Na poslední chvíli do Šomošky a Muráně

Až nadešel 27. duben 2011, já vzal dovolenou a doslova v hodině dvanácté v Květné usedl do motoráčku a s přestupy ve Svitavách a Brně ve večerních hodinách dorazil Pendolinem do Bratislavy, tak abych mohl ulehnout do lůžkového vozu na R 801 Poľana. Cílová stanice Fiľakovo. Hned na tomto prvním odstavci je krásně vidět, kolik změn se od těch dob událo. Zda k dobrému nechám na posouzení každému zvlášť. V Květné do vlaku již nikdo nenastoupí a ani Pendolinem do Bratislavy nedojede.

Ale to jsem si jen malinko posteskl, takže rychle zpět do nocí jedoucí Poľany. Po příjezdu do Fiľakova následoval povinný snímek motoráčku do Šiatorské Bukovinky, kterým jsem se svezl tam i zpět. Tento vlak však bohužel nezajížděl do Maďarska. Další vlak už ale naštěstí ano, takže jsem v motoráčku vydržel a dojel až do Maďarské PPS Somosköújfalu, kde během krátkého obratu byla možnost zdokumentovat setkání motoráčku řady 812 ZSSK a motorové jednotky 63-41 031 MÁV přezdívané usgyi s osobním vlakem do Hatvanu.

Po návratu do Fiľakova jsem byl něčím natolik rozrušen, že jsem ve vlaku zanechal batožinu. Naštěstí jsem si to záhy uvědomil a vrátil se pro ni. Právě ve chvíli, kdy mi ji kolegyně od ZSSK nesla. Tímto bych ji tedy chtěl ještě jednou alespoň symbolicky poděkovat. Následoval přejezd do Plešivce, kde do odjezdu vlaku do Revúce zbývalo dost času. Jak jen tuto pauzu vyplnit? Nakonec jsem se rozhodl pro pěší přesun na trať směrem k zastávce Vidová s vidinou pořízení nějakého toho snímku. Za celou dobu však jel jeden jediný nákladní vlak v čele s dvojicí lokomotiv řady 751. Co se dá dělat. Tak už to někdy bývá.

Konečně nadešla kýžená hodina a k nástupišti byl přistaven motoráček do Revúce. Pohodlně jsem se usadil a čekání na odjezd jsem vyplnil kontrolou pořízených snímků. Když najednou kde se vzal, tu se vzal, vedle mého sedadla strojvůdce stál a s přístrojem na výdej jízdenek v ruce na mne shlížel. Po dotazu cože by si to žádal, odsekl, že „No cestovný lístok nie?“. Chvilku jsem se s ním přel o tom, zda ví co je pozdrav a požádání, ale poté usoudiv, že s ním nehnu, jsem vytáhl síťovou jízdenku a daný pán odkráčel zjevně spokojen. Stejná procedura následovala i při zpáteční cestě.

Daný spoj jsem zvolil s ohledem na jeho více než hodinový pobyt v ŽST Revúca a poté i v Muráni, kdy jsem předpokládal, že stihnu pěší přesun mezi těmito destinacemi i s pořízením snímku někde mezi nimi. To jsem předpokládal sice špatně, ale nakonec vše dobře dopadlo. Po příjezdu do Revúce následovala obvyklá fotoprocedura, tedy dokumentace vlaku na nádraží, dále dokumentace jedné z nedostavěných Gemerských spojek a jako bonus návštěva muzea, které sídlí v budově Prvého slovenského gymnázia. To se však již čas začal povážlivě krátit a já musel vyrazit na cestu.

Fotografování vlaku jsem měl naplánováno v zastávce Muránská Dlhá Lúka. Cesta však neubíhala tak, jak jsem předpokládal, a nezbývalo nic jiného, než to ze silnice vzít křížem přes pole ke kolejím. Místo nebylo vybráno právě nejlepší, ale na výběr toho mnoho nebylo. Po průjezdu vlaku jsem nabral směr zpět na silnici a při průchodu obcí Muránská Dlhá Lúka začal počítat, kolik času že to zbývá do odjezdu vlaku z Muráně. Po zjištění, že pokud to vůbec stihnu, bude to těsné, jsem radostí právě nejásal. V tom se však stalo něco nečekaného. V batohu se mi protrhla láhev s vodou, která zalila celý obsah batohu a tak nastala nutnost udělat přestávku.

Na druhé straně silnice se příhodně nacházela prázdná autobusová zastávka s lavičkou, která se k plánované úklidové a sušící proceduře batohu přímo nabízela. Při sušení jsem se trošku nudil, a tak jsem zkoumal všechny ty možné ale víceméně spíše nemožné nápisy, až jsem skončil u jízdního řádu (spíše tedy odjezdů autobusů) a hle. Odjezdová tabule hlásala, že za 5 minut by měl jet autobus a cílová zastávka zněla Muráň. Ale protože v plánu byla jarní procházka, musel jsem se pro jízdu autobusem předlouze (asi 5 vteřin) přemlouvat.

Po příjezdu do Muráně jsem vyhledal nádraží a pěkně jej celé zdokumentoval i s právě od trávy kolejiště čistícími a kontrolujícími zaměstnanci místní traťové distance v podobě koz. Tomu říkám pracovní morálka. Úklid kolejiště za odměnu v podobě uklizeného. Ale to již se blížil čas odjezdu motoráčku do Plešivce a nezbývalo nic jiného, než usednout do motoráčku a po příjezdu do Plešivce se s celou Muránskou strelou rozloučit. Snad ne navždy. Následovala již jen dokumentace místní ťapky a zbrojení motoráčku 810.604 v RD Plešivec a odjezd do Košic na noční Slovakii domů.

Titulní snímek: Jeden ze zaměstanců traťové distance Muráň kontroluje stav kolejnic © Josef Vendolský