Takové malé cestovní šílenství mezi nebem a kolejí

11.7.2012 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestování na zahraniční dovolenou může být všelijaké, někdy mnohem náročnější a na zážitky vydatnější, než samotný pobyt kdesi daleko. A to nemám na mysli případy, kdy cesta sama je svým způsobem cíl, jak jsem třeba kdysi jezdíval autem. Tentokrát mé putování začalo ve vlaku, skončilo ve vlaku, ale mezi tím se vyskytly dopravní prostředky jiné. A hlavně podivuhodné přestupy z jednoho do druhého - tu k uzoufání zdlouhavé, jindy zběsile překotné.

Když jsem si (mojí drahé polovičce se tentokrát nechtělo, možná měla nějakou předtuchu) 7. listopadu (až teď mi došla ta revoluční symbolika) minulého roku objednal zájezd za sluncem, mořem a vlaky, netušil jsem, co vše mne čeká. Součástí služeb mé osvědčené cestovní kanceláře (CK) byl také transfer z místa bydliště na pražské letiště a zpět. Jenže necelý týden před odletem mne zastihla nemilá zpráva, že tentokrát tato pohodlná doprava nebude. Že mi místo ní nabídli bezplatné parkování na letišti, mně moc nepomohlo, když auto nemám. Ale co, řekl jsem si, existuje přece skvělá nabídka Českých drah, a jal jsem se hledat výhodné spojení.

Poslední možné spojení z Hradce Králové hl.n. do tarifního bodu „Praha letiště/Airport (BUS)“
v předvečer odletu

Takové jsem samozřejmě nenašel, protože „Komplexní odbavení“, jak se říká jedinému dokladu, který dnes zákazník CK pro let, ubytování a další služby dostane týden před cestou, si žádalo mé přítomnosti na letišti o čtvrté hodině ranní. Chtě nechtě, musel jsem z královéhradeckého hlavního nádraží vyrazit s předstihem, který zaručoval, že svůj let určitě stihnu. Na Ruzyni jsem měl strávit nekonečných 5 a půl hodiny do začátku odbavování a o dvě hodiny více do vlastního odletu - tedy za předpokladu, že nebude odložen. S tou neradostnou perspektivou jsem se posledního květnového večera svěřil Krakonošovi, abych absolvoval první etapu své pouti.

R 858 „Krakonoš“ Trutnov hl.n. - Praha hl.n. před odjezdem z Hradce Králové (31.5.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou jsem vzpomínal na doby, kdy bylo vcelku běžné u nás vsednout do vlaku a vystoupit z něj někde u moře – třeba ve Varně, Mangalii či Splitu, jak jsem několikrát zažil. Krom toho jsem sledoval pomalu do tmy se nořící krajinu, tu a tam smáčenou deštěm. A také to, jak si Krakonoš vede vzhledem k jízdnímu řádu. Sice jsem obecně nikam nespěchal, ale dílčím způsobem ano – kdyby mi ujel přípojný autobus na letiště (poslední toho dne), zvýšily by se zbytečně mé cestovní náklady o těch 32,- Kč, co stojí jízdné běžnou MHD. Do Prahy jsme dorazili dokonce s mírným náskokem, takže jsem s přestupem na linku AE nakonec neměl žádný problém.

Autobus Airport Expressu před Fantovou budovou pražského hlavního nádraží (31.5.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Snad tedy až na to, že kvůli nižádné zkušeností s tím spojením jsem až zbytečně pospíchal a na příslušnou zastávku jsem dorazil příliš brzy, aniž bych během přesunu věnoval jakoukoliv pozornost dění ve stanici, jindy obvyklou. Až po mně před Fantovu budovu přijel nepřehlédnutelně zbarvený a nápisy opatřený autobus (jehož řidič pak ještě čerpal povinnou přestávku) a dostavili se další cestující. Jejich množství (byť nebylo přehnané) mne svým způsobem uklidnilo, že asi nejsem sám, kdo bude na letišti trávit noc, protože po půlnoci už prakticky nic neodlétá. Po nástupu do vozidla jsem pochopitelně věnoval pozornost jeho uspořádání.

Interiér autobusu Airport Expressu je uzpůsoben snadné přepravě zavazadel (31.5.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Při cestě Prahou se nad námi opět nebe rozplakalo, ale déšť po příjezdu na letiště ustal právě na tu chvíli, kterou jsem potřeboval k přechodu od zastávky do útrob terminálu 1. Tam jsem se nejprve ujistil, že můj let do tuniského Monastiru nemá na odletové tabuli změněný čas, a pak jsem si vyhlédl klidné zákoutí, v němž jsem hodlal co nejdelší dobu strávit ve společnosti křížovek, jimiž jsem se zásobil. Druhým aspektem, který jsem sledoval, byla možnost zakouřit si na vnější straně prosklené stěny, aniž bych ztratil svá zavazadla z dohledu. Ta jsem navíc připoutal lankovým zámkem k lavičce, abych o ně nepřišel. Prozíravě, jak jsem se domníval.

Mé útočiště s připoutanými zavazadly u vchodu I terminálu 1 (31.5.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nápad to byl možná dobrý, ale zjevně se nehodící do současné doby. Což mi za nějakou dobu vysvětlila příslušnice Policie ČR, která mne z poklidného pokuřování u vchodu vyrušila dotazem, zda jsou ta anonymně odložená a hrozbu možného teroristického útoku představující zavazadla moje. Přiznal jsem se bez mučení a navíc slíbil, že už je neopustím. Takže jsem musel své plány poněkud přehodnotit a napříště při svých krátkých výletech za kouřením a jinými fyziologicky diktovanými úkony vláčet vše sebou. Nemluvě už o procházkách delších, k nimž mne postupně vedla hrozba nudy i touha po poznání míst jindy plných ruchu a shonu.

Aero Ae-45 jako dekorace příletové haly terminálu 1 (1.6.2012) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Takže jsem mohl v klidu obdivovat nejen krásnou a legendární pětačtyřicítku v příletové hale, ale i vše ostatní, na co jsem neměl před tím nikdy čas. Ostatně bylo zde i cosi nového. Třeba ukázka horké novinky, leteckého elektrického pohonného systému WheelTug, jíž bych si asi nepovšiml, kdybych o vynálezu nedávno nezahlédl cosi v televizi. Za shlédnutí ale stála také malá expozice fotografií, kterou Pražský mezinárodní maratón vzdal poctu 60. výročí olympijského zlata Emila Zátopka, o něco větší instalace snímků Gabriely Lochoutové z Kambodže či právě o půlnoci otevřená přímo mamutí prezentace mezinárodního projektu Figurama.

Výstava „Figurama“ v odletové hale terminálu 2 (1.6.2012) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Bylo toho k pozorování, zkoumání a někdy i fotografování tolik, že jsem se, proti svému očekávání, vlastně ani chvíli nenudil. Nakonec i sám noční život letiště je zajímavý, jak dokazují některé fotografie v připojené galerii. Případnému zájemci, neznalému prostorového uspořádání obou terminálů, může orientaci v ní usnadnit interaktivní plán letiště. Ale vraťme se k průběhu mého cestování. To nabralo trochu na obrátkách v okamžiku, kdy jsem po čtvrté hodině mohl podat zavazadlo a dokonce (stalo se mi to snad poprvé) vybrat si místo v letadle. Tím byl, jak se ukázalo o hodinku později, Airbus A320-214 OK-HCA společnosti Holidays Czech Airlines.

Airbus A320-214 OK-HCA pro let HCC 6982 od brány B3 terminálu 1 (1.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Odstartovali jsme kupodivu téměř přesně v oněch původně plánovaných 6:05 hod. a na přistávací dráhu letiště Monastir jsme dosedli v 07:08 hod. místního, čili v 08:08 středoevropského letního času. (Tunisko leží sice ve stejném časovém pásmu, jako Česká republika, ale krom asi dvouletého experimentu v tomto směru letní čas nezavádí.) O letu samém se toho mnoho napsat nedá (nakonec by to tady ani nebylo vhodné) - krom faktu, že jsme odlétali v dešti, většinu času pluli nad hustými mraky a zemi či moře pod sebou jsme mohli pozorovat až v tuniském vzdušném prostoru. A ve finále se dokonce dalo zahlédnout i něco málo železničního.

Trať Métra du Sahel v úseku La Faculté - L'Aéroport (1.6.2012) © PhDr. Zbyněk Zlinský

A něco dalšího pak před letištěm, kde jsem se tentokrát ocitl díky svižnému pasovému odbavení a vydání zavazadla nezvykle rychle. Ovšem na novou elektrickou jednotku Hyundai Rotem řady EMU 1 - 19 alias 28-01, která zastavila na zastávce opodál a pak vyrazila k Monastiru, jsem fotograficky reagovat nestihl. Přiznám se, že po tom už déle než 24 hodin trvajícím bdění jsem byl poněkud zblblý. A to mne ještě čekala více než dvouhodinová cesta směrem severním, do mého cílového města Nabeul. Na parkovišti letiště jsem se zmohl jen na to, abych se zájmem sledoval vynalézavost tuniského šoféra při nakládání našich zavazadel do minibusu.

Nakládání zavazadel do minibusu s pomocí dřevěné ochranné lišty okna (1.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Pozornému čtenáři VLAKY.NET se do mysli asi vkrade myšlenka, že o Nabeul už tady zmínka byla. Nemýlí se, jel jsem do stejného města (a dokonce stejného hotelu), jako před šesti lety, kdy vznikl miniseriál reportáží, začínající jakýmsi vyvětlením. A to asi dlužím i tentokrát. Vydal jsem se znovu na totéž místo, výhodně položené na železnici, hlavně proto, abych poznal, co (nejen) tam „jasmínová revoluce“ změnila. A změny jsem hledal už cestou z Monastiru na Cap Bon. Od silnic pochopitelně zmizely všudypřítomné obrazy prezidenta Alího, ale také reklamy společností, svázaných s jeho rodinou. Jinak skoro vše zůstalo napohled při starém.

Esplanade v letovisku Yasmine Hammamet žádné znaky převratu neukazuje (1.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Jak to vypadá zblízka, to jsem poznával následujících čtrnáct dnů, během nichž jsem se věnoval nejen mým organismem aspoň jednou za rok vyžadované kombinaci slunce a mořské vody, ale také zkoumání a fotografování života porevolučního Tuniska, s pochopitelným důrazem na jeho železnice. O tom všem ale budou pojednávat až reportáže následující. V této si nyní dovolím užít cosi jako filmařskou prolínačku, abychom se přenesli do posledního dne (resp. do dvou posledních dnů, jak vyšlo najevo) mé dovolené, tedy ke zpáteční cestě. Ta začala o více než osm hodin později, než podle původních dispozic měla. Bohužel.

Autobus na letiště přijíždí k hotelu v době, kdy už jsem měl být dávno doma (15.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Člověka sice mohlo potěšit, že nemusí vstávat za tmy, aby odletěl už v 8:35 hod. z Monastiru, ale na druhou stranu odlet až v 16:55 hod. znamenal značné komplikace při dalším cestování. A to jsem ještě netušil, že ve skutečnosti bude ještě mnohem hůř. Zatím jsem si užíval výhodného místa v autobuse i své poměrné čilosti k tomu, abych dohnal to, co se mi nepovedlo při cestě směrem opačným – zdokumentovat zajímavosti na naší trase. Asi nejpoutavější byla nějaká demonstrace u mešity v Hammametu, kde po polední motlitbě věřící při rozdávání jakýchsi pásek značně omezovali dopravu. Ale naskytly se i nějaké záběry ryze železniční.

Nádraží Bou Ficha na hlavní trati Tunis - Sousse (15.6.2012) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Z nadjezdu přes kolejiště stanice Sousse Sud jsem si vyfotil tamní depo a těsně před letištěm jsme museli na přejezdu zastavit kvůli projíždějícímu vlaku, tentokrát v podání staré elektrické jednotky maďarské produkce řady YZ-E. K trati jsem se pak ještě na chvíli po odbavení k letu vrátil, ale na projíždějící vlak jsem už štěstí neměl. Když jsem pak přes pasovou a bezpečnostní kontrolu pronikl do už mně notoricky známé odletové haly, mohl jsem si zato vyfotit krásně postavené letadlo, které nás mělo dopravit do Prahy. Shodou okolností to byl stejný stroj, jímž jsme před dvěma týdny přiletěli do Monastiru - Airbus A320-214 OK-HCA.

Airbus A320-214 OK-HCA pro let HCC 6995 Monastir – Praha (15.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Krátce po 16. hodině jsme začali procházet branou a byli dopraveni autobusy k letadlu, které bychom dostihli několika kroky. Tentokrát jsem měl sedadlo do uličky, ale jen do doby, než mi letuška (v zájmu vedle mne sedícího páru s mrňousem) nabídla místo v poslední řadě u okna. Vše se zdálo být ideální – až do doby, než se na palubě objevil jakýsi domorodec a začal za pomoci personálu cosi řešit. Co se děje, informoval nás palubním rozhlasem postupně kapitán. V kostce šlo o to, že ten domorodec je letištní lékař, odhalil rodinu s dítkem nemocným neštovicemi, nařídil vyloučit ji z přepravy, nás vrátit do odletové haly a letoun vydezinfikovat.

Tuniský lékař (v modré košili) je nekompromisní, musíme z letadla (15.6.2012)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V tom okamžiku se zhroutil můj plán cesty z Ruzyně do Hradce Králové definitivně. Že kvůli posunutému odletu nestihnu poslední přímé vlakové spojení a budu si ke své zpáteční jízdence muset koupit doplatek za jízdu přes Pardubice, to mi bylo jasné už dávno. Ale teď jsem ztratil i možnost stihnout poslední spoj linky AE z letiště. Z původně zamýšlené pohodové pouti k domovu se tak opět stalo šílenství – a to jsem ani netušil, že všem zlým zprávám ještě není konec. Zatím jsem si v odletové hale vyslechl zvěsti relativně dobré, s nimiž tam za námi přišel podle svého slibu kapitán letadla, který se nám všemožně omlouval a sliboval rychlý let.

Což se mu pak bohužel dodržet nepodařilo. Nejprve jsme po opětovném nástupu do letadla museli čekat na dvě zbloudilé ovečky, pak nás řízení provozu nechalo stát na startovací dráze a nakonec (jak nám kapitán během letu vysvětloval) jsme větší část cesty absolvovali za silného protivětru. Z Monastiru jsme vzlétli v 17:13 (18:13 SELČ) a na přistávací dráhu ruzyňského letiště dosedli ve 21:29 hod., tedy se zhruba hodinovým zpožděním. K letu samotnému opět není celkem co dodat, po stránce meteorologické se opakovala situace už známá z cesty do Tuniska, takže jsem mohl své výhodné pozice u okna vesměs využít jen k zírání na mraky.

Na letišti jsem naštěstí svůj kufr objevil na pásu poměrně brzy, nijak jsem neotálel a mazal na zastávku MHD. Sotva jsme si stihl koupit v automatu jízdenku, už přijel autobus linky 119 a já jsem neměl ani čas na nějaký dokumentační snímek. Nakonec jsem měl jiné problémy – jak označit jízdenku. Buranovi z lontu naštěstí ochotně poradila místní slečna. Trochu jsem zazmatkoval při přestupu do metra na Dejvické a pak i ve stanici Muzeum, ale nakonec jsem se s jazykem na vestě ocitl před odjezdovou tabulí na hlavním nádraží. Na ní zářil za pár minut odjíždějící rychlík do Pardubic, k němuž jsem v časové tísni doběhl s vlastně neplatnou jízdenkou.

No neplatnou, až do Pardubic jsem měl, srovnáme-li tarifní kilometry, zaplaceno. Pro mne bylo ovšem důležitější nastoupit cestu před půlnocí, aby jízdenka nepropadla celá, když už jsem ji nevyužil pro cestu z letiště na hlavní nádraží. V každém případě jsem však hned hlásil procházející člence vlakového doprovodu, že jedu vlastně nesprávnou trasou a měl bych uhradit doplatek. Ona mi odvětila, že nesprávnou trasou pojedeme za chvilku všichni, protože se u Kolína stalo cosi na trati a my jsme už z Prahy měli jet odklonem, ale jak to vypadá, na Nymburk se vydáme až z Poříčan. Co se na trati stalo, to jsem se dověděl až doma z médií.

Do Pardubic jsme dorazili se zpožděním 24 minut, což mi ale nevadilo, spíš naopak. Návazný Os 6230 do Hradce Králové totiž odjížděl až v 1:25 hod. Takže jsem měl dost času i na to, abych si šel koupit onen doplatek k jízdence. Jenže se mi to nepovedlo. Neměl jsem totiž žádnou hotovost tuzemské měny a pokladní systém neuměl vydat doplatkový doklad hrazený In-kartou ČD ani platební kartou, ať jej službukonající ochotný mladík přesvědčoval, jak chtěl. Tak jsem musel pokračovat v cestě tak nějak načerno. Tedy až po tom, co jsem přetrpěl další neplánovanou půlhodinu zdržení, způsobeného čekáním osobáku na odkláněné spoje od Prahy.

Neznalý nočních poměrů, obával jsem se, že budu muset z královéhradeckého hlavního nádraží šlapat na druhý konec města pěšky, ale i opožděný osobák se trefil do rozjezdu nočních linek MHD, takže jsem se 16. červnového dne krátce před 3. hodinou ranní ocitl znovu tam, odkud jsem se večer posledního dne květnového vydal na cesty. V ten okamžik jsem neměl sil k tomu, abych své šílené cestování hodnotil – a dnes už na ně hledím zase s jistým odstupem, pod zorným úhlem rčení „co tě nezabije, to tě posílí“. Ale na druhou stranu, je normální přemístit se mezi Prahou a Monastirem za dvě hodiny a ztratit až obludně mnohem více času před a po letu?