O králi Trabantu 601, dvou šotokrálích a tříkrálovém vlaku

Avizo korunoval zdůrazněním informace o končící platnosti rakouské dálniční známky na jeho pryskyřičníku pádivém (pro neznalou mládež – jeden z lidových názvů pro smradopudné východoněmecké vozidlo o tucet menší než Tatra 613 – no dobrá, prostě pro Trabant 601). Tím současně připomněl, že s využitím mého naftožrouta tak nějak nepočítá. No, co mám vykládat, přesvědčil mě. Jednak jsem mu ten Semmering slíbil, jednak řada 52 patří mezi pár strojů, které se mi z německé konstrukční školy líbí. A pak jsem taky měl k dispozici trochu volna, určeného k likvidaci.
Tohle vše se stalo předtím, než 6. ledna, v den slovenského i rakouského státního svátku brzy ráno začala u mě v pokoji vyhrávat věž, nahrazující mi budík. Napjal jsem všechny síly a vůli, abych se dokopal ke zvednutí tělesné schránky. Vůle pokračovat v blaženém klimbání byla silná, ale přesvědčil jsem se. Sbalil jsem nezbytné propriety a vyrazil za LukasHem, abych vyměnil sedadlo řidiče svého povozu za spolujezdcovo místečko v trab-royce. Posílen slibem, že to skutečně topí, skládám se do modrého ďábla a vyrážíme směr Hohenau a Vídeň. Ve štěkání dvou válců polykáme kilometry a skutečně cítím teplo. A taky skromné prostorové poměry. Holt výrobce kladl větší důraz na to trab než na to –royce. Ale náš povoz bez problémů ukrajuje stovkou kilometry z cesty k Vídni, v některých okamžicích, zásluhou jiných norem pro sklony na rakouských dálnicích, dokonce i zběsilým tempem 125 km/h. Těm mladším znovu připomínám, že pryskyřičníka v jeho domovském dojčdemokratiše systému obdařili dvoutaktem s objemem pouhých 595 ccm, přičemž konstruktéři ten zázrak stvořili někdy v motoristickém pravěku, před padesáti lety a do vínku mu dali celých šestadvacet koníků, krmených benzínem s příměsí oleje.
Ale skončím motoristické okénko. Zatímco LukasH bravurně kličkoval ulicemi Vídně k vybranému nádraží Hernals, kde je možné pořídit stylové snímky, upozorňoval, že se jedná o sázku do loterie, protože vídeňský kolejový chaos, tedy systém, umožňuje více způsobů jak se z výchozího místa dostat na trať k Semmeringu. No, co to zdržovat, zvolili jsme dobře, ale vlak jel jinudy. Tak jsme se vydali na trať, cestou se k naší velké radosti na obloze objevilo Slunce. „Wow, to může být dobré,“ říkal jsem si v duchu. „Tady, pod těmi vinicemi je tunel, tak hledej,“ zavelel řidič po prvním pokusu dostat se k hledanému místu. Vjet do zákazu, umístěného na dohled od policejní stanice se neodvážil. K tunelu jsme se dostali cestou ne zrovna ideální, leč nelemovanou zákazem. Rakouského šotouše jsme náležitě překvapili, leč modrý trabi se mu do kompozice nehodil. Na trati frekventované tak, že pro mě domovský první i druhý tranzitní koridor ČR by se vedle ní styděl, až by se i štěrk červenal, jsme něco málo vozidel pofotili, až se naonec v dáli před tunelem objevil bílý mrak, který se rychle blížil. Němka profuněla kolem nás. Kupodivu sestava vlaku byla jiná. Pára na přípřeži, jako vlaková tramvaj 1010.10, tedy jiná, než se kterou jsme počítali. A nebyla ani na postrku, ale právě jako vlaková. Za vlakem se z tunelu linul mrak páry. Škoda, že nevydržel o chvíli déle, protože s posledním obláčkem se z tunelu vyhrnula dvojice taurusů Dispoloku v pronájmu WLB Cargo.

První fotozastávka Wien Hernals. Foto Lukáš Hučko 

Foto Lukáš Hučko

 V kraji mezi vinicemi, pár kilometrů za Vídní jsme se poprvé setkali s vlakem, vedeným němkou. Rušná trať nám nabídla i další stroje 

 Foto Lukáš Hučko

 Usilovně řehrající šemíci pod kapotou trabantíku odvedli neuvěřitelný výkon a odvetli nás včas ke Gloggnitz. Tak jsme měli čas se "naintalovat" před stanicí a pořídit snímek z příjezdu němky.

Foto Lukáš Hučko

Ale to už byl čas na přesun na další štaci a geografické dispozice dávaly jedinou možnost – když to stihnem, tak Gloggnitz. Šemík po dálnici řehtal jako zběsilý a my jsme se bavili nad tvářemi užaslých řidičů na dálnici. Zvláštní pocit, když člověk (tedy jeho povoz) takto přitahuje pozornost, ale právě to se LukasHovi líbí.  
V Gloggnitz jsme byli včas a stačili si vybrati i místo u vjezdu do stanice. Cvak a proplétáme se ulicemi směr Semmering, kam se náš dopravní prostředek vcelku snadno vyšplhal. Volba padla na vyhlídku naproti stanici Breitenstein, obklopeni ze tří stran železnicí. Vlaky tu jezdí v hojném počtu a nakonec jsme se dočkali i vyhlíženého parovlaku. Ovšem podmínky pro jeho focení nebyly zcela ideální, jen na dvou místech se nám ukázal alespoň z boku. A pak LukasH dostal nápad zkusit ještě výjezd němky z tunelu. S poznámkou, že času je ale málo. Zkusili jsme a neuspěli jsme. Na sněhu a ledu se to nedalo. Navíc jsem krátce po marném pokusu zvládnout rychlý přesun absolvoval nedobrovolnou akrobacii na ledu, která skončila bolestivým úderem do žeber. Cítím je i teď, zlomené, naražené, kdoví?
Ale i s tímto handicapem absolvuji další focení u zastávky Wolfsbergkogel a pak další přesun směr Spital am Semmering. Tam čekáme na návrat Sonderzugu. Další překvapení, pára zůstala v Mürzzuschlagu, v čele soupravy schlierenů hučí motory elektriky. Vlak projíždí a my nasedáme do modrého blesku a uháníme pryč. LukasH uhání tak, že v tunelu, na nás nejprve spolujezdec z předjíždějící Octavie nejprve se zájmem hledí, aby vzápětí spustil okno a vztyčeným palcem vyjádřil spokojenost a obdiv k našemu přibližovadlu.  
Protože ještě bylo trochu vidět, kývám hlavou na souhlas s myšlenkou ještě jednoho záběru mezi Payerbachem a Gloggnnitz. Jenže než se tam vlak dobatolí, je to opravdu už na hraně. No nic. Finito. Jede se domů. Trabi topí jako zběsilý a polyká kilometry, aby se nakonec ztratil mezi spoustou aut, vracejících se ze svátečního lyžování. Chce se mi z toho vedra spát,   tak pouštíme klimatizaci. Tedy pardon otevíráme střešní okno. Prostě, cesta zpět taky OK.
A teď, zatímco mě ještě bolí žebra, LukasH už přemýšlí nad reprízou výpravy.

 Foto Lukáš Hučko

Z vyhlídky vypadá stanice Breitenstein a přilehlé okolí trati jako modelová železnice 

Přesun na zastávku Wolfsbergkogeln se pro mě stal opravdeu nezapomenutelný. Páru jsme nestihli, na zastávce jsme ulovili  

A teď to samé pohledem řidiče východoněmeckého stroje. Vše podstatné už bylo napsáno a je pravdou jak Shalomek napsal, že Semmering jsme měli v plánu dá se říct i rok dozadu. Jenže vše vycházelo tak špatně, že to prostě vyšlo až nyní. Dohodli jsme se, že když už jet na Semmering tak aby tam bylo alespoň něco zajímavého. Pryč jsou prozatím doby Erlebniszugů, na kterých se do hor dokonce jeden grafikon vydala i ZSSK souprava z Bratislavy. Nyní tam toho „výletního“ moc nejezdí. Ale zpět k cestě, ano volba byla jasná, vzhledem k tomu že hodnota trabanta byla zdvojnásobena ročním kuponem 2010 na rakouské dálnice tak bylo škoda jej nevyužít.

 K tomu co již bylo zmíněno bych snad doplnil ohledně fotografování ve Wien Hernals. Opravdu nebylo lehké tipnout kudy vlak výchozí z Wien FJB, do Wien Meidling pojede, když má vcelku natáhlou jízdní dobu. Tipoval jsem právě trať S-bahnu S45 protože tudy jezdily Erlebniszugy na Wachaubahn. Ale myslím si, že i ten obyčejný Talent tam nakonec vypadá dobře.

Něco k  vinicím. Ano to se musím přiznat, nikdy jsem tam autem nebyl, pouze jednou vlakem. A samozřejmě vjet do zákazu vjezdu pro motorové vozidla jsem se neodvážil dokonce ani na hluchém místě mezi obcemi. Jenže, když ona ta jedna odbočka co tam byla vypadala tak zajímavě, navíc u ní nebyla žádná značka. Později se však ukázalo, že jedeme po vinici. Asi nikoho nenapadlo že v r.2011 tudy dva šílenci pojedou trabantem k tunelu.
Ohledně cestování trabantem po Rakousku. Co k tomu dodat, sranda musí být i kdyby na chleba nebylo. Akorát mě mrzí že se Shalomek až v Gloggnitz přiznal, že nenašel kolečko. Teda jaké kolečko? No přece na sklápění opěradla aby měl víc pohodlí. Bylo mi ho líto když půl cesty jel v pozici jako když sedí na záchodě. Vysvětlil jsem mu že soudruzi ve Zwickau vymysleli jednu páčku na všechno a myslím, že pak již byl spokojen s pohodlnější úpravou sedadla.

Také něco k Breitensteinu, je pravdou že vybraný fotoflek z vyhlídky měl hned několik nej. Mezi ty bezesporu kladné nej patřil třeba výhled, kde se bez problémů vešel do záběru celý vlak, anebo možnost sledovat provoz kolem sebe. Ale byly zde i zápory. Jedním z nich byla opravu parádní zima, naštěstí ne až tak velká jaká by mohla být. Z hlediska fotografování jsme se shodli, že byl trošku problém napasovat parní krasavici nějak přijatelně mezi sloupy.

Na zpáteční cestu spolujezdec asi opravdu hned tak nezapomene. Vždyť přece svézt se trabantem v levém pruhu na čtyřproudé dálnici se hned tak nevidí. Ale přes to všechno jsme spokojeni a to byl cíl, pofotit, probrat pár věcí a naplánovat další akci „nach Österreich“. 

 Přesunuli jsme se na opačnou stranu Semmeringu a tam jsme čekali na návrat zvláštního vlaku

A finální snímek - Schlöglmühl. Foto © Lukáš Hučko