Výlet pro celou rodinu: Jedna letní neděle v Pekelném údolí

Tento elektrický motoráček vás zaveze 5 km dál údolím do míst, kde si říčka Schwarza prorazila cestu soutěskami mezi masivy Schneeberg a Raxalpe. Údolí jako z pohádky dostalo název Höllental – Pekelné údolí.

Höllentalbahn jsem navštívil už před třemi lety. Tenkrát to bylo ale narychlo, po cestě z jiného výletu. Do Payerbachu jsem se dostal až v poledne a stihl jsem jen projížďku úzkokolejkou, jedno točené pivo v Hirschwangu a krátké, příjemné posezení s domorodci. Odjížděl jsem s pocitem, že se sem chci ještě aspoň jednou vrátit. Příležitost nastala letos, kdy se této myšlenky chytil kamarád Tomáš, který spolu s pětiletým synkem Davčou mají rádi úzkokolejky a hory. Za odměnu, že bylo pěkné vysvědčení, jsem vzal na výlet ještě „neteře“ (děcka od přátel) Mišku a Monču. Do Payerbachu jsme jeli, jak jinak, vlakem. Pro výlety ve skupině je výhodná celodenní jízdenka Einfach-Raus-Ticket pro pět osob za 32 Eur, lze ji však použít jen ve vlacích místní dopravy (S, R, REX).

Abychom všechno stihli a nemuseli použít dálkové vlaky, jeli jsme do Bernardsthalu gumokolem. Po třech hodinách příjemné jízdy patrovým vozem jsme o půl desáté dorazili do Payerbachu. Protože jsem naši výpravu nahlásil předem, byli jsme očekáváni. Shodou oklností (?) měli službu stejní lidé, jako když jsem tam byl před lety. Přátelští, příjemní, ochotní. Není problém nechat si část bagáže do večera u nich na stanici, kdo se umí slušně chovat, sveze se na přední plošině s fírou, kdo umí aspoň trochu německy, dozví se zajímavosti ze štreky i okolí... V 10:00 jsme vyrazili do Hirschwangu.

Místní dráha Payerbach – Hirschwang (L.B.P.-H.) byla postavena v roce 1918 původně jako průmyslová úzkokolejka, spojující papírnu a pilu v Hirschwangu s Jižní dráhou. Byly sem zakoupeny elektrické důlní lokomotivy ze stavby Karavanského železničního tunelu, rok výroby 1903. Protože zde bylo trolejové vedení výš, než na důlních a stavebních dráhách, dostaly lokomotivy bizarní, ale pro tuto dráhu tím pádem typické, nástavby. V letech 1922 – 1926 byla dráha částečně přestavěna (odstranění úvratí rozvinutím trasy do bočního údolí, zesílení svršku a „modernizace“ trakčního vedení) a v září 1926 zde byla zahájena pravidelná osobní doprava. Pro osobní dopravu byly z vagonky v Grazu dodány dva motorové a čtyři vlečné vozy.

Zlom k horšímu zažila úzkokolejka v roce 1963, kdy byl zrušen koncový úsek Hirschwang – Windbrücke a na dráze byla zastavena osobní doprava. Osobní vozy byly prodány na Zillertalbahn. V srpnu 1982 projel po trati poslední nákladní vlak. Naštěstí už od roku 1977 působil na dráze spolek Österreichische Gesellschaft für Lokalbahnen (ÖGLB), který postupně získal zpět původní osobní vozy, pořídil další zajímavá vozidla a převzal dráhu do muzejního provozu. V současnosti dráha končí na vjezdovém zhlaví žst. Hirschwang, nadšenci ze spolku by ale rádi časem obnovili i zrušený úsek k Windbrücke. Tak jim držme pěsti. Parametry dráhy: rozchod 760 mm, trakční soustava DC 550 V, délka 4,9 km (do r. 1963 6,1 km), nejmenší poloměr oblouku 60 m, největší podélný sklon 25 ‰, traťová rychlost 25 km/h. 

U prvního a posledního páru vlaků je v Hirschwangu možnost prohlédnout si depo a dílny úzkokolejky. My jsme chtěli navštívit ještě další zajímavosti v údolí, domluvili jsme se tedy po příjezdu do Hirschwangu na odpolední prohlídce a svižně vyrazili na autobus. Zastávka Hirschwang, Fabrik (1) se nachází v místech, kde dříve končila úzkokolejka, a je řádně maskovaná v zeleni – kdo měří méně než metr a půl, nemá šanci přečíst si skrz listí jízdní řád. Autobusem jsme popojeli proti proudu řeky do Kaiserbrunnu, kde se nachází vodárenské muzeum. Odtud byl v roce 1873 vybudován první dálkový přivaděč pitné vody do 90 km vzdálené Vídně. Prohlídka muzea je bezplatná a bez průvodce. Dal jsem ale na radu z turistického diskusního fóra a nahlásil naši výpravu předem na kontaktní e-mailovou adresu muzea s tím, že bychom rádi viděli Wasserschloss (jímací štolu). Po cestě od autobusu k muzeu si nás odchytila sympatická slečna a štolu nám ukázala – stojí za shlédnutí!

Wasserschloss Kaiserbrunn: zdroj pitné vody pro Vídeň © Manako

Po prohlídce muzea jsme vyrazili podél řeky zpět do Hirschwangu. Stezka je asi 4 km dlouhá (+ ca. kilometr přes Hirschwang na nádraží), dostatečně značená nebo v terénu dobře patrná a vede středně náročným horským terénem. Pevná obuv nutná. Zvládnou i děti, pokud jsou zvyklé chodit – náš pětiletý Davča šel celou trasu po svých, „dětskou rychlostí“ nám to trvalo tři hodiny. Cestou je možné osvěžit se v řece, třikrát je potřeba vystoupat asi 50 m nad údolí (5, 6). Doporučuju udělat si přibližný časový rozvrh výšlapu (viz mapku, jak to vycházelo nám) – vyhnete se tím stresu, zda stihnete poslední vlak, a můžete po cestě přiměřeně odpočívat, nebo naopak přidat do kroku.

Höllental: horská říčka Schwarza © Manako

Cestou k nádraží v Hirschwangu si můžete prohlédnout výstavku historické zemědělské techniky (8). V 15:25 přijel odpolední vlak z Payerbachu a zúčastnili jsme se slíbené prohlídky depa a dílny. Kromě historických a speciálních vozidel nás zaujal pohon některých strojů v dílně pomocí původních řemenových transmisí od stabilního motoru. Na zpáteční cestě jsme si ještě prohlédli trakční měnírnu na nádraží v Reichenau, včetně vysokonapěťové kobky a funkční ukázky motorgenerátoru.

Depo Hirschwang: v dílně jsou dodnes některé stroje poháněné řemenovými transmisemi
© Manako

Pak už jen cesta patrákem zpět do Bernardsthalu a gumokolem domů. Celý výlet trval zhruba 18 hodin (Kroměříž – Höllental – Kroměříž) a v této naší sestavě vyšel na 20 Eur za dospěláka a 10 Eur za děcko. Pro plánování výletů (nejen) do Rakouska doporučuju navštívit internetovou mapu OpenStreetMap.

Odkazy:

1. Lokalbahn Payerbach – Hirschwang
2. Wasserleitungsmuseum Kaiserbrunn
3. OpenStreetMap

Úvodní snímek: Žst. Payerbach LB: motorový vůz č. 1 a naše výprava © průvodčí Albert