První máj se dá slavit všelijak. I když u nás je to už spíš jen něco dávno minulého. Kupodivu ve státech, které neprošly érou budování světlých zítřků, nikoliv, jak jsme se mohli přesvědčit onoho prvního májového dne roku 2004. Tehdy jsme oslavovali i něco navíc – vstup do Evropské unie. A mnozí z nás právě na kolejích Rakouských spolkových drah. které nás vítaly do Evropy nulovým tarifem.
Jakmile jsem příslušnou nabídku uviděl na stránkách Českých drah (a pak její rozvinutí jinde), bylo mi jasné, že se nedá odmítnout. A když se pak myšlenka na návštěvu Vídně setkala s kladným ohlasem i u přednostkyně naší domácnosti, nebylo co řešit. Tedy vlastně bylo – jak se dostat v ono prvomájové ráno do Břeclavi co nejdříve, aby výlet stál za to. Nemohli jsme, za předpokladu využití jízdenky SONE+, vyjet před půlnocí a tehdy ještě neplatila ani pro vlaky vyšších kategorií, takže plánování cesty se jevilo být poněkud složitým. Ale jen zpočátku – nakonec z IDOSu vypadla jediná možná varianta: Hradec Králové hl.n. 01:00 (Os 5610) – Pardubice hl.n. 01:24/01:39 (R 421) – Břeclav 04:50/05:24 (Os 2303) – Wien Nord 06:56. Z čehož plyne, že jsme jeli hned prvním možným spojem ÖBB po trati č. 802.
Cesta proběhla bez nějakých mimořádných událostí. V osobáčku do Pardubic jsme poněkud otrávili průvodčího, který musel vypsat příslušný jízdní doklad (POPek tehdy ještě nebylo), v rychlíku z Chebu do Bratislavy bylo místa dost a ještě více ho pak poskytovala taurem tažená patrová netrakční jednotka vlaku Břeclav – Wiener Neustadt. Bohužel jsem si ji nevyfotil, stejně jako nic jiného z cesty. Jaksi jsem to neměl ve zvyku, reportážně se tehdy ještě nechovaje. Ostatně z dnešního pohledu směšná kapacita paměťové karty mé první „krabičky na mýdlo“ velela k jejímu opatrnému zaplňování. Jestliže má souputnice po celou cestu do Břeclavi pospávala, v úseku rakouském už i ona vyhlížela do evropské krajiny. Tak jsme se, spolu s dalšími (kupodivu nečetnými) novými euroobčany ocitli ve středu Vídně.
Stalo se tak v souladu s jízdním řádem ve stanici později přejmenované krátce před sedmou hodinou ranní, takže jsme měli příležitost procházet se ulicemi prostými hustého provozu. Měl jsem jakýsi plán, kterak den ve Vídni strávit, ale mé železničně motivované záměry musely být vhodně skloubeny s všeobecně turistickým obsahem pro Helenu. Naštěstí jsme sebou neměli žádné evropské oběživo, takže nějaké vyžití druhu komerčního jsem nemusel brát v potaz..Vydali jsme se směrem k Dómu svatého Štěpána, pod jehož věžemi byli z živých tvorů nejpočetněji zastoupeni koníci, odevzdaně čekající na své výkony ve fiakrové dopravě. A když jsem s nimi (a posléze i se zmíněnými věžemi) svou společnici vyfotografoval, pokročili jsme směrem k Hofburgu, na jehož nádvořích nebylo o mnoho živěji.
Ale posléze se začaly jednotlivé expozice a další veřejnosti přístupné interiéry připravovat k otevření a i ta veřejnost se pomalu trousila dovnitř.. My jsme se naopak pomalu vytrousili ven, obešli některé památné budovy v okolí a pak dali odpočinout svým dolním končetinám na lavičce v
Hradní zahradě. Tam jsem mohl v klidu Heleně, tou dobou už turisticky uspokojené, předestřít svůj záměr navštívit jedno z vídeňských nádraží, které „čirou náhodou“ leží na trase naší procházky k dalšímu historicky významnému místu rakouského hlavního města. Má diplomatická nóta byla kladně přijata a mohli jsme vykročit po
Mariahilferstrasse k západu. Vstříc nám pojednou zněla řízná
Blasmusik, objevil se pomalu jedoucí policejní vůz, zavlály rudé prapory.a mohli jsme po letech zase mávat prvomájovému průvodu.
Dokonce
vládnoucí strany, jak jsme bývali zvyklí. Ale mávání se nekonalo – masy nestály na chodnících, ale mašírovali ulicí. A my jsme mašírovali také, leč směrem nesouhlasným (nic nedbajíce hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“), jak nám velel záměr dosíci
Západního nádraží, od něhož jsem si sliboval něco zajímavých snímků především pro mne tou dobou ještě exotických železničních vozidel..Měl jsem pochopitelně na mysli stroje
Rakouských spolkových drah, ale ty u perónů Westbahnhof, k nimž jsme posléze krátce po hodině deváté dorazili, jako by hrály ve zjevném oslabení proti lokomotivám a elektrickým jednotkám železničních správ cizích, konkrétně maďarské a německé. Byť některé mašiny klamaly tělem a skrývaly svou identitu třeba za výstavu margarínem umatlaných dětských kreseb.
Ne že by ta reklamní lokomotiva, navíc německá, nějak hatila mé plány. Naopak. Stejně jako jsem na své paměťové kartě rád přivítal její jen o číslíčko se lišící sestru v barvách korporátních, dva maďarské taury či ícéčko opět ozdobené písmeny DB. Domácí lokomotivní park tam v tu dobu reprezentovaly jen tři lokomotivy posunovací, které čile vytahovaly přibylé soupravy z hlavového nádraží na odstavné koleje a naopak. A zatímco jsem já rovněž čile pobíhal po peronech, Má drahá polovička se kdesi tiše nudila. Jejím útrapám však neměl být ještě konec, protože jsem pojal záměr navštívit také blízké depo, které bylo „stejně po cestě“ naší turistické procházky. V zásadě to pravda byla, takže jsem se neprovinil lží – zato však za chvíli (velice opatrným) vstupem do veřejnosti nepřístupného prostoru.
K mému údivu mi v něm nebránila ani žádná cedule u vchodu, ani aktivita některého z nečetných pracovníků, které jsem v areálu potkal (a slušně pozdravil). Nicméně jsem toho nijak nezneužíval, nikde se moc nemotal, pořídil něco obrázků postávajících vozidel a vrátil se k Heleně, už netrpělivě čekající na ulici. Ta nás dovedla nejprve do oázy zeleně a klidu zvané
Auer Welsbach Park, která přímo vyzývala k tomu, abychom v ní spočinuli k regeneraci svých údů i útrob. Při žvýkání zásob jsme s podivením zírali na mnohé domorodce, po parku se pohybující o holích –
finská chůze u nás tehdy ještě rozšířená nebyla. Takže jsme se chůzí zcela prostou vydali k našemu dalšímu postupnému, už nepříliš vzdálenému cíli, jímž bylo letní sídlo našich někdejších císařsko-královských vládců
Schönbrunn.
Tedy spíš jeho zahrady, jimiž jsme se nějakou dobu toulali, až jsme se dotoulali k východu na Hohenbergstrasse, která nás zavedla opět k něčemu, co zajímalo hlavně mne. Na Schedifka Platz (jmen českého původu je ve Vídni plno) jsme narazili (zase „čirou náhodou“) na koleje
„vlakotramvajové“ trati akciové společnosti
Wiener Lokalbahnen, spojující centrum Vídně s třicet kilometrů vzdáleným lázeňským městem
Baden. Ani jsem nemusel dlouho čekat a od města přijela první dodaná elektrická jednotka
řady 400, aby se tam z pouliční tramvaje proměnila přejetím na už železničně stavěný a zabezpečený úsek ve vozidlo železniční. Při další cestě k centru jsme potkali i exemplář starší
řady 100 a zástupci
obou typů pospolu na mne čekali v nádražíčku Wolfganggasse a v přilehlé remíze.
Další a už závěrečná část našeho putování po Vídni vedla po Margaretengürtel k
Jižnímu nádraží, odkud jsme se měli vydat na cestu k domovu. A před tím ještě ovšem, pokud by to čas dovolil, tuto stanici alespoň letmo prozkoumat a vyfotografovat nějakou mašinku. Cestou už jsem neměl možnost nabídnout své souputnici žádnou obecně turistickou zajímavost, jen šlapání nudnou nezáživnou ulicí podél trati. Na jeho konci byla ráda, když usedla na lavičku, zatímco já jsem ve vymezeném čase poletoval po obou hlavových částech stanice, o níž jsem tehdy zdaleka netušil, že za pár let už nebude. No, asi bych o tom stejně nepřemítal, měl jsem co dělat, abych zvěčnil aspoň něco objektů, které mne zajímaly pochopitelně více, než drážní nemovitosti a infrastruktura. A to se nakonec povedlo.
Téměř sedmihodinovou cestu domů jsme nastoupili osobním vlakem 2320 Wiener Neustadt – Břeclav, jehož souprava, obdobná jako ráno, nás poněkud napínala. Především jela díky návalu občanstva českomoravského se zpožděním, ale hlavně se nedlouho před státní hranicí vzepřela svému strojvedoucímu. Ten nás zprvu vyděsil hlášením, že pro technické potíže nemůžeme pokračovat, ale pak uklidnil tím, že
taura nejen zkrotil, ale také oznámil, že přípojný vlak na nás v Břeclavi počká. R 276/944
Slovan Lökösháza – Praha hl.n. skutečně čekal a nejen my jsme byli rádi, že tak stihneme dorazit do našeho cíle ještě před půlnocí, jak náš jízdní doklad vyžadoval. Poněkud pocuchané nervy jsme si pak uklidňovali během už bezproblémové jízdy do Brna a já pak navíc aspoň krátkým fotografováním
na roli.
Popravdě řečeno, tuto činnost jsem v plánu původně neměl a dokonce na ni nebyl ani technicky připraven. Paměťové médium mého, z dnešního pohledu spíš žertovného fotografického přístroje bylo totiž zaplněno, ale naštěstí se na něm nalézalo něco snímků, které si uchování nezasloužily. A když jsem u nástupiště zahlédl soupravu
panťáku s oběma prototypovými elektrickými vozy, které jsem ještě osobně nepotkal, neváhal jsem se dát do mazání. Jako bych tušil, že tak pořídím snímky dnes už vpravdě historické – osobního vlaku z Kútů do Tišnova. No a naskytlo se i pár dalších objektů hodných zaznamenání, než jsem musel po necelé půlhodince svého počínání zanechat, abych se nalodil do dalšího vlaku naší dost komplikované cesty – osobáku 4730 do České Třebové (kteréžto spojení už také pohřbil čas).
A čekaly nás spoje ještě dva, Os 5024 Česká Třebová – Pardubice hl.n., jímž jsme pocukli jen do Chocně, a odtud vyjíždějící Os 5258 do našeho sídelního města, kam jsme dorazili pár minut po desáté hodině večerní. Sice poněkud znaveni, ale spokojeni s tím vším, co jsme za oněch 180,- Kč na osobu toho dne prožili. Byli ovšem tací, kteří toho po rakouských a přilehlých tratích onoho víkendu najezdili mnohem více, ale nám, kteří pro podobná „vlaková šílenství“ máme sice pochopení, ale nikoliv vlohy, to bohatě stačilo. A litovali jsme, že se podobná možnost už nebude patrně nikdy opakovat. Jenže život je plný překvapení a aspoň já sám jsem si cestu do Vídně a zpět, dokonce za podmínek ještě výhodnějších, shodou příznivých okolností užil o několik let později a při
příležitosti docela jiné.
Odkazy:
- Seznam vlaků, na nichž platí víkendová nabídka ve dnech 1. a 2.5.2004 železničních správ ÖBB, ZSSK, ČD, MÁV, GySEV
- Svátek práce - Wikipedie
- Členové Evropské unie - Wikipedie
- Vídeň - Wikipedie
- Nádraží Wien Praterstern - Wikipedie
- Wien Westbahnhof - Wikipedie
- Wien Südbahnhof - Wikipedie
- Wiener Lokalbahnen – Wikipedia
Titulní snímek: Pohled na Wien Westbahnhof z mostu přes kolejiště © PhDr. Zbyněk Zlinský
