Letní putování na Korsiku (1)

Proto není divu, že na autobusových a vlakových cestách po ostrově jsme se setkali s řadou zajímavých zážitků a poznatku, se kterými se chceme se čtenáři podělit. 

Samotný začátek hlavní akce letošního léta byl poněkud komplikovanější, než bývá obvyklé.  S více než měsíčním předstihem jsme měli zakoupeny jízdenky z e-shopu rakouských železnic v relaci Linz – Venezia, a to na vlak EN 236 „Wien – Venezia express“ v ceně 29 EUR/osoba (k sezení).  Z hlavního nádraží hornorakouské metropole vlak vyjíždí ve 22:32 a tak zbývala maličkost: jak se k vlaku dostat. Možností od zrušení večerního vlaku Praha – Salzburg, který v dobách své slávy vozil i přímé vozy do Benátek, mnoho není. Poslední možností, jak se odpoledne do Lince dostat, nabízí autobusový dopravce Westbus spojem, který z pražské Florenci odjíždí v 15:50 a do Lince přijíždí v 19:45 (teoreticky, podle počtu uzavírek na R4 však prakticky i o hodinu později..). To by ničemu nevadilo, ovšem přítelkyni Zuzce zrovna v tu chvíli v práci vrcholila pravidelná měsíční uzávěrka, a tak bylo jisté, že se tento spoj nestihne. Došlo tedy na alternativní řešení: kombinaci vlaků Ex/ALX 356 „Karel Čapek“ a EN 463/499 „Kalmán Imre“/“Lisinski“ v úseku München – Salzburg s tím, že do „Wien – Venezia express“u přistoupíme až v Salzburgu. To se ukázalo jako reálné, a tak před odjezdem zakupuji v pobočce Regiojetu na pražském hlavním nádraží Bayern-Ticket-Nacht pro 2 osoby v ceně 24 EUR a jízdenku NRT/Railplus München – Salzburg v ceně 22,50 EUR na osobu + rezervaci v ceně 3 EUR, vlak je totiž povinně místenkový.

V 17 hodin tedy nastupujeme do soupravy německých vozů dopravce Netinera a vydáváme se na cestu jižním směrem. Až do Hořovic jede vlak včas, zde si obligátně počkáme na křižování s protijedoucím expresem Nürnberg – Praha, který je o 20 minut zpožděn. Zpoždění si od něho převezmeme a po rozestavěné trati míříme dále. Ovšem ne daleko, již po pár kilometrech opět zastavujeme v nově zbudované zastávce Kařez. V době naší jízdy totiž byly v tomto úseku trati vyloučeny všechny osobní vlaky a jako náhrada v Kařezu zastavovali všechny dálkové vlaky. A bylo to opravdu nutné, na zastávce totiž vystoupilo z vlaku celkem 6 noh (jedna paní se psem). Pak již pokračujeme dále a na příjezdu do Plzně jsme opožděni již pouhých 10 minut. Čas na výměnu stroje za německý herkules využíváme k nákupu plzeňského moku na nástupišti ve znovu obnoveném občerstvení u rohu výpravní budovy. Poté se již rozbíháme směrem na Domažlice.  V chodské metropoli vystoupí velká část cestujících, ovšem i dále do Německa pokračuje vlak slušně obsazený, téměř všechna kupé ve vlaku zůstávají obsazena. Po výměně personálu ve Furth im Waldu očekáváme obligátní nabídku „klajn s(n)eks“, ovšem tentokrát máme smůlu. Posádka je téměř výjimečně mužského pohlaví a tak v ohlášené nabídce zůstává jen prodej jízdenek a slavná specialita dopravce skupiny Netinera se tentokrát nekoná. Do Mnichova nakonec přijíždíme se zanedbatelným zpožděním 5 minut. Na přestup se tu nabízí luxusních 35 minut.

Lokomotiva 183.001 ve stanici München Hbf. © Aleš Svoboda

Krátce před 23:30 se dočkáváme přistavení dalšího vlaku, kterým je dlouhatánská souprava nočních vlaků EN 463 „Kalmán Imre“ a EN 499 „Lisinski“, které jsou v úseku München -  Salzburg vedeny spojeně. Vlak čítá celkem 5 vozů do Budapešti, 3 vozy do Záhřebu, 2 vozy do chorvatského města Vinkovci, 2 vozy do chorvatské Rijeky a 3 vozy do italských Benátek. My zabíráme místo ve voze Bmz maďarských železnic MÁV-START a po pravdě řečeno, celou noc bychom v něm cestovat nechtěli. Tvrdé, nepolohovatelné sedačky jsou pro nevyspání jako ušité. Naštěstí však máme štěstí na spolucestujícího, kterým je kultivovaný Rakušan cestující do Vídně. Ve vedlejším kupé bychom dopadli podstatně hůře: cestuje tu totiž skupina maďarských teenagerů, kteří si vlak spletli s promítacím kinosálem s hlasitým ozvučením.

Odjíždíme sice včas, ovšem to dlouho nepotrvá. Nejprve si dlouze postojíme ve významné stanici Rosenheim a poté nadobro zastavíme ve stanici Traunstein. Vybíhám tedy na nástupiště zjistit situaci a od průvodčích (kteří ovšem službu kontroly jízdenek nekonali) se dozvídám, že po zásahu bleskem je vyřazeno z provozu stavědlo v poslední německé stanici Freilassing a tak si chvíli postojíme. Chvíle se rovná asi jedné hodině, pak se dáváme pomalu do pohybu a za nákladním vlakem poskakujeme až do Salzburgu, kam přijíždíme se zpožděním zhruba 80 minut. Zde přestupujeme konečně do našeho vozu „Wien-Venezia expressu“, který nás očekává (vlak totiž jede na dalším úseku do Villachu spojen s EN „Lisinski“). Naše místa jsou již pochopitelně obsazena (jedno hlavou a jedno nohami jiného cestujícího), ovšem ob 2 oddíly dále nacházíme kupé, ve kterém sedí pouze 1 cestující italského vzezření. Přistupujeme tedy k němu a z rakouského Bmz si uděláme přitažením sedaček k sobě komfortní spací vůz. Záhy usínáme a po připojení soupravy od Mnichova odjíždíme dále. Budím se po přejezdu tauernské rampy prudším zabržděním ve stanici Spittal – Millstättersee, kde si opět (asi 10 minut) z neznámých důvodů postojíme. Do Villachu tak přijíždíme se zpožděním téměř 90 minut. Ani zde se zpoždění snížit nepovede. S Taurusem se podaří „přešíbovat“ na druhý konec vlaku až poté, co odjede část vlaku do Slovinska, k níž si to předtím obřadným tempem přijel Taurus v barvách slovinského národního dopravce. Se stále vysokým zpožděním vyrážíme do nedaleké pohraniční stanice Tarvisio – Boscoverde.

Jestliže si rakouský dopravce ÖBB tentokrát pochvalu nezaslouží, o to více ji musíme vyseknout italské Trenitalii. Ta zvládla i přes složitost operace (odposunování Tauruse dieselovou posunovací lokomotivou a najetí italského stroje) celou výměnu za pouhých 10 minut a vlak se vydal rychle dále. Mnoha tunely svištíme dolů do italského vnitrozemí a bez zastavení přijíždíme do první stanice Udine. Pouze na vjezdu do nádraží (krátký úsek průjezdu městem je jednokolejný) si vyčkáme na křižování s nově zavedeným vlakem systému „MICOTRA“ Udine – Villach, který provozují rakouské ÖBB ve spolupráci s italským dopravcem Ferrovie Udine Cividale. Provoz dvou párů vlaků této relace je zajištěn od června 2012 a je hrazen z prostředků Evropské Unie. Vlaky jsou vedeny rakouským Taurusem a vozy Bmz ÖBB. Na rakouském území se opět průvodčí neobjevil (od Chamu až po Udine jsme žádného nepotkali!) a tak první kontroly našeho vytištěného lístku zakoupeného rakouským e-shopem se ujímá italský průvodčí se jmenovkou Maurizio. Nijak velkou hlavu z toho, zda je  jízdenka pravá si pochopitelně nedělá. Zběžně zkontroluje, zda mu nedáváme něco úplně jiného a papír svižně procvakne kleštičkami.

Lokomotiva řady E 414 se spojem kategorie Frecciabianca do Milána ve stanici Venezia Mestre © Aleš Svoboda

Z vlaku vystupujeme jednu stanici před jeho cílovou zastávkou – na stanici Venezia Mestre. Na příjezdu se podařilo naše zpoždění zkrátit na necelých 20 minut a tak nám zbývá ještě dalších 20 minut do příjezdu vlaku Frecciargento do Říma. Na tento vlak máme předem zakoupenou jízdenku z e-shopu italského dopravce Trenitalia. Jízdenku ve zvýhodněné tarifní kategorii Super-economy do Florencie (Firenze) jsme kupovali s více než měsíčním předstihem a přišla nás na 19 EUR/osobu. O jízdence se však hovořit nedá. Jelikož jsme nakupovali jízdenku na e-shopu Trenitalie bez registrace, slíbil nám e-shop zaslání informací o cestě na e-mailovou adresu. Nic takového se však nestalo a tak jsme byli rádi, že v asi 10. kroku nákupu jsme zatrhli možnost „Zaslat informace o cestě SMS zprávou“, kam nám přišli informace v podobě nezbytného PNR kódu, který k přepravě bohatě postačuje. Ovšem nakupovat na italském e-shopu bez registrace nemohu doporučit, problémy s nedoručením jízdenek nejsou bohužel výjimečné. Po 9. hodině přijíždí jednotka řady ETR 600 a ihned po odjezdu ze stranice nabíráme po čtyřkolejné trati rychlost 200 km/h, kterou držíme až do našeho prvního zastavení v blízké Padově. Z Padovy do Boloni je rychlost vlaku po konvenční dvojkolejné trati nižší a pohybuje se okolo 170 km/h. V tomto úseku nás přichází navštívit i průvodčí a s lehkou nervozitou mu do rukou svěřuji svůj mobilní telefon. Průvodčí si však jen do přenosné pokladny zadá zmíněný PNR kód, se slovem „Grazie“ mi podá telefon zpět a hned míří k dalším spolucestujícím. Mezi stanicemi Bologna Centrale a Firenze S.M.N. vlak jede po vysokorychlostní trati převážně v tunelu, které jen načas prořízne denní světlo. Indikátor rychlosti ve vozidle je zjevně napojen na systém GPS, ovšem do tunelu její signál nezasahuje. Přesnou rychlost tedy nevíme, ovšem odhadem jsme jeli 250 km/h. 

Po necelých 2 hodinách vystupujeme na nádraží Fireze S.M.N a přestupujeme do osobního (spěšného) vlaku do přístavního Livorna (vlak kategorie Regionale Veloce pokračuje do Grosetta). Jízdenku na tento vlak zakupujeme bez problému v automatu, zhruba 100 km úsek stojí jednu osobu 8,20 EUR. Jízdenku je pochopitelně nutné označit v „kompostéru“ na nástupišti.  Cestujeme klimatizovanou a slušně zaplněnou soupravou, a kromě průvodčího vlakem pravidelně prochází i žebráci. Jejich věrohodnost je ovšem velmi nízká: žena středního věku s luxusní kabelkou a nalakovanými nehty vám podá bilinguální italsko – anglický papírek začínající větou „I am very poor, homeless, with two children“ (Jsem velmi chudá, bez domova, se dvěma dětmi). Představám žebráka rozhodně neodpovídá a podobně jako ostatní cestující ji ignorujeme. Jízda do Livorna trvá hodinu a 20 minut. Po výstupu míříme do přístavu, který je ovšem od nádraží vzdálen asi 45 minut svižné chůze. Na trajekt do Bastie jsme již žádné jízdenky v předstihu nekupovali, a tak je zakupujeme těsně před odjezdem v přístavní kanceláři dopravce Corsica / Sardinia Ferries. Cena za 2 osoby činila 67,62 EUR a kromě jízdného v ceně 50 EUR zahrnuje přístavní poplatky či taxu ve prospěch korsického cestovního ruchu. Nastupujeme na loď Corsica Victoria a vyjíždíme přesně ve 14:15. Cestou míjíme několik ostrovů v Ligurském moři a křižujeme se jak s lodí Corsica Shuttle stejného dopravce, tak s lodí Moby Fantasy dopravce Moby v nátěru se seriálovými postavami Sylvestra a Tweetyho. Tito dopravci zajišťují linku Bastia – Livorno, na Korsiku jezdí ještě trajekty SNCM, avšak tyto jezdí výhradně „vnitrofrancouzské“ relace.

Trajekt "Corsica Victoria" na lince Livorno - Bastia © Aleš Svoboda

Do Bastie přijíždíme po 4 hodinách plavby. První noc na ostrově plánujeme strávit v kempu „Les Orangers“ 4 km severně od Bastie v obci Miomo. Překvapivě zjištujeme, že do této vsi jezdí i linka MHD Bastia. Konkrétně se jedná o linku č. 4 Bastia – Erbalunga. V Bastii linka začíná v blízkosti přístavu na náměstí Place St. Nicolas u turistické informační kanceláře. K našemu velkému představení zde nacházíme i vyvěšený jízdní řád. Ten nás formou odjezdů z konečných seznamuje s ohromujícím rozsahem provozu linky: od 7 do 20 hodin jezdí linka v pracovní dny v půlhodinových intervalech, o sobotách a nedělích jedou za hodinu. Mimo toto období platí v celé síti MHD Bastia nulový grafikon. Jízdní řády ostatních linek už nevidíme žádné.. Na lince spatřujeme vozidlo Heuliez bus a předposledním spojem v 19:00 odjíždíme. Bohužel, nácestné zastávky už příliš označeny nejsou, občas jsou patrny „torza“ = prázdné sloupy po zastávkových označnících. Radši tedy řidiči chabou francouzštinou sděluji, že chceme do kempu. Řidič nám pak zastaví na nejbližší zastávce a velkorysým pohybem ruky ukazuje cestu. Do kempu je to od autobusu jen pár minut, za jednu noc zde platíme ve dvou se stanem 21 EUR (což je spíš více než méně, jinak jsme obvykle platili okolo 15 EUR). Večer se ještě jdeme koupat na blízkou pláž a poté uléháme ke spánku.

Korsické železnice:

Korsická železniční síť měří celkem 231 kilometrů, tratě jsou úzkorozchodné s rozchodem 1000 mm. Dopravu zajišťují Chemin de Fer de la Corse (CFC), které jsou součástí francouzského národního dopravce SNCF. Centrální trať „Ligne Centrale“ Bastia – Casamozza – Ponte Leccia – Vizzavona – Mezzana – Ajaccio měří 158 km a nachází se na ní jediný železniční uzel na ostrově: Ponte Leccia. Odtud odbočuje 73 km dlouhá trať do L'Île-Rousse a Calvi na severozápadě ostrova. Na ostrova ještě existovala trať po východním pobřeží ostrova Casamozza – Porto Vecchio. Ta však byla v provozu v krátkém období mezi světovými válkami, po zničení ve druhé světové válce již nebyla obnovena. Ani na provozované síti není rozsah provozu nijak oslnivý: provoz je celoroční a podle jízdního řádu léto (červenec – srpen)/zima (září – červen) jsou v provozu na obou tratích 2 až 4 páry vlaků denně, tyto vlaky jsou v provozu celotýdenně. Na všech 3 koncových úsecích tratích existuje ještě příměstská doprava. V pracovních dnech jsou celoročně v úsecích Ajaccio – Mezzana a Bastia – Casamozza provozováno ještě dalších 6 – 8 párů vlaků, které v kombinaci s vlaky „dálkovými“ zajišťují solidně fungující příměstskou dopravu. V úseku Calvi – L'Île-Rousse je příměstská doprava „Tramway de la Balagne“ turistického charakteru a zajišťuje hlavně spojení mezi vyhledávanými plážemi. Tato linka je v provozu jen v červenci a v srpnu v rozsahu 4 párů vlaků denně (odpovídá stavu v roce 2012). Provoz vlaků na hlavní trati Ajaccio – Bastia, příměstské vlaky Ajaccio – Mezzana zajišťují nově dodávané dvoučlánkové vozy řady AMG 800, vlaky relace (Bastia-) Ponte Leccia – Calvi a příměstské úseky Bastia – Casamozza a Calvi – L'Île-Rousse zajišťují starší jednotky (motorové vozy řady X97050 případně doplněné o řídící vůz) z počátku 90. let.

V pátek ráno opět využíváme linku č. 4 pro návrat do Bastie (první spoj s odjezdem z Erbalungy v 7:20). Jízdenky za 1,20 EUR kupujeme u řidiče a nasedáme do postaršího midibusu výrobce Heuliez bus. Po příjezdu do Bastie míříme nejprve na blízké vlakové nádraží, kam ukládáme naše zavazadla do úschovny (když pokladní zjistí, že je zde chceme mít jen 2 hodiny, dostáváme nulový tarif). Poté vyrážíme na prohlídku centra města, které se nachází na ostrohu nad mořem. Ošuntělé domky, úzké uličky plné života a ranní poklid v nás zanechali hluboký dojem. V 9:45 odjíždíme vlakem do Calvi, štěstí máme na motorový vůz řady 97050 s přípojným vozem a polospouštěcími okny. Nádraží v Bastii má 2 koleje pro osobní dopravu a je hlavové, v blízkosti nádraží se nachází depo. Odjíždíme včas, jízdenka do Calvi stála 16 EUR za osobu. Hned za nádražím projíždíme dlouhým tunelem pod centrem města a nabíráme svižnou rychlost, na rovinatých úsecích jezdí korsické železnice rychlostí až 80 km/h. Do Casamozzy projíždíme příměstskou oblastí se spoustou skladů a průmyslových objektů, zastávky jsou rozmístěny místy i po pár set metrech od sebe a pokud není zájem, vlak je projíždí. Pokud byste náhodou na těchto zastávkách chtěli vystoupit, nespoléhejte na to, že se průvodčí bude před každou zastávkou ptát. V základním módu se zastávky projíždí a žádost o výstup je nutno podat průvodčímu ihned při nástupu. Pokud tedy průvodčího poznáte, na našich cestách s CFC jsme zaregistrovali 4 základní podoby „uniformy“:

a) Košile s logem CFC, služební kleště
b) Tričko s pozůstatkem loga CFC, služební kleště
c) Tričko bez jakýchkoliv známek dopravce, odznak se jmenovkou (postačuje křestní jméno), služební kleště
d) Nic kromě služebních kleští..

Rovněž nemusí být jednoduché poznat zastávku: běžně se jedná jen o několik metrů nástupiště bez jakéhokoliv označení, osvětlení, či dokonce jízdního řádu.

Jednotka řady AMG800 s praovním mechanismem v depu Bastia © Aleš Svoboda

Za Casamozzou opouštíme pobřežní rovinu a krajina kolem trati je rázem zajímavější: proti proudu řeky stoupáme sevřenou roklí až do odbočné stanice Ponte Leccia. Zde se vlak po střechu naplní přestupní frekvencí od navazujícího vlaku z Ajaccio. Převis poptávky nad nabídkou je na Korsice markantní, což činí cestování vlakem nepříliš komfortním. V Ponte Leccia měníme směr jízdy a stále stoupáme vyprahlou krajinou až k vrcholovému tunelu. Za ním se nám otevře pohled na moře, k němuž pomalu mezi trnitými keři klesáme. V pobřežním letovisku L'Île-Rousse projíždíme po pobřežní promenádě téměř po pěší zóně. I zbytek trasy do Calvi jedeme v těsném sousedství moře. Nádraží v Calvi je opět v blízkosti centra, na nádraží ještě spatřujeme postarší motorové vozy řady X200 z přelomu 40. a 50.let minulého století, které ještě do roku 2010 zajišťovaly provoz na letní lince Calvi – L'Île-Rousse.

V Calvi nás čeká nejprve nelehký úkol, najít zastávku autobusu do Calenzany. Ze serveru www.corsicabus.info (neoficiální portál s kompletním a aktualizovaným přehledem autobusových a železničních jízdních řádů na Korsice) víme, že v Calvi bude autobus odjíždět z náměstí Place de la Porteuse d´eau. To se naštěstí nachází prakticky hned nad nádražím a je zde i zastávkový označník s časy odjezdů. Náš autobus zde nacházíme napsaný a v kanceláři dopravce Les Beaux Voyages na náměstí kupujeme předražené jízdenky (15 km do Calenzany stojí 8 EUR pro jednoho..). Ještě máme i čas na malou prohlídku Calvi a míříme směrem k citadele, oproti Bastii nás však moc nezaujme. Autobus odjíždí ve 14:30 (prakticky řidič uznal za vhodné odjet o 5 minut dříve) a za půl hodinovou jízdu stihl řidič vyřídit 4 telefonáty, třikrát zatroubit a popovídat si s cestujícími. Těmi jsou především horští turisté, kteří se z Calenzany chystají na přechod některé z dálkových turistických tras. Autobusem nás cestuje celkem 15, mimo červenec a srpen jezdí do Calenzany autobus pouze v pracovní dny kromě středy a pouze odpoledne tam, zpět není spoj garantován, v létě odjíždí spoje z Calvi do Calenzany ve 14:30 a 19:00 a ihned se vracejí zpět.

Autobus TEMSA na spoji Calvi - Calenzana © Aleš Svoboda

Původně jsme měli v plánu během první poloviny pobytu na ostrově přejít 5 etap vyhledávané dálkové trasy GR 20, se stoupající teplotou na ostrově však klesaly naše požadavky. Když na rozcestníku spatřujeme, že k první chatě je to 6,5 hodiny, operativně měníme plán a míříme po rovněž dálkové trase Mare e Monti k chatě Bonifatu, kam je to „jen“ 5 hodin pěší chůze. K chatě přicházíme kolem 21. hodiny a  první den našeho putování nás moc nezaujal, v nízkých nadmořských výškách jsme procházeli trnitými keři, prach se za námi jen vířil. Stan se nám už u chaty nechce stavět a tak se za 19 EUR na noc ubytováváme v Gité, což je vícelůžková chatka s palandami. Na noc se nás tu sejde celkem 8, ovšem všichni spí s francouzským šarmem a chrápání nezaslechneme za noc žádné.

V sobotu ráno vyrážíme údolím proti proudu potoka k chatě Refuge de Carozzu, kde se napojujeme na dálkovou trasu GR 20. Za touto chatou se cesta vynoří z lesa a stoupá hlubokým kaňonem, přecházíme lanový mostek, po hladkých kamenech chůzi zlehčují zavěšená lana. Nejvyšším bodem dnešní cesty je sedlo nad jezerem Lac Muvrella ve výšce přes 2000 m n.m., za ním již cesta strmě klesá k chatě a parkovišti Haut Asco. K chatě přicházíme jako jedni z posledních okolo 19. hodiny večerní (GR 20 se totiž chodí stylem „od chaty k chatě“ – etapy tak vychází na 5 – 7 hodin a vzhledem k tomu, že lidé vyráží ráno hromadně brzy, bývají nezřídka kdy již po poledni v cíli své etapy). Až k chatě Haut Asco vede silnice, kromě „turistické“ chaty jsou zde i další ubytovací zařízení a v zimě se jedná o vyhlášené centrum zimních sportů (na korsické poměry, spatřili jsme zde jediný vlek…). Stan si postavíme na prostranství před chatou a nájemné za poskytnutí prašného prostranství  je kupodivu nulové.

V neděli ráno jsme původně chtěli vystoupat na nejvyšší korsický vrchol Monte Cinto (2 706 m n.m.), bohužel se nám ale povedlo vstát dosti pozdě a vyrazit až okolo 8. Hodiny. Kombinace vysoké teploty, únavy z předchozího dne a nepříjemně kamenitého terénu, po němž sporadicky červeně značená cesta vedla, měla za následek to, že po 2 hodinách začalo být zřejmé, že to na vrchol nestihneme. Proto okolo 11. hodiny otáčíme a vracíme se k chatě Haut Asco, kde si čas do odjezdu autobusu krátíme popíjením korsického růžového vína značky Domaine Vico.

Od chaty poté odjíždíme spojem dopravce Grissoni Autocars, který v červenci a v srpnu nabízí denně kyvadlovou dopravu v relaci Haut Asco – Ponte Leccia, žel. st..  Na Haut Asco se zastávka nachází na parkovišti u cedule, informující o provozu linky v anglickém jazyce (udává odjezdy v 9:00 a 16:00). Opodál u vstupu do restaurace, kde se rovněž prodávají jízdenky (za cca 30 km 15 EUR/osobu) je vedle jídelního lístku vylepen jízdní řád v jazyce francouzském s udávanými odjezdy 9:00 a 16:30. Nakonec se ukázalo, že validní údaj je ten v 16:00 (což nám říkala i správcová chaty) a krátce po 16. přichází k minibusu řidič a odjíždíme. Nijak nás nepřekvapí, že jsme jedinými cestujícími… Projíždíme hlubokým kaňonem Vallé d´ Ascu, kde v tůních potoka v horkém nedělním odpoledni pořádá mnoho korsičanů oblíbený „pique – nique“. Byť šířkové uspořádání komunikace odpovídá na české poměry luxusnější jednosměrce, našemu řidiči zde nedělá předjíždění žádný problém. Ve městě Ponte Leccia autobus končí u vlakového nádraží (jediné uzlové žst. na Korsice) a kdybychom byli v našich končinách, jistě by se dalo očekávat provázání autobusového a vlakového jízdního řádu. A to se také stalo, ovšem čas na přestup je více než dostatečný – do odjezdu vlaku zbývá 70 minut… Byť je zde vybudován pěkný autobusový terminál, informaci zde nacházíme pouze o „našem“ spoji na Haut Asco (v tomto směru jede „logicky“ jen jeden spoj s odjezdem v 11:30).

Setkání vozů řad AMG800 a X97050 ve stanici Ponte Leccia © Aleš Svoboda

Okolo 18. hodiny nastává na jinak liduprázdném nádraží pořádný mumraj, nejprve přijíždí vlak od Calvi (motorový vůz řady 97050 + přívěsný vůz), který se bude vracet tamtéž a poté téměř současně dvě jednotky řady AMG 800 v relaci Ajaccio – Bastia a opačně. Přestupující cestující zde zmateně pobíhají mezi soupravami, neboť na jednotkách AMG 800 se zapomnělo na jednu drobnost: venkovní orientaci. Poté, co se všichni usadí, vlaky v podstatě naráz odjíždějí (korsická infrastruktura je v překvapivě dobrém stavu, návěstidla jsou ve stanicích u každé koleje a vlaky si tak vypravují strojvedoucí sami). Rychlost vlaku ve vnitrozemí ostrova je opět velmi svižná a dojem z jízdy i z jednotky řady AMG 800 je velmi pěkný, byť nejvíce nás rozhodně zaujalo hlášení ve vlacích (o co hůře se povedlo vyřešit informovanost venkovní, tím lépe je řešena ta vnitřní). Při pobytu ve stanici se pravidelně ve francouzském jazyce opakuje „Vítejte na palubě vlaku ve směru Ajaccio“, po odjezdu se vyhlásí příští stanice, před příjezdem do ní se z rozhlasu ozve „Přijíždíme do stanice…“ a ihned po zastavení se název stanice ještě dvakrát zopakuje. Dojem z jízdy nám kazí hlavně přeplněnost vlaku (sedíme na sklápěcích sedačkách u dveří, většina cestujících však cestuje ve stoje). Projíždíme vyprahlým vnitrozemím ostrova a v ostrých obloucích stále nabíráme výšku. Z vlaku vystupujeme ve městě Corte po půl hodině jízdy.

Corte je jediným větším vnitrozemským městem ostrova a je zde sídlo jediné korsické univerzity.  Nejprve naše kroky míří do kempu, který jsme našli při cestě do centra města. Setkáváme se zde poprvé (nikoli naposled) s oblíbeným korsickým nešvarem – zabavením občanského průkazu do doby zaplacení pobytu. Po postavení stanu se vydáváme na večer do centra města. To se nachází na skalnatém bradlu a opět má nezaměnitelnou středomořskou atmosféru – úzké uličky obklopené restauracemi s citadelou na nejvyšším místě. Odtud se nám naskytl krásný výhled na okolní hory a novější část města pod námi. Na posezení v restauraci přímo chuť nemáme, ovšem nacházíme zde i cosi mezi restaurací a občerstvením, kde si objednáváme vydatné „Saucisses + Frites“ (párky s hranolky) za sympatických 5 EUR. Porce byla vydatná a abychom nešli s plným břichem rovnou spát, jdeme zpáteční cestu oklikou přes „neturistickou“ část města. Zde se ovšem už tak příjemně necítíme: nefunkční veřejné osvětlení, zdi domů posprejovány nacionalisticky laděnými hesly a pokuřující domorodci přede dveřmi domů pocit bezpečnosti nevzbuzují. Naše obavy byly pochopitelně přehnané, ovšem je pravdou je, že nacionalismus a touha po odtržení od Francie je na Korsice na první pohled viditelná: dvojjazyčné nápisy na silničních ukazatelích mají často přeškrtaný francouzský název, rovněž oblíbenými suvenýry jsou trička se zamalovanými francouzskými nápisy, přičemž výjimku z pravidla tvoří jediný nápis: „Zpět na pevninu!“). S trochu smíšenými pocity se tak vracíme do kempu, ovšem plni zážitků z dalšího pěkného dne rychle usínáme.

Jednotka řady AMG800 ve stanici Corte © Aleš Svoboda

V pondělí se posouváme po korsické železniční síti dále jižním směrem. Dnes nás čeká jízda do nejvyšší železniční stanice na síti korsických železnic, a to do stanice Vizzavona ve výšce 906 m n.m. Využíváme hned první ranní spoj, který z Corte odjíždí v 10:17. Na nádraží jsme 10 minut před odjezdem a prakticky až do odjezdu čekáme frontu na jízdenky (ty stály 5,30 EUR/osoba). Opět přijíždí jednotka řady AMG 800, opět je beznadějně přeplněná a opět sedíme na sklápěcích sedačkách v nástupním prostoru dveří. Úsek, který dnes jedeme, patří k nejmalebnějšímu na síti korsických železnic (ne nadarmo jsou v letní sezoně v úseku Corte – Vizzavona – Ajaccio vedené navíc 2 páry vlaků). Strmě stoupáme po úbočí vysokých hor a nad hlubokou strží přes stanice Vivario a Venaco, na nichž je překvapivě vysoký obrat cestujících (turisté, rekreanti, ale i místní obyvatelé). Pohledy do soutěsek a na okolní štíty z hor jsou z vlaku opravdu velkolepé, škoda jen, že zde již nejsou provozovány s otevíracími okny.... Po třičtrvrtě hodině jízdy přijíždíme do Vizzavony, což je romantické nádražíčko uprostřed borového lesa (byť před nádražím je několik hotýlků a restaurací). Spousta cestujících zde z vlaku vystupuje (a rovněž nastupuje). Malinkaté nádraží čítá jen 2 dopravní koleje a 2 nástupiště, na jižním zhlaví se nachází portál vrcholového tunelu, měřícího přes 4 km, který je nejdelším na síti korsických železnic.

Nejprve si jdeme odložit věci a postavit stan do tábořiště, které se nachází hned za nádražím (oficiální přístupová cesta vede překročením 2 staničních kolejí a kratičkým 10 metrovým výstupem po kamenech, nejprve však do tábořiště přicházíme cestou nad portálem tunelu. Cena je zde lidová, jen 5 EUR/osoba/noc, ovšem kromě vlastního pronájmu místa nic více neobsahuje. Jako sociální zařízení slouží WC a sprcha v nádražní budově, fungující v non-stop režimu. Po obědě odcházíme na lenošení k Anglickým kaskádám. Cesta trvá asi hodinu a je výborně značena, na každém rozcestí najdeme směrovku, navíc jsme opět na trase GR 20, která sedlo Vizzavona překračuje. Anglické kaskády jsou pěknou sestavou vodopádů a hlubokých tůněk, podél nichž vede trasa GR 20. V dolní části byly kaskády lidmi zcela obsypané, vyrážíme řečištěm potoka (říčky Agnone) asi o 200 výškových metrů výše, kde je již dýchatelněji. Zde se po zbytek odpoledne koupeme v čistých tůňkách (i když rozměry jen několika metrů neumožňují více než pár temp). Na večer se vracíme zpět a po skleničce vína v nádražní restauraci uleháme ke spánku.

V úterý vyrážíme za svítání na nejvyšší horu oblasti Monte d´Oro ve výšce 2 389 m n.m. (převýšení je tedy 1 400 metrů). Od nádraží jdeme prvních 10 minut souběžně s GR 20, poté se cesta odděluje a dále je střídavě značena (neznačena) žlutými tečkami, ve vrcholové oblasti mnohem více vypomohou kamenní mužíci (když není značku kam dát, tak tam prostě není..). Nejprve se ovšem stoupá lesem až k rozvalinám salaší Puzzatelli, poté jdeme klečí, než se dostáváme k nepříjemnému místu cesty – výstupu strmým suťovým žlabem. 200 výškových metrů však poměrně rychle zvládneme a poté po příjemné alpínské loučce přicházíme až pod vrchol. Posledních 50 výškových metrů je již lezeckých, ale nijak obtížných (na vrcholu potkáváme turisty všemožných věkových kategorií i národností). Kocháme se výhledem na nejvyšší hory ostrova, pod vrcholem vidíme jezírko Lac d´Oro. Byť jsme tomu zpočátku nevěřili, avizované 4 hodiny v pohodě stíháme. Zpět nejdeme stejnou cestou, ale pokračujeme po žluté asi hodinu chůze do sedla, kde se spojujeme s GR 20. Tato část cesty byla nejméně příjemná, neboť vede po kamenitém hřebeni nahoru dolu, než začne z hřebene definitivně klesat do sedla. Po GR 20 strmě klesáme dolů k Anglickým kaskádám, potkáváme spoustu vyčerpaných turistů jdoucích za pravého poledne směrem nahoru. Pobaví nás dotaz jedné Australanky „Where is the next shadow?“ (Kde je nejbližší stín?), na něž neumíme pravdivě odpovědět. Před prvním vodopádem Anglických kaskád již jdeme trnitým lesem, kde vytlačujeme z cesty kraví stádo. Okolo Anglických kaskád již turistů přibývá (a jejich horského vybavení ubývá), dnes však pouze procházíme a zastavujeme se až v bufetu u dolního vstupu k Anglickým kaskádám. Poté jdeme již známou cestou k tábořišti, kde si zabalíme stan a do odjezdu vlaku čas krátíme v nádražní restauraci (do 18. hodiny si bylo možné objednat opět i levnější chody typu hamburger s hranolky za příjemných 6 EUR.)

Jednotka řady AMG800 na hlavovém nádraží v Ajaccio © Aleš Svoboda

 Do Ajaccio odjíždí sice 4 vlaky denně, ovšem za odpoledne nejede žádný. Po odjezdu vlaku po 13. hodině musíte čekat až na spoj v 19:30, i když večerní provoz by mohla leckterá česká trať závidět: následující (a poslední) vlak odjíždí již ve 20:20. V praxi je tedy spoj v půl osmé opět beznadějně přeplněný (tentokrát na nás nezbyly ani sklopné sedačky), zatímco vlak ve 20:20, jedoucí jen z Corte, již jen rozváží horský vzduch (jak jsme předchozího dne viděli). Projíždíme nejdelším korsickým tunelem a poté klesáme až do nulové výše do největšího města ostrova – Ajaccio. Klesání rozhodně nepatří k tak malebnému jako stoupání od severu: jedeme po úbočí zalesněných kopců, pod námi však více než hluboké dno údolí zaujme stavba nové rychlostní silnice. S klesající výškou stoupá i rychlost vlaku – zatímco v horních úsecích jedeme kvůli četným směrovým obloukům jen asi 50 km/h, dole opět rychlost stoupá až k 80 km/h. Po příjezdu do údolí zastavujeme ve stanici Mezzana – konečné příměstského vlaku z Ajaccio. Poté již následuje jízda nevzhledným předměstím, kterému dominují budovy skladů, neobdělávaná pole a bohužel i četné skládky podél trati. Projedeme několik zastávek na znamení (v jednotkách AMG 800 již stačí pro výstup zmáčknout poptávkové tlačítko) a poslední metry před vjezdem do stanice Ajaccio  již jedeme téměř po silniční výpadovce z města, od níž jsme odděleni nevysokou kamennou zdí. Konečné nádraží je hlavového typu se dvěma kolejemi a jedním jazykovým nástupištěm mezi nimi.

Vzhledem k tomu, že jsme do města přijeli až kolem půl deváté, nelze se již MHD nikam dostat. Ta je v provozu sice v rozsahu asi 15ti autobusových linek (síť zasahuje i do okolních obcí), ovšem rozsah je typicky korsický (od 7 do 20 hodin). Městské linky se však v době provozu vyznačují poměrně slušným rozsahem provozu – běžně jedou 2 až 3 spoje za hodinu, pochopitelně kromě neděle, kdy jede naopak 1 spoj za 1 až 2 hodiny. V červenci a v srpnu je pak v nocích z pátku na sobotu a ze soboty na neděli v provozu systém „Noctambus“, který spočívá v „prodloužení“ rozsahu provozu třech páteřních linek MHD Ajaccio až do půlnoci. V praxi to už tak velkoryse nevypadá, z jízdního řádu pochopíme, že jde o pouhé 3 spoje navíc. Na zastávce St. Lucie, která je přímo u nádraží, nacházíme v přístřešku plánek sítě MHD a aktuální jízdní řády (které nám jsou v tu dobu platné jako mrtvému zimník). Do kempu Les Mimosas nás tak čeká tři čtvrtě hodinová pěší cesta přes nevzhledné sídliště. Po jeho průchodu již ovšem nacházíme směrovky ke kempu, a okolo prodejny palem přicházíme před půl desátou ke branám kempu. I když je obsazenost velmi slušná, volné místo pro stan bez problému nacházíme. Rovněž hygienická zařízení jsou ve velmi pěkném stavu a po nezbytné hygieně spokojeně uléháme.