Dymokurská řepařská železnička

1.11.2012 8:00 Mixmouses

V tomto příspěvku se podíváme na další polabskou řepařskou drážku, která po více jak padesáti letech znovu vstává z hlubin zapomnění. Seznámíme se s řepařskou železničkou, která svážela řepu z okolních obcí do cukrovaru v Dymokurech.

Tato úzkokolejka byla postavena v r. 1902 hrabětem Děpoltem Černínem pro svoz cukrové řepy nejprve z Dymokur do Kněžic. V r. 1904 byla prodloužena z Kněžic do Meziháje, v r. 1913 byla postavena odbočka z Meziháje do písníku. K dalšímu rozšíření došlo stavbou nové větve z Dymokur do Činěvsi v r. 1921, která byla o dva roky později prodloužena až do koncového nákladiště ve Velenicích. V r. 1924 byla zprovozněna další odbočka, tentokráte z nákladiště v Záhornicích do Chotěšic. Posledním vybudovaným úsekem byla v r. 1925 odbočka z Meziháje do Sekeřic, čímž celková délka tratě dosáhla téměř 28 km. Železnička svážela řepu až do r. 1959, kdy kouřící mašinky s dřevěnými dvouosými vagonky vytlačily tak jako v mnoha jiných případech nákladní automobily.

Dymokurská řepařská drážka na dobové mapě

Zajímavostí na této drážce bylo umístění topírny, která byla postavena v lese nad Dymokury směrem k Záhornicím. Postupem času se pro ni vžil název "Hajc". Stávala tam topírna, sklady a domek pro vlakové čety. Podrobnější informace k historii si můžete přečíst na pěkně zpracovaném webu s mnoha historickými snímky kolegy Miloše Špecingera. My se teď zaměříme na historii poměrně nedávnou. Tato řepařka lákala po dlouhá léta zájemce o železnici nejen díky velmi dobře patrnému tělesu na většině původní trasy, ale také pro jednu zajímavost. Po ukončení provozu zůstalo na kolejišti v Hajcu několik desítek vagonků. S těmi si údajně chodívaly "hrát" děti, až jednou většinu z nich pustily z kopce po trati. Vagonky nabraly rychlost a postupně si "ustlaly" na poměrně dlouhém úseku drážky. Zde dřevěné vozy hnily a byly z nich odebírány kovové díly do šrotu či na památku.

Trosky vagonků nalezené na trati 12.10.2008 © Mixmouses

První připomínkou Dymokurky bylo postavení repliky vagonku z několika rozbitých vozů p. Císařovským. Tento unikát dnes stojí v muzeu ČD v Lužné u Rakovníka. Torzo jednoho z rámů s pár součástkami našlo svůj nový domov i na Kolínské řepařce, kde z něj plánujeme postavit časem třetí repliku. A kdepak je tedy ta druhá? To se za chvíli dozvíte... V r. 2008 jsem narazil na výše uvedené stránky o Dymokurce, kde byly mimo jiné vyfocené díly, nalezené okolo Dymokur. Nedalo mi to a se dvěma kolegy jsme vyrazili na průzkum, abychom získali další součásti pro náš vagonek. Procházka to byla velmi zajímavá, ale bohužel jsme objevili jen pár kousků kování. Napadlo nás zkusit detektor kovů, protože za oněch padesát let se svahy zářezu jistě posunuly dolů.

Dokumentace patníčku při výpravě dne 12.10.2008 © Mixmouses

Slovo dalo slovo a kolega zakoupil staré vojenské "pískadlo". Naše další návštěva okolí Dymokur byla provázena obavami ze zklamání, že se nám nepodaří nic objevit. Opak byl pravdou. Za jeden den jsme měli všichni strhaná záda. Přeci jen nosit těžké díly ve starých vojenských batozích není to pravé ořechové. Navíc se se mnou při odvozu definitivně rozloučily zadní tlumiče u auta. Od té doby jsme Dymokurku navštívili ještě několikrát, a vždy jsme měli úspěch. Krom rozličných dílů na vagonky se nám podařilo objevil i pár kolejí, lašny, hřeby, podkladnice, srdcovku z výhybky, "lízátko" z výměny, dva ojniční čepy z parní lokomotivy, pár kousků poškozeného nářadí a další drobnosti. Darem jsme poté dostali i dvě tamtéž nalezená kompletní spřáhla, takže krom náprav a několika dílů na brzdové ústrojí máme k dispozici všechny potřebné díly, některé dokonce vícekrát.

Předvánoční výprava s minohledačkou přinesla své železné ovoce © Mixmouses

Milníkem v tomto poklidném shánění dílů byla letošní zima, kdy nás kontaktoval Ing. František Souček s přáním spolupráce ohledně stavby repliky "dymokuráka" v Činěvsi. Domluvili jsme se a všechny nadbytečné díly a věci úzce se vztahující k této železničce putovaly do své "domoviny". P. Souček chtěl po odchodu do důchodu vybudovat ve svém podniku na okraji Činěvsi menší zemědělskou expozici. A jelikož řepařská drážka také patřila do této kategorie, vagonek v jeho expozici nesmí chybět. Spolu s dalšími nadšenci založili spolek Řepařská drážka a jakožto uvítací akci uspořádali na činěveské faře setkání lidí z obcí, jimiž kdysi železnička vedla.

Slavnostní setkání pamětníků dymokurky dne 12.5.2012 © Mixmouses

Pro poměrně početné obecenstvo připravili zajímavou expozici, složenou z nalezených a částečně i repasovaných dílů, historických fotografií, plánků a dalších zajímavostí. Na tuto akci byli též pozváni pamětníci provozu a dokonce i několik bývalých pracovníků řepařky. Od nich jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací i pár úsměvných historek. Toto setkání mělo i velmi neočekávanou dohru, kdy předseda jednoho družstva nabídl spolku zapomenutou kompletní cisternu, ve které kdysi uchovávali melasu. Tato je už dnes po repasi a stejně jako vagonek na řepu a kousek odkryté původní trasy (včetně dochovaných pražců a kolejnic) připomíná zašlou slávu jedné z polabských řepných drážek.

Replika vagónku s mnoha původními kovovými díly odhalena dne 28.9.2012 © Mixmouses

Slavnostní představení obou vagonků proběhlo 28.9.2012 za účasti pozvaných hostů. Vagonek na řepu symbolicky odhalil potomek zakladatele železničky Ing. Tomáš Czernin. Oba vozy byly opraveny (v případě řepného je na místě spíš znovu postaven) v relativně krátké době s maximálním možným použitím původních dílů. Že se Ing. Součkovi a jeho kolegům dílo skutečně vydařilo, můžete vidět v připojené fotogalerii. Na závěr bych rád poděkoval Ing. Součkovi, panu Dandovi a panu Knytlovi za pozvání na obě akce a za cenné informace k Dymokurce a mým kolegům z KŘD i mimo ni za velkou pomoc při archeologii a zaměřování trasy drážky.