické inovace v rámci původní sovětské řady ER9, která v Litvě nejezdí. Kromě čerstvě nakoupených „ešusů“ řady 575 se tu ostatně v elektrické trakci nenachází žádná další vozidla a elektrizace byla provedena pouze pro příměstskou dopravu, vedlejší koleje ve stanicích elektrizované většinou nejsou.

Interiér rekonstruované "električky" řady ER9M LG. 14.8.2010 © Jan Přikryl

Vlak byl podle očekávání poloprázdný a přesně na čas (jak je v Litvě zvykem) se rozjel. Hned za zhlavím jsme zajeli do tunelu, jediného v Pobaltí. Kopec, pod nímž vede, je sice malý, ale  tunel je dlouhý celých 1280 metrů a ačkoliv jej Rusové v roce 1861 zprovoznili jako dvoukolejný, po čerstvě dokončené rekonstrukci v něm zůstala už jen jediná kolej. Jedná se tak o jediný jednokolejný úsek jinak dvoukolejné „koridorové“ magistrály od běloruských hranic u Keny přes Vilnius a Kaunas do Kybartai a dále do Kaliningradu. Cesta dál do Kaišiadorys trvala docela dlouho, protože vlak všude stavěl a ačkoliv zastávky byly často v lese (byť opět čisté a se zámkovou dlažbou nástupiště), lidí nastupovalo poměrně dost. V Kaišiadorys jsme se napojili na hlavní litevskou trať z Vilniusu do Klajpédy a nastal čas vystupovat.

Jako většina podobných uzlů,je i Kaišiadorys velká stanice v malé vesnici, takže jsme se obávali, co tu budeme hodinu dělat. Všude mrtvo, jen na nedalekém tržišti hulákali opilci. Nádražní budova je sice opět pěkná a čistá, ale použití záchodu ukázalo, že zdání klame. V Pobaltí je to ovšem častý jev. Většinu času jsme však strávili sledováním zdejšího provozu a kupodivu jsme se nenudili, hlavně nákladní doprava je opravdu silná a pohled na dvoudílné “sergeje“ řady 2M62 v čele mnoha desítek nákladních vozů je opravdu silný zážitek. Zatímco osobní doprava v Litvě skomírá (a to je nejintenzivnější ze všech pobaltských států), tratě díky nákladním vlakům doslova „praskají ve švech“.

"Dvojitý sergej" řady 2M62 v novém nátěru LG přijíždí s dlouhým nákladním vlakem do Kaišiadorys. 14.8.2010 © Jiří Mazal

Nakonec jsme se dočkali našeho vlaku, opět značně neobyčejného. Jako v jediné pobaltské zemi se totiž můžete v Litvě svézt vnitrostátně klasickou soupravou. Pro tento účel si Litevské železnice zrekonstruovaly spoustu starých sovětských „stodol“ z východoněmeckého Ammendorfu. Náš vlak byl poměrně krátký, v čele obrovský dieselový kolos řady TEP 70, vyrobený v ruské Kolomně v 80. letech, a za ním šest velkoprostorových vozů k sezení. Většina z nich byly právě nové vozy z Tveru. My ale měli místa do posledního vozu, což byl původní lůžkový vůz „kupejnyj“ z Ammendorfu, rekonstruovaný na konci 90. let v PESA Bydgoscz dosazením čalouněných sedadel autobusového typu. Dříve tyto vozy jezdily jako 3. třída, dnes jsou ale všechny tyto vlaky vedeny pouze ve 2. třídě.

Jízda byla i tak příjemná, jak je v Litvě zvykem, rozjeli jsme se konstantní rychlostí kolem 100 km/h bez pomalých jízd, cestou nám za symbolickou cenu děžurná (každý vůz má svou) servírovala čaj ze samovaru, hlášení zastávek fungovalo a na rozdíl od tverských vozů se v tom našem dala otevírat okna. Trať je sice jednokolejná a krajina stejná jako všude jinde v Pobaltí, ale průjezd úhlednými městečky a vesničkami s jejich dokonale udržovanými stanicemi je nevšedním zážitkem. Zajímavé je, že ačkoliv z Kaišiadorys do Radviliškis jezdí pouze zmiňované 3 rychlíky, které kromě Jonavy a Kédainiai nikde nestaví, každou chvíli jsme projeli kolem důkladně modernizované zastávky, kde ale od opravy prokazatelně nic nezastavilo. Zarážející je také počet tratí, které do té naší ústily a byly bez osobní dopravy. Litva by při troše snahy mohla mít osobní dopravu hustou jako ve střední Evropě!

Samovar nesmí chybět v žádném osobní voze na území bývalého SSSR. 14.8.2010 © Jiří Mazal

My jsme vystupovali už po dvou hodinách jízdy v Šiauliai, v jednom z největších měst Litvy. Nádraží je významné a velké, ale malá výpravní budova bez ostrovních nástupišť působí značně provinčním dojmem. Rozsahu osobní dopravy to však plně postačuje. Když všechny děžurné odpravily vlak do Klajpédy (při odjezdu stojí u dveří každého vozu děžurná s praporkem), brumlal tu už jen „dizelpojezd“ řady D1 755 na obratu do Mažeikiai, kterým jsme potom večer jeli do Klajpédy. Na většinu osobní výkonů ve střední Litvě totiž stačí jediná motorová jednotka. V nákladní dopravě už byla situace zajímavější, kromě litevských a lotyšských dvojitých „sergejů“ tu posunoval rekonstruovaný stroj řady ČME3M, který ve zdejších podmínkách silně připomínal českou řadu 714.
Z nádraží jsme se přesunuli na nedaleké nově postavené autobusové nádraží, spojené s obchodním centrem. Tady ale obě zařízení žijí vedle sebe, aniž by komerce omezovala provoz autobusového nádraží jako u nás. Zatímco autobusové nádraží bylo pěkné, s vozovým parkem dopravců je to už horší. Zdejší regionální dopravce Busturas využívá zejména ojeté autobusy ze Skandinávie, z nichž nejstarší pocházejí již ze začátku 80. let. I když jsou to autobusy kvalitní, v Litvě je neumějí udržovat a svezení není zrovna příjemné, už jen kvůli chybějící klimatizaci a neprůhledným dvojitým sklům, mezi nimiž je spousta vody. My však měli větší štěstí, jeli jsme městskou Karosou B832, kterou vysokomýtský výrobce na konci 90. let nabízel pro východní trhy. A nebyla to Karosa ledajaká, kromě „normálních“ úprav typu kabina řidiče přes celou šířku vozidla včetně předních dveří byla do tohoto autobusu dosazena luxusní měkká sedadla z vyřazeného Volva. Kromě první dvojsedačky tak všechna další místa nabízela vysoký komfort a zejména vzadu na motoru jsme si připadali jak na pohovce.

Odstavené autobusy na autobusovém nádraží Šiauliai. 14.8.2010 © Jiří Mazal

Jeli jsme linkou do sousedního okresního města Joniškis a protože jsme nevěděli, kde přesně vystoupit, nechali jsme se vysadit řidičem. Věděli jsme, že Hora křížů se nachází u vesnice Domantai, ale v Litvě jsou většinou zastávky autobusu na hlavní silnici, odkud vesnice často nebývá ani vidět. Hora křížů sice není od zastávky zpozorovatelná rovněž, ale už o kus dál ano a je nepřehlédnutelná. Nevýrazný kopec sloužil náboženským účelům od nepaměti, po přijetí křesťanství sem lidé začali nosit kříže a když v 19. století prošli Litevci národním obrozením, stala se hora jejich národním symbolem a kříže sem nosí masově přes četné pokusy tuto tradici zrušit. Sověti sem v roce 1961 dokonce přijeli s buldozery a horu srovnali se zemí. Nic nepomohlo a ačkoliv nejstarší kříže jsou sotva dvacetileté, nové se už nemají kam vejít, takže kříže se šíří do volné krajiny v okolí. Kříže jsou roztodivné, od sériových dřevěných, až třeba po vyřazený trolejbusový sloup. Atmosféra je tu hodně zvláštní, ale nedá se říci, že zrovna křesťanská. Spíše si člověk v té hromadě křížů vzpomene na staré litevské bohy v čele s hromovládným Perkunasem. Tomu se naše návštěva moc nelíbila, takže na nás rovněž seslal hromy a blesky. Naštěstí nedaleko je nově zřízený františkánský klášter a na opačné straně areálu turistické centrum. Dvouhodinový pobyt nám ostatně bohatě stačil, takže jsme se vrátili na zastávku a hřmění pomalu ustalo.

Cesta zpátky byla o poznání méně pohodlná, než tam. Vyšel na nás spoj provinčního dopravce Joniškio autobusu parkas, který se stará převážně o MHD v tomto zapadlém guberniálním městečku a patří k chudším a horším dopravcům. Vezli jsme se čtvrt století starým Volvem (původně od švédského dopravce Swebuss), jehož okna byla neprůhledná a jízdní vlastnosti rozvrzaného autobusu nepřesvědčivé. Ani jízdenku jsme nedostali, což je v Litvě dost neobvyklé. Naštěstí je to do Šiauliai jen 15 km.

Vrcholek Hory křížů. 14.8.2010 © Jiří Mazal

V Šiauliai jsme se chtěli hlavně naobědvat. I když je to město příjemné, plné parků a sochařského umění, mnoho památek nenabízí. Jednak je to město nové (městská práva dostalo až v 17. století) a vždy bylo bezvýznamné, navíc jej ve 20. století ruské a německé armády opakovaně srovnaly se zemí, takže většina budov pochází až ze stalinských a ještě pozdějších dob. Navíc sovětský urbanismus uměl zázraky, například na zbytky historického šlechtického statku z 18. století na konci 80. let dostavěla místní univerzita nevkusnou cihlovou nástavbu a původní stavbu tak úplně znehodnotila. Ani s obědem to nebylo tak jednoduché, automaticky jsme totiž zamířili nejdřív na pěší zónu, kde jsou pouze drahé snobské restaurace bez poledních menu. Stačilo však dojít o kus dál do tržnice a v lidové jídelně jsme se za pár litů chutně najedli, navíc nám potom v tržnici hodné litevské babičky výhodně prodaly různé cukroví. Po uspokojení tělesných potřeb jsme se vrátili na nádraží, sice jsme měli ještě dostatek času, ale Šiauliai toho mnoho nenabízí.

Čekala nás dlouhá cesta osobákem s mnoha zastávkami až do Klajpédy. „Dizelpojezd“ přijel z Radviliškis načas a ačkoliv byl poloprázdný, klientela moc příjemná nebyla. Polonahý opilý Rus se dobýval na záchod, aby si zakouřil a když zjistil, že zlomyslná děžurná mu záchod zavřela, fyzicky ji inzultoval. I nám nabízel pivo z PET láhve a měli jsme co dělat, abychom jej odbyli. Ještě štěstí, že se vlak postupně plnil, bohužel hlavně cyklisty, takže pro samá kola nebylo před Klajpédou k hnutí. Vlak by byl jinak celkem pohodlný, namísto původního dřeva byla totiž v motorové jednotce plastová sedadla, podobná těm v maďarských „marfušách“. V rámci modernizace ale byla vyměněna i okna a teď šlo otevírat jen každé druhé, navíc byla jen vyklápěcí místo původních polospouštěcích. Ve vlaku tak bylo nepříjemně horko a tříhodinová cesta do Klajpédy představovala menší utrpení. Alespoň výhled byl docela pěkný, ve střední části této tratě je krajina trochu hornatá, takže železnice údolí překonává po vysokých mostech. Skoro v každé výhybně jsme křižovali dlouhé nákladní vlaky, tažené dvojicí upravených „herkulů“ od Siemense, které si Litevské železnice jako řadu DE20 v počtu 44 kusů nedávno pořídily. Ve většině stanic byly také nedávno z evropské dotace postaveny obrovské stožáry GSM signálu, něco tak obrovského se jinde v Evropě na železnici nevidí.

Motorová jednotka řady D1-755 LG před odjezdem z Klajpédy do Šiluté. 14.8.2010 © Jiří Mazal

Krátce před Klajpédou začal být pohled z okna výrazně jiný. Až do 2. svétové války žili na pobřeží Baltu převážně Němci a oblast patřila Německu. Za první přímořskou stanicí Kretinga jsme přejeli někdejší hranici a drážní architektura byla rázem typicky německá s normovanými stavbami z červených cihel. Protože kraj je dosídlený (třetinu obyvatel Klajpedy tvoří Rusové), nepanuje tu taková čistota a pořádek jako jinde v Litvě, což nám to připomínalo polské Pomořany. Brzy následoval rozsáhlý klajpedský uzel se spoustou kolejí, na nichž intenzivně posunovali rekonstruovaní „čmeláci“ ČME3M. V Klajpédě všichni cestující vystoupili, ačkoliv vlak pokračoval dál na jih do Šiluté. Náš hotel byl daleko od centra města, takže jsme sice uvažovali, že pojedeme ještě jednu stanici do Rimkai, ale nakonec jsme vystoupili. Klajpedská stanice je architektonicky poněkud rozporuplná, ke staré německé budově byla dostavěna nevzhledná nepříliš udržovaná přístavba. Před nádražím stojí pomník velké parní lokomotivy ze sovětských dob, na jejímž čele se však zcela nehistoricky skví logo Litevských železnic. U litevských železničních pomníků ovšem nic mimořádného.

Naše kroky vedly do nedalekého, novotou vonícího autobusového nádraží, kde jsme koupili jízdenky na autobus do Rigy (museli jsme ukázat i doklady, což železnice už dávno nepraktikuje), a pak jsme nastoupili do autobusu linky č. 1 zdejší MHD. Místní dopravce KLAP nedávno podlehl mámení čipových karet, takže kdo nemá kartu (jak jsme viděli, v podstatě ji nemá nikdo), musí si kupovat jízdenky buď v trafice, nebo s přirážkou u řidiče. Přijdou tak ke slovu obstarožní sovětské mechanické strojky, umístěné u předních dveří, kterými se (na rozdíl do nedávné minulosti) musí nastupovat. Systém je docela chaotický, jezdí tu spousta autobusových linek v nepříliš pravidelných intervalech a převážně se jedná o ojetiny z různých německých měst (převážně z 90., případně konce 80. let). Skandinávské ojetiny, které tu dříve dominovaly, jsou již ve výrazné menšině. Bohužel jsme předem nesehnali plán sítě MHD, takže jsme jeli ne zcela vhodnou linkou, z níž jsme navíc předčasně vystoupili, a proto jsme se cestou do hotelu pořádně prošli klajpedským sídlištěm.

Klajpéda: typický panelák ze 70. let. 14.8.2010 © Jiří Mazal

Navíc dlouho trvalo, než jsme náš hotel Rúta našli. Je totiž ukrytý v nenápadném paneláku z posledního období výstavby na konci 80. let. Na to, jak jsou nové, působily ostatní paneláky značně vybydleným dojmem. To ale to nebyl náš případ, hotel Rúta zaujímal vzorně rekonstruované přízemí jednoho z nich. Ubytování nešlo nic vytknout, pokoj byl velký a prostředí klidné, jen nás fascinoval nábytek. Obrovská kruhová postel s plyšovým krokodýlem nebývá častým vybavením. Navíc jsme se hned v recepci dopustili faux pas, na obrovské obrazovce totiž dávali mimořádně prostoduchý pořad jedné ruské televize „vesjólyje děvočky“, které se různými kousky snažily zaujmout milionáře a „ulovit“ ho, a smíchu se jednoduše nešlo zdržet. Místním se ovšem pořad hodně líbí. Nicméně s humorem se dobře usíná, takže když program skončil, šli jsme spát.

4. den- neděle 15.08.2010 (Klajpéda, Kuršská kosa)

Tento den jsme naplánovali odpočinkový, už jsme to i potřebovali, takže budíček byl později než obvykle. Nebylo ani kam spěchat, protože nás čekaly zajímavosti blízkého okolí Klajpédy. Nejdřív byla na programu prohlídka centra města, kam jsme se přesunuli autobusem. To již nepředstavovalo problém, nedaleká výpadovka Taikos prospektas tvoří základní spojnici sídlišť jižně od centra a jezdí tudy většina autobusových linek, takže i v neděli ráno jezdily autobusy téměř na dohled. Po pár minutách jízdy autobusem jsme již byli na okraji centra, u tržnice.

Klajpéda: kruhový objezd na okraji historického centra u tržnice. 15.8.2010 © Jan Přikryl

Klajpéda byla původně starobylým německým městem Memel, jehož původ sahá až do 13. století. Většina dnes dochovaných budov je samozřejmě mnohem mladších, ale během 2. světové války město uniklo razantnímu bombardování, takže se většina staveb zachovala a centrum si zachovalo dodnes svůj německý ráz, umocněný navíc snahou o dobrou údržbu. Můžete se tu procházet úzkými uličkami, plnými starobylých domků, některé jsou i hrázděné. Za zmínku stojí i otočný most, i když řeka Dangé je celkem úzká a je otázkou, kdy se most otočil naposledy. Na něj navazuje široká ulice, která v neděli funguje jako pěší zóna (klasickou jako jinde v Litvě tu totiž nemají), ale místní na to nejsou zvyklí a stejně chodí po chodnících. Náměstí sloužila v neděli jako tržiště, někde se prodávaly suvenýry pro turisty a jinde byl zase bleší trh, kde nás nejvíc zaujaly staré knihy. Některé byly velice levné, i za 1 lit (cca. 0,4 EUR), jiné zase neadekvátně drahé, nejdražší byl originál Hitlerova Mein Kampfu z 30. let za 50 litů. I přes svou cenu si ale určitě svého německého kupce najde. Kdysi tu měli i nejvyšší věž v Pobaltí, tu ale už odnesl čas. Na pobřeží byl původně středověký hrad, z něj se ale dochovaly jen valy a soustava vodních příkopů, které dnes slouží jako jachtový přístav.

Právě tam vedly naše další kroky, protože se tu nachází stanice přívozu přes Kuronský záliv na protilehlou Kuršskou kosou (v originále Kuršių nerija). Dříve lodě pluly blíž k centru, nedaleko rekonstruovaných bývalých doků na břehu Dangé, poptávka po přepravě však vzrostla a bylo potřeba pořídit větší lodě, které by už po Dangé plout nemohly. Dnes tedy musí cestující přejít spojovací kanál pro jachty (kde je z toho důvodu otočný most, dle jízdního řádu se otáčející) až k moři, kde přívozy kotví na velké ploše, společné s přístavištěm charterových lodí. Zahlédli jsme hned dvě, plné německých turistů. Ti byli přeloženi do 12 autobusů a po zbytek dne nám stále křížili cestu. V Klajpédě je i terminál linkových trajektů (pluje se tu tradičně do Karshamnu ve Švédsku a do Mukranu a Lübecku v Německu), ten je ale umístěn daleko na jihu města mezi paneláky. V jeho blízkosti je i druhý přívoz na kosu, který je však spíše pro auta a jezdí tudy i řada přímých autobusů z pevniny na kosu, např. v relaci Klajpéda - Kaliningrad, Kaunas - Nida nebo Vilnius - Nida.

Přívoz z Klajpédy právě dorazil do přístaviště na Kuršské kose. 15.8.2010 © Jiří Mazal

Nejprve jsme museli vystát dlouhou frontu, než bylo možno se nalodit, o plavbu je opravdu velký zájem. Naše loď Nemunas, kterou zdejší dopravce zakoupil z druhé ruky, už měla něco za sebou - byla 20 let stará a vyrobili ji v ruských loděnicích v Kaliningradu. Plavba stejně trvala jen pár minut, záliv tu tvoří úzké hrdlo. Pak už jsme vystoupili na velké prostranství, sloužící dopravním potřebám celé litevské části kosy. Jezdí odtud autobusy až do 50 km vzdálené vesničky Nida nedaleko hranic s Kaliningradskou oblastí. Tam jsme sice také mířili, ale až později, nejdřív jsme si chtěli pořádně prohlédnout přilehlý severní cíp kosy. Nejbližším cílem bylo mořské muzeum zhruba 2,5 km severně od přístaviště. Tuto vzdálenost je možné překonat několika způsoby. Nejoblíbenější je kýčovitý autovláček, využívající zejména cyklotrasy, jezdící za pozoruhodně levné jízdné. Kolik stálo svezení se koňským kočárem, jsme ani nezjišťovali, stejně jsme se spolehli na vlastní nohy. Autobusová doprava tu není, ale zřejmě kdysi byla, protože cestou po rozpálené asfaltové „promenádě“ jsme spatřili monumentální zastávkové přístřešky z betonu, jaké se za sovětských dob používaly na významnějších autobusových zastávkách.

Cestou jsme míjeli řadu různých muzeí. Dříve si totiž na kose němečtí měšťané z Klajpédy stavěli vily, po jejich odsunu nebylo pro tyto objekty rozumné využití, takže muzea se přímo nabízela. Za zmínku stojí také tři rybářské lodě ze 40.-60. let, které jsou odstavené na masivních betonových soklech kus od moře a rovněž slouží jako muzea. V době naší návštěvy byla přístupná jen jediná, ta největší, připomínající křižník, jejíž návštěva nás nelákala. Zajímavější byla lodička ukrytá pod nedalekým přístřeškem, která sloužila chudým rybářům k obživě a ač na to vůbec nevypadala, byla postavena až roku 1935. Expozici lodí doplňovaly různé artefakty námořního života včetně námořních min. Za návštěvu stojí i zadarmo přístupný skanzen starých dřevěných chaloupek s rákosovými střechami (takhle se kdysi stavělo u německého Baltu všude), který má znázorňovat rybářskou vesnici. Ani tady většina exoticky vyhlížejících exponátů nebyla příliš stará. Ještě ve 30. letech tu totiž lidé žili jako ve středověku.

Obytný dům rybářské rodiny na Kuršské kose. 15.8.2010 © Jiří Mazal

Naše procházka skončila u již zmíněného námořního muzea. Z něj jsme ale viděli jen nevzhlednou přístavbu z konce 70. let, většinu objektu zakrývaly mohutné valy někdejší pevnosti. Mají tu sice delfinárium a řadu dalších mořských živočichů, ale vstupné nám přišlo vysoké, takže jsme dovnitř nešli. Namísto toho jsme se lesem vrátili k přístavišti, po „promenádě“ se nám nechtělo. A dobře jsme udělali, v borovém lese bylo příjemně a dokonce i v blízkosti lidského osídlení tu žije spousta zvěře. Jen škoda, že les byl plný sovětských betonových útvarů nejasného určení. Podobně vyhlíželo i WC na parkovišti, což byl ovšem silný zážitek. Neosvětlená kobka, jednotlivé kóje bez dveří, jen s dírou v zemi a hlavně neskutečný puch. Vzhledem k tomu, že těmito místy proudí denně stovky Němců, nás to překvapilo.

Pak už nezbylo, než nastoupit do autobusu do Nidy. Jezdí se tu každou hodinu a stejně dlouho trvá jízda, některé spoje jsou trochu pomalejší, neboť zajíždějí do vesniček Preila a Pervalka mimo hlavní silnici. Náš spoj ale patřil k těm rychlejším a ačkoliv byl zájezdový Neoplan poněkud postarší (cca. 20 let), svezení bylo stále komfortní. Dopravu tu dotuje správa zdejšího národního parku, mající (neúspěšnou) snahu omezit ve zdejší přírodě automobilismus. proto je také nedaleko přístaviště trajektů mýtnice, kde všechna auta musí zaplatit za vjezd do parku. Nás se to ale netýkalo, takže jsme mohli nerušeně pokračovat nekonečnými borovými lesy k jihu. Občas jsme zahlédli nějakou dunu, na jednom místě i otevřené Baltské moře, ovšem jinak jsme se drželi spíše Kuronského zálivu, kde je situované i veškeré osídlení. „Vnitřní moře“ totiž tolik nebouří, takže se lidé v obraně před vysokými vlnami usazovali tady. Kromě koncové Nidy jsme ale projížděli jen jedinou vesnicí, Juodkranté. Administrativně všechny 4 vesnice na kose tvoří město Neringa a všechny jsou si velice podobné, zástavbu tvoří převážně dřevěné domky německo-skandinávského vzezření, místy doplněné (zejména v Nidě) nevkusnými paneláky ze sovětské éry.

Turistický orientační systém na Kuršské kose. 15.8.2010 © Jan Přikryl

Samotná cílová Nida je i přesto velice příjemné sídlo, kde jsme měli hned několik cílů. Tím prvním byla přírodní zvláštnost Kuršské kosy, velké písečné duny jako někde na Sahaře. Ta největší se nachází hned kousek za Nidou a dokonalé turistické značení k ní dovede i slepého. Les mezi vesnicí a dunami je protkaný sítí cest a ačkoliv tu nemají turistické značení našeho typu, na každém rozcestí je velký dřevěný ukazatel s údaji v metrech. Rozcestníky jsou přitom na dohled od sebe. Na duny se dnes smí vstupovat jen po dřevěných chodnících, protože neregulovaný proud turistů poškozoval písek a duny se stále zmenšovaly. Mnoho prostoru k pohybu proto nezůstalo, i když dodnes řada neukázněných turistů na duny leze. Nás cestičky dovedly k vyhlídkové plošině, kde byl nedávno umístěn nevelmi vkusný mramorový památník s imitací severských run. Je tu ale vidět opravdu daleko, kromě dun, táhnoucích se hluboko k jihu, jsme též zaregistrovali prvky opevnění ruské hranice. Na opačnou stranu dun vede široká dlážděná cesta na nedaleké parkoviště. Sem navážely autobusy očíslované skupiny turistů z přístavu, takže zrovna příjemná atmosféra v okolí dun nepanovala.

Po prohlídce dun jsme se vydali na opačnou stranu Nidy, kde se nachází nenápadný dřevěný domek, v němž na počátku 30. let trávil dovolené spisovatel Thomas Mann. Podél pobřeží sem vede široká cesta kolem vybetonovaného mořského dna, i když okolní zástavba je celkem tradiční, občas jsou některé detaily exotické. Nás nejvíc zaujal zvláštní typ „pavučinové“ antény, která vypadala, jako by si ji šťastný majitel doma vlastnoručně upletl. Na pobaltském venkově se však jedná o celkem rozšířený typ. Samotný Mannův domek je malý a jelikož se jedná o německé poutní místo, vstupné není zrovna lidové. Návštěvou jsme proto pohrdli a namísto toho jsme se vrátili do centra Nidy najíst. S občerstvením to tu není nijak slavné, restaurací je sice spousta, ani nejsou nijak zvlášť drahé (což je vzhledem k německým turistům překvapující), ale obsluha je východní. V jedné restauraci nám početná obsluha sdělila, že je zavřeno, takže jsme skončili v podniku přímo u autobusového nádraží. Jídlo sice bylo chutné, ale obsluha byla velmi pomalá a málem nám ujel autobus.

Celkový pohled na písečnou dunu u Nidy. 15.8.2010 © Jan Přikryl

Cesta zpátky nezačala příliš příjemně, letitý autokar značky Fiat, které jezdily v 90. letech po celé Itálii, byl zcela zaplněn, takže byl problém najít místo k sezení. Dlouhý provoz v nešetrných podmínkách a nekvalitní italská konstrukce způsobila, že jízda nebyla tak příjemná, jako když jsme jeli tam. Jediným pozitivem bylo, že ačkoliv klimatizace nefungovala a počasí bylo stále tropické, trhlinami mezi plasty, mezerou ve dveřích a chybějícím sklem nad prostředními dveřmi příjemně foukalo. Na konečnou jsme však v pořádku dojeli, takže zbývalo se jen přemístit do přistavené lodi, a to dokonce bez placení. Pokladna byla totiž uzavřená a na lodi se jízdenky neprodávají. Sotva jsme si nastoupili, loď vyplula a zanedlouho jsme byli zpátky v Klajpédě. Dali jsme si ještě krátkou procházku přes centrum a od tržnice jsme se do hotelu opět vrátili autobusem. Tentokrát byla ale jídza více dobrodružná. Řidič totiž jaksi „zapomněl“ zavírat za jízdy dveře, takže stojící cestující na plošinách u dveří měli o adrenalinový zážitek postaráno. Šťastně jsme však dojeli a po návratu do hotelu jsme si šli brzo lehnout, brzy ráno nás totiž čekal autobus do Rigy.