Letní cestování pod červeno-bílo-zelenou trikolórou. 9. den- sobota 10.07.2010 (Pompeje, Sorrento, Amalfi)

Když člověk nikam nespěchá, nic speciálního neočekává a přizpůsobí se operativně situacím, je Itálie nádherná země.

Ráno jsem se vzbudil opět velmi časně, tentokrát s pomocí budíku - chtěl jsem být totiž co nejdříve v areálu Pompejí (otevírají v 8:30) a ještě předtím si projet co největší část úzkorozchodné společnosti Circumvesuviana. Takže již před šestou hodinou ranní jsem stepoval před turnikety na stanici Piazza Garibaldi této společnosti. Jako obvykle můj lístek turniketu nechutnal a obsluha v takto časnou hodinu nikde. Nakonec jsem se po pár minutách čekání dostal do stanice výstupním turniketem, který je permanentně v otevřené poloze. Nejdřív ale je záhodno pár slov o této úzkorozchodné síti, která je u nás sice (právě kvůli tomu, že vede do Pompejí) celkem známá, ale nikoliv detailně. Jedná se totiž o jeden z nejrozsáhlejších úzkorozchodných systémů v celé Itálii - celková délka tratí dosahuje úctyhodných 170 km. Rozchod je tu standardní italský, 950 mm, celá síť je elektrizovaná stejnosměrným napětím 1600 V. Kdo by ale čekal klasickou romantickou úzkokolejku, bude zklamán. Velká část tratí je dvoukolejná, traťová rychlost jen zřídka klesá pod 80 km/h a na většině tratí je základní interval 30 minut nebo kratší. V nejbližším okolí Neapole dokonce slouží části Circumvesuviany jako metro a na rozdíl od „metra“ Trenitalie je provoz celkem spolehlivý. Právní předchůdce dnešní společnosti zahájil provoz na prvním úseku dnešní sítě v roce 1890 (Napoli-Ottaviano na dnešní trati do Sarna), ačkoliv trať do Baiana je ještě starší (pochází z roku 1885), ovšem k síti Circuvesuviany patří až od 30. let. Pak postupně přibývaly další úseky, od roku 1905 do poloviny 30. let byla síť postupně elektrizována a jako poslední „klasická“ trať přibyl snad nejhezčí úsek Castellamare di Stabia - Sorrento v roce 1948. Formálně se ale jednalo o rekonstrukci dosavadní meziměstské tramvaje. V posledních letech ještě přibylo zhruba 20 km nových tratí v rámci výstavby neapolského metra, ovšem tyto úseky mají vysloveně rychlodrážní charakter. Základní tratě jsou fakticky tři: na severu do značné míry separátní trať do Baiana, severně od Vesuvu vede trať do Sarna a podél moře trať do Sorrenta.

Vozový park je unifikovaný a skládá se ze dvou typů: drtivou většinu vozového parku zajišťuje 85 jednotek řady ETR 220 z let 1971-79, charakteristické velkými hranatými okny s plechovým obložením, v té době módním. Uvnitř najdete typicky spartánský interiér v podobě plastových sedadel v železničním uspořádání 2+2 proti sobě. Zajímavý je nástupní prostor, kde je hned vedle dveří velký prostor pro přepravu zavazadel a kočárků přímo v kloubu. V 80. letech tyto jednotky doplnilo ještě dalších 30 jednotek řady ETR 221, ty se však liší pouze jiným typem čela a jiným uspořádáním dveří a oken. Od roku 2008 dodává Ansaldobreda nové jednotky řady ETR 200, které nesou komerční označení „Metrostar“. Ty už mají pohodlná čalouněná sedadla, příjemný vzhled interiéru a jsou samozřejmě klimatizované. Na financování jejich nákupu se kromě regionu Kampánie podílí též město Neapol, což bohužel znamená, že jezdí téměř výhradně na předměstských linkách „metra“ a na dlouhé větve se podívají jen pokud je předměstská doprava pokrytá - nejčastěji na větvi do Baiana.

Srovnání jednotek řady ETR 220 (vlevo) a ETR 221 (vpravo) ve stanici Napoli-Porta Nolana. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Právě proto jsem také vstával tak brzo, když jsem si na italské Wikipedii přečetl výše uvedenou informaci, bylo mi jasné, že chci-li se svézt tím nejnovějším, nemám na tratích do Pompejí moc šancí. Navíc jsem byl ve čtyřkolejné stanici Piazza Garibaldi trochu dezorientovaný. Průchod podchodem pod nádražím (vstup do stanice je kousek od vstupu do „metra“ Trenitalie) totiž způsobil, že jsem si popletl světové strany, takže jsem nasedl do nové jednotky s tím, že se svezu okruhem do San Giorgia, spojující tratě do Baiana a Sarna. Namísto toho jsme po minutě jízdy po čtyřkolejné trati v hlubokém zářezu dojeli do hlavové konečné Porta Nolana, přičemž vlak do Sarna právě ujel. Měl jsem tedy půl hodiny, kterou jsem využil k odskoku do stanice Centro Direzzionale a zpátky. Zatímco hned za Piazza Garibaldi se dělí trať do Sarna/Sorrenta, o stanici dál na Centro Direzzionale se dělí od trati do Baiana nová trať metra, proto je stanice nová, nezvykle čistá a v podzemí.

Pak už mě čekala jízda ve staré jednotce řady ETR 220 do uzlové stanice Poggiomarino na trati do Sarna. Čekal jsem totiž, že trať severně od Vesuvu bude hezčí, než rychlodráha po hustě osídleném pobřeží. Areál vykopávek se totiž nachází přímo mezi dvěma tratěmi Circumvesuviany. Hlavní vchod je u stanice Pompei Scavi/Villa Misteri na trati do Sorrenta, zatímco vedlejší vchod je nedaleko stanice Pompei Santuario na spojovací trati z Poggiomarina do Torre Annunziata na sorrentské větvi. Nicméně skutečnost zůstala poněkud za mým očekáváním. Nejdřív jsme čistě rychlodrážním způsobem jeli po sorrentské trati až do rozsáhlé stanice Barra (5 kolejí), kde se dělí jednokolejná trať do Sarna. Dál jsme jeli celou dobu až do Poggiomarina v souvislé předměstské a venkovské zástavbě, kterou jen občas přerušily olivové háje. Masiv Vesuvu sice byl vidět celou dobu jízdy, ale dost v pozadí. Nakonec jsme po hodině jízdy z Neapole dojeli do stanice Poggiomarino, kde se ostrým obloukem zpět odpojuje spojovací trať. Vlaky do Neapole přes Pompeje zpravidla využívají kusé koleje po straně staniční budovy, přičemž náš vlak dorazil k ostrovnímu nástupišti kvůli křižování značně zpožděný. Přestupní vazba byla vypočtená tak ostře, že když jsem se kvůli fotodokumentaci na vteřinu zastavil, doběhl jsem k zavírajícím se dveřím odjíždějící jednotky. Vznikl mi tak půlhodinový pobyt v tomto rázovitém jihoitalském městečku, čehož jsem využil k vypití kávy ve stylovém baru. Vypadalo to tu opravdu jak ve filmech o sicilské mafii, rozhodně to stálo za to.

Na kusých kolejích stanice Poggiomarino stojí jednotky řady ETR 220 (vlevo) a ETR 221 (vpravo) na vlacích do Neapole přes Pompeje. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Krátce před osmou už jsem opět seděl ve vlaku směr Pompeje. Tentokrát jsem jel jen pouhých 10 minut, trať má stejný charakter jako předtím, jen osídlení je na odvrácených svazích Vesuvu řidší. Vystoupil jsem na jedné z mnoha typizovaných nádražíček z počátku minulého století mezi fádní zástavbou z téže doby, ovšem zdání klame - vstup do antického areálu je jen kousek pár stovek metrů od stanice. Stačí projít krátkou nádražní ulicí na rozlehlé náměstí, kde se nachází vznosný kostel, pocházející ovšem až z roku 1891 (vypadá mnohem starší), kdy bylo moderní město Pompeje založeno. Dál už následuje pouze nepříjemný pochod ulicí turistických stánků, kde se snaží turistu obrat o peníze na každém kroku - obzvlášť, když kromě mojí maličkosti tu žádný jiný turista vzhledem k brzké ranní hodině nebyl. Ačkoliv jsem se hodně snažil, povedlo se jisté signoře z „turistické kanceláře“ vnutit mi průvodce po Pompejích v češtině za 10 eur. Ne že by kniha nebyla pěkná, ovšem netušil jsem, že o pár kroků dál dostanu v rámci poměrně drahého vstupného (11 eur) úplně stejný text v italštině. Škoda, že ani Pompejím se tento otravný turistický průmysl nevyhnul. Vzhledem k významu místa ani není divu, kde to opravdu stojí za vidění, šikují se tlupy prodejců předražených cetek.

Ovšem samotné Pompeje za návštěvu rozhodně stojí a neprohloupí, kdo si podobně jako já přivstane. Byl jsem totiž první návštěvník toho dne, tudíž jsem si mohl vychutnat atmosféru antického města v plné míře. Hned proti východnímu vstupu je zachovalé koloseum a nekropole. Dále lze pokračovat mnoha ulicemi města, přičemž většina domů je zachovaná v plném rozsahu, takže si člověk udělá představu o dispozicích antického domu různých skupin obyvatel. Dochovaly se i malby a dokonce i „volební plakáty“ na zdech. V Pompejích měli řadu úřadů, z nichž do některých byli občané voleni každoročně (do jiných zpravidla v pětiletých intervalech) a „již staří Římané“ znali potřebu předvolební agitace. Nápisy se psaly rovnou na zdi, a protože tento způsob byl dost pracný, dospěli ke geniálnímu řešení,  pro neustále se opakující fráze vymysleli neměnné zkratky, aby bylo více místa pro sliby typu gladiátorské zápasy 2x týdně nebo zvláštní příděly chleba pro chudé. Takže jsou k vidění např. zkratky OFV (prosím vás, volte mě) nebo DPR (hoden veřejné funkce). Tohle mě hodně zaujalo, uplynulo 2000 let a vlastně se nic nezměnilo. Jen životnost dnešních billboardů je naštěstí kratší. Z dalších věcí rozhodně stojí za vidění systém kanalizace a další aspekty každodenního života - právě to se totiž z drtivé většiny antických vykopávek zjišťuje obtížně. A rovněž grafitti už tenkrát znali, hodně mě zaujal nápis na zdi jednoho domu, kde si (podle průvodce) jakýsi voják rok před erupcí Vesuvu pochvaloval, jak je rád, že ho přeložili z Budapešti (Aquinca). Jen škoda, že fotit to kvůli tmě nešlo. Bohužel unikátní atmosféra tohoto místa velmi rychle vyprchala. Kolem desáté se ulice začaly plnit davy turistů s průvodci, člověk se jim neustále musel vyhýbat a do toho začalo pracovat středomořské Slunce, takže jsem dospěl k závěru, že protentokrát stačilo a před 11. hodinou jsem Pompeje na západní straně branou Porta Marina opustil. Byl to nejvýznamnější vstup do města, přímo pod bránou bylo totiž v těch dobách moře. Dnes je tu jiná, podobně důležitá dopravní infrastruktura - stanice Circumvesuviany Pompei Scavi/Villa Misteri.

Na kusých kolejích stanice Poggiomarino stojí jednotky řady ETR 220 (vlevo) a ETR 221 (vpravo) na vlacích do Neapole přes Pompeje. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Protože vlak do Sorrenta právě ujel, došel jsem si na předčasný oběd za turistické ceny (špagety a víno staly stejně jako večer celá hostina) a v 11:17 už jsem seděl v ETR 220 směr Sorrento. Právě v Pompejích končí zatím dvoukolejka, i když se už pracuje na zdvoukolejnění celého rovinatého úseku až do Castellamare di Stabia v rámci projektu „metra“. Zajímavá trasa začíná být až za Castellamare - tady vede přímo ze stanice Circumvesuviany visutá lanovka na vrch 1130 metrů vysoký vrch Monte Faito. Bohužel jsem o její existenci předtím nevěděl, takže jsem v této stanici nevystoupil a pokračoval dál. V dalším úseku po Metu dosahují svahy Monte Faita až do moře, takže trať vede dílem v dlouhých tunelech a dílem se z vlaku nabízí nádherné výhledy na Neapolský záliv a přímořské osídlení přímo pod tratí. Hned u nejdelšího tunelu je zrušená zastávka Castellamare Terme, zatímco v něm jsou dokonce dvě neútulné podzemní stanice Pozzano a Scrajo Terme, v zimě neaktivní. Poslední úsek do Sorrenta už vede ve svahu nad hustým osídlením, stále s výhledem na Neapolský záliv. Koncová stanice je poměrně velká, provozu slouží 4 koleje a kolejiště je položeno hodně vysoko nad okolní terén, takže budova, která nezapře svůj vznik ve 40. letech, ční vysoko nad okolní zástavbu.

Přímo pod stanicí je konečná autobusů, hustě projíždějící celý Sorrentinský poloostrov a zajíždějící až do Amalfi - mého dalšího cíle. Ještě předtím jsem si ale chtěl prohlédnout Sorrento, obzvlášť, když do Amalfi byla připravená úplně obyčejná Karosa B954 společnosti SITA. Město je sice velmi turistické, ale nádherné! Náměstí není daleko od nádraží a tyčí se na vysokém srázu přímo nad mořem s až kýčovitě krásnými výhledy. Dolů k moři se jde dílem úzkými uličkami a dílem po schodech přímo ve skalním srázu. Přístav je umístěn mezi strmými srázy a scenérie je tu snad ještě hezčí, než nahoře. Jat silou dojmů jsem se rozhodl zeptat v pokladně, kdy pluje loď systému „Metro del Mare“. Pod tímto označení se skrývá skupina linek v okolí Neapole v relativně hustém intervalu (v sezóně se na každé z nich pluje alespoň 1x za 2-3 hodiny). Jedna z těchto linek spojuje Neapol se Sorrentem a Amalfi, další má navíc ještě zajížďku na Capri. Bylo mi potvrzeno, že loď do Amalfi pluje za půl hodiny, takže jsem zaplatil 11 eur a mohl se těšit na další výlet Aliscafi. Včerejší zkušenost mě trochu odrazovala, nicméně jsem čekal, že na lince tohoto charakteru budou plout lodě s otevřenou palubou a plavba slibovala řadu zážitků. Jistě ne nadarmo je pobřeží Sorrentinského poloostrova přírodním parkem. A navíc Karosou se můžu vozit doma.

Osobní přístav v Sorrentu a pohoří Monte Faito . 10.7.2010 © Jan Přikryl

Loď skutečně připlula na minutu přesně ve 13:30 a hned bylo zjevné, že není Aliscafo jako Aliscafo. Tato loď nesla hrdý název Ischia Jet a nabízela hned tři otevřené paluby, byť ta nejvyšší byla i tentokrát pro nezájem publika uzavřená. Moc cestujících totiž na lodi nebylo, což v tuto hodinu není nic překvapivého. Aliscafo bylo tentokrát i podstatně udržovanější, než včerejší plavidlo Caremaru, ačkoliv výrobní štítek udával, že je ještě starší, z roku 1989. Když jsme rychle opustili přístav v Sorrentu, následovala plavba kolem pobřeží až k mysu u vesničky Faro, kde jsem propluli mezi pevninou a ostrovem Capri, pak jsme v těsné blízkosti míjeli malé ostrůvky trvale neobydleného souostroví Li Galli (i když letní domy tam stojí, jejich majitelé je navštěvují na vlastních jachtách) a za necelou ¾ hodinu jsme zakotvili v městě Positano úchvatným způsobem přilepené ke strmému horskému svahu. Takto vypadá celé pobřeží od Positana až po Amalfi - vrcholky hor, rostoucích přímo z moře dosahují výšek kolem 1000 m.n.m. a v celé oblasti snad není jediná rovná plocha. Po další půlhodině plavby jsme dopluli na konečnou v Amalfi.

Toto pětitisícové město leží na svazích dvou strmých hor a v údolí mezi nimi, přičemž má za sebou bohatou historii. Ve středověku bylo samostatnou námořní republikou, konkurující tehdejším velmocím Janov a Benátky. O tom svědčí architektura zdejší katedrály, silně připomínající benátský kostel sv. Marka, ovšem ve svahu. Prohlídkou města jsem ale chtěl zdejší půldenní program ukončit - napřed jsem měl v úmyslu projet a prochodit okolí města. Zdejší dopravní terminál představuje dlážděný plácek u přístavu, odkud odjíždějí autobusy firmy SITA do celého okolí. Vozový park není příliš zajímavý, většinu spojů zajišťují totiž výrobky vysokomýtské Karosy, byť obvykle novějšího typu Crossway, klasických Karos tu je málo. Občas jsou tu ještě k vidění starší regionální autobusy Fiat/Orlandi z 90. let, které toho mají na první pohled mnoho za sebou. Ostatně není divu, zdejší provoz je mimořádně drsný. Úzké silničky se permanentně kroutí nad strmým srázem a autobus neustále troubí, aby o něm řidiči protisměrných aut věděli a včas uhnuli v některé z výhyben. Samozřejmě se to nerespektuje, takže co chvíli se autobus snaží složitě manévrovat, což je zprvu těžce exotické, po několika hodinách spíše otravné.

Aliscafo "Ischia Jet" opouští přístaviště v Amalfi. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Nejdřív jsem se rozhodl trochu podívat do vnitrozemí, právě startoval Crossway na lince do Ravella a Scaly. Byl jsem vyzbrojen jízdními řády všech linek oblasti, takže jsem věděl, kam to jede a koketoval s myšlenkou, že zpátky půjdu do údolí pěšky. Poloprázdný autobus se rozjel očekávaným směrem po „hlavní“ silničce do Salerna, ovšem jeli jsme poněkud déle, než jsem čekal. Pobřeží v této oblasti se totiž skládá z hlubokých a prudkých údolí, u jejichž ústí leží sídla, rozdělené horskými hřebeny až do moře. Silnice vede zhruba ve výšce 50-100 metrů nad útesy a horské hřebeny překonává obvykle úzkými tunely. Ovšem zatímco Amalfi a sousední Atrani jsou rázovitá městečka, na něž je pohled z výšky opravdu úchvatný, my odbočili do hor až v další vesničce Castiglione, což je jen shluk domků na křižovatce, kde v úhlu 180° odbočuje silnice do Ravella. Silnička dál je sice klasicky uzoučká (provoz částečně řídí semafory), ovšem velmi rychle vystoupá do výšky zhruba 200 metrů nad dno údolí a pro pěší návrat se tudíž žádná jiná možnost nenabízela, ze silnice prostě není možné do údolí odbočit a pokud už náhodou nějaká odbočka byla, vedla k některému z domů, nalepených jako vlaštovčí hnízda na svah. Po několika kilometrech jízdy jsme byli nahoře, Ravello se totiž nachází na vrcholu horského hřebenu ve výšce 400 m.n.m. přímo nad mořem a obě části obce spojuje tunel. Pobřeží se tu sice zdálo být na dosah ruky, ovšem svah byl tak strmý, že jsem se vystoupit neodhodlal. Takže jsem pokračoval dál na opačnou stranu údolí, kde jsme namísto do obce Scala dojeli do sousední vesnice Pontone. Prostě stane se, prý řidičův kolega tam bydlí, tak ho bylo potřeba odvézt domů. I tak už jsem čas dávno nesledoval, v těchto končinách to opravdu nejde, když kromě aut v protisměru cestu zdržují i kozy odmítající opustit vozovku. Po pár minutách pobytu jsme tedy Pontone opět opustili, tentokrát byl autobus zcela prázdný. Dojel jsem zpátky do Castiglione a protože do odjezdu dalšího spoje z Amalfi zbývala ještě hodina, došel jsem zbytek cesty pěšky. Jednak jsem si chtěl vychutnat atmosféru pobřeží a kromě toho se dá jít část cesty mimo silnici - tunely se dají obejít po stezkách, v Atrani se lze projít kolem kostela na plošině apod.

Procházka mi akorát vyšla tak, že jsem do Amalfi došel právě ve chvíli, kdy sem přijížděl autobus fakticky městské linky do Pogeroly. To je místní část Amalfi, vzdálená vzdušnou čarou něco málo přes kilometr, ovšem výškově zhruba 350 metrů nad městem. Autobus se hned otočil a už samo vozidlo bylo nepříliš obvyklé, jednalo se o jedno z kooperačních vozidel Scania, jimž karoserii dodělala italská firma DeSimon. V celé Itálii jezdí takových autobusů pouhých 100 a všechny byly vyrobeny v roce 2003. Pak Scania smlouvu pro nekvalitu karosářských prací vypověděla. Však také autobus vypadal mnohem starší a vše v něm chrastilo - když takový stroj v plné rychlosti vybíral zatáčky na vysokém srázu, opět se jednalo o adrenalinový zážitek! Nejprve jsme jeli kus cesty po pobřežní silnici, tentokrát směr Sorrento, a pak jsme se v extrémním stoupání na srázu hory zase vraceli nad Amalfi. Jestliže linka do Ravella byla nádherná, tohle už bylo extrémní, řadu zatáček ani zkrácený DeSimon nedokázal projet napoprvé. Ještě že z Pogeroly nejezdila žádná auta, tady bychom se v žádném případě nevyhnuli.

Pohled z náměstíčka v Pogerole na zástavbu této místní části- terasy a serpentiny vyznačují trasu linkových autobusů. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Nakonec jsme zastavili na konečné na malém náměstíčku vysoko na srázu. Odtud jsem šel do Amalfi opět po svých, nejdřív ovšem dalo práci najít výchozí bod. Z náměstíčka totiž vedly pouze úzké uličky o šířce stěží metr, z nichž jedna končila u kostela a další u rodinných domů. Až pak jsem si všiml malého průchodu na schodiště, odkud vedla starobylá stezka dlážděná velkými kamennými kvádry prudce dolů, zjevně toto spojení pamatuje ještě námořní republiku. Procházka je to nádherná, avšak náročná na pohybové ústrojí. Prudce se klesá za pomocí spousty schodů a serpentin. Charakterem lze rozdělit na 2 části, nahoře se jde mezi zemědělskými usedlostmi a vinicemi, přičemž se nabízí nádherné výhledy jak na Amalfi, tak na protější svah, na jehož odvrácené straně leží Pontone. Ve spodní části se pohybujete bujným listnatým lesem, kde to opravdu žije, neustále kolem mě přebíhaly ještěrky, hadi a žáby. V létě není tato část zrovna příjemná, protože vlhké horko není zrovna nejlepší klima na turistiku. Úplně dole jsou zase vinice obyvatel Amalfi, u jedné z nich jsem našel i zaparkovaného mezka. Nakonec stačilo jen projít celé Amalfi odshora dolů a po ujití asi 3 km jsem byl opět na autobusovém nádraží.

Už jsem měl hlad, nicméně celé Amalfi se točí kolem turistů (zejména švýcarských a německých), čemuž ceny odpovídají. Rozhodl jsem se proto rychle vrátit do Sorrenta, autobus měl jet v 18:15. Jeho příjezd do Sorrenta byl plánován na 19:55 a poslední vlak do Neapole jezdí v 22:25, takže bych měl dost času najít v tomto přeci jen větším městě stravovací zařízení, kde konzumují místní. Ovšem opustit Amalfi nebylo tak jednoduché. Autobus totiž nikde. „Capo di stazione“ byl ze mě už dost vzteklý - Italové jízdní řády neznali a setrvávali ve stoickém klidu, zatímco Švýcary stačilo odbýt, že žádný autobus jet nemá. Já mu ovšem mával pod nosem jízdním řádem a kdeže ten bus je? Prý měl protisměr kdesi u Positana poruchu a protože je to jeden oběh, je potřeba čekat, až se opraví. Nicméně dav nespokojených narůstal a aby se zbavil nepříjemných dotazů, otevřel jeden ze stojících Crosswayů a královským gestem pokynul: „Sorrento“. Takže autobus bychom měli, teď už jen řidiče... „Capo“ si moc neposloužil, protože všichni si poctivě označili své integrované jízdenky a jejich časová platnost tiše plynula, takže teď už byli naštvaní všichni. Nakonec šéf odchytil jednoho řidiče, jemuž právě skončila směna, dal mu 50ti eurovou bankovku a rozkázal, že dnes bude jezdit do půlnoci.

Amalfi jako na dlani…. 10.7.2010 © Jan Přikryl

Takže jsme v 18:55 konečně Amalfi opustili, řidič byl snad ještě naštvanější, než cestující, takže celou bezmála hodinovou cestu po pobřeží do Positana rychlost jen málokdy klesla pod 90 km/h, oblouky jsme vybírali klopením a za nepřetržitého troubení musela protijedoucí auta plnou rychlostí couvat. Ale stejně cesta neprobíhala hladce, na zastávkách nastupovali další cestující, křižování s protijedoucím autobusem se ukázalo být jen obtížně řešitelným problémem a nejhorší dopravní situace nastala, když nám cestu zatarasilo protijedoucí auto s pardubickou značkou. Češi totiž nevěděli, že před autobusem je záhodno couvat, takže zůstali stát. Když na italskou gestikulaci nereagovali, začal náš řidič projevovat nelibost obvyklým způsobem, že do auta začal najíždět a trochu zmuchlal plechy - příkladu následovala auta v koloně za nimi. To Čechy totálně paralyzovalo a zmohli se pouze na české hysterické vřískání „Pomóc, nový lak!“. Pak už jsem to nevydržel a česky jsem na ně zařval, ať laskavě odcouvají, čehož konečně po prvotní šoku uposlechli a po necelých 10ti minutách jsme místo konečně mohli opustit.

Tímto způsobem jsme samozřejmě zpoždění nestáhli a ačkoliv za Positanem náš zcela zaplněný Crossway (lidé už zůstávali na zastávkách) mohl jet konečně po normální silnici dálniční rychlostí, stejně jsme v Sorrentu byli až krátce po deváté večer, navíc se tu slavilo semifinále MS ve fotbale, takže ulice v centru se proměnily v pěší zónu a všude se pálily petardy. Pobyt v Sorrentu se mi tedy dramaticky zkrátil a jelikož hlad se hlásil neodbytně o slovo, nezbylo, než absolvovat to, čemu jsem se v Amalfi chtěl vyhnout - návštěvu turistické restaurace. Poslední večeře v Kampánii tedy nestála za nic. Nejprve se mě číšník snažil přesvědčit, že nechci špagety, ale o 5 eur dražší pastu, i nadále se personál choval značně česky a pak se značně divil, že k účtu za 35 eur nedostal žádné spropitné. Zatímco v „normálních“ italských podnicích je zvykem, že spropitné ve výši 10-15% účtu se připočítává automaticky, v místech, kde se počítá s akurátní německy mluvící klientelou, fungují po středoevropském způsobu, což byl i tento případ.

Nakonec jsem byl rád, že jsem za hluboké tmy v úplně prázdné jednotce řady ETR 221 Sorrento opustil a krátce před půlnocí jsem byl zpět v Neapoli na Piazza Garibaldi. Cestou mě  zaujala úseková frekvence - mezi Sorrentem a Metou nastupovala spousta lidí, kteří v Castellamare di Stabia zase vystoupili, pak se vlak začal plnit za Pompejemi, v jednom úseku se i stálo, ovšem před Neapolí zase všichni vystoupili a v cíli nás zase bylo cca 10 v celém vlaku. Pak už stačilo se jen zabalit a jít rychle spát - ráno mě čekala 1200 km dlouhá cesta až do švýcarského Curychu.