Jarní putování k Baltu. 3. den – sobota 26.4.2012 (1)

Ale o patřičnou dávku veřejné dopravy slovem i obrazem přesto nebude ani v tomto dílu nouze.

Tomáš musel z rodinných důvodů svůj výlet zkrátit a přijet domů už během soboty. Po delším rozhodování, jak a kdy jet, si pár dní před odjezdem zakoupil přes eShop DB zlevněnou jízdenku na přímý EC 379 „Carl Maria von Weber“, který spojuje Rujánu (konkrétně Ostseebad Binz) s Prahou a Brnem. Po brzkém vstávání, jízdě Flirtem na konečnou do Sassnitz a krátké návštěvě Národního parku Jasmund (a využitím prvního víkendového spoje „městské“ linky 18 z konečné Wedding k nádraží Sassnitz) následoval návrat Flirtem do Bergenu, kde byla ještě hodina a půl času. Tedy dost na návštěvu města a zajímavé rozhledny Rugard na jeho opačném konci.

Město Bergen auf Rügen je díky své poloze v centru Rujány důležitou křižovatkou a živým sídlem. Na kopci uprostřed města se nachází poměrně velké náměstí s několika domy ve slohu pobaltské cihlové gotiky, a odtud už není daleko k věži na Rugardu. O desáté hodině ranní právě otevírali, bohužel přístup byl pouze do moderní prosklené kupole nahoře, venkovní ochozy historické věže Ernst-Moritz-Arndt-Turm z roku 1877 otevřené nebyly, ale i tak byly výhledy na Rujánu a její mořské zálivy pěkné.

Po návratu na nádraží nezbývalo než vyhlížet soupravu známých „emzetových“ vozů ČD, které z Binzu přivezla lokomotiva řady 120 DB, typ který ještě nedávno zajížděl do Bad Schandau s EC vlaky výchozími z Berlína. Za lokomotivou se vezl posilový vůz řady Bimz DB, který končí v Drážďanech. Jízda podle jízdního řádu však neměla dlouhého trvání. Ve stanici Stralsund Hbf je vyměřeno 8 minut na přepřah lokomotivy, spojený s úvratí vlaku. Jediné, co se však ve stanici po příjezdu vlaku rozpohybovalo, byl zmatený strojvedoucí na peronu, který do služebního telefonu sděloval „Ich soll jetzt EC 379 fahren, aber ich habe keine Lok!“. Následně si postěžoval průvodčí na nezodpovědný přístup zaměstnanců depa a při druhém telefonátu mu bylo řečeno, že by si asi mohl vzít „třiatřicítku“. Odebral se tedy s kolegou pěšky dozadu do ranžíru pro elektrickou lokomotivu 101 033 DB. Začali s ní kličkovat po zhlaví, právě když se do stanice ze všech směrů prodíraly vlaky na taktový „sraz“ o dvanácté, takže posun neprobíhal úplně hladce a když jsme se konečně dali do pohybu, měli jsme přes 20 minut zpoždění.

Celkový pohled na hlavní nádraží ve Stralsundu, vozy ČD vpravo jsou souprava EC do Prahy, která tu má úvrať. 21.4.2012 © Tomáš Kraus

Následovala nepříliš zajímavá jízda po dvoukolejné trati přes Greifswald, Pasewalk a Angermünde do Berlína. V této rovinaté krajině probíhalo několik drobných výluk a oprav na trati, takže plánovaný počet zastavení se ještě navýšil a zpoždění narůstalo. Před Berlínem začala vlaková četa do rozhlasu vyjmenovávat různé vlaky, na které cestující v Berlíně proti svému očekávání nestihnou přestoupit, protože zpoždění už přesáhlo 40 minut. Díky plánovanému prostoji ve stanici Berlin Hbf se zpoždění vrátilo na hodnotu kolem 20 minut a vlak už uháněl pryč na jih. Svižnou jízdu ukončilo zpomalení ve stanici Jüterbog, spojené se zjištěním právě toho faktu, že jsme ve stanici Jüterbog, tedy na trati směr Lipsko, místo obvyklé trasy přes Elsterwerdu na Drážďany. Odkloněný vlak sjel na jednokolejnou spojku do Falkenbergu(Elster), kde byl o poznání horší svršek, rychlosti do 100 km/h a na dvou mostech dokonce pro EuroCity nedůstojných 30 km/h.

Po vykřižování podobné soupravy ČD ve Falkenbergu(Elster) vlak pokračoval dále po dvoukolejné trati směrem na Riesu, která je jinak bez pravidelné osobní dopravy. Poté jsme se napojili na trať Lipsko – Drážďany a po chvíli jsme po zbrusu nové estakádě u Grossenhainu najeli na „správnou“ trať od Berlína. Ne však na dlouho, protože kvůli rekonstrukci stanice Dresden-Neustadt a okolí jezdí od loňska dálkové vlaky odklonem po druhém břehu Labe. První zastávkou byla tedy až stanice Dresden Hbf, kde se česká souprava ocitla se zpožděním pouhých 3 minut, odklon tedy pomohl jízdu zkrátit.

Také další pokračování cesty probíhalo v netradičním stylu. Kvůli výlukám v okolí Pirny byly všechny dálkové vlaky odřeknuty mezi Drážďany a Děčínem a byla zavedena náhradní autobusová doprava z Drážďan do Ústí nad Labem, tak aby se pokud možno časové polohy vlaků neměnily. Nepříliš dobře značená cesta tedy dovedla všechny cestující k autobusovým zastávkám na Strehlener Strasse, kde byly připraveny dva autobusy MAN Lion’s Regio dopravce RVD – třetí autobus po zjištění počtu cestujících (vešli by se i do jednoho vozidla) odjel pryč. Úplně na čas jsme neodjeli, přeci jen 5 minut je málo na nalezení cesty od vlaku a přesun, ale brzy už jsme stoupali nad Drážďany směrem k dálnici přes Krušné hory.

Náhradní souprava EC z Binzu do Prahy, tvořená vozy ÖBB, přijíždí do Ústí nad Labem. 21.4.2012 © Tomáš Kraus

Mezinárodní jízdenka byla zbytečná, nikdo ji nekontroloval, zato proběhla důsledná kontrola cestovních dokladů. Řidič na to byl zřejmě zvyklý, protože se nijak nevzrušoval tím, když najednou od krajnice odrazilo policejní auto a s rozsvíceným nápisem „bitte folgen“ se zařadilo před autobus. Na posledním odpočívadle na německé straně byly oba autobusy odstaveny a proběhla rychlá kontrola, která ale nebránila tomu, abychom k hlavnímu nádraží v Ústí nad Labem přijeli bez navýšení zpoždění. Souprava pro tento úsek EC 379 se už blížila od Děčína, a protože výluka zamíchala s oběhy vozů, za lokomotivou řady 371 ČD se vezlo asi to nejlepší co mohlo – dlouhá souprava modernizovaných vozů ÖBB. Do lázní Binz na Rujáně například podle všeho tento den dojela souprava MÁV. Zbytek cesty do Prahy probíhal už bez komplikací a návrat byl zakončen včasným příjezdem do cílové stanice.

Zatímco Tomášovu zajímavou cestu z Rujány domů jsme už popsali a o Honzově separátní cestě do Hamburku si přečtete v dalším díle, zbývá se ještě podívat, co v tutéž dobu dělal Aleš s Jirkou, kteří namísto výše uvedeného chtěli navštívit některé ze známých „atrakcí“ Rujány. Ráno tedy po krátké prohlídce Stralsundu přicházíme na hlavní nádraží a zakupujeme jízdenku Bernstein-Ticket v ceně 13 EUR/osoba. Tato jízdenka platí 1 den a nabízí neomezené cestování vlaky na tratích Stralsund – Lietzow – Binz / Sassnitz, Bergen auf Rügen – Putbus – Lauterbach Molle a ve všech spojích autobusového dopravce Rügener Personen Nahverkehr, který pod heslem „Ein Insel mit viel Bus“ (Jeden ostrov s mnoha autobusy) zajišťuje linkovou dopravu na ostrově. Jízdenka dále platí i v sítí MHD Stralsund, pro přepravu po centru města je však její využití zbytečné.

Vyjíždíme stejně jako předešlý den vlakem v 9:04 a jedeme s ním do odbočné stanice Lietzow. Zde přestupujeme na autobusový spoj linky 12, který nás odváží na Kap Arkona, respektive do obce Putgarten, která je od mysu vzdálena necelé 2 kilometry. Dopravu na severozápad ostrova v zásadě zajišťuje „svazek“ linek 12 a 13 (Bergen/Sassnitz-Sagard-Altenkirchen-Wiek-Dranske/Bug), s přípojem v Altenkirchenu na krátkou linku 11 Altenkirchen – Putgarten. Linkové vedení je ale potřeba brát s trochou rezervy. Náš autobus z Lietzowa (výchozí z Bergenu) jel pouze do Sagardu, kde jsme přestoupili do spoje linky 13 jedoucího ze Sassnitzu. Dále jede tedy jen jeden autobus a doprava zde byla i o víkendu zajištěna ve dvouhodinovém intervalu. Oproti očekávání byl spoj veden přímo do Putgartenu a naopak cestující, kteří chtěli zůstat ve „stejné“ lince, museli v Altenkirchenu směrem na Dranske přestoupit. Vše je ovšem dobře označeno, a tak naši pozornost více upoutá hlášení zastávek v autobuse, které bylo zjevně namluveno dívčinou ještě prepubertálního věku.

Stralsund: plachetnice Gorch Fock sice pochází až z roku 1933, ale přesto dnes slouží jako muzeum. 21.4.2012 © Aleš Svoboda

Vystupujeme na okraji obce Putgarten, zbývající 2 kilometry k mysu již jdeme pěšky. Ovšem úplně nutné to není, turistický ruch v této obci jen kvete, a tak z obce na Kap Arkona je možné se svézt po pohodlné silnici i turistickým silničním vláčkem „Kap Arkona Bahn“. Kap Arkona je nejsevernější mys ostrova na křídovém masivu o výšce 45 metrů nad mořem a největší atrakcí jsou 2 věže majáků: nižší Schinkelturm a vyšší Leuchtturm o výšce 35 m. Rovněž lze navštívit soustavu podzemních bunkrů. My se vydáváme po dřevěných schodech dolů k moři, a poté vystoupáme na vysoký Leuchtturm. Ranní mlha se pomalu rozplývá, a tak se otevírají pohledy na moře a roviny ostrova. Konstrukce jízdního řádu linky 11 nás tu však nenechává dlouho, vracíme se zpět do Putgartenu a odjíždíme zpět. Tentokrát jedeme přímo až do Sassnitz, cesta trvá více než hodinu. Tam ostře přestupujeme na spoj linky 20 jedoucí na 10 km vzdálený Königstuhl. Jízda trvá jen chvíli, 20 minut, a konečná spoje se nachází přímo před branou informačního centra národního parku Jasmund na útesu Königstuhl. Národní park Jasmund je svojí rozlohou 3 000 ha nejmenším národním parkem v Německu. My zakupujeme vstupenku za „zlevněných“ 6 EUR (obyčejné bez předložení Bernstein-Ticketu je 7,50 EUR) do expozice národního parku. Z venkovních „expozic“ je rozhodně nejzajímavější vyhlídka na moře na 113 metrů vysokém křídovém úseku Königstuhl, který je srdcem národního parku. Na moři spatříme lodě dopravce ScandLines směřující do Skandinávie. Vyhlídka je opravdu úchvatná a kromě moře se naše pohledy soustřeďují na okolní křídové útesy, ze kterých si moře postupně ukrajuje úlomky. Poté se přesuneme do vnitřní expozice. Ta je v multimediálním stylu ve třech podzemních podlažích a přibližuje vznik a současnost místa. Je to však mnohem více atrakce pro děti, než cokoliv přínosného, a tak zakoupení celého lístku za 6 EUR můžeme směle nedoporučit. Zvlášť poté, co po opuštění placeného areálu nacházíme vyhlídku Victoria-Sicht, ze které je (zdarma) vidět nejen moře, ale i samotný útes Königstuhl…

Jasmund: pohled z vyhlídky u centra Königstuhl směrem na jih k Sassnitz. 21.4.2012 © Aleš Svoboda

Pěšky pokračujeme po modré značce do Sassnitzu, nenáročná cesta po útesech je dlouhá asi 10 km a vede po horním okraji útesů, ze kterých se stále otevírají pěkné výhledy na zbělené moře a a křídové útesy. Částečně je možno po několika schodištích sejít k vodě a pokračovat po pláži pod útesy. Po necelých 3 hodinách přicházíme do Sassnitzu, kde si v občerstvení objednáme „Wiener Schnitzel mit Pommes“ za sympatických 5 EUR. Poté se vydáme do starého přístavu ve středu města, který původně sloužil železničnímu provozu. Příjezd do přístavu byl od hlavního nádraží v Sassnitz veden úvratí ve strmém klesání a byl elektrizován, samotné kolejiště přístavního nádraží  již „zadrátováno“ nebylo. Rovněž zde ještě spatřujeme nevelkou nádražní budovu. Přístav byl v provozu do 80. let 20. století, kdy byl opodál vybudován nový a mnohem větší přístavní terminál Sassnitz – Mukran. V přístavu nás zaujme britská ponorka, která je přístupná jako muzeum. Na prohlídku jsme zde již bohužel pozdě. Vracíme se tedy na nádraží, odkud po 19. hodině odjíždíme Flirtem zpět do Stralsundu. Po levé straně krátce po výjezdu z města spatřujeme rozsáhlé kolejiště přístavního terminálu Mukran, kde spatřujeme hromadu odstavených souprav osobních vozů z vagónky v Halberstadtu. V Lietzowě se křižujeme s netradiční soupravou maďarských vozů s jídelním vozem „Utasellátó“, která kvůli výlukám mezi Drážďany a Děčínem toho dne tvořila vlak EC 378 „Carl Maria von Weber“ Wien – Ostseebad Binz. Po slabé hodince jízdy jsme opět ve Stralsundu.