Výlet (nejen) na Weesterlön

Naše putování ve složení Jirka (Etienne), Tomáš (Twix) a Aleš začíná v Praze u EC176 Johannes Brahms, kterým chceme dojet až do Hamburku. Pro tento účel jsme si zakoupili SporoTikety a prozíravě také místenky. Zejména z Drážďan bývají spoje EC slušně zaplněny. Jinak nepříliš zajímavou cestu, vedenou po dlouhodobé odklonové trase přes Falkenberg (Elster), nám zpestřuje společnost – v Drážďanech nastupuje skupina žen středního věku, na jejichž tričkách se skví nápis „Böse Mädchen on Tour“ (zlá děvčata na výletě), a jak se ukázalo, trička nijak nelhala. V plném vlaku se rozložily na chodbě a než jsme přejeli Berlín, kolovala mezi nimi už třetí láhev alkoholické tekutiny. Nicméně nabídku jedné z žen „Gib mir!“ (Dej mi!) Jirka zdvořile odmítl a ženy se nadále spokojily pouze s flirtováním s průvodčím předdůchodového věku.

Hamburg Hbf., 12.10.2012 © Aleš Svoboda

V Hamburku vystupujeme na hlavním nádraží a vítá nás deštivá obloha. Hamburskou veřejnou dopravou se obšírně zabýval ve svém cestopisu Honza, my se omezíme na pár zajímavostí, se kterými jsme se sami seznámili. Historické centrum města je poměrně malé, v upršeném počasí si ho prohlížíme pouze zběžně a rádi využíváme nádherné arkády u kanálu Alsterfleet naproti radnici k ukrytí. Kanál na jedné straně ústí do vodní plochy Binnenalster, my se vydáváme druhou stranou směrem k Labi, až dojdeme k fotogenické zastávce zdejšího metra Baumwall.

U zdejší sítě si však nepředstavujte klasické metro vedené většinou v podzemí, v Hamburku je tomu mnohdy právě naopak – příznačně je provozovatelem zdejší sítě společnost Hamburger Hochbahn (doslova „vysoká dráha“), jinak jsou linky označovány klasicky jako U-Bahn. Řada úseků je vedena nad zemí, včetně samotného centra města (kde je pro změnu S-Bahn veden často pod zemí). Stanici Baumwall tvoří ocelová hala pocházející z roku 1911 a dráha z ní vyjíždí přímo nad hlavami lidí. My pokračujeme přes most dále k HafenCity, což je čtvrť plná starých skladišť ležících na ostrůvcích přímo na Labi, dnes vzorně revitalizovaných a využívaných k různým účelům. Naleznete tu mimo jiné i největší modelové kolejiště na světě Miniatur Wunderland a vedle skladišť se tyčí i moderní budova Elbphilharmonie (Labské filharmonie).

Hamburk, Hochbahn u stanice Baumwall, 12.10.2012 © Jiří Mazal

Naproti ní, na zastávce Sandtorhöft, hodláme pokračovat v městské dopravě nepříliš častým dopravním prostředkem – lodí. Lodní linky jsou plně integrovány, takže můžeme bez problémů využít naši „9-Uhr-Gruppenkarte“ za 9,9 €, což je síťová jízdenka pro maximálně pět osob platící v pracovní dny od devíti hodin, o víkendech celodenně. Svezeme se linkou č. 62 až na konečnou Finkenwerder, což představuje tři čtvrtě hodiny plavby po Labi podél centra města. Kvůli velmi nevlídnému počasí sice na horní palubu ani nemůžeme, takže sedíme v útulné spodní palubě a snažíme se osušit. Cestování „městskou“ lodí v Hamburku je svižné a efektivní, na zastávkách není loď přivazována k molu, dveře se otevírají automaticky a celou dobu nevidíme nikoho z personálu. Naskýtá se nám pohled nejen na město, ale také na množství námořních lodí. Samotné Severní moře je přitom ještě přes 100 km daleko.

Hamburk, tunel pod Labem, 12.10.2012 © Jiří Mazal

Na konečné se lodí vracíme hned nazpět, ale tentokrát vystupujeme na zastávce Landungsbrücken, která představuje významný dopravní uzel, kde se potkávají linky metra, S-Bahn a lodí. U historické budovy přístavu, kterému vévodí věž se zvonicí, přitom původně kotvily i zámořské parníky. Vedle se nachází další z hamburských dopravních zajímavostí, tunel pod Labem z roku 1911. Přístup je k němu pomocí výtahů, které svezou i auta, do hloubky 24 metrů. Pak zbývá urazit 448 m pod řekou a opět výtahem se dostat na denní světlo. Na druhém břehu Labe se pak naskytne nádherný výhled na centrum města. Pro auta je tunel otevřen pouze v pracovní dny, a to dopoledne ve směru z centra, odpoledne do centra a o víkendech mají velké výtahy pohov. Pěší a cyklisté mají k dispozici menší osobní výtahy po straně, přičemž nám obsluha dopřála i jedno svezení výtahem na auta.

Po nadzemních úsecích metra se chceme také povozit, takže nastupujeme na zastávce Landungsbrücken na linku U3 a jedeme směrem k nádraží. Mezitím se však již setmělo, takže jsme viděli akorát náš vlastní odraz v okně. Raději se navečeříme v jedné z mnoha restaurací na hamburském hlavním nádraží a vyrážíme hledat naše ubytování. Vybrali jsme si hotel Amedia Express ležící na okraji města, poblíž zastávky S-Bahn Billwerder-Moorfleet, kam dojedeme linkou S21 od hlavního nádraží. Po menším hledání objevíme překvapivě velký a útulný hotel, který se za cenu 25 €/osoba opravdu vyplatil.

Heide (Holst), lokomotiva ř. MAK DE 2700, 13.10.2012 © Jiří Mazal

Příští den ráno, ještě za hluboké tmy, se v nevlídném počasí ubíráme zpátky k zastávce S-Bahnu, abychom včas stihli náš vlak mířící až na samý sever Německa, ostrov Sylt. Spoje společnosti Nord-Ostsee-Bahn (NOB) vyjíždí nikoliv z hlavního nádraží, ale ze vzdálenější stanice Hamburg-Altona, a ten náš má odjezd již v 6.33. Nacházíme pro Německo poměrně neobvyklou soupravu, v čele dlouhé řady středněpodlažních bílomodrých vagónů stojí lokomotiva řady DE 2700, původně norská Di6. Tyto stroje byly vyrobeny v letech 1995-6 firmou MaK pro Norské státní dráhy, ale v náročných severských podmínkách se neosvědčily, proto byly v roce 1999 vráceny výrobci. Po vystřídání několika vlastníků pak byly od základu modernizovány a skončily u NOB. Na druhém konci soupravy pak samozřejmě nechybí řídící vůz.

Míříme stále na sever, nejdříve po elektrifikované trati do Itzehoe, plochou krajinou Jutského poloostrova. O různé zajímavosti však rozhodně není nouze. K těm největším patří Nord-Ostsee Kanal, který propojuje Severní moře s Baltským. 100 km dlouhý kanál ušetří lodím 900 km cesty kolem Dánska. Dle počtu lodí je to vůbec nejfrekventovanější umělá vodní cesta na světě. To jsme ostatně zahlédli i při výhledu z vlaku z vysokého mostu Hochdonnbrücke, námořní lodě pluly téměř jedna za druhou.

Nord-Ostsee-Kanal © Wikipedia.de

Po necelých dvou stech kilometrech přijíždíme do Niebüllu, odkud vychází vlaky vezoucí automobily na ostrov Sylt. Ten je sice s pevninou spojen hrází, ale po ní vede pouze dvoukolejná trať. Hodinový interval regionálních vlaků jde zde zahuštěn na půlhodinový a automobilistům nezbývá nic jiného, než svého plechového miláčka naložit na vagón a sjet z něj ve Westerlandu. Autovlaky mají rovněž půlhodinový interval a přestože zpáteční lístek stojí 88 €, byli jsme překvapeni tím, kolik aut z každého autovlaku sjíždí a jak silný automobilový provoz na ostrově panuje. V Niebüllu si také povšimneme jednotky Coradia LINT dánské Arrivy, která sem zajíždí z dánského města Tønder. Dopravcem na německém území je NEG, který provozuje i druhou odbočnou trať, do Dagebüllu – zde jsou za motorové vozy někdy zapřahovány klasické IC vagony DB jakožto přímé vozy od IC vlaků směřujících na Sylt. Dokud jezdil přímý vlak EC z Prahy do Westerlandu, jezdily do Dagebüllu i vozy Bmz ČD. My již záhy najíždíme na výše zmíněnou hráz, pojmenovanou Hindenburgdamm. Dvoukolejná trať je vedena po hrázi v délce 11 km a vlaky po ní jezdí už od roku 1927. Hráz je sice z obou stran omývána mořem, ale ještě notný kus od kolejí je moře velmi mělké, vypadá spíše jako bažina. Severní moře umí být velmi bouřlivé, takže ochrana touto formou je nutná.

Jízda po Hindenburgdamm, 13.10.2012 © Jiří Mazal

Následně vjíždíme již na samotný ostrov a náš vlak končí ve městě Westerland, správním centru ostrova. Všude nás vítají dvojjazyčné nápisy, vedle němčiny nechybí ani fríština, dle které jsme ve Weesterlönu na ostrově Söl. Pro pobyt na ostrově máme vyčleněny jen přes tři hodiny, takže neztrácíme čas. Rozhodli jsme se navštívit městečko Kampen, kde se nachází jedna ze zdejších přírodních zajímavostí – Uwe Düne, což je s výškou 52,5 m největší vyvýšenina na Syltu. Nedaleko se pak ční 52 m dlouhé útesy nazývané Rotes Kliff. Pro přesun využíváme zdejších autobusových linek, kterých jezdí na ostrově překvapivě hodně. Do Kampenu směřuje linka č. 1 jezdící ve dvacetiminutovém taktu, v sezoně dokonce každých 15 minut. Jak všude upozorňují vývěsky, „Länder-Tickety“ v autobusech neplatí, tak si zakupujeme jízdenky v pokladně za 2,25 € (2 zóny). Mohli jsme tak učinit až v autobusu, ale nedoporučuje se to a brzy nám bylo jasné proč – frekvence cestujících byla značná (plný kloubový bus) a ti, kdo neměli lístek již zakoupený, výjezd notně zdrželi.

Sylt, Uwe Düne, 13.10.2012 © Jiří Mazal

Projíždíme poměrně exotickou krajinou s docela nezvyklou zástavbou, i novostavby mají klasické doškové střechy. Ty jsou tu natolik oblíbené, že jsou jimi vybaveny i autobusové zastávky. V Kampenu vystupujeme a Uwe Düne prakticky není možné přehlédnout. Procházíme za silného větru vřesem porostlou krajinou a široko daleko není vidět jediný strom. Není divu, drsné klima růstu stromů zrovna nepřeje. Až na vrchol duny vede 110 schodů a naskýtá se nám úchvatný výhled. Na jedné straně lze spatřit moře, jehož druhý břeh najdeme až v Británii, na druhé straně vidíme přes celou šířku ostrova až opět k moři. Jdeme dolů k rozpěněnému moři a naskýtá se nám pohled na zdejší útesy Rotes Kliff. Čas nás tlačí, takže se vracíme k nejbližší autobusové zastávce a zpátky do Westerlandu. Tentokráte vystupujeme v centru a chceme si město trochu prohlédnout. Jsme ale celkem zklamáni, výstavba je převážně poválečná, plná nevzhledných betonových krabic, jimž vévodí hotel-panelák přímo na pobřeží. Přístup až na pláž je přitom placený i v tuto roční dobu. Kupodivu je všude plno lidí a zdejší „Strandkorby“, neboli plážové koše, jsou zaplněné rekreanty.

Westerland, lokomotivy ř. MAK DE 2700 a Herkules ř. DE2000, 13.10.2012 © Jiří Mazal

Opět usedáme do vlaku, směřujícího do německého vnitrozemí, tentokrát však sunutém lokomotivou řady DE2000, což není nic jiného než klasický „Herkules“, který známe i z našich končin. Nevracíme se až do Hamburgu, ale míříme do dalšího cíle – Lübecku. V Husumu přesedáme do jednotky Coradia Alstom LINT 41, tedy německé řady 648, tentokráte „tradičního“ dopravce DB. Po krátké jízdě neelektrifikovanou lokálkou do Jübeku se napojujeme na hlavní trať vedoucí z dánského Padborgu do Hamburgu a opět překonáváme Nord-Ostsee Kanal, tentokráte u Rendsburgu. Zdejší ocelový most z roku 1913 ovšem není nijak obyčejným. Spolu s nájezdovými rampami tvoří smyčku, aby vlak nabral nad kanálem dostatečnou výšku. Pro přepravu pěších a automobilů slouží přímo nad kanálem unikátní gondolový most, kdy jsou do konstrukce zabudovány pohyblivé plošiny. Mostů tohoto typu je dnes na celém světě jen osm a Rendsburský most patří k nejvýznamnějším německým technickým památkám.

Hned za mostem se od hlavní tratě odpojujeme a po lokálce míříme do Kielu. Vzhledem k nedostatku času jsme návštěvu města zavrhli a míříme dále do Lübecku. Menší čáru přes rozpočet nám ovšem nachystala výluka, cesta autobusem se stala (i přes pěknou okolní krajinu s lesy a jezery s mnoha možnostmi rekreace) velmi úmornou a do vlaku nastupujeme až ve 47 km vzdáleném Eutinu. Poněkud unavení s více než půlhodinovým zpožděním dorážíme do bývalého hanzovního města Lübecku, jednoho z nejhezčích měst na severu Německa zapsaném v seznamu UNESCO.

Lübeck, Holštýnská brána, 13.10.2012 © Jiří Mazal

Lübecku se říká „město sedmi věží“, které tvoří jeho siluetu, a historické centrum leží na ostrově obepínaným řekami Wakenitz a Trave. Zdejší MHD, kterou beztak vůbec nepotřebujeme, nás nechává chladnými (tvoří ji pouze autobusy) a raději se kocháme pamětihodnostmi města. Město sice bylo v roce 1942 z jedné pětiny zničeno, ale po válce citlivě zrekonstruováno. Před samotným centrem nás vítá mohutná Holštýnská brána, kde se zrovna fotí podivná skupinka holohlavých mužů vykřikujících „Sieg!“ (vítězství!) a zvedajících přitom zaťatou pěst. Raději se jim vyhýbáme a nemluvíme před nimi česky. Zdejší radnice ve stylu cihlové gotiky je považována za vůbec jednu z nejvýznamnějších v Německu a docházíme až k druhé zachované městské bráně, Burgtor, ke které jsou nalepeny pitoreskní křivolaké domky. Cestou zpět k nádraží potkáme polský autobus na skutečně dálkové relaci Aalborg – Elbląg.

Pro dnešek nám již zbývá jen cesta do Wismaru, kde máme rezervovaný nocleh. Nejprve míříme po neelektrifikované trati do Bad Kleinen, kde nás čeká přestup k přímořskému Wismaru. Hned za Lübeckem přejíždíme do východoněmecké spolkové země Mecklenburg-Vorpommern, kde je však jízdenka Schleswig-Holstein-Ticket také uznávána (obráceně to neplatí) a dalo by se na ni dojet například i vlakem UBB do Svinoústí nebo využít městskou dopravu ve Štětíně. V Bad Kleinen přestupujeme z motorových jednotek řady 628 do vratné patrové soupravy a v potemnělých uličkách Wismaru nám chvíli trvá, než najdeme náš penzion Apostel (apoštol), který má však ve svých útrobách mnoho pozůstatků z honeckerovské éry.

Wismar, starý špýchar, 14.10.2012 © Jiří Mazal

Ráno po vydatné snídani vyrážíme na krátkou prohlídku tohoto bývalého hanzovního města, které sice není tak velké jako Lübeck, ale vyniká malebností. Nabízí opět mnoho staveb ve stylu cihlové gotiky. Zdejší náměstí je největším na severu Německa (100 x 100 m) a k nejpamátnějším stavbám patří gotické skladiště, později hospoda, nazývaná Alter Schwede (Starý Švéd). Nedaleko se nachází monumentální 80 m vysoká věž chrámu svaté Marie, která je dnes již pouze zbytkem – samotný kostel byl těžce poškozen za 2. světové války a zbytek dokonala komunistická zvůle. Podél mlýnského náhonu přicházíme do Starého přístavu, kde nás vítá kuriózní starý špýchar stojící na mostě, který působí zkrouceným dojmem. Od lodí, ze kterých se prodávají čerstvě ulovené ryby, se vydáváme na nádraží. Stanice Wismar má malou budovu uprostřed kolejiště, ale celkově není příliš rozsáhlá, u dvou peronů trvale svítí směrovky Schwerin (a dále Berlin, Cottbus) a Rostock (a dále Tessin).

Nás se nyní týká ta druhá a nastupujeme do Desira DB, které v souvislosti s výběrovým řízením už stihlo projít rekonstrukcí – ta se projevuje zejména novými LED obrazovkami na stropě a skříňkou minibaru, kterou ovšem průvodčí v téměř prázdném vlaku neměla potřebu otevřít. Tentokráte zakupujeme síťový Schönes-Wochenende-Ticket platící v regionálních vlacích v celém Německu, a který také využijeme při návštěvě našeho dalšího cíle. Nejedeme totiž nijak daleko, za tři čtvrtě hodiny vystupujeme v Bad Doberanu, odkud vychází jedna z německých úzkokolejek familiérně nazývaná „Molli“.

Mecklenburgische Bäderbahn Molli (Meklenburská lázeňská dráha Moli), jak je oficiálně nazývána, vychází z Bad Doberanu a končí v 15,4 km vzdálené stanici Kühlungsborn West. Je nejstarší úzkorozchodnou tratí na severu Německa, provoz prvního úseku do Heiligendammu byl zahájen již v roce 1886, až na konečnou do Kühlungsbornu se začalo jezdit v roce 1908. Jako jediná z dosud provozovaných německých úzkokolejek má rozchod 900 mm.

Bad Doberan, lokomotiva ř. 99.2322-8, 14.10.2012 © Aleš Svoboda

Všechny vlaky jsou vedeny, jak je to ostatně v Německu na obdobných drahách obvyklé, parními lokomotivami, které většinou pochází z 30. let. U stroje řady 99.2324 se ovšem jedná o novostavbu z roku 2009. Vagóny různého stáří prošly v 80. letech rekonstrukcí, kdy skříně získaly jednotnou podobu, a v soupravách je řazen i jídelní vůz. Vlaky jezdí v hodinovém taktu, mimo sezónu pak dvouhodinovém. Zejména mimo sezónu je v pracovní dny nasazován místo vlaku autobus, který je přezdíván Mollibus.

Asi nejzajímavější je však trasování dráhy. Ta totiž prochází přímo středem Bad Doberanu po pěší zóně, samotná ulice je tak úzká, že při průjezdu vlaku již pro auta nezbývá místo. Podobných drah bylo v Německu hned několik, ale do dnešních dnů se v takto unikátním prostředí dochovala jenom Molli. Dnes je tak vyhledávanou turistickou atrakcí a můžete posedět u kávy přímo vedle vlaku, který centrem města projíždí za neustálého vyzvánění zvonce. Ve městě se také nachází několik zastávek.

Průjezd Bad Doberan, 14.10.2012 © Aleš Svoboda

Ani po vyjetí z Bad Doberanu není jízda nijak nudná, podél tratě vede silnice s jednou z nejkrásnějších lipových alejí v Německu. Po projetí zastávky Rennbahn následuje stanice Heiligendamm, kde čekáme na křižování. Heiligendamm jsou nejstaršími mořskými lázněmi v Německu a v roce 2007 si užívaly své dny slávy – konal se tu summit zemí G8 a oficiálním dopravcem se stala právě úzkokolejka. Dráha se tu přibližuje k moři, které sice přes les není vidět, ale nejsme od něj vzdáleni více jak 200 m. Pobřeží pak kopírujeme přes celý Kühlungsborn až na konečnou Kühlungsborn West. V cílové stanici se nachází malé depo, lokomotiva tu nabere vodu a cestující mají možnost navštívit muzeum umístěné v bývalém skladišti, které má i venkovní expozici.

Míříme směrem k moři a procházíme se po nábřežní promenádě. Dnešní Kühlungsborn vznikl spojením dvou lázeňských městeček, jejichž názvy nesly dříve i stanice vlaku – Kühlungsborn West jsme našli ve starém jízdním řádu jako Arendsee a Kühlungsborn Ost jako Brunshaupten. Přímo na pláž je vyžadován vstupní poplatek, který však nikdo nevybírá ani nekontroluje. I přes pokročilou roční dobu je všude plno lidí a nechybí ani děti hrající si s pískem, byť oblečené pěkně do pláštěnky a gumáků. Docházíme až k molu vybíhajícímu daleko do moře, ale tlačí nás čas, takže se vracíme po jedné z hlavních tříd Kühlungsbornu s pěknou lázeňskou architekturou, tentokráte na nádraží Kühlungsborn Ost. Do Bad Doberanu se opět přemísťujeme vlakem a vystupujeme přímo v centru, na zastávce Bad Doberan Stadtmitte.

I Bad Doberan má co nabídnout nejen z oblasti dopravy. Nachází se tu známý klášter ve stylu cihlové gotiky, který se kdysi významně podílel na christianizaci celého severu dnešního Německa. Mnichy tu již sice dávno nenajdete, ale dóm se stále ční v celé své kráse. Nedaleko se tyčí romanticky vyhlížející ruiny bývalých hospodářských budov.

Bad Doberan, bývalý cisterciácký klášter, 14.10.2012 © Jiří Mazal

Opět usedáme do vlaku, tentokráte již normálněrozchodného, a míříme k dalšímu cíli – do přístavního města Rostock. Na této trati se ve výhybnách uplatňuje rozvětvení hlavní koleje až v polovině peronu, tudíž postačuje celkem jedna nástupní hrana, zato ale náležitě dlouhá. Po krátké jízdě Desirem do Rostocku mohl Tomáš nostalgicky zavzpomínat na zimní semestr 2006/2007, který strávil na zdejší univerzitě – o cestování po Rostocku a okolí pak zde vyšel článek, viz odkaz na první a druhý díl. Nyní se jdeme podívat do města – po prudkém rozvoji tramvajové sítě, završeném právě v roce 2006, se městská doprava prakticky nezměnila, nedělní interval tramvají je nadále půlhodinový (hlavní úseky obsluhují vždy dvě linky) a nadvládu vozů Duewag 6NGT nic nenarušuje. Československé vozy typu T6 s nízkopodlažními vleky vyrážejí do ulic jen v pracovní dny na jednu linku. Popojedeme tramvají do uzlové zastávky Steintor a projdeme pěší zónou k protější bráně Kröpeliner Tor. Malou odbočku si uděláme do městského přístavu, kam o víkendech zajíždí přívoz MHD, mimo sezónu tedy už jen v sobotu.

Když přicházíme na malé náměstíčko Doberaner Platz, právě přijíždí tramvaj, kterou se můžeme svézt na zastávku S-Bahnu. Dobíháme ji tedy, ale spěch nebyl nutný, čekáme ještě na další tři tramvaje, které se zde sjíždějí na pravidelný garantovaný přestup. Na zastávce Holbeinplatz přecházíme na peron místního S-Bahnu z Warnemünde, který je provozován v 15-minutovém intervalu, ve špičkách pracovních dnů i v 10-minutovém. Na hlavní nádraží nás doveze obligátní třívozová souprava rekonstruovaných patrových vozů s lokomotivou řady 143, která zde ovšem brzy bude minulostí – místo nich nastoupí jednotky Talent 2. V asijském bistru přímo v budově nádraží si ještě dáváme malou večeři – obsluha sice mluví německy, ale s velmi silným akcentem („bidišín“ = bitte schön), takže domluva je poměrně zajímavá.

Rostock, Steintor, 14.10.2012 © Jiří Mazal

Nyní nás čeká dlouhá cesta od moře na jih. Začíná v moderní patrové soupravě na lince RE1 směr Hamburk, označené také jako Hansa-Express. Vlak uhání po dvoukolejné trati mezi lesy a rašeliništi, až se po straně objeví rozsáhlá plocha Schwerinského jezera a jsme opět v uzlové stanici Bad Kleinen, zanedlouho i v samotném Schwerinu, hlavním městě spolkové země. Zde se jen podíváme na čekající jednotku Coradia LINT dopravce OLA a nastupujeme do dalšího patrového vlaku, tentokrát linky RE2 z Wismaru přes Berlín do Chotěbuzi (Cottbus). Je neděle večer a do Berlína směřují davy lidí, s obtížemi zaujímáme místa v plném vlaku. Většina cestujících využívá (stejně jako my) jízdenky Schönes-Wochenende Ticket, kde se narozdíl od Länderticketů zatím nemusí uvádět přesný počet cestujících, tudíž mají stále šanci „spekulanti“, kteří chtějí přibrat někoho dalšího do počtu pět s sebou. Průvodčí bere do ruky jednotlivé jízdenky a vždy hledá po celém voze (i v jiných patrech!) tři až pět nesměle zvednutých rukou lidí, kteří jakože společně na tento lístek cestují. Venku se mezitím setmělo a vlak každou chvíli staví mezi poli na poměrně zašlé trati, až dosáhneme hlavní magistrály ve stanici Ludwigslust. Rychlost pronikavě stoupne a pomalu se chystáme k výstupu, protože domů jedeme mimo Berlín, a tedy přestupujeme v další důležité stanici Wittenberge.

Magdeburg, Grüne Zitadelle od stavitele Hundertwassera, 15.10.2012 © Jiří Mazal

Opouštíme plný dvoupatrák a přecházíme peron k zastávkovému vlaku do Magdeburgu. Zde dříve sloužily krátké soupravy dvou patrových vozů s lokomotivou, nyní na nás k našemu překvapení čeká „električka“ řady 425, známá z linek S-Bahnu velkých německých měst – poprvé takové vozidlo ale potkáváme v bývalém východním Německu, a navíc na poměrně dálkovém výkonu. Sezení je sice relativně prkenné a v soupravě je jediné WC (navíc poté trvale obležené fanoušky hokejového týmu „Lední medvědi“), ale kvitujeme rychlé rozjezdy, prostorný a průchozí interiér. Vlak přímo ve Wittenberge přejede po mohutném mostě Labe a míří na jih, ve stanici Stendal potkáme pár přípojů (křížíme zde trať z Berlína do Hannoveru) a na místních Desirech nás opět upoutá zvláštní slogan spolkové země Sasko-Anhaltsko „Wir stehen früher auf“, tj. „Vstáváme dříve.“ Za hodinu a půl jízdy z Wittenberge dosáhneme hlavního města této spolkové země, Magdeburgu. Vlak se stává skutečným S-Bahnem a s mnoha zastávkami ve městě pokračuje ještě kousek na jih do stanice Schönebeck-Salzelmen.

To se nám velmi hodí, náš hotel se nachází poblíž zastávky Magdeburg-Salbke, jedné z posledních ve městě. V dešti opouštíme vlak a jdeme pustou ulicí mezi odstavným nádražím a průmyslovými objekty dřívějšího obřího strojírenského podniku SKL (Schwermaschinenbau Karl Liebknecht), dnes částečně existujícího pod názvem SKL Motors. Nedaleko je v části panelového domu náš SKL Hotel am Salbker See, kde je nám poskytnutý upravený panelákový byt a v něm poklidně strávíme deštivou noc.

Magdeburg, ulice Breiter Weg s vlekem za jednou z nízkopodlažních tramvají, 15.10.2012 © Tomáš Kraus

Ráno po snídani jdeme na tramvajovou zastávku SKL a cestujeme do centra. Magdeburg je společně s Rostockem poslední německou výspou tatrováckých tramvají řady T6, zde navíc jezdí s typově stejnými vlečnými vozy řady B6 (někdy i se dvěma). Jinak zde potkáme nízkopodlažní vozy Duewag NGT8, které jsou rovněž československými vleky B6 ověšovány. Na žádnou z pár posledních tramvají T4 (+ B4) jsme štěstí neměli. Jedeme nepříliš povzbudivě vyhlížejícími předměstími, většinu zastávek, které jsou na znamení, v plné rychlosti projíždíme, a poté vystupujeme poblíž dómu. Mohutný gotický dóm v Magdeburgu, vypínající své dvě veže nedaleko břehu Labe, je nejstarší katedrálou v Německu. S ním kontrastuje naproti stojící „Zelená citadela“, poslední stavba architekta Hundertwassera, která nezapře jeho hravý stavební styl – dominantní barva není tedy zelená, ale růžová, ovšem různé věžičky a další tvary hrají i všemi ostatními barvami. Náměstím Alter Markt s radnicí a velmi cennou pozlacenou jezdeckou sochou výčet zajímavých památek ale pomalu končí – Magdeburg byl za druhé světové války velmi těžce poškozen, centrum bylo postaveno znovu prakticky z ničeho, a to ve východním stylu s anonymními vysokými budovami a širokými bulváry mezi nimi.

Dojdeme k hlavnímu nádraží, odkud právě odjíždí vlak IC přes Halle do Lipska. S naší jízdenkou Sachsen-Anhalt Ticket (platnou i v Sasku a Durynsku) ho necháme odjet a chystáme se jet do Lipska vlakem RE po trase přes Bitterfeld (mimo Halle). Protože se ale dozvídáme o náhradní autobusové dopravě v části trasy, spojené s jistým ujetím vlaku na jejím zbytku, volíme rychlejší cestu s přestupem v Halle. Na nástupišti na nás čeká téměř prázdná a novotou vonící patrová souprava, kde najdeme dokonce i zásuvky. Po dvoukolejné trati, vedené naprostou rovinou, pomalu dosahujeme města Halle, největšího sídla v Sasku-Anhaltsku, a přestupujeme na S-Bahn do Lipska. Mírně zpožděným vlakem se pak přesunujeme do tohoto významného saského města.

Halle (Saale), dvoupatrové vozy DABpbzfa 767.2 a DBpza 780.3, 15.10.2012 © Jiří Mazal

Nejprve jsme váhali, jestli vyhrazené tři hodiny na prohlídku tak velkého města nejsou málo, ale nakonec to stačilo s přehledem. Centrum Lipska je sice kompaktní, ale ze zřejmého důvodu jen z části původní – výsledkem je zvláštní směs architektury a byli jsme i mírně zklamaní. Projdeme na opačnou stranu centra k univerzitě, kam míří nepřetržitý proud studentů na kolech (u nás když individuální dopravou, tak autem) a cestou zpět mineme nejvýznamnější kostel Thomaskirche. Zajímavá je nenápadně ukrytá budova Staré burzy nedaleko hlavního náměstí. Všudypřítomné tramvaje nevyužíváme, ale mezi moderními vozy Duewag NGT8, FBL NGT6 (Leoliner) a Bombardier NGT12 (velmi dlouhé tramvaje z rodiny Flexity) mají stále nezastupitelnou pozici vozy Tatra T4, zde ovšem v provozu i s nízkopodlažními vleky, stejnými jako v Rostocku. Na závěr si prohlédneme regály modelářské prodejny, kde najdeme velké množství vozidel, brázdících v reálu i české koleje, a po návratu na nádraží ještě navštívíme knihkupectví. Obrovský výběr dopravní literatury má tendenci obrat nás o veškeré peníze, naštěstí jich ke konci výletu už mnoho nemáme a odcházíme s pár časopisy a publikací o vlacích z Německa na Balkán.

Leipzig Hbf, 15.10.2012 © Jiří Mazal

Nyní už zbývá jen samotná cesta domů, kterou započneme v Taurusem taženém patrovém vlaku RE do Drážďan. Bez zpoždění projedeme známou rovinatou tratí a malým zpestřením je zastavení u odsunutého nástupiště stanice Dresden-Neustadt z důvodu rekonstrukce této stanice. Po malé pauze na hlavním drážďanském nádraží následuje obligátní cesta S-Bahnem do Bad Schandau a Desirem do Děčína. Zde nás ČD přivítají klasickou soupravou rychlíku do Prahy, kde zaujímáme místa v nepříliš plném přeplyšovaném voze řady B – ten už má svá nejlepší léta dávnou za sebou (na to, aby zde denodenně létal 140 km/h) a před Prahou je kupé přes naši snahu tradičně přetopené, ale přijíždíme načas a Jirka s přehledem stíhá rozumný spoj do Olomouce. Za námi je další krátká cesta k našim západním sousedům, a jelikož jsme zatím zdaleka „nevystříleli“ vše, co Německo nabízí, už teď přemýšlíme, kam vyrazíme na jaře.

Odkazy:

Stránky o hamburské MHD: http://www.hvv.de/
Stránky společnosti Nord-Ostsee-Bahn: http://www.nob.de/
Stránky o Mecklenburgische Bäderbahn Molli: http://www.molli-bahn.de/
Stránky o Nord-Ostsee-Kanal: http://www.nord-ostsee-kanal-info.de/
Stránky o autobusové dopravě na Syltu: http://www.svg-busreisen.de/
Stránky autovlaku na Sylt: http://www.syltshuttle.de/syltshuttle-de/start/
Informace o rendsburském mostu: http://de.wikipedia.org/wiki/Rendsburger_Hochbr%C3%BCcke
Železniční mapa Německa: http://www.bueker.net/trainspotting/map.php?file=maps/germany/germany.gif