Když už jsem se vydal vcelku marně za novým vozidlem, spojeným s novým jízdním řádem a ocitl se na smogem přikrytém západním ústeckém nádraží, pořídil jsem tam také něco snímků se záměrem mé cesty nesouvisejících. A cosi jsem podržel na paměťové kartě a ve své mysli i z cesty do Prahy předchozího dne.
Původně jsem se tím západní směrem vydat nehodlal. Jenže když byl náš pražský reportér 21. listopadu vázán pracovní povinností, rozhodl jsem se rozjet do Prahy na úvodní tiskovou konferenci k novému jízdnímu řádu sám. Už jsem dlouho vysedával doma a říkal jsem si, že mi výlet prospěje. Nakonec jsem na té akci ani v místě jejího konání dosud nebyl, takže jsem si mohl rozšířit obzory. Navíc tentokrát nebylo nutno vstávat nějak extrémně brzo, což mi sice v zásadě nevadí, ale je to doprovázeno omezenými možnostmi pořídit už na začátku cesty nějaký použitelný snímek. A tentokrát mne na královéhradeckém hlavním nádraží čekal vítaný bonus.
Ač se „sbírání“ uhelek věnuji už hezkých pár let, o stroj 123.009-3 jsem doposud objektivem nezavadil. Navíc dvojice ústeckých lokomotiv byla jakoby symbolickou předvěstí cesty, která mne, rovněž neplánovaně, čekala dne následujícího. Ale nepředbíhejme a zůstaňme u onoho pondělního rána a mé cesty do Prahy, k níž mi posloužil R 846 Trutnov hl.n.- Praha hl.n. Z hlediska obecného tak neučinil nejlépe, neboť na místo našeho setkání přijel o více než pět minut opožděn a záměna lokomotiv včetně připojení čtyř vozů do čela soupravy se včas stihnout nedala. Což mne ale vzhledem k dostatečné časové rezervě nechávalo zatím v klidu.
Ten mi ale dlouho nevydržel. Z východočeské metropole jsme vyrazili ještě později, než jsem čekal, a po cestě k hlavnímu městu pak stáli málem u každé vrby. No nepřehánějme, jen nás nejprve nechtěli pustit do stanice Nymburk hl.n. a pak jsme si asi dvakrát postáli v úseku do Lysé nad Labem, který jsme byli nuceni absolvovat po nesprávné koleji, protože na té pravé se činili traťováci. Tou dobou už pravidelní cestující přestali nadávat a na své včasné nástupy do práce či školy zjevně rezignovali a já jsem se v duchu viděl, jak uháním pražskými ulicemi s jazykem na vestě, abych se včas přesunul z „hlaváku“ do známé budovy na nábřeží Vltavy.
Tedy známé kdekomu, jen mně ne – proto jsem také neměl přesnou představu o časové náročnosti toho transferu. Po příjezdu na pražské hlavní nádraží jsem se pro jistotu nezajímal o vozidla v jeho kolejišti, jak jsem měl v úmyslu, a vyrazil svižně k svému cíli. Mimo jiné pro ukrácení cesty také skrze téměř už dokončenou halu nádraží Masarykova, aniž jsem se zdržoval fotografickým zachycením její při rekonstrukci nabyté podoby. Klidu jsem nabyl až v okamžiku, kdy se před mnou vynořila monumentální neoklasicistní stavba někdejšího Ministerstva železnic ČSR z ateliéru architekta Antonína Engela, dnes sídlo generální ředitelství Českých drah.
A také, či spíše hlavně, Ministerstva dopravy České republiky. Což je zjevně důvodem skutečnosti, že do útrob stavby se dostanete jen postupem dobře známým z letišť, možná jen ještě důkladněji prováděným. O čemž jsem sice z doslechu věděl, ale přece jen jsem zíral. Co jsem prožil za „hraničním přechodem“, je už známo z příslušné pasáže
souhrnného článku o prezentacích nového jízdního řádu, takže se zmíním jen o oné v titulku inzerované hostesce. Jak tak stála u příchodu k jednací místnost v blízkosti poutače, dotázal jsem se, zda ji mohu vyfotografovat. A ona nejen ochotně souhlasila, ale navíc okamžitě zcela profesionálně zapózovala.
Obecně sice dávám přednost snímkům méně formálním, ale když už jsem si o něj (ze slušnosti) řekl... Nakonec obrázků vskutku reportážních jsem pořídil také dost, i když právě jen na té tiskovce. Pak už jsem byl poněkud tísněn časem, protože se blížil čas odjezdu po hodině taktovaných rychlíků do mého sídelního města. Nicméně po návratu na hlavní nádraží jsem se neopomněl pídit po tom, jak to vypadá s prodejem nového jízdního řádu, který měl právě vypuknout. Jeden jsem v ČD centru vystaven našel, u uzavřeného pokladního okénka. O nějakém jeho doplnění propagační záložkou, které ukládala
příslušná depeše, nemohlo být zatím ani řeči.
Cestou na perón jsem ještě zaznamenal frontu v pokladně RegioJetu, vyfotil si něco reklam obou „konkurentů“ v podchodu a po jeho opuštění právě přijíždějící
žabotlamu v korporátním nátěru, který jsem na ní viděl ve stavu ještě naprosto čerstvém v březnu minulého roku při návštěvě
šumperských rekonstruktérů. Cesta k domovu ubíhala bez nějakých zvláštních příhod a na královéhradeckém hlavním nádraží jsem se ocitl zcela v souladu s jízdním řádem. Abych se na ně za několik hodin zase vrátil, tentokrát ovšem ještě za tmy, což vyžadovalo mé obdobně motivované cestování ještě dále směrem západním. No vyžadovalo, byla to má volba.
Volba motivovaná touhou zúčastnit se tiskové konference k novému jízdnímu řádu v Ústeckém kraji, jež měla proběhnout na západním nádraží krajského města v novém řídicím voze, který si měl současně odbýt svou první prezentaci zástupcům médií. Že bylo vše jinak, to už víme z ještě za tepla
zveřejněné reportáže, takže se zde k tomu nezdaru už vracet nemusím. Až na zmínku o efektu absence
sysla už v Lysé nad Labem na mou psychiku – neměl jsem náladu svou cestu fotograficky dokumentovat, a tak jsem prošvihl lecjaký zajímavý objekt. Včetně „mašinky. co mne vezla“ v druhém úseku cesty, již jsem si zvěčnil až po příjezdu do cílové stanice.
Vlastně jednu zajímavost jsem přece jen nepominul, ono to ani dost dobře nešlo. Když náš rychlík zastavil na střekovském nádraží, v jeho kolejišti nebylo lze přehlédnout černého
Herkula, zatím jen osamoceně postávajícího. Tímtéž strojem jsem pak mohl na stejném místě pokochat i při zpáteční cestě, pro změnu už v čele uceleného vlaku kotlových vozů. Ale nepředbíhejme. Přes své celkové znechucení jsem se před tiskovou konferencí (o níž jsou informace v už odkázaném
souhrnném článku) přinutil nejen zaznamenat aktuální pohyb v kolejišti, ale věnovat pozornost i věcem nehybným, především staniční budově, na niž při
návštěvě minulé nedošlo.
Po osamostatnění nákladní dopravy Českých drah můžeme na mnoha místech naší kolejové sítě vidět lokomotivy ČD Cargo coby vyhnance z depa postávat v kolejištích stanic. V Ústí nad Labem západ, kde blízké depo připadlo pro změnu dopravci nákladnímu, je tomu právě naopak a mne zaujala trojice děčínských peršinků, stojící na dohled od staniční budovy. Nejprve jsem si je vyfotil jen tak zpovzdálí, ale vzhledem k tomu, že mi v mé databázi tito zástupci své řady chyběli, po tiskové konferenci jsem se k nim vydal blíž, abych si pořídil snímky výrobních štítků a jiných zbytečností, které tradičně patří k mému zažitému stylu práce.
Má ilegální činnost neunikla pozornosti paní výpravčí, která mi přišla vynadat. Nikoliv bezprostředně a nijak zle. Oslovila mne v době, kdy jsem zrovna vedl řeči se strojvedoucím vlaku, jenž mne měl přiblížit k domovu, a velice správně mi vytkla, že jsem se motal tam, kde nemám co dělat. Navíc bez výstražné vesty, kterou sice ve své výbavě vesměs nosím, ale tentokrát tomu tak nebylo. Nezbylo mi samozřejmě nic jiného, než se omluvit a slíbit, že se takového prohřešku už nedopustím. Učinil jsem tak pohříchu velice stručně, protože tu milou paní volaly další povinnosti a mne vlastně také – zachytit projíždějící brejlovce AWT, naštěstí legálně z peronu.
Tím má reportérská aktivita v zásadě skončila a další podobná vozidla či jiné nesporně zajímavé objekty jsem při zpáteční jízdě do Lysé nad Labem sledoval jen pohledem. Po usazení v Os 6411, který pochopitelně sysla postrádal také, na mne opět dolehlo zklamání z toho, že se hlavní atrakce celého toho výletu nekonala, a navíc jsem musel přemýšlet nad otázkou, co za těchto okolností s plánovanou a už dopředu rozpracovanou reportáží na její téma. Jinak ovšem cesta k domovu probíhala bez nějakých problémů a ve svém druhém úseku byla vlastně opakováním dne předchozího – do Hradce Králové jsem dorazil týmž R 959 jako v pondělí.
Když jsem došel na konec svého střípkovitého povídání, zjišťuji, že nevyznívá nijak zvlášť optimisticky či „pozitivně“, jak se dnes zhusta říká. Naštěstí mám tento nedostatek čím v závěru napravit. Za pár dní se bude, tentokrát ovšem už v poněkud jiné souvislosti, akce „vyhánění sysla“ v Ústí nad Labem opakovat. Takže je nepochybně reálná naděje, že ten hlodavec novinářům už opravdu zapózuje, byť určitě ne tak ladně, jak ona hosteska. Sice jsem si s ním mohl dát soukromé rande už dříve třeba v Lysé nad Labem, ale to by nebylo ono. Chyběla by u toho nenapodobitelná atmosféra jeho kouzlem smogového oparu opředené západní domoviny.
Prameny a odkazy:
- České dráhy – Wikipedie
- Ministerstvo dopravy České republiky – Wikipedie
- RegioJet - Wikipedie
- Železniční trať Lysá nad Labem - Ústí nad Labem - Wikipedie
- Železniční trať Ústí nad Labem - Chomutov - Wikipedie
- Ústecko-teplická dráha - Wikipedie
- Depo kolejových vozidel Ústí nad Labem - Wikipedie (dnes SOKV ČD Cargo)
- Depo kolejových vozidel Praha - Wikipedie
- Depo kolejových vozidel Česká Třebová - Wikipedie
- Advanced World Transport - Wikipedie
- zdroje uvedené pod odkazy v textu
Titulní snímek: ER 20-008 čeká na svůj výkon ve stanici Ústí n.L.-Střekov © PhDr. Zbyněk Zlinský
