Parní vlak jel do historie, aby ji zachoval pro budoucnost

 

 

 

 

 

 

Než se vypravíme na místo jejího děje, představme si je v kontextu historickém. Trať dnešního čísla 046 a celkové délky 11,8 km mezi stanicemi Hněvčeves a Smiřice postavila společnost České obchodní dráhy (Böhmische Commerzialbahnen – BCB) a provoz na ní byl zahájen 19.3.1882 (kdy byla jejím koncovým bodem dnešní Smiřice zastávka), resp. 1.5.1895 (až do smiřického nádraží). Dopravu na lokálce provozovala Rakouská společnost státní dráhy (StEG), a to i po jejím zestátnění k 1.1.1908. Císařsko-královské státní dráhy (KkStB) se své role dopravce ujaly 15.10.1909 a 28.10.1918 je i v pozici vlastníka nahradily Československé státní dráhy. Změny v rámci prvního transformačního kroku na naší železnic k 1.1.2003 asi popisovat netřeba. Nedlouho po něm byla na trati zastavena osobní doprava.

 

 

Stalo se tak k datu 12.12.2004. Dva dny před tím se na trať vrátil hurvínek M 131.1133, který po ní jezdíval kdysi turnusově a nakonec dostal možnost odvézt i poslední pravidelné spoje, jak zaznamenali pardubičtí muzejníci na své stránce, lokálce věnované. V tuto chvíli je už zbytečné meditovat nad tím, proč nebyla osobní doprava alespoň v omezeném rozsahu zachována, byť by to možná oddálilo další „logický“ krok, totiž současnou snahu Správy železniční dopravní cesty, s.o. (SŽDC) trať zrušit. A to i přes to, že doposud hraje roli v dopravě nákladní. Dokonce nejen jako možná odklonová trasa pro vlaky nákladní dopravy, která je občas využívána, resp. v minulosti byla. Lokálka má totiž v současné době stále svůj význam vojensko-strategický, jehož příčina leží přímo v místě konání zmíněné akce.

 

 

Do kolejiště někdejšího nádraží, dnes už jen nákladiště Račice nad Trotinou, je totiž zaústěna vojenská vlečka číslo 25 ve správě VVÚ. Vede do areálu Vojenského zařízení 4218, tedy skladů chemického vojska, nacházejících se na místě německými okupanty postavené továrny na výrobu tanků. I když jsou dnes její služby nahrazovány dopravou silniční, její kolejiště je po zjevně nedávné opravě v perfektním stavu. Je otázka, jak za těchto okolností Ministerstvo obrany nahlíží na záměr SŽDC lokálku zrušit, byť se v jedné z variant toho nevratného kroku počítá se zachováním tratě z Hněvčevsi po račické nádraží a její přeměnou na vlečku. Šlo o součást záměru SŽDC snížit počet údajně zbytečných tratí, o které má pečovat, jenž byl později pozastaven s poukazem na zájem některých subjektů o jejich využití. .

 

 

K nim se řadí také pořadatel akce, která minulé soboty oživila lokálku a samotné račické nádraží spojením historie železniční s vojenskou. Tématická „Akce vlak“ je součástí širšího záměru na využití železniční tratě Hněvčeves – Smiřice, na které už nejezdí žádné pravidelné vlaky. Chtěli bychom na zdejším nádraží uspořádat několikrát do roka divácky atraktivní kulturní akce a ukázat, jaký potenciál pro rozvoj turistického ruchu nabízejí tratě bez pravidelné dopravy. Naším záměrem je na nádraží v Račicích a Hořiněvsi vybudovat Muzeum místních drah a zavést provoz pravidelných turistických vlaků. S tímto záměrem jsme založili občanské sdružení Společnost pro revitalizaci místních drah, které usiluje především o přeměnu dráhy Hněvčeves - Smiřice v muzejní a turistickou železnici, objasňuje na své stránce.

 

 

Realizaci tohoto ambicióznímu plánu nahrává nepochybně poloha lokálky (na rozdíl od některých podobných našich muzeálních tratí) mezi dvěma živými tratěmi a v blízkosti nejen hned dvou krajských měst, která obě mají menší specializované železniční muzejní expozice, ale také v blízkosti železničního muzea velkého. Výtopna Jaroměř ostatně už dlouhodobě lokálky využívá pro pravidelné i příležitostné nostalgické jízdy, které pořádá, v poslední době na licenci samostatného dopravce. K těm druhým patřily také jízdy parního vlaku v rámci akce Vlak 2011 aneb Boj o nádraží, jejíž náplň charakterizoval pořadatel v tiskové zprávě a na niž zvaly i naše stránky. Už proto se neobešla bez účasti zástupců VLAKY.NET, jež tak mohou podpořit nepochybně chvályhodné záměry jejích pořadatelů tímto příspěvkem.

 

 

Přípěvkem, jenž měl být reportáží, ale ve skutečnosti ten záměr naplňuje jen ve své fotografické části. V textu se omezme jen na stručný popis dění, které pro nás začalo na královéhradeckém hlavním nádraží, na jehož 5. kolej třetího nástupiště přesně v souladu s jízdním řádem v 8:31 hod. lokomotiva 423.0145 přivezla z Jaroměře soupravu M 131.1441 + Blm 5-2277 + Clm 4-6392 + Clm 4-6324 + Clm 4-6393 + D 6-1832. Ta měla vyrazit do Račic nad Trotinou jako Os 15462 podle zveřejněného programu i povědomí pořadatelů v 08:50 hod., avšak staniční informační panely ukazovaly dobu o pět minut pozdější. Času na „obrácení“ vlaku i na nástup ne zrovna masově se scházejících cestujících bylo dost. A samozřejmě také na nezbytné obdivování a fotografování především velkého býčka v jeho čele.

 

 

Nad odjezdem parního vlaku se sice rozplakalo nebe, ale během padesáti minut jeho cesty se zase umoudřilo (bohužel jen dočasně, jak později vyšlo najevo) a naplánovaný program mohl probíhat bez vnějších rušivých vlivů. Scénář jeho stěžejní části, tedy bojové ukázky, byl docela zajímavý. Příslušníci sovětských vojsk ministerstva vnitra, střežící roku 1941 malé nádraží na hranici mezi SSSR a rozpínajícím se nacistickým Německem, jsou napadeni cyklistickou jednotkou Wehrmachtu, která si vyžádá podporu pancéřového vozu s pěchotou. Hrdinní obránci nakonec podlehnou a dobytý prostor je předán polnímu četnictvu. Staniční budova přitom posloužila jako polní nemocnice, jejíž autentické vybavení si mohli diváci po skončení bojů prohlédnout, stejně jako další přechodné objekty a bojovou techniku.

 

 

V představení hrála svou roli i parní lokomotiva s plošinovým vozem, v jeho průběhu jen statickou. Před ním a po něm se ovšem při nezbytném posunování zapotila až dost a po tom všem musela dobrat vodu, což na nedalekém přejezdu zajistili místní hasiči, plnící při akci také funkci pořadatelů. V 11:25 hod. se vydal vlak na zpáteční cestu do Hradce Králové, aby se na místo dění zase vrátil patnáct minut před hodinou čtrnáctou, kdy vypukla druhá ukázka bojů. Ač měla být navlas stejná jako předchozí, vodou napitá mračna nakonec rozhodla jinak. Prudkou přeháňkou masivně hydratované diváctvo sice obdivovalo výdrž zejména „mrtvých“ vojáků obou stran, nicméně podobnou vodovzdornost u sebe nenalézalo a začalo vesměs prchat do nečetných a nevalných úkrytů. Přesto skončila ukázka opět potleskem.

 

 

Ten si členové klubů vojenské historie nepochybně zasloužili, neboť podávali výkony do té míry realistické, až některá dítka museli jejich rodiče uklidňovat přesvědčováním, že vše je jen „jako“ a zastřelení pánové zase obživnou. Realistické byly pochopitelně také kostýmy, rekvizity i kulisy toho diváky velice kladně přijímaného divadla, od rozmanitých uniforem i civilního ošacení přes zbraně a vozidla až po stanový tábor a polní kuchyni, která byla plně funkční a guláš z ní chutnal skvěle. Počasí se nakonec umoudřilo a parní vlak se na svůj odjezd v 15:25 hod. chystal už zalit slunečními paprsky. A ty jej doprovázely až na královéhradecké hlavní nádraží, kam dospěl jen se zanedbatelným zpožděním v 16:23 hod. Většina cestujících tam soupravu opustila a ti zbylí pokračovali v 16:46 hod. do Jaroměře.

 

 

Jistě spokojeně, stejně jako všichni, kdož se premiéry takto koncipované jízdy do historie po trati, kterou stojí za to zachovat pro budoucnost, zúčastnili. Snad se pořadatelskému občanskému sdružení podaří v tomto případě dosáhnout cíle, který má ve svém názvu, a lokálka mezi Hněvčevsí a Smiřicemi ožije novým životem. Což zjevně nebude snadné a v cestě k úspěchu leží mnohá překážka – od zkrocení úředního šimla až po resuscitaci některých drážních objektů, z nichž zejména staniční budova v Hoříněvsi už teď volá spíš po euthanasii. A v pozadí toho všeho je cosi, co ani sebevětší zapálení a neúnavná drobná práce dobrovolníků, kteří se na tu nelehkou pouť vydali, nenahradí – potřeba nemalých finančních prostředků. Tady je už prostor pro sponzory, bez nichž by nebylo ani toto první cestování v čase.