V tempu 300 jihozápadní Evropou - 8. den, neděle 21.4.2013 (Porto)

Systém metra v Portu totiž do sebe integroval celý systém původně úzkokolejných železničních tratí, z nichž nejdelší vedla do města Famalicão na trati Linha do Minho směrem na sever. Polovina z této trati v délce 35 km do Póvoa  de Varzim je adaptována pro metro a pochopitelně jsme si svezení nemohli nechat ujít. Z celkové délky 70 km tratí metra je úzkokolejného původu plných 50 km, 7 km vede v tunelu jako metro a 13 km v uliční úrovni jako tramvaj. Už z toho je zřejmé, že zdejší páteřní systém MHD je dost obtížně zařaditelný. A protože jsme byli v Portu, dost času jsme věnovali i zdejšímu proslavenému vínu a dalším dopravním zajímavostem.

Ano dnes jsme nemuseli vstávat brzo, ostatně po včerejším dlouhém večeru se nám ani moc nechtělo. Navíc jsme se naivně domnívali, že Porto je malé město (žije zde jen zhruba 250 000 obyvatel) a proto nám projetí jeho dopravních zajímavostí nezabere moc času, byť jsme podobně jako v Madridu chtěli prioritně prozkoumat spíše okrajové části zdejšího systému MHD, které jsou mimo území města. Navíc jsme i v Portu už jednou byli, proto jsme značnou část zdejších specialit už znali. Jak se pak ale odpoledne ukázalo, byl to omyl a nakonec jsme měli co dělat, abychom vůbec všechno časově zvládli. Zatím jsme se ale v klidu a míru pořádně nasnídali, stejně jako včera kolem nás zněla zejména maďarština a portugalština. Na zastávku metra 24 de Agosto jsme to měli z hotelu jen pár minut chůze na nejbližší křižovatku. Přivítala nás strohá, leč elegantní architektura podchodu, ukrývajícího základy středověkých staveb z dob, kdy bylo Porto nejdůležitějším městem Portugalska (které se taky po tomto městě jmenuje, Lisabon se stal hlavním městem až poté, co byl ve 13. století ukořistěn od Arabů). Strohá, leč eleganntí architektura je typická pro celý úsek z centrální přestupní stanice Trindade ke stadionu Estádio do Dragão, postavený před mistrovstvím Evropy ve fotbale roku 2004. Spolu s o 2 roky starší většinou příčné trasy metra D je toto jeden ze dvou čistě podzemních úseků, který má charakter opravdu typický pro metro.

Nám ale nebylo dáno se kochat krásami stanice, nejdřív jsme museli koupit jízdenky. Automaty byly ve vestibulu sice dva, ale k činnosti se zprvu neměl ani jeden. Od roku 2003 se tu používá systém magnetických karet Andante, nicméně turnikety tu nejsou, pouze označovače na nástupištích. Potřebovali jsme nejdražší celodenní lístek na 9 zón, který ale platí v celém systému IDS, zvícím asi 30 zón. To ale není nikde uvedeno, zjistili jsme to až poté, co jsme omylem projeli v pořadí 10. zónu a označovač stále souhlasně pípal, že lístek je platný. Jízdenka je nicméně drahá, takže jsme neměli dostatek mincí, bankovky automat zprvu nebral (pak si to naštěstí rozmyslel) a platba bankovní kartou se mu taky moc nezamlouvala. Nakonec jsme ale po čtvrt hodině tajtrlíkování v liduprázdné stanici (byla neděle dopoledne…) dosáhli svého a mohli se odebrat na poměrně mělce položené nástupiště.

Systém portského metra je velmi jednoduchý, tvoří jej vlastně pouze dvě osy, které se setkávají v centrální stanici Trindade, viz. Delší je směr od severozápadu k jihovýchodu, který je taky starší, severně od stanice Trindade je totiž jeho základem již zmiňovaná síť úzkokolejek. Právě tady najdeme i nejstarší úsek, protože z Trindade do stanice Câmara de Matosinhos se jezdí už od konce roku 2002. V letech 2004-2006 následovaly v rychlém sledu další úseky, jak už tak bývá pro komplexní projekty, realizované z evropských dotací typické. Od té doby se jen ve dvou etapách v letech 2008 resp. 2011 prodloužila na jih severojižní linka D (dohromady o 1,5 km) a v roce 2011 byla „na zelené louce“ prodloužena o 7 km linka F od stadiónu do Fânzeres, probíhající rozvolněnou zástavbou portských suburbií.

Porto: jednotka metra typu Flexity Outlook od Bombardieru přijíždí z odstavné koleje do výchozí stanice Campanhã. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Právě to byl náš první cíl, proto jsme nastoupili do nejbližšího spoje, mířícího ven z města. Daleko jsme se ale nedostali- většina linek, které sdílí tento úsek totiž končí buď na nádraží Campanhã nebo o stanici dál u stadiónu. V neděli je na společném úseku souhrnný interval 7-8 minut, proto jediná linka F do Fânzeres jezdí (podobně jako všechny ostatní linky) jen jednou za půl hodiny. A na náš spoj jsme si počkali raději na nádraží, kde se stále něco děje a stanice metra je integrální součástí kolejiště nádraží. Mohli jsme se proto seznámit s oběma typy v systému provozovaných vozidel. Tím běžnějším je 72 kusů sedmičlánkové plně nízkopodlažní tramvaje typu Eurotram, dodaných Bombardierem roku 2002. Stejné, jen o něco starší, tramvaje jezdí také ve Štrasburku a Miláně, typické jsou pro ně široké předsuvné dveře, které nejsou v bočnici téměř vidět. Na rychlodrážních linkách B a C do Póvoa de Varzim a ISMAI, což jsou obě větve původních úzkokolejných železnic a proto náležitě dlouhé (B měří 35 km, C lehce přes 20), najdeme o něco novější „rychlodrážní“ tramvaje typu Flexity Outlook, rovněž od Bombardieru. Ty jsou pouze tříčlánkové, nad předním a zadním podvozkem mají podlahu mírně zvýšenou a ve středním článku bez dveří jsou sedadla v typickém železničním uspořádání proti sobě. 30 těchto tramvají jezdí často ve dvojici, na což jsou i dimenzovaná nástupiště, s výjimkou separátní linky D.

Z tunelu vlaky metra směrem na Fânzeres vyjíždějí už těsně před nádražím Campanhã, dál vede trať velmi zajímavým způsobem bezprostředně podél severního zhlaví tohoto nádraží, k jehož rozsahu přispívají i početné odstavné koleje, toho času využívané linkou C, která na Campanhi končí. Další linky, A, B a E, končí v obrovském podzemním terminálu pod stadiónem. I v dalším průběhu trasy vede linka F nad železnicí do Bragy a Viga, v celém trase má ale její trasování čistě tramvajový charakter. Výjimkou je tunel u zastávky Levada, kterým trať překonává jeden z mnoha pahorků ve zdejší kopcovité krajině a zároveň i železniční trať- dál jsme pokračovali po evidentně zcela nové silnici rozvojovým územím, kde byl zřejmě očekáván masivní stavební boom. Krize ale rozhodla jinak a kromě pár satelitních sídlišť za oknem ubíhaly zejména pole, lesy a roztroušená vesnická zástavba. I konečná Fânzeres je taková značně neurčitá, protože koleje vedou dál a končí do ztracena- kousek trati slouží jako improvizované depo a následně je ještě patrné těleso kamsi k jihu. Každopádně prodlužování této trati dnes není na pořadu dne a žádné konkrétní plány neexistují. Zpátky do terminálu Trindade jsme museli stejnou cestou, protože z Fânzeres jiný prostředek MHD nejezdil, bylo to daleko od města.

Porto: jednotka metra typu Eurotram stojí na konečné Fânzeres před odjezdem do centra. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Stanice Trindade je nejvýznamnější v síti, protože se tu kříží všechny linky metra. Původně tu v letech 1938- 2001 tu končily úzkokolejné vlaky z celé oblasti na sever od Porta, přičemž stanice zabrala obdélníkový půdorys zahloubeného, leč povrchového území. Vlaky bezprostředně za stanicí vjížděly do dlouhého tunelu Lapa, který právě umožnil prodloužení úzkokolejky do centra v hornatém terénu- před rokem 1938 vláčky končily na předměstském nádraží Boavista. Tunel dnes využívají vlaky metra, na místě původního kolejiště dnes stojí hala s dvěma kolejemi průjezdnými s bočními nástupišti a jednou kolejí kusou, kde končí mimo špičku vlaky některých linek. Hned za stanicí zase vlaky metra mizí v tunelu, vedoucím k nádraží Campanhã. O úroveň níž je umožněn přestup na podstatně hlubší a spolehlivě podzemní linku D. Ta byla naším dalším cílem. Metro totiž nejede směrem na jih v podzemí moc dlouho- za druhou zastávkou od Trindade u nádraží São Bento totiž metro vychází na povrch a to přímo na most Ponte Dom Luis, který se nad hlubokým údolím Doura majestátně klene už od roku 1886. V tomto případě se jedná o dvoupatrovou příhradovou konstrukci, kdy spodní úroveň těsně nad hladinou Doura od počátku využívá silniční doprava, horní mostovku používaly též v letech 1905-1954 tramvaje, které posléze nahradily trolejbusy. I ty ale začátkem století vystřídalo metro (trolejbusy z ulic Porta úplně zmizely) a současně se zavedením dnešní linky D naopak z horní mostovky zmizely auta. Dnes tak na mostě panuje příjemná atmosféra pěší zóny s pomalým provozem tramvají (rychlost je tu omezená na 15 km/h). Zbytek trasy v horní, moderní, části čtvrti Vila Nova de Gaia je zase čistě tramvajový- až na konečnou Santo Ovídio vede trať prostředkem dopravně zklidněného bulváru Avenida Repůblica na zatravněném tělese. Výjimkou je přestupní terminál D. João II., který je v podzemí, stejně jako dočasná (leč zřejmě dlouhodobá) konečná stanice. V budoucnu by trať měla pokračovat ještě asi 2 km dál na jih, žádné stavební přípravy jsme ale neviděli.

Zpátky jsme tentokrát daleko nejeli, už při cestě tam jsme si u zastávky Jardim de Morro hned za mostem přes Douro všimli visuté lanovky do údolí Doura, která tu v době naší minulé návštěvy nebyla. Otevřeli jí až v roce 2011 a od té doby se kabinky oběžného systému zvolna šinou nad střechami zdejších slavných skladišť vína- každá láhev portského vína musí těmito místy projít, aby dostala vinětu „Instituto do vino do Porto“ a mohla se prodávat jako portské. Lanovka v délce 562 metrů je samozřejmě čistě turistická záležitost a proto je jízdné dost drahé, nicméně v jeho ceně je degustace v jednom obchodě s portským vínem zdarma. Jízdní doba trvá 5 minut, nicméně pomalé houpání ve výšce až 50 metrů nad střechami domů v malé kabince není nic pro slabé povahy. Horní stanice je zabudovaná do opěrných zdí opevnění na vrcholu kopce nad Vilou Novou, spodní se nachází v pavilónu přímo na nábřeží řeky.

Porto: celkový pohled na trasu lanovky Teleférico do Gaia ve Vile Nově do Gaia od horní stanice. 21.4.2013 © Lukáš Uhlíř

Naše další kroky vedly do vinařství Quevedo, kam jsme měli poukaz na bezplatnou konzumaci. Nenápadný podnik zabírá obyčejný dům na Rua Santa Marinha hned vedle místního kostela a patří jednomu z největších obchodníků s portským vínem, který ale patří k těm novějším. Oficiálně Quevedo funguje teprve od roku 1991 a jedná se o jméno rodiny, která ale jinak patří k starobylým rodům, obchodujícím s portským vínem od 18. století, kdy tato ušlechtilá dobrota vznikla. Tradice dýchá na návštěvníky i v podniku, který je zároveň muzeem i prodejnou a nálevnou. Ve spodním patře jsou muzejní exponáty, nahoře jsme dostali okoštovat naše vzorky zadarmo. Při pohledu na zdejší vpravdě lidové ceny ale nemohlo zůstat jen u ochutnávání a zavazadla nám tak obtížilo několik neplánovaných lahví vína. Kdo by ale odolal po zjištění, že nejdražší „konzumní“ 40-leté portské tady prodávají za krásných 18 eur! Ne, že by se tu nedala koupit i vína dražší, ale popíjení padesátiletých vín za 30 eur je jen pro opravdové znalce, což my nejsme. Druhá polovina cesty se tedy nesla ve znamení havarijně přetížených zavazadel, což značně měnilo cestovní plány, nakonec se nám ale portské domů dopravit podařilo zcela bez problémů. Celý pobyt v podniku se zároveň nesl ve znamení profesionální a velmi zdvořilé úslužnosti a není divu, že se nám odtud pranic nechtělo.

Ale nedalo se nic dělat, další program čekal a to tím spíše, že nábřežní komunikace ve Vile Nově, Avenida Diogo Lette, byla toho času v rekonstrukci a zdejší pravidelné autobusy tak jezdily po objízdné trase vysoko na kopci. Nám tedy nezbylo, než pěšky přejít po spodní úrovni mostu, což vzhledem k úzkému chodníku není pro chodce zrovna příjemný zážitek, a teprve za mostem jsme se dočkali autobusu, který nás odvezl na terminál Trindade. Zdejší autobusový vozový park je přitom nadstandardně moderní- a to nejen na portugalské poměry. Všechny dnes provozované autobusy jsou vyrobené po roce 2000, jedná se většinou o výrobky firmy MAN, ale všechna vozidla do posledního jsou karosovaná místní firmou Salvador Gaetano, konvenční Lion´s City, známý z celé Evropy, tak nabývá poněkud nezvyklého vzhledu. Mají tu i autobusy patrové, které jezdí na páteřních předměstských linkách 600 a 800, na svezení ale bohužel nedošlo, snad někdy příště.

Porto: jednotka metra typu Flexity Outlook opouští na lince C přestupní stanici Trindade směrem k nádraží  Campanhã. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Zatím nás čekalo svezení metrem linky B v délce rovných 60 minut. V neděli bohužel jezdí jen málo zrychlených spojů, které od zastávky Senhora da Hora staví jen v zastávkách Pedras Rubras, Mindelo, Varziela, Vila do Conde a Portas Fronhas, takže na celé trase staví jen 20x namísto obvyklých 35 zastávek- jízdní doba zrychlených spojů je tak zhruba o 15 minut kratší. Na takový spoj bychom ale museli dlouho čekat a naopak standardní Flexity Outlook jel vzápětí a nebyl ani moc plný, užili jsme si pomalejší verze trasy. Nejdřív nás čekal zhruba půlkilometrový a typicky železniční tunel Lapa, který byl už od počátku provozu v roce 1938 dvoukolejný a proto jej nemuseli pro provoz metra stavebně upravovat. Původní železniční trasování je znát i nadále, i když na mnoha místech byl původní železniční zářez zahlouben a upraven s pomocí betonu. Znalí rozeznají v rozsáhlé volné ploše u stanice Casa da Música původní úzkokolejné nádraží Boavista, kde vláčky metrového rozchodu do roku 1938 končily. Rychlodrážně, více méně v původní železniční stopě jsme uháněli pomalu řídnoucí zástavbou předměstí Porta až ke stanici s podivným jménem Senhora da Hora (v překladu „hodinová paní“), která je zároveň první, kde se dochovaly původní železniční výpravní budovy a skladiště. Přitom úsek krátce před touto stanicí, v ulici Avenida fabril do Norte, je naopak typicky tramvajový- metro tu jede po zatravněných kolejích prostředkem ulice, kupodivu ale stejným způsobem vedla i úzkokolejka.

Za Senhorou da Hora se odpojuje trať linky A k moři do Senhor do Matoshinhos, která je prakticky celá typicky tramvajového charakteru, naopak větvení linky C v následující stanici Fonte do Cuco nezapře, že obě zdejší tratě byly původně železniční. Za stanicí Custoias následuje dlouhý čtyřkolejný souběh s manipulační tratí do jediného depa metra, dále už jsme jeli spíše lesnatým a spoře osídleným územím do moderní stanice Verdes, kde odbočuje krátká a rovněž spíše tramvajová odbočka na letiště. Odteď už jela „naše“ linka B sama pořád na sever paralelně s mořským pobřežím (které jsme ale nikdy neviděli). Většina stanic na tomto úseku měla přitom zachovanou původní železniční infrastrukturu. Další desítky minut jsme se tedy řítili rychlostí 100 km mezi lesy a venkovskou krajinou severního Portugalska, než jsme přejeli širokou řeku Ave a charakter trati se prudce změnil.

Přerušení akvaduktu v místech křížení trati portského metra linky B s výpadovkou Avenida do Atlântico ve vesnici Vila do Condé. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Původní trať totiž vedla přímo na sever, zatímco my jsme skoro do pravého úhlu odbočili, abychom na zatravněném tělese po tramvajovém způsobu lépe obsloužili zástavbu města Vila do Conde. U zastávky Santa Clara okolí dominuje monumentální stavba stejnojmenného ženského kláštera, který tu fungoval od roku 1318 a sloužil jako útočiště vdovám po portugalských králích. A aby měly královny-vdovy dost vody, postavili jim v 16. století dlouhý akvadukt, který v naprosté většině délky stojí dodnes a vévodí celému městu- vede přímo vedle trasy metra až ke stanici Alto de Pega a končí až na předměstí sousedního města Póvoa de Varzim, což byla i naše konečná. Ačkoliv jsme se právě v místech zastávky Alto de Pega zase napojili na původní železniční těleso, i zbytek trasy měl spíše tramvajový svršek. Projížděli jsme totiž rozvojovým územím, kde kolem zatravněného tělesa trati postupně vzniká ulice a kolem ní i různé domy- krize to tu ale zastihla ve fázi značné rozestavěnosti a celek proto působí nepříjemně nedokončeným dojmem- a tak to asi delší dobu zůstane.

V Póvoa de Varzim trať končí sice kuse čtyřkolejným nádražím, ale dnešní kolejiště nesleduje původní stopu železnice, byť by tomu poloha původní výpravní budovy nasvědčovala. Trať totiž uhýbala téměř pravým úhlem k východu a pokračovala do města Famalicão, přičemž s adaptací tohoto úseku na metro se nepočítá- místo toho v jejím tělese vzniká z evropských dotací cyklostezka. My jsme měli v Póvoa na výběr, jestli pojedeme zrychleným spojem rovnou zpátky nebo se tu trochu projdeme a pojedeme později. Zvolili jsme druhou možnost a došli na nedaleké centrální náměstí Praça do Almada, kde jsme u obligátní odpolední kávy na chvíli skončili. Moře jsme totiž neviděli (je odtud vzdálené zhruba 500 metrů západním směrem), proto jsme mysleli, že vidíme největší zajímavosti tohoto poklidného severoportugalského maloměsta, jehož počet obyvatel s bídou překračuje 60 000 obyvatel.

Nástupiště konečné portského metra linky B Póvoa de Varzim, v pozadí původní výpravní budova úzkokolejky Linha do Póvoa. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou jet zpátky autobusem někam k železnici (Linha do Minho vede nedaleko a je s linkou metra skoro paralelní), ale ačkoliv tu mají i poměrně rozsáhlou MHD, provozovanou globálním molochem Transdev, na zastávce jsme našli pouze přístřešek a místo jízdních řádů tu mají vylepená parte. Přítomnost postarších Portugalců přitom neznamená, že autobus pojede a vyptávat se kam a kdy to odtud jede se nám nechtělo- špatně se totiž obvykle vysvětluje, že chceme prostě jet do Porta jinak a zajímavě. Proto jsme se vrátili stejnou cestou metrem, aspoň jsme ušetřili.

V Portu jsme zase vystoupili na zastávce Trindade a opět jsme se autobusem přesunuli na břeh Doura- tentokrát na ten severní. Tam totiž na konci nábřeží Rua Nova Alfândega končí jedna ze tří klasických tramvají. Ty mají stejně jako metro normální rozchod (v Portugalsku vlastně úzký) a dnes už mají dávno nejlepší léta za sebou. Zatímco v roce 1950 se jezdilo na 150 km tratí (což je srovnatelné se současnou Prahou), dnes je v provozu pouze necelých 9 km, zbývající 3 linky jsou spíše turistického charakteru. To se projevuje i tím, že tu nově neplatí normální jízdenky (ani celodenní), ale člověk musí platit podstatně dražší jednorázové jízdné, stanovené pouze pro „eléctricos“. Aniž jsme ale toto věděli, chtěli jsme si projet jen nejdelší linku 1, kopírující pobřeží Doura z centra Porta až k moři. Už totiž bylo pozdní odpoledne a ostatní dvě linky jsme měli projeté od minule. Mysleli jsme ale, že pojedeme obě cesty tramvají- ta totiž vede prakticky v celé délce na samostatném tělese a proto se jí netýkají nekonečné zácpy na úzké ulici, spojující oblíbené pláže s městem. To jsme ale po zjištění tarifních novinek zavrhli a zpátky do města jsme se raději přískoky plazili kloubovým autobusem na souběžné lince 500.

Porto: historická tramvaj z 20. let číslo 216 stojí ve výstupní zastávce koncové výhybny linky 1 Infante v centru města. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Na tramvajovém systému jezdí dnes jen několik tramvají americké výroby značky Brill ze 30. let, které značně připomínají tramvaje lisabonské a jezdí chronicky přecpané turisty. Trať linky 1 je převážně jednokolejná s výhybnami a pendlují tu proti sobě 2 tramvaje v půlhodinovém intervalu- jízdní doba je totiž zhruba 25 minut. Zpočátku tramvaj jede po „novém“ nábřeží z počátku 20. století, které je značně výš, než původní starší zástavba hluboko pod tramvají. O kus dál naopak tramvaj vede po původním uzoučkém nábřeží Cais pedras, zatímco silnice vede paralelně po širokém mostě uprostřed řeky. Prakticky hned za tímto úsekem se připojuje dvoukolejná trať z města a dalších pár stovek metrů k vozovně vede společný úsek dvoukolejně na zatravněném svršku. Ve vozovně mají rovněž tramvajové muzeum jako v Lisabonu (stejně jako tam i tady mají v muzeu modernější tramvaje, než jsou ty aktuálně provozované), na jeho návštěvu jsme ale už neměli čas. Namísto toho jsme pokračovali sevřeným a hlubokým údolím Doura pod vznosným moderním mostem Ponte de Arrábida, k ústí Doura do moře ale odtud ještě zbývá ještě skoro čtvrt hodina pomalé tramvajové jízdy. Tramvaj končí na výhybně, okupované parkujícími auty, koleje ale vedou dál, protože až do roku 1996 se jezdilo ještě o hodný kus dál, k zámku Castelo do Queijo. Tento úsek byl přitom zrušen jako poslední.

Z autobusu jsme vystoupili na stejném místě, kde jsme nastoupili do tramvaje, na konečnou u terminálu Trindade jsme totiž ještě nechtěli. Chtěli jsme se totiž projít úzkými uličkami středověké čtvrti v údolí Doura a následně vyzkoušet ještě jednu dopravní zajímavost- lanovku s proměnlivým sklonem, vedenou od mostu Ponte Dom Luis nahoru z údolí Doura, kde po 281 metrech končí u tramvajové konečné Batalha (v překladu prostě „bitva“). Lanovka se jmenuje Funicular dos Guindais a v původní podobě pochází z roku 1893. V dnešní podobě ale jezdí teprve od roku 2001, kdy byla rekonstruována, neboť Porto bylo toho roku evropským městem kultury. Od té doby je celé zařízení do firmy Poma, včetně vozidel, která mění sklon podvozků, aby kabina byla vždy ve vodorovné pozici. Jízdní řád neexistuje- jede se tehdy, když turniket napočítá dostatečný počet cestujících a protože dopravcem je Metro do Porto, je lanovka plně integrovaná do tarifu MHD. Trať nejdříve prudce stoupá z údolí Doura, pak se v prostoru výhybny sklon nivelety prudce lomí a zbytek cesty probíhá vodorovně v tunelu.

Porto: vůz lanovky Funicular dos Guindais vjíždí z tunelu v horní polovině trati do výhybny. 21.4.2013 © Lukáš Uhlíř

A protože tramvaj nahoře nejezdila (a i kdyby jezdila, tak platit turistické jízdné se nám nechtělo), vraceli jsme se paradoxně od lanovky značný kus cesty dolů k údolí Doura na stanici metra D São Bento. Protože je hned za vjezdem trati metra od mostu do země, je velmi mělce položená, o trochu bližší stejnojmenné nádraží jsme zavrhli, protože se nám nechtělo z nádraží Campanhã jít na večeři pěšky. Bylo už totiž po 19. hodině a proto jsme raději metrem s přestupem dojeli rovnou na naší výchozí zastávku, odkud to bylo jak do hotelu, tak i do o den dříve osvědčené restaurace jen pár kroků. Čekala nás stejně honosná hostina jako o 2 dny dříve, tentokrát byl ale účet o trochu dražší, protože jsme si jako dezert dali zmrzlinový dort s whisky, což logicky není zrovna nejlevnější pochoutka. Stejně jako o den dříve jsme měli po večeři co dělat, abychom se odvalili těch pár kroků do hotelu.

Zatímco ale Lukáš už zbytek večera zůstal na pokoji, Honzu to po chvíli odpočinku opět táhlo do ulic- přeci jen to byl náš poslední celý večer v Portugalsku a údolí Doura vypadalo nádherně už za dne, natožpak večer. Původní záměr byl dojet metrem (s obligátním přestupem na Trindade) do zastávky Jardim de Morro, pak přejít most a sjet dolů lanovkou. První část programu vyšla přesně a výhled z horní mostovky Ponte Dom Luis byl dle předpokladů nádherný- z temnoty se nořilo pouze bohatě osvětlené pobřeží Doura. Portugalská města jsou totiž jinak po setmění značně temná, rozestupy lamp veřejného osvětlení jsou zvláště v centrech měst podstatně větší, než jsme zvyklí. Čehož si následně Honza taky užil, protože předpokládaná lanovka už nejezdila: Nebylo tak pozdě, teprve krátce před 10. večer, ovšem lanovka Funicular dos Guindais je záležitost čistě turistická a proto její provoz končí už podstatně dřív, na jaře už okolo 19. hodiny. Nezbylo tedy, než do sice blízkého, ale pod strmým svahem se nacházejícího údolí sejít pěšky. Což není problém- paralelně s lanovkou vede ulice Escada dos Guindais, která taky dala souběžně trasované lanovce jméno. I když nazývat toto spojení ulicí je poněkud nadnesené- jedná se vlastně o strmé schody, vedené kolem poměrně zašlých nízkých domků, viditelně nepatřících k bohatým. Do některých se vstupovalo rovnou z „ulice“, jinde se muselo stoupat po schodech kamsi do temnot. Schody jsou pořádně dlouhé a křivolaké, přičemž touto hodinou je využívala pouze početná skupina černých Portugalců (zřejmě z Angoly nebo Mosambiku) ke společenským účelům a sem tam nějaký turista. Zrovna příjemné pocity to pro Středoevropana nejsou a dole pod mostem na živém nábřeží Cais Ribeira bylo rozhodně lépe. V těchto místech je jedna restaurace vedle druhé, střídané četnými bary. A ačkoliv by se řeklo, že se jedná o podniky povýtce turistické, opak je pravdou: u sklenky levného portského nakonec Honza skončil v družném rozhovoru s místními studenty, kde došla řeč na řadu aspektů zdejšího života. I na aktuální krizi měli jednoznačný a pro Portugalsko příznačný názor: vlastně nic nového pod Sluncem a země prý je v krizi od té doby, co přišla v 70. letech o svou koloniální říši. Až prý se vrátí „domů“ Angola, Mosambik a další země, bude prý konečně zase dobře. Zase jednou si při této příležitosti člověk vzpomněl na Maďarsko…

Porto: jednotka metra typu Eurotram projíždí na lince D po mostě Ponte Dom Luis směrem k přestupnímu terminálu Trindade. 21.4.2013 © Jan Přikryl

Po téměř dvou hodinách povídání a pití se Honza odebral na autobusovou zastávku, nacházející se na severní straně mostu Ponte Dom Luis. I přesto, že byla půlnoc, autobusy jezdily ve stejném intervalu jako v poledne a rovněž na terminálu Trindade jezdilo metro jako ve dne a konec provozu se rozhodně neblížil. Že je pozdní večer ukazovalo pouze to, že linka A končila ze směru Senhor de Matosinhos už tady a nepokračovala až na konečnou Estádio do Dragão. Jízdní řády ve stanici se tvářily přátelsky a tvrdily, že poslední vlak metra ze stanice Senhor de Matosinhos odjíždí až v 1:15, tedy času dost, téměř hodina. Proto se Honza na místě rozhodl nejet ještě do hotelu spát, ale na opačnou stranu, právě linkou A. Vzápětí už se tedy řítil tmou v rozsvíceném vozidle metra- protože okolí je naopak celkem temné a trasování železniční, až do odbočné stanice Senhora da Hora toho moc vidět nebylo. To následující kus cesty, vedený křivolace městskými ulicemi, už byl zajímavější- i když od zastávky Estádio do Mar vede trať opět v trase bývalé úzkokolejné železnice, vznikla tu po zrušení drážky ulice a městský charakter si tak trať metra podržela až na konečnou.

K moři ale metro nejede- k vodě se trať dostane jen těsně před konečnou, kde jsou doky pro nákladní dopravu, hluboce zaříznuté do pobřeží. Příliš mořský pocit z toho tedy člověk nemá, nicméně touto dobou musel Honza řešit jiné starosti- když metro z centra na předchozí zastávce Brito Capelo míjela souprava v protisměru, nevěnoval tomu pozornost, však nebyla ještě ani 1 v noci a do odjezdu posledního spoje mělo zbývat ještě skoro půl hodiny. Teprve na Senhor de Matosinhos s hrůzou zjistil, že na Trindade neukazovali odjezdy odtud, ale příjezdy tam, tudíž minulá tramvaj byla poslední. O chvíli později kolem projela jednotka, kterou právě přijel a s výrazným nápisem „sem servicio“ (mimo provoz) zmizela ve tmě. V hrovbovém tichu, které se kolem rozhostilo naštěstí pomohla reklama na taxislužbu, umístěná na jednom sloupu veřejného osvětlení. pak už to šlo ráz na ráz- za pár minut tu taxík byl a za další půl hodinu byl na opačném konci Porta u hotelu. Celá vzdálenost přes 10 km naštěstí vyšla jen na necelých 20 eur, tedy jen o něco dráž, než v ČR. Kolem půl druhé už jsme proto oba mohli nerušeně spát v našem hotelovém pokoji a užívat si poslední portugalskou noc.