Reportáž ze šuplíku: Jak „žehlička“ zajela za Hliníkem do Humpolce

 

Na naši výpravu jsme vyrazili, k jisté nevůli mé partnerky, ještě za tmy, osobákem odjíždějícím z Hradce minutu před pátou hodinou do Pardubic, kde jsme úderem šesté započali přes tři hodiny trvající pouť do Havlíčkova Brodu, opět vlakem zastávkovým. Což bylo dáno tehdejším jízdním řádem, ale také jeho tarifem – celodenní výlet po kolejích nás oba přišel na dnes už neuvěřitelných 130 korun domácí měny, pochopitelně s využitím jízdenky SONE+. Jistou výhodou tohoto způsobu přesunu bylo to, že jsem při delších pobytech ve dvou stanicích získal možnost cosi vyfotit, byť dík světelným podmínkám trochu slušně až v Hlinsku.

 

 

V Havlíčkově Brodě jsem na fotografické konání měl času trochu víc a ani Helena se tou dobou nenudila, protože tam objevila svou spolužačku z letohradské železniční průmyslovky, která si mezi plněním svých funkcí výpravčí našla momenty na pár slov a také na to, aby zapózovala mé mýdlové krabičce. Ta milá železničářka se za uplynulých šest let dožila zaslouženého důchodu - a do výslužby odešla i nějaká ta mašinka, kterou jsem si v tamním depu zvěčnil. Pokud už dávno není v pánu, kam se zjevně odebíraly lokomotivní šroty, odstavené tehdy na konci nádraží. Jiné stroje mezi tím změnily třeba kabátek a mnohé i vlastníka.

 

 

Když jsem si posléze u nástupiště a v kolejišti stanice vyfotil laminátku na osobáku a plecháče s nákladním vlakem, nemohl jsem tušit, že na svou paměťovou kartu ukládám budoucí historii. A tak jsem se do dokumentování „červených“ (a tehdy ještě opravdu červených) mašinek, mně ze „zeleného“ konce republiky vzácných, zabral, že jsem prošvihl příjezd Hurvínka, který toho dne sloužil na pravidelných vlacích, jezdících po jubilující trati. Zájem o svezení do Humpolce byl značný, takže Helena neprodleně šla v něm zaujmout místo a já jsem se mu ještě chvíli věnoval zvenčí, byť pro nával obecenstva hrozilo, že se do jeho útrob pak už nedostanu.

 

 

Os 15960 do Humpolce asi nikdy tak našlapaný nebyl, ani strojvedoucí sólo jedoucího M 131.1448 se na svém stanovišti moc nadechovat nemohl. Leč nálada ve voze byla přes onu tíseň radostná a cestující tu slabou třičtvtěhodinu jízdy přežili ve zdraví, aby se v cílové stanici vyrojili za radovánkami, které tam pro ně byly připraveny. Já jsem uháněl k vystaveným vozidlům, která jsem chtěl zastihnout ve stavu ještě neobleženém. Což se mi pochopitelně valně nezdařilo, neboť na nádraží už bylo hojně obdivovatelů domorodých nebo těch, kteří stihli dorazit dříve. Některé mé tvůrčí záměry hatilo pro změnu sluníčko, zářící z bezoblačného nebe.

 

 

Na výstavě byly kromě už zmíněné a vlastně titulní žehličky 210.008-9 k vidění lokomotivy této trati už vesměs přiměřenější, tedy alespoň pokud jde o jejich nezávislou trakci. Dalším přítomným vozidlem byla Adéla 799.016-1, která ovšem jen tak zbůhdarma návštěvníkům nepózovala, ale neúnavně je, v roli motorového vozu, vozila sem a tam po nejodlehlejší z kolejí staničního kolejiště. Čemuž pochopitelně má souputnice nedokázala odolat a svezla se také. Já jsem se tou dobou konečně propracoval k hlavní atrakci celých oslav, tedy aspoň pro většinu jejích návštěvníků, všudybylce, celou tu dobu čekající v čele vlaku do Havlíčkova Brodu.

 

 

Když jsme ji při odjezdu vyprovodili zraky i objektivem, nastala chvíle na zážitky obecněji turistické a vydali jsme se na procházku do města. Před opuštěním nádraží jsme se ještě chvíli zastavili u putovní dětské železnice, která tehdy ještě nebyla tak známou atrakcí, jako je tomu dnes. A pak jsme už sice pomalu, ale nezadržitelně směřovali k památníku tajemné postavy, v titulku už jmenované. Po vzoru jisté paní Columbové se stala legendou tím, že byla opakovaně zmíněna v dílu rodu filmového, ale nikdo ji nikdy neviděl. Hliník se odstěhoval do Humpolce a tím si v tomto městě zasloužil nejen pomník, ale posléze také vlastní muzeum.

 

 

My jsme si sice tehdy mohli prohlédnout a fotograficky pojednat pamětní desku, ale ono recesistické muzeum, zvané Hliníkárium, si muselo na svůj zrod ještě právě dva roky počkat. Jestliže jsme památník slavného přistěhovalce vyhledali záměrně, na obdobnou připomínku ještě slavnějšího vystěhovalce jsme narazili víceméně náhodou. Světoznámý antropolog Aleš Hrdlička se sice v Humpolci narodil, ale běh života jej zavál za Velkou louži, kde také zemřel. No, osudy jsou všelijaké – a ten náš v onu dobu řídil naše kroky zpět na nádraží, kde jsem chtěl zachytit příjezd parního vlaku. A ještě jsem stihl několik dalších snímků exponátů.

 

 

Všudybylka přivezla čekajícím fotografům jisté zklamání, protože ji zlí skřítkové v Havlíčkově Brodě otočili, a tak přijela tak, jak odjela – prdelí napřed. Jistě tím ale naopak potěšila při svém odjezdu hlavně fotografy nácestné. Mně to bylo v podstatě jedno a sledoval jsem ji při odstoupení od soupravy, pojíždění v kolejišti i následném dobírání vody a provozním ošetření. A sledoval bych ji lépe a radostněji, kdyby se kolem ní, tedy myslím v její těsné blízkosti, vzdor varování železničářů, pořád někdo nemotal. Zvlášť jistá dáma, která tam skutečně jen vytrvale zacláněla, aniž by o parní lokomotivu a její technické finesy jevila sebemenší zájem.

 

 

Mašinka se posléze ocitla v čele vlaku směr Havlíčkův Brod a my na palubě Hurvínka, směřujícího tamtéž, ale o asi padesát minut dříve. Sice neradi, ale vzhledem k pokročilé už době nezbytně, jsme totiž museli slavící humpolecké nádraží opustit a vydat se na cestu k domovu. A abychom si užili síťových vlastností našeho jízdního dokladu, pro změnu z Havlíčkova Brodu přes Kolín a Pardubice. Při prvním přestupu jsem ještě stihl cosi vyfotografovat. Krom samotného Hurvínka a nějaké té laminátky či plecháče v dnes už dávno minulé roli také další vozidlo, které na havlíčkobrodském nádraží už nevidíme – krokodýla na spěšňáku do Znojma.

 

 

Další cesta už byla na vlakofilní zážitky poněkud chudá, jen krátkého (a vlivem zpoždění našeho osobáčku ještě kratšího) času na přestup v Kolíně a ještě mírně příznivých světelných podmínek jsem využil k vyfocení ešusu, který ještě neměl cizokrajný obchodní název. Dál už jsme se mohli bavit jen zíráním do stále více temné polabské krajiny a skoro hodinové čekání v Pardubicích jsme strávili krátkou procházkou k městu. Do domovské železniční stanice jsme dorazili po 16 hodinách a 1 minutě docela zábavného cestování. Spokojeni a s přesvědčením, že to nebyl ani pro jednoho z nás ztracený čas. Třeba se za Hliníkem ještě někdy vypravíme.