Autem do Švýcarska

Termín byl zvolen na první srpnový týden. Protože jsme se domluvili, že zprávu z našeho výletu na internetové stránky KČtFŽ napíše Kája Hampl, rozhodl jsem se, že se o zážitky z naší cesty podělím s příznivci stránek Vlaky net. Protože jediný držitel železničních výhod FIP jsem já a navíc jsem švýcarské jízdenky již projel, nejlepším způsobem jak se do Švýcarska dostat, bylo jet tam autem. Autem občas podnikáme také menší výlety spíše po širším okolí České Třebové, v cizině jsme byli před 2 roky Kájovým autem, v minulém roce v Polsku jsme využili auta Pepy Leskovjana. Kája si však letos již se svou ojetou Felíciií netroufl absolvovat tak dalekou cestu a navrhl, že si auto půjčíme v půjčovně, která je přímo v České Třebové a půjčovné je výhodné.

Nakonec se ukázalo, že opravdu Kájovo auto nebylo vhodné, několik dní před naším výletem se na něm porouchaly brzdy. Tím by se náš výlet opět neuskutečnil. Já nemám ani řidičák, natož auto, Jirka Štembírek je na auto ještě mladý (tatínek by mu nový Ford Fusion na takovou cestu nepůjčil) a Tomášova Škodovka byla absolutně nevhodná, jak na cestovní pohodlí, tak i na spotřebu, o stáří vozidla ani nemluvím. Protože jediným, kdo má zkušenosti se železnicemi ve Švýcarsku mám já, vím, kam jet, znám některá profláknutá místa k focení, zvolil jsem se vedoucím zájezdu a určil, co a kde budeme fotit. Jediné co opravdu nedokážu nijak ovlivnit je počasí. Tak nezbývalo, než věřit, že i v letošním velice podivném létu, to nějak dopadne.

Ráno 1. srpna 2011 jsme vyzvedli auto Škoda Fabia z půjčovny a začali objíždět jednotlivé členy, účastníky zájezdu. Auto se plnilo našimi zavazadly, nakonec jsme naložili Tomáše Sodomku ve Svitavách a vyrazili přes Prahu podle mého plánu do Švýcarska. Z České Třebové jsme odjížděli za deště, za Hradcem Králové už nepršelo, cesta byla příjemná. Od Mnichova už svítilo slunce. To nás zlákalo a sjeli jsme ze silnice ke kolejím, k trati z Mnichova do Lindau, kde jsme strávili asi hodinku. Vyfotili jsme vlak EC z Mnichova do Zürichu, taženém dvojicí lokomotiv DB řady 218. Pak jel také regionální vlak také s lokomotivou 218. Pak jsme pokračovali dále. Zádrhel nastal na dálnici před Lindau, kde začala zácpa, která se táhla až do Bregenzu a nás zdržela asi 2 hodiny, takže jsme nedojeli na místa, kde jsem měl naplánovaný nocleh, někam za Chur, směrem k Filisuru.

Nedaleko Altstâttenu jsme našli vhodné místo na kraji louky, skryti za polem kukuřice jsme rozbalili malý stan, ve kterém, kromě Toma jsme přespali. Tomáš spal v autě. Protože bylo 1. srpna a to je ve Švýcarsku státní svátek (Vznik švýcarské konfederace), ze všech stran se ozývaly rány z mnoha ohňostrojů, takže usínání pod hvězdami bylo spíše neklidné. Hned ráno, jak se rozednilo, jsme pokračovali přes Chur, nejprve do Domat/Ems, kde hlavně Tom chtěl zdokumentovat kolejovou splítku normálního a úzkého rozchodu. Já mezitím zajistil jízdní řády na železnici RhB, abychom měli přehled o tom, co pojede a pokračovali jsme dále. Před Tiefencastelem jsme počkali nejprve na vlak z Churu, který vezla nová jednotka RhB ABe 8/12 „Alegra“.

Tento vlak jel z Churu do Tirana. Pak jsme se přemístili nad most Solisbrücke, protože již jel vlak ze St.Mořice do Churu. Na něm byla lokomotiva RhB Ge 4/4 – 645 v reklamním nátěru na rádio a televizii Rumantga. Naším dopoledním cílem byl úsek trati RhB mezi stanicemi Bergün a Preda, známou pod názvem Albulabahn. Zde jsme nejprve fotili nad malebnou horskou obcí Bergün, kde trať překonává počáteční stoupání několika smyčkami. Počasí nám přálo, vlaky jezdily dle jízdního řádu, štěstí jsme měli i na nákladní vlaky. Po poledni jsme pak fotili chvíli mezi spirálami trati pod stanicí Preda a pak jsme se přemístili pod Filisur k viaduktu Landwasser. Zde jsme tedy delší čas zůstali a fotili, co právě jelo. Toto místo je jedno z nejznámějších v celé síti RhB.

K večeru jsme vyrazili přes průsmzk Albula, před tím jsme ještě pod Predou stihli vyfotit nákladní vlak, který jsme též fotili na Landwasseru. Noc jsme strávili u Svatého Mořice v kempu. Vezli jsme sebou velký stan se dvěma ložnicemi, který zajistil Kája. Kemp byl dobrý, měl slušné sociální zařízení se sprchami, což jsme po teplém dni a našeho běhání po kopcích a loukách velice ocenili. Jediným nedostatkem byla silnice, na které i v noci byl provoz. Hluk zde dělala také řeka, jak Tom vtipně podotkl: „někdo zde nechal otevřený vodovod“. Ráno vypadalo, že počasí bude stejné, jako den před tím. Slunce se klubalo nad horské velikány, z údolí ale vystupovaly cáry mlhy a začaly tvořit oblačnost. Prvním naším plánem bylo vyfocení Glacier Expresu odjíždějícího ze Svatého Mořice.

Protože bylo dost času, zastavili jsme se přímo na nádraží ve Svatém Mořici, kde Tom hledal křižovatkovou vyhybku, kterou viděl v nějakém dokumentu na TV Bahn. Vyhybku však nenašel, zatím my ostatní jsme zdokumentovali několik vozidel RhB. Místo na focení jsme našli na příhodné louce před stanicí Bever, kde jsme asi hodinku fotili, co jelo, včetně Glacier Expresu. Pak jsme vrazili na nejvyšší bod RhB, ke stanici Ospizio Bernina, se zastávkou nad stanicí Morteratsch, s vyhlídkou na stejnojmenný ledovec. Zde jsme počkali na projíždějící vlak, tvořeném jednotkou Alegra. Tuto jednotku jsme ještě stihli vyfotit pod Ospiciem. Auto jsme zanechali na parkovišti a vydali se najít nějaké pěkné místo k focení s pohledem na vody zdejší přehrady.

Jen počasí nás začalo zlobit, od Itálie se valily husté mraky, které se nám přestávaly líbit. Nakonec začalo i poprchávat a tak jsme se rozhodli, že opustíme toto místo a zkusíme štěstí jinde. Docela to ale hrálo s mým plánem, že odpoledne opustíme Rhétskou dráhu a přesuneme se ke Gotthardské dráze. Tento den jsme překonali hned tři průsmyky: Berninapass, Julierpass a Oberlalppass. Kluci byli nadšeni nejen vlaky ale i přírodou a horami. Nedaleko Sedrunu jsme vyfotili také dva vlaky MGB. Na Oberalppassu jsme se moc nezdržovali, počasí nás odtud vyhánělo a tak jsme dojeli do Andermattu, kde jsme strávili asi hodinu fotografováním zde přítomných lokomotiv. Pak jsme sjeli do Göschennenu k nádraží.

Ale i zde bylo počasí špatné, poprchávalo a fotit se nedalo. Navrhl jsem sjet k nádraží do Wassenu, zde uvařit večeři a chvíli alespoň filmovat projíždějící vlaky. Tak jsme to provedli a počkali jsme do setmění a pak se přemístili na mnou vytipované místo k přespání. Celou noc pršelo, ráno se ukázalo, že nebude nic moc. Ani předpověď, kterou jsme dostali večer po SMS, nás přesvědčila o tom, že nejlépe bude na jihu Švýcarska a tak jsme vyrazili přes Gotthardský průsmyk na jih. Průsmyk byl celý v mracích, bez výhledu, ani jsme se nezastavili. Na jižní straně bylo opravdu pěkně. Sluníčko svítilo a hustou oblačnost, která se valila přes hory, statečně rozbíjelo. Naším cílem bylo místo u bývalé stanice Giornico, kde Gotthardská dráha překonává stoupání ve třech patrech nad sebou.

Na tomto místě jsme zůstali celé dopoledne. Provoz nás však trochu zklamal, doprava byla slabá, hlavně v nasvíceném směru. Zklamán byl hlavně Jirka, který asi očekával hustý provoz, jaký byl u nás za komunistů. Doprava však byla ovlivněna dovolenými v Německu a Itálii. Také sluníčko trochu zlobilo, ale většina vlaků byla nasvícená. Odpoledne jsme pak našli místo až téměř u Belinzony, vracet se směrem k Airolu se nám nechtělo, hlavně kvůli velké oblačnosti nad horami. K nejzajimavějším vlakům podle mě, byl nákladní vlak se dvojicí lokomotiv SBB Re 6/6 - 11663 a Re 4/4 – 11364. Obě byly ještě v zeleném nátěru, což už se běžně nevidí.

Začali jsme také plánovat, co provedeme s naším výletem dále. Další předpověď nebyla pro oblast, kde jsme chtěli v pátek a sobotu být nebyla vůbec příznivá. Opět jen jih Švýcarska měl být lepší. Nakonec jsme naše původní plány zbořili úplně. Focení na severní rampě Gotthardské dráhy jsme zavrhli a rozhodli jsme se, že se vrátíme do Svatého Mořice a podle počasí budeme fotit na RhB. Jeli jsme od Castilione údolím, kterým vedla elektrifikovaná úzkokolejná dráha, která vedla dříve až do Mesocca, pod průsmyk St.Bernardino. Dnes sice část trati stále existuje, ale je využívána pouze pro občasné historické jízdy. Část trati je snesena, byla zničena po záplavách a také při stavbě dálnice přes průsmyk.

V krajině je však i nadále místy znatelné těleso dráhy, pod Mesoccem jsou také viadukty a tunely. Tento den jsme překonali opět tři průsmyky, kromě Julierspassu, to byl Gotthardpass a St. Bernardino. U Svatého Mořice jsme využili opět kemp, kde jsme už přespali. Nad ránem bylo nebe plné hvězd a to v nás probudilo velké naděje, že ráno bude slunečné a ještě něco vyfotíme. Ale ráno nás vrátilo do tvrdé reality. Noční hvězdnou oblohu nahradilo oblačné nebe a nad Julierspassem se valily těžké černé mraky. Stačili jsme se jen nasnídat a začalo pršet.

Rozhodnutí o předčasném ukončení našeho výletu už bylo jen logickým vyústěním situace. Bylo to sice zklamání, ale ukázalo se jako nezbytné. Nastoupili jsme tedy cestu domů. Kája jako hlavní řidič (Tom ho jen dvakrát na kratší čas za volantem vystřídal) se pak už nikde nechtěl moc zdržovat a to i přes to, že od Mnichova až k nám bylo počasí podstatně lepší než ve Švýcarsku. Měl toho zkrátka dost a chtěl být v rozumný čas doma. Nakonec jsme to ocenili všichni. Doma jsem pak ještě sledoval, jak bylo ve Švýcarsku, ukázalo se, že s počasím to tam nebylo už valné. Je to škoda, ale v letošním podivném létě se rozumné počasí nedalo odhadnout.

Titulní snímek: Obec Bergün opouští vlak Chur – Sv. Mořic © Pavel Stejskal