Letní krušnohorská vyjížďka

Myšlenka výletu do Markersbachu se mi od té doby často honila hlavou, ale než se mi tento dětský sen splnil, uplynulo více než 23 let.

Železniční trať Schwarzenberg – Buchholz (dnes Annaberg-Buchholz Süd) byla zprovozněna v roce 1889. Délka trati je 24,1 km a nejvyšší stoupání dosahuje hodnoty 25 promile. Nejprve byl předán do provozu úsek Schwarzenberg – Grünstädtel 1.7.1889 a zbytek trati byl zprovozněn až 1.12.1889. Pravidelný provoz byl zrušen v roce 1997 a trať poté zůstala bez provozu mnoho let. Až v roce 2009 byl zahájen muzejní provoz, který je realizován vždy jeden víkend v měsíci v období od dubna do října.

Na trať, nyní nazývanou Erzgebirgische Aussichtsbahn (Krušnohorská vyhlídková dráha), vyjíždějí historická vozidla muzejního lokomotivního depa ve Schwarzenbergu. Obvykle se jedná o soupravu motorových vozů řady VT 771/772 a poslední víkend v sezóně je uváděn parní vlak. Všechny tyto vlaky vyjíždějí od muzejního depa a na zpáteční cestě u něj končí jízdu. Vše je v režii spolku Verein Sächsischer Eisenbahnfreunde (Spolek Saských přátel železnice).

Trať Schwarzenberg – Buchholz na železniční mapě z roku 1902; zdroj: Wikipedia

Můj vysněný výlet se nakonec uskutečnil v neděli 19.srpna 2012. Připojil se ke mě i Martin Řezáč se svojí malou dcerkou, pro které tento výlet začal už kolem půl třetí ráno v Pardubicích nástupem do lůžkového vozu nočního rychlíku Excelsior. Já jsem do téhož vlaku přistoupil po sedmé ráno ve svém bydlišti v Teplicích, kde jsme na sebe jen mávnuli na nástupišti, protože do lůžkového vozu nemají cestující bez příplatku přístup, a se svou jízdenkou IN100 jsem se tedy spokojil s vozem 1.třídy. Naše úplné setkání tak proběhlo až po vystoupení z vlaku v Chomutově, kde hned následoval nákup jízdenky SONE+DB Karlovarský kraj a přestup do osobního vlaku do Vejprt.

Exponát před křimovskou výtopnou © Ing. Martin Řezáč

Organizace dopravy na trati č. 137 Chomutov – Vejprty připomíná také spíše muzejní provoz. Jezdí se zde pouze o víkendech a v jízdním řádu najdete 2 páry osobních vlaků. Historickými vozidly je však pokryto jen 50% spojů a to motorovým vozem řady 810 s vlečným vozem. Ten je nasazován na jeden pár vlaků Chomutov – Vejprty a zpět, na druhý pár vlaků (Chemnitz Hbf -) Vejprty – Chomutov a zpět je nasazována moderní jednotka Desiro německých drah. My jsme měli to „štěstí“ a jeli jsme historickým vlakem.

Výpravní budova stanice Křimov © Ing. Martin Řezáč

Samotná projížďka tratí Chomutov - Vejprty by stála za samostatný výlet. Vlak nejdříve stoupá několika protisměrnými oblouky po úbočí Krušných hor než se dostane do stanice Křímov. Tady můžete najít menší železniční muzeum v prostoru bývalé výtopny. Za Vejprtským zhlavím je stále vidět zbytek bývalé trati do Reitzenhainu, která byla zrušena po 2. světové válce.

Zarostlá kolejová pole vedou ještě pár set metrů za zhlavím do přilehlého zářezu, dál už je tato trať snesena. Vejprtská trať z Křímova pokračuje podél oblých vrcholků Krušných hor přes Výsluní, Rusovou, Měděnec a Kovářskou. U Českých Hamrů je možné na německé straně hranice spatřit úzkokolejku Cranzahl – Kurort Oberwiesenthal a pak už následují Vejprty.

Větrníkový park u stanice Rusová © Ing. Martin Řezáč

Vejprtské nádraží má, stejně jako většina přechodových stanic, rozlehlou výpravní budovu. Ta je však dnes z větší časti vybydlená a rekonstruovaná je pouze krajní část se stále funkční pokladnou. Po příjezdu do Vejprt jsme si tedy prohlédli rekonstruovanou část budovy a potom přesedli do Desira, které sem ještě před naším příjezdem přijelo ze Saské Kamenice (Chemnitz) a nyní se vracelo zpět. My jsme tento spoj využili pro přesun do Annaberg-Buchholz.

Rekonstruovaná část výpravní budovy ve Vejprtech © Ing. Martin Řezáč

Cesta pokračovala přes hraniční viadukt a zastávku Bärenstein do stanice Cranzahl, kde odbočuje úzkokolejka do Kurort Oberwiesenthal s parním provozem. Tady proběhlo křižování s protijedoucím spojem, který pokračoval až do Chomutova. Potom už zbývalo jen pár kilometrů do stanice Annaberg-Buchholz Süd, kde se již od západu připojuje zmiňovaná muzejní trať ze Schwarzenbergu. My jsme však chtěli na vyhlídkový vlak nastoupit ve výchozí stanici, protože jsme nevěděli jak hodně bude obsazený, a pokračovali jsme tedy až do stanice Annaberg-Buchholz unterer Bahnhof (dolní nádraží).

Opuštěná výpravní budova a nové nástupiště stanice Annaberg-Buchholz unt Bf
© Ing. Marek Vojáček

Toto dolní nádraží je dnes pouhá dvoukolejná výhybna s ostrovním nástupištěm. Okolní terén ale napovídá, že zde v minulosti bylo kolejí podstatně více. Také zde stále stojí velká výpravní budova, která je dnes bez využití, ale stále poměrně zachovalá. Trochu jsme prozkoumali okolí a počkali si na příjezd vyhlídkového vlaku ze Schwarzenbergu. Posléze přijel třívozový motorový vlak ve složení 772/972/171. Nastoupili jsme do vozu 171 056-5, který se obratem stal čelním vozem. Jízdenky na tento vlak je možné zakoupit u průvodčího ve vlaku. Základní jízdné do Schwarzenbergu činilo 9 EUR, které od nás obdržel průvodčí a dal nám jízdenku s obrázkem parního vlaku na viaduktu v Markersbachu.

Vyhlídkový vlak před odjezdem z Annaberg-Buchholz unt Bf © Ing. Martin Řezáč

Motoráček se rozjel načas a nejdříve jsme se tedy kousek vraceli přes zastávku Annaberg-Buchholz Mitte do stanice Annaberg-Buchholz Süd. Tato stanice má dnes tři koleje a jedno ostrovní nástupiště, ale kdysi byla taktéž rozlehlejší. Když jsem tudy projížděl v květnu roku 2005 rozsáhlé kolejiště bylo sice už tehdy snesené (zřejmě čerstvě), ale na vjezdu od Vejprt ještě stálo lokomotivní depo s točnou. To je dnes již srovnáno se zemí.

Tady už se ale náš motoráček vydal po muzejní trati. Byl slunný letní den s výbornou viditelností, takže potenciál „Krušnohorské vyhlídkové dráhy“ bylo možné naplno využít. Ve vlaku fungoval i jakýsi minibar, kde bylo možné nakoupit drobné občerstvení. To využila spousta cestujících a my také. Koupili jsme si zde místní pivo.

Bývalá odbočná stanice Walthersdorf © Ing. Marek Vojáček

Před stanicí Walthersdorf bylo vidět zleva se připojující zrušenou odbočku do Crottendorfu, která je dnes již přestavěna na cyklostezku. Walthersdorf byl tedy v minulosti uzlovou stanicí, ale dnes už je to pouhá zastávka. Odbočná trať Walthersdorf – Crottendorf s délkou 5,2 km byla v provozu v letech 1889 až 1996, oficiálně byla trať zrušena k 1.6.1999. Tato trať byla také koncem 80.let známá jako jedna s posledních tratí v tehdejší NDR, kde se udržel parní provoz. Ten zde byl zajišťován lokomotivami řady 86 až do roku 1988.

Vyhlídkový vlak ve stanici Schlettau © Ing. Martin Řezáč

Po dalších asi dvou kilometrech náš motoráček přijel na nádraží ve Schlettau, což je největší stanice na této muzejní dráze, nachází se zde 5 kolejí. Výpravní budova právě procházela rekonstrukcí a měla na sobě lešení. Ve stanici jsou i zachovaná mechanická návěstidla. Tato stanice byla v minulosti také výchozí a koncovou stanicí pro všechny vlaky z odbočné trati do Crottendorfu, ale i z trati do Zwönitz (viz dále).

Interiér vozu 171 056-5 © Ing. Marek Vojáček

Po několikaminutové přestávce se náš motoráček vydal opět na cestu. Za několik kilometrů následovala stanice Scheibenberg, dnes zastávka, ale v minulosti také uzlová stanice. Odsud vedla trať do Zwönitz na trati Chemnitz – Aue. Odbočení této trati je stále patrné asi dva kilometry za Scheibenbergem, dnes má podobu polní cesty. Vůbec na německé straně Krušných hor se nacházejí stovky kilometrů zrušených tratí. Kilometráž zrušených tratí na české straně je oproti tomu nicotná.

Bývalá odbočná stanice Scheibenberg © Ing. Marek Vojáček

Ovšem historie spojovací trati Zwönitz – Scheibenberg je celkem pohnutá. Podle původních plánu měla být tato dráha o délce 26,2 km předána do provozu v prosinci 1899, ale to se nestihlo a provoz zde začal až 1.5.1900. Do osudu této trati výrazně zasáhla 2.světová válka, tedy v tomto případě její důsledky. V roce 1947 byl rozebrán úsek Zwönitz – Elterlein v rámci válečných reparací Sovětskému svazu. I přes pozdější snahy o obnovení se tento úsek už nikdy nezprovoznil. Na zbývajícím úseku Elterlein - Scheibenberg o délce 8,1 km se osobní doprava udržela do 21.11.1965 a nákladní doprava do 24.9.1966.

Zastavení na viaduktu u Markersbachu © Ing. Marek Vojáček

Po dalších několika kilometrech jízdy už se konečně objevilo údolí s obcí Markersbach. Železniční trať tu vytváří smyčku podobnou jako je třeba na vlárské dráze ta u Pitína, ale s tím rozdílem, že u Pitína není žádný viadukt. Nejdříve je zde z vlaku vidět Markersbach v údolí. Trať vede po svahu nad údolím a klesáním se přibližuje dnu údolí.

Výhled z železničního viaduktu na Markersbach a nový silniční most © Ing. Martin Řezáč

V jednou místě musí trať překonat menší boční údolí a tomu právě slouží 236,5 m dlouhý a 36,5 m vysoký viadukt, který je jednou z dominant Markersbachu. Markesbach má totiž v současnosti i druhou dominantu a tou je nový silniční most, který překonává celé údolí s obcí a železnicí, která jej nejdříve podjede kousek za železničním viaduktem a poté co se pravotočivým obloukem stočí o 180 stupňů jej podjede v obci ještě jednou.

Výhled z železničního viaduktu na Markersbach © Ing. Martin Řezáč

Náš motoráček nejdříve zastavil na pár minut na železničním viaduktu, protože je odsud krásný výhled na celé okolí a Markersbach je tu jako na dlani i s novým silničním mostem. Potom náš vlak sjel dolů do stanice v obci, odkud je možné prohlídnou si viadukt zase zespod. Tady byla opět několikaminutová provozní přestávka. Nádražíčko v Markersbachu má tři koleje a staniční budova také právě procházela rekonstrukcí.

Zastávka ve stanici Markersbach © Ing. Marek Vojáček

Cesta pak pokračovala přes zastávku Raschau a nádraží Grünstädtel, kde v letech 1889 až 1971 odbočovala úzkokolejka (750 mm) do Oberrittersgrünu, ale po této dráze už tu nejsou vidět žádné stopy. Do Schwarzenbergu zbývaly poslední kilometry cesty. Náš motoráček pak zastavil na nádraží ve Schwarzenbergu a po chvíli ještě pokračoval asi kilometr k muzejnímu depu, kde byla konečná.

Muzejní depo Schwarzenberg © Ing. Marek Vojáček

Po vystoupení z vlaku jsme zaplatili vstupné 3 EUR a šli si prohlédnout expozici historických vozidel v muzejním depu. Jsou zde k vidění různé typy parních lokomotiv různého stáří, ale i několik motorových lokomotiv.

Exponáty v rotundě depa Schwarzenberg © Ing. Martin Řezáč

Po shlédnutí expozice bylo nutné se zase nějak dostat na nádraží, odkud nám odjížděl vlak do Karlových Varů. Po kolejích by to bylo asi 10 minut chůze, ale nechtěli jsme riskovat nějakou pokutu, tak jsme to vzali po silnici přes město, což se nakonec ukázalo jako značná zacházka, ale čas nás nehonil.

Lokomotiva 86 1049-5 (u ČSD řada 455.2) © Ing. Marek Vojáček

Vlakové nádraží ve Schwarzenbergu tvoří přestupní terminál společně s autobusovým. V kolejišti se nacházejí dvě ostrovní nástupiště s automaty na jízdenky, takže bývalá staniční budova tu stojí opuštěná bez využití. My jsme si přímo před ní ve stínu počkali na náš spoj do Karlových Varů. Stín staré budovy nám v letním vedru přišel velmi vhod na rozdíl od malého proskleného přístřešku na nástupišti.

Příjezd vlaku ze Zwickau do Schwarzenbergu © Ing. Martin Řezáč

Na našem spoji do Karlových Varů přijelo Desiro řady 642, jehož klimatizaci jsme velmi ocenili, a sním pokračovala naše cesta zpět do Česka. V poslední německé stanici Johangeorgenstadt byla asi čtvrthodinová provozní přestávka kvůli křižování a výměně vlakových čet. To jsme využili k prohlídce této přechodové stanice, která byla v minulosti také rozlehlejší než dnes.

Budova stanice Johangeorgenstadt © Ing. Martin Řezáč

Po odjezdu následovali poslední okamžiky v Německu. Krátce za zhlavím se nachází státní hranice a po dalších stovkách metrů už náš vlak zastavil v první české stanici Potůčky. Následovala jízda přes Horní Blatnou, Pernink, Nové Hamry a Nejdek tratí zvanou „Krušnohorský Semmering“. To byla toho dne také poslední horská trať, kterou jsme do svého výletu zahrnuli.

Křižování v Nových Hamrech © Ing. Martin Řezáč

V Karlových Varech jsme vystoupili až na konečné na dolním nádraží, trochu se prošli městem a vrátili se pěšky na horní nádraží. Tam už nás čekal jen nástup do rychlíku ve směru Ústí n/L a Praha. Já jsem vystoupil v domovských Teplicích a Martin s dcerkou ještě musel v Praze přestoupit na Pardubice. Tím pro nás skončil velmi vydařený výlet. Železnice v Krušných horách nabízejí spoustu zajímavostí a to na obou stranách hranice. Tímto článkem jsem chtěl čtenářům přiblížit aspoň některé z těch zajímavostí a třeba někoho inspirovat k podobnému výletu.

Odkazy:

1. Eisenbahnmuseum Schwarzenberg
2. Erzgebirgische Aussichtsbahn
3. Bahnstrecke Annaberg-Buchholz–Schwarzenberg – Wikipedia
4. Markersbacher Viadukt – Wikipedia

Úvodní snímek: Markersbacherský viadukt (1.11.2009); zdroj: Wikipedia