Reportáž ze šuplíku: Když se na lokálkách slavilo (tratě 016 a 017)

 

 

 

 

 

 

Jestliže výše zmíněná hrozba zániku lokálek, uvádějící i předchozí díly tohoto miniseriálu, měla zatím charakter spíš hypotetický, v tomto případě je nanejvýš aktuální. Nejenže od toho 2.10.2004 byla na jedné ze dvou tehdy slavících tratí, ještě v loňském jízdním řádu nesoucí číslo 017, již osobní doprava zastavena, části té druhé, kterou v jízdním řádu současném nacházíme pod číslem 016, totéž od začátku platnosti toho nadcházejícího reálně hrozí. Spíš je už rozhodnuto - i za souhlasu starostů dotčených obcí. Optimalizační záměr Pardubickým krajem najaté firmy OREDO musí ještě posvětit jeho rada začátkem června. Tak se zřejmě stane letošní jízdní řád trati mezi Borohrádkem a Chrudimí stejně cennou památkou, jako ten loňský lokálky z Chrudimi do Heřmanova Městce - či jako tato příležitostná pohlednice:

 

 

A současně tak bude učiněn další krok k úplnému popření smyslu železniční spojnice, která byla kdysi napříč dnešním Pardubickým krajem postavena především v zájmu cukrovarníků. Místní dráha Chrudimsko-Holická (Lokalbahn Chrudim–Holitz) vycházela (zvolíme-li pro zjednodušení popisu tento směr) ze stanice Borohrádek na dnešní trati číslo 020, v Moravanech přetínala dráhu olomoucko-pražskou a přes Hrochův Týnec, odkud vedla odbočka do Chrastu u Chrudimi na trati Pardubice - Havlíčkův Brod, pokračovala do Chrudimi, kde se na ni napojila znovu. Z chrudimského městského nádraží před tím ovšem pokračovala až do Heřmanova Městce, ležícím na trati dnes označené číslem 015. Celý ten železniční systém obdržel stavební povolení dne 25.3.1897 a doprava na něm byla zahájena už 25.9.1899.

 

 

Jejím provozovatelem na účet vlastníka byla Rakouská společnost státní dráhy (StEG), po svém zestátnění 26.9.1899 vystřídaná Císařsko-královskými státními drahami (KkStB), které 28.10.1918 nahradily ČSD. K 1.1.1925 byla a.s. místní dráhy Chrudimsko - Holické zestátněna. Historii chrudimských lokálek v kostce popsal při příležitosti oslav jejich 110. výročí Chrudimský deník. Tady si připomeňme snad jen data významná z hlediska jejich útlumu: 26.5.1974 - zastavení nákladní dopravy v úseku Hrochův Týnec - Chrast u Chrudimi město, 31.1.1978 – zrušení tohoto úseku, 1.4.1978 - zastavení osobní dopravy v úseku Chrast u Chrudimi město - Chrast u Chrudimi a 11.12.2005 – zrušení tohoto úseku. Na trati číslo 017 byla osobní doprava zastavena 11.12.1210, tedy dlouho po oslavách, k nimž se konečně dostávám.

 

 

Když jsem si na stránkách Českých drah přečetl pozvánku na oslavy, uznal jsem, že by bylo nejapné ignorovat ji. Mimo jiné proto, že akce začínala vlastně v mém sídlením městě. Tedy alespoň z královéhradeckého hlavního nádraží vyjížděl zvláštní parní vlak, jehož služeb jsem sice využít nehodlal (raději takové spoje pozoruji a fotografuji zvenčí, než bych se jimi vozil), ale vzhledem k jeho trase jsem měl možnost stihnout jak jeho odjezd z výchozí, tak také příjezd do cílové stanice, tedy Slatiňan. A hodlal jsem zaznamenat také ruch kolem jeho hnacího vozidla, s nímž jsem doposud neměl možnost se blíže seznámit. Ne že by náš první kontakt proběhl v nějak milé atmosféře – bylo ještě fotograficky nevlídno a navíc jsem v doposud temných prostorách depa narazil na rozhodný odpor přítomného personálu.

 

 

K lepšímu zvládnutí situace mi tehdy ještě chyběla dostatečná šotoušská výbava, čímž myslím jak hardwarový prostředek vyšší úrovně, než tehdejší krabička od mýdla, tak (a to zejména) psychický software v podobě otrlejší přidrzlosti. Takže jsem poněkud schlíple zakázaný areál opustil a odebral se do prostorů cestující veřejnosti přístupných. Tedy skoro – ve skutečnosti jsem zabíjel čas při čekání na výjezd šlechtičny z depa obhlížením a fotografováním tehdy pro mne zajímavého přípojného vozu na odstavné koleji. Mezi tím se pomalu rozednívalo a vyjasňující se obloha naznačovala, že se přicházející den ponese ve znamení babího léta. S přibývajícím světlem se rozsvěcelo i v mé makovici, zprvu neradostná nálada se zlepšovala, a tak mne nějak nerozhodil ani rozmazaný snímek vyjíždějící mašinky.

 

 

Vynahradil jsem si to ostatně při její jízdě přes zhlaví a následně pak už v době, kdy stála u 1. nástupiště v čele soupravy zvláštního vlaku směr Týniště nad Orlicí – Borohrádek – Chrudim – Slatiňany s odjezdem dvě minuty po čtvrt na osm. Můj pravidelný osobák do Pardubic s přípojem do Slatiňan v Rosicích nad Labem se měl vydat na cestu až čtyři minuty po hodině osmé. A já jsem tak měl dost času věnovat svou pozornost také jiným v kolejišti přítomným vozidlům a vlakům a pořídit jejich dnes už neopakovatelné snímky. Třeba doposud „needitovaných“ hyder řad 852 a 853 či v současnosti už na hradeckém nádraží nevídané lokomotivě řady 162 v čele dávno neexistujícího rychlíku z Prahy do Jeseníku. Hlavním cílem mého fotografického snažení však byl odjezd mohutně dýmající brněnské šlechtičny.

 

 

Jak jsem dorazil na příští setkání s ní, to v podrobnostech už nevím, neboť v té době jsem se na svých výletech za železničními zajímavostmi ještě nijak reportérsky nechoval a okolnosti svého putování fotograficky nedokumentoval. Ostatně ani má tehdejší výbava, zejména jediná paměťová karta s dnes už směšnou kapacitou, k tomu neskýtala možnosti. Další snímek jsem na ni uložil až ve Slatiňanech a je pochopitelné, že se na něm vyskytuje další historické vozidlo, jeden ze dvou Hurvínků z parku pardubických muzejníků, které toho dne vedly (nejen) po slavících lokálkách zvláštní vlaky – některé jednotlivě, jiné ve dvojici. Ten právě ve Slatiňanech postávající, tedy M 131.1133, tam přijel na prvním spoji z pardubického hlavního nádraží a měl se odtud vydat jako zvláštní vlak do stanice Chrudim město.

 

 

Mělo se tak stát dvě minuty po příjezdu parního vlaku z opačného směru, jenže šlechtična se ve stanovený čas na kolejích slatiňanského nádražíčka neobjevila a Hurvínek odvezl své možná tím zpožděním zklamané cestující v dobu jízdním řádem mu určenou. Stanice tak osiřela nejen vozidlově, ale v podstatě též lidsky, protože v ní zbyla jen nevelká skupina čekatelů oblaku kouře nad chrudimským zhlavím. Ten se objevil, doprovázen pískáním lokomotivy a cinkáním zabezpečovacího zařízení nedalekého přejezdu, až více než dvacet minut pro plánovaném čase. Ale nakonec se všichni dočkali – fotografové kýžených snímků a cestující pokračování programu oslav. Ten zahrnoval kromě možnosti návštěvy místního zámku (k němuž jezdil zdarma historický autobus) také národopisné vystoupení přímo na nádraží.

 

 

Tomu všemu jsem svou pozornost věnoval až poté, co jsem pořídil hojně snímků šlechtičny při objíždění soupravy, která se měla vydat na další jízdu do Holic. V davu návštěvníků se vyskytovali také oficiální hosté, mezi nimiž byl svou rudou bundou nepřehlédnutelný a dodnes mediálně známý Jaromír Dušek, tehdejší předseda železničních odborů, a také poněkud méně nápadný už bývalý ministr dopravy a spojů Jaromír Schling. Chtěl jsem si je jen tak pro zajímavost zvěčnit, ale podařilo se mi to až v Chrudimi. Tam se posléze oba, jako ostatně davy dalších účastníků, vydali parním vlakem zvláštním, zatímco já jsem je následoval motorovým spojem pravidelným, takřka v patách „páry“ kvůli jejímu zmíněnému zpoždění jedoucím. Tak či onak, šlechtična na mne měla v Chrudimi počkat – a také tak učinila.

 

 

Sice nestála v nějak zvlášť fotitelném postavení, ale stejně jsem měl po příjezdu na chrudimské nádraží i jiné starosti, třeba zachytit oba Hurvínky v rolích protijedoucích zvláštních vlaků mezi stanicemi Chrudim město a Slatiňany nebo se seznámit se zajímavou soupravou malého hektora T 435.016 coby jediného vystavovaného exponátu a přípojného vozu BDlm 6-2011 v úloze malé výstavní síně a prodejny suvenýrů. V ní jsem si koupil za drobný obnos památeční pohlednici a zdarma obdržel výtisk sobotních Novin Chrudimska (které se dnes už jmenují jinak) se zvláštní stranou věnovanou probíhajícím oslavám. A po (opět opožděném, tentokrát už o více než tři čtvrtě hodiny) odjezdu dýmajícího parního vlaku jsem svou pozornost zaměřil na obě vozidla soupravy, z nichž to druhé dýmalo také.

 

 

A poté už došlo na další zajímavosti, tentokrát však (až na občas se podle svého jízdního řádu víceméně pravidelně dostavující Hurvínky) z běžného provozu v chrudimské stanici. Na opačné straně kolejiště proti staniční budově stály ve vegetaci odstavené nějaké drážní mechanismy, na přilehlých manipulačních kolejích se postupně vystřídaly dva vlaky nákladní dopravy v čele s kocoury (tehdy pochopitelně ještě opatřené logem doposud unitárních Českých drah, což ostatně platilo i pro zmíněné mechanismy) a na koleji dopravní si nějakou dobu postál také jeden z ne ještě úplně toho roku běžných katrů čili už editovaných hyder. Konkrétně ještě zcela zánovní (z rekonstrukce se do provozu vrátila teprve 19.7.2004) Eliška 854.015-5, vezoucí (celkem trojvozovou!) soupravu Os 5305 Pardubice hl.n. - Havlíčkův Brod.

 

 

Už téměř tříletá Pavlínka 854.013-0 mne posléze z Chrudimi odvezla do stanice Pardubice-Rosice nad Labem na jeho párovém Os 5304 z Havlíčkova Brodu na pardubické hlavní nádraží. Stalo se tak poněkud předčasně, než jsem měl v původním, dopředu osnovaném plánu, Nicméně po pečlivém zvážení situace, která nastala v jízdách parního vlaku, z nichž dvě (alespoň podle informací, kterých se mi dostalo) měly být odřeknuty. Zavrhl jsem tedy původně zamýšlený pěší přesun do stanice Chrudim město a čekání na časově nejistý další příjezd šlechtičny. Pro návrat domů už šest minut po poledni jsem se rozhodl také proto, že na rozdíl od parní lokomotivy (pro takové výkony původně neurčené) naprosto pravidelně oběma směry kmitajících lokálkových Hurvínků jsem měl už plnou makovici i paměťovou kartu.

 

 

Cestou k domovu jsem si ve vlaku četl o světlé budoucnosti lokálek a železniční dopravy vůbec na oné výše zmíněné stránce chrudimského plátku. Tehdy jsem z úvodního slova náměstka pro osobní přepravu OPŘ Pardubice a vrchního přednosty uzlové železniční stanice Chrudim měl docela příjemný pocit. Nyní by mne zajímalo, jak to ti pánové vidí dnes, když se oba ocitli v roli protihráčů firmy OREDO – první jako současný ředitel Krajského centra osobní dopravy Hradec Králové a druhý jako jeho kolega pardubický. Však si fotokopii ono textu můžete pro srovnání se současností (nastíněnou v úvodních odstavcích této reportáže) přečíst také. Píše se tam mj. o vytápěných čekárnách (jež byly mezi tím pozavírány) i opravách staničních budov (které stále váznou). Té rosické se to ovšem tehdy netýkalo.

 

 

Chrudimské lokálky se sice dočkaly o pět let později i výročí kulatého (tentokrát už bez mé přítomnosti), leč pochybuji o tom, že roku 2014 bude co (a také kde) slavit. Té první říjnové soboty v roce 2004 jsem ale v podstatě neměl důvod k příliš pesimistickým výhledům. Rozhodně jsem netušil, jak mnoho se může za pár let na naší železnici změnit. A pokud jsem se do budoucna ve svých myšlenkách přece jen zahleděl, pak nepochybně skrze brýle růžové, ač obecně patřím spíš ke škarohlídům – na jejichž prognostická slova (bohužel) zpravidla dojde. Kdybych tehdy nastávající změny tušil, možná bych se (a nejen toho dne) věnoval více fotografické dokumentaci pomíjivých (jak se ukazuje v retrospektivě) jevů železničních. Ale po návratu jsem mimoděk ještě něco neopakovatelného přece jen zachytil.