Mezi Šváby – 3. díl

Společně pak zavítali na skok do francouzského Wissembourgu a den zakončili mezi rozjařenými Šváby.

Jirka s Alešem se setkali za téměř mrazivého rána v Berouně u expesu mířícím z Prahy do Mnichova. Tedy, lépe řečeno Aleš již nastupoval v Praze, ale jelikož se Jirkovi nechtělo strávit noc v Excelsioru, raději přespal na nádražní ubytovně v Berouně, která zapůsobila téměř surrealistickým dojmem. Nějaký čas trvalo, než se vůbec ubytoval - obsluha ho nejdříve nechtěla pustit, že prý mají plno, pak že rezervace je zrušená. Až když se vše ujasnilo, měl kde složit hlavu - v typické noclehárně pro dělníky a příležitostně pro nádražní personál. Všude bylo čisto, ale zařízení se za poslední roky téměř neměnilo. Na polštáři se stále vyjímal potisk "ČSD", v koupelně dbalo o pořádek množství cedulí. Ty třeba zakazovaly vstup v pracovních botách, máchání špinavého prádla v umyvadle, a na záchodě se vyjímala poznámka, že prkénko bylo ráno zase po*né. Kolorit dokreslovala zakouřená kuchyňka a dávno minulé časy prezentovalo několik ročníků Železničáře z 80. let, které byly půjčovány pod podmínkou vrácení. Inu, spousta zážitků za necelé dvě stovky.

Regensburg Hbf., lokomotiva ř. 183.002 na Ex 350, 3.10.2013 © Jiří Mazal

V pohodlném voze řady Bmz jsme se ubírali důvěrně známou trasou přes Plzeň a Furth im Wald dále do Bavorska. V Regensburgu jsme dobrali další vozy a souprava byla nacpaná takřka k prasknutí - konal se totiž Oktoberfest, a zájemců o návštěvu bylo více než dost. Většina cestujících se přitom neopomenula vybavit tradičním bavorským krojem či alespoň nějakým jeho prvkem. Ještě že přes den nebyla příliš zima, takže kožené šortky snad nikomu nevadily. V Mnichově jsme se vyřítili z narvané soupravy a přemístili se do vlaku mířícího do Garmisch-Partenkirchen nedaleko rakouských hranic, přímo pod vrcholy alpského masivu Wetterstein. Usazujeme se v postarším voze typu "Silberlinge", které měly původně stříbrný nátěr, v soupravě se však nachází i dvoupodlažní vůz a včele dřímá již trochu letitá řada 111.

Po vyjetí z Mnichova se blížíme ke Starnbergskému jezeru, kde končí mnichovský S-Bahn, jezero však není příliš vidět. Jen nádražní budovy v Posenhofenu a Feldafingu zaujmou svou velikostí, právě z těchto míst totiž pocházela rodina rakouské císařovny Alžběty zvané Sissi. V Tutzingu se od jezera odpojujeme a míříme dále na jih, kolem Staffelského jezera podél řeky Loisach až do Garmisch-Partenkirchen. Trať však žádné úžasné výhledy nenabízí, je vedena v náhorní plošině, obklopená loukami s řadou stylových dřevěných seníků. Před koncem cesty se již před námi objevují majestátní hory, včetně té nejvyšší - Zugspitze. Až na její vrchol vede zubačková dráha Zugspitzbahn, jejíž počáteční stanice se nachází nedaleko nádraží. Celá je však obehnána plotem a vstup je možný jen přes turnikety, takže pořizujeme jen pár dokumentárních snímků a vyrážíme do města. Čeká nás procházka sympatickým centrem se zdejší typickou zástavbou, fasády vynikají pestrými malbami. Na centrálním náměstí se nachází i železniční zajímavost - pomník lokomotivy, která byla původně nasazována na adhezním úseku Zugspitzbahn, než souprava dostala ozubnicovou lokomotivu. Dnes již elektrické jednotky projíždějí celým úsekem.

Garmisch-Partenkirchen, pomník adhezní lokomotivy provozované na Zugspitzbahn, 3.10.2013 © Jiří Mazal

Následující cesta představuje doslova lahůdku - čeká nás jízda po Außerfernbahn, asi nejhezčí německé trati z Garmisch-Partenkirchenu do Kemptenu. Tedy, dráha ve skutečnosti leží v Rakousku, které je projížděno peážně, ale nasazovány jsou jak německé soupravy, tak ve vozidlech slouží němečtí průvodčí. Vlak však slouží i vnitrostátní rakouské frekvenci.

Nastupujeme do příměstské elektrické jednotky řady 425, která je nasazována převážně na S-Bahnech, a v loukách projíždíme stále se zužujícím údolím. V již rakouském Ehrwaldu je možné přestoupit na kabinkovou lanovku, která vás také sveze na Zugspitze, jen z druhé strany.

Projíždíme přímo pod alpskými velikány podél divoké řeky Loisach až do Reutte in Tirol. Tady elektrifikace končí, musíme přestoupit do obligátního "Desira", které s námi bude pokračovat do Kemptenu. Hojně nabíráme místní frekvenci v podobě školní mládeže, která si v dalších staničkách záhy vystupuje. Ve Pfronten-Steinachu opět překračujeme hranici zpět do Německa, hory jsou již za námi a v Kemptenu naše jízda končí, je třeba přestoupit na vlak do Lindau. Přijíždí poměrně dlouhá souprava dopravce Alex, která ale působí dojmem rychlíku Šírava ve tři ráno - cestující v kupé polehávají a nakonec nacházíme místa v oddíle pro vozíčkáře. Inu, jde vidět, že se vrací společensky unavení návštěvníci z mnichovského Oktoberfestu. Již o dvě stanice dál, v Immenstadtu, se naše souprava rozpojuje - jedna půlka míří do Oberstdorfu, opět do nitra hor, zatímco naše skupina tří vozů včele s "Herkulem" řady 223 pokračuje po dvoukolejce dále až do Lindau na břehu Bodamského jezera po trati, která se nazývá Allgäubahn. Vystoupáme až do zastávky Oberstaufen, která je nejvyšší na trati (784 m.n.m.) a nachází se zde také 124 m dlouhý tunel. Pak již četnými zákrutami sjíždíme k LIndau ve výšce 398 m.n.m. Před konečnou nás však ještě čeká ještě opravdová lahůdka, čtyřkolejná hráz vedoucí do samotného Lindau, jehož historické jádro se nachází na ostrově. Tento úsek byl postaven již v roce 1854 a do konce 30. let tu dokonce jezdily železniční trajekty do švýcarského Romanshornu.

Lindau, pohled na nádraží, 3.10.2013 © Jiří Mazal

Lindau přestavuje pěkné historické město, jehož nádraží je hned u přístavu. Ten má majáky hned dva, byť původní, ze 13. století, dnes maják ani nepřipomíná. Zato ten druhý z roku 1856 se nachází hned u vjezdu do přístavu naproti obrovskému bavorskému lvu. Dokonce jsme jej našli ještě otevřený, s pěknými malbami uvnitř, vzhledem k počasí a pokročilé denní době již vyhlídka za moc nestála. Vydáme se prozkoumat město, v němž upoutá pozornost zejména radnice s barevnou fasádou a hlavní ulice Maximilianstraße s měšťanskými domy. Mezitím se již úplně setmělo, takže povečeříme obligátní turecký kebab a vracíme se na nádraží. V oblasti Bodamského jezera se nachází spousta ubytovacích možností, ale jsou většinou velice drahé. Nám se podařilo sehnat za 35 €/os. nocleh v nedalekém Nonnenhornu, kam máme pouze pár zastávek vlakem, tvořeným motorovým vozem RegioShuttle řady 650. Penzion je jen kousek od nádraží, ale v potemnělé vesnici, kde se úporně šetří na veřejném osvětlení, nám chvilku trvalo, než jsme jej našli, a ve stylovém domě s bohatou květinovou výzdobou na balkonech jsme nakonec ulehli.

Ráno nás po vydatné snídani čeká cesta do přístavu ve Friedrichshafenu. Opět se uvelebujeme v již poněkud opotřebovaném RegioShuttle a podél břehu (jezero však není příliš vidět) uháníme do stanice Friedrichshafen Stadt. Tam probíhá úvrať, abychom popojeli ještě kousek (ale opravdu jen kousek, jízdní doba je jedna minuta) na konečnou Friedrichshafen Hafen. Přímo naproti se nachází Zeppelin Museum, obsahující exponáty týkající se nejen výstavby vzducholodí. Za rohem již objevujeme přístav a zakupujeme jízdenky na katamaran do Konstanze. V přístavu se nachází řada různých plavidel, které plují po jezeře, většinou jedou na protější břeh do Romanshornu, kam je to po zemi přeci jen značná zajížďka. Máme ještě čas, takže si prohlížíme centrum. To však bylo za války těžce poškozeno a dnes se v něm nenachází prakticky nic zajímavého, kromě zmíněného muzea.

Friedrichshafen, katamarán Fridolin do Konstanze, 4.10.2013 © Jiří Mazal

Chvíli nám trvá, než objevíme kotviště našeho katamaranu, které je poměrně stranou, a po jeho připlutí se již davy valí na palubu. Naše pomenší plavidlo nese název "Fridolin" a představuje nový přírůstek, z roku 2005. Za deštivého počasí toho příliš nevidíme, plavba ani netrvá příliš dlouho - za hodinu se již přibližujeme ke Konstanzi. Před vjezdem do přístavu se před námi rýsuje socha "Imperia", zdejší nový přírůstek v oblasti umění. Ženská postava drží v jedné ruce papeže, v druhé císaře, a v pravidelných intervalech se otáčí.
Konstanz je největším městem na Bodamském jezeře a velmi starým, založeným již Kelty a v 6. století tu vzniklo první biskupství v Německu. Město samotné většinou unikalo válečným běsněním, a dnes se tudíž může pochlubit mimořádně zachovaným historickým jádrem.

Hned u přístavu se nachází Budova konzilu (Konzilgebäude), kde se konal Kostnický koncil a byl v něm také souzen Jan Hus. Po překonání železničních kolejí potom proniknete do mumraje středověkých uliček s řadou pitoreskních domů, z nichž některé mají pestře pomalovanou fasádu. V Hussenstraße je vedle jedné z městských bran umístěno i Husovo muzeum, které je přístupné zdarma. Pro nedostatek času však od jeho návštěvy upouštíme. Samotná nádražní budova zdáli připomíná spíše radnici - vyniká vysokou štíhlou věží, nabídkou služeb jsme však zklamáni - nedá se tam koupit prakticky nic k jídlu. Situaci zachraňuje nedaleké nákupní středisko. Zdejší provoz je docela pestrý - vedle německých vozidel se zde často objevují i vozidla švýcarská. Zdejší systém S-Bahnu spojující Konstanz s Engenem je označován jako Seehas. Ač se celá trať nachází v Německu, provozuje ji SBB Deutschland a nasazovány jsou jednotky FLIRT. Samozřejmě sem také zajíždějí švýcarská vozidla z Kreuzlingenu.

Konstanz, budova nádraží, 4.10.2013 © Jiří Mazal

Nás však zajímá dlouhá souprava německých dvoupodlažních vozů jezdících na vlacích kategorie IRE do Karlsruhe. Chystáme se projet jednu z nejhezčích německých tratí - Schwarzwaldbahn, která je označována za jedinou dvoukolejnou horskou dráhu Německa. Stoupat začínáme již za Singenem a přibližujeme se k Dunaji, zde však představuje jen malou řeku. Nejkrásnější úseky pak přichází za dvouměstím Villingen-Schwenningen. Villingen je bádenský, katolický a leží u pramene Dunaje, zatímco Schwenningen je wüttermberský, protestantský a leží u pramenů Neckaru. My se přimykáme k řece Brigach a stoupání činí až 20 promile. Projedeme nejdelším tunelem na trati, Sommerautunnel (1697 m), u Tribergu se nachází na německé poměry věc nevídaná - trať zde vytváří smyčku, aby překonala převýšení. Není divu, zatímco nejvyšší bod v Sommerautunnel se nachází ve výšce 832 m.n.m., o pouhých 26 km dále jsme v Hornbergu jen na 384 m.n.m. My se však již chytáme k výstupu v Hausachu a nepokračujeme dále do Offenburgu, ležícím na hlavní trati spojující švýcarský Basel s Karlsruhe. Dráha je sice pěkná, ale trochu jsme zklamáni - díky vegetaci se nijak velký zážitek nenabízí a koleje vedoucí díky smyčkám kousek od sebe nejsou vidět.

V Hausachu se především nachází rozsáhlé modelové kolejiště, které věrně napodobuje Schwarzwaldbahn, o něm jsme však nedávno pojednali v jiném článku.

Hausach, Regioshuttle společnosti Ortenau-S-Bahn, 4.10.2013 © Jiří Mazal

Nás čeká další, neméně zajímavá dráha - Kinzigtalbahn, míříci do Freudenstadtu. Trať vede podél řeky Kinzig a musela být na ní vybudována řada tunelů. Ten nejdelší, Schwenkenhardttunnel, dosahuje 370 m. Spády činí až 23 promile. Nejdelší most se nachází nedaleko Hausachu, s délkou 213 m. V motorovém voze typu Regioshuttle, tentokráte dopravce Ortenau-S-Bahn, opět stoupáme - opět o více než 400 výškových metrů. Ve Freudenstadtu nás již vítají zadrátované koleje, jelikož sem zajíždí tramvaje z Karlsruhe, a konečně se tu setkáváme s Honzou (SZKV).

Dozvídáme se také nepříjemnou zprávu, čeká nás výluka, a to bohužel na nekrásnějších partiích tratě zvané Murgtalbahn. Tato lokální dráha z 19. století byla v letech 2000-2004 rekonstruována a elektrifikována a dnes sem zajíždějí tramvaje z Karlsruhe, konkrétně linky S31 a S41. Dráha se vyznačuje značnými stoupáními a koncový úsek do Freudenstadtu byl dokonce do roku 1926 ozubnicový, sklon tu dosahuje 50 promile. Není divu, zatímco vrchol se nachází ve stanici Freudenstadt Stadt ve 739 m n.m., 29 km vzdálený Forbach je již v pouhých 303 m n.m. Stavba si vyžádala vybudování deseti tunelů, nejdelší má 364 m, a při elektrifikaci v nich nebylo použito klasické trolejové vedení, ale napájecí kolejnice. Mostů muselo být postaveno celkem osm a nejdelší, Tennetschluchtbrücke, který se nachází mezi Langenbrandem a Gausbachem, dosahuje 183 m.

Freudenstadt Hbf., tramvaj typu GT8-100D-2S-M, 4.10.2013 © Jiří Mazal

My však vlakem popojedeme jen kousek, do Baiersbronnu, kde nás čeká přestup na autobus. Projíždíme nádherným údolím řeky Murg, stále v dohledu tratě, na které probíhaly stavební práce. Přestupu na vlak se dočkáme až v 18 km vzdáleném Raumünzachu. Mezitím se venku stejně již setmělo, takže ve tmě uháníme až do Karlsruhe, kde zamíříme k Honzovým příbuzným.

Ráno naše první kroky směřují do samotného centra Karlsruhe. To bylo vybudováno až v 18. století, kdy tu byl postaven rozlehlý zámek a všechny ulice vedou právě k němu. Karslruhe se stalo velkovévodským bádenským rezidenčním městem vystavěným převážně v klasicistním slohu, a jedním z největších měst vůbec, které bylo postaveno podle návrhu z rýsovacího prkna. Za 2. světové války bylo těžce poškozeno a dnes v centru převažuje nevýrazná poválečná zástavba. Hned za obrovským zámkem se nachází parková železnice a centrum města představuje náměstí Marktplatz, v jehož středu se nachází pyramida tvořící hrobku Karla III., zakladatele města.

Jelikož nám počasí vůbec nepřeje a nechceme příliš moknout, rozhodneme se vyrazit na jedno z předměstí - Durlach, kam jezdí linka č. 1. Původně se jednalo o samostatné město a v čase jakoby jste se vrátili zpět do středověku. Naleznete tu i typické německé hrázděné domy a od zastávky Schlossplatz je tramvajová trať pouze jednokolejná, tvořící velkou smyčku. Jezdí tu také linka č. 8, pohybující se pouze po Durlachu, a místní frekvence zdejší dlouhé tramvaje příliš nevytěžuje. Svézt se lze i lanovkou na vrch Turmberg, ale vzhledem k počasí od něčeho takového upouštíme.

Winden(Pfalz), svérázný odvoz cestujících, 5.10.2013 © Jiří Mazal

Čeká nás dlouhá jízda přes celé Karslruhe linkou S5, neboť naším dalším cílem je město Bad Bergzabern. V části trasy se již z naší tramvaje stává vlak a po překonání Rýna a projetí stanice Wörth, kde bychom také mohli přestoupit, vystupujeme na Wörth Alte Bahnmeisterei, která je na dohled od zastávky Wörth Mozartstrasse. Přestupujeme do "Talentu" řady 643 a v plné jednotce popojíždíme jen kousek - do Windenu. A bohužel zjišťujeme, že na lokálce do Bad Bergzabern je výluka, což trošičku rozhodí naše plány, navíc musíme čekat na výlukový autobus u zabedněného prázdného nádraží. Kvůli výluce je tu však přítomen pracovník DB jakožto informátor, jehož službu mu věru nezávidíme. Pobaví nás zejména zdejší "vesnická hromadná doprava", kdy si pro skupinu cestujících (nejspíše agroturisty) přijede traktor s vlečkou. Ostatně již u nádraží nás vítají velké plastické husy, pořízené v rámci nějakého projektu, podobná monstra spatřujeme i jinde po zbytek cesty.

V Bad Bergzabern stihneme pouze přeběhnout z výlukového autobusu do dalšího, který nás zaveze až ke francouzské hranici, a setkáváme se s "vůní domova" - autobusem Crossway LE, produktu z Vysokého Mýta, tentokráte v červené barvě DB. Dostáváme se do oblasti Deutsche Weinstraße (doslova "Německá vinná ulice"), známé vinařské oblasti. Ta začíná přímo na hranici v obci Schweigen-Rechtenbach, kde byla v 30. letech na kopci vystavěna Deutsches Weintor ("Německá vinná brána"), Francouzům přímo před nosem. U této brány vystupujeme (zastávka Schweigen Weintor), autobus však pokračuje až do francouzského Wissembourgu. Obklopeni jsme převážně francouzskými turisty, kteří sem přijíždějí kýčovitým turistickým vláčkem, a po občerstvení zdejším typem burčáku (označovaného jako Junges Wein) scházíme dolů z kopce kolem supermarketů a bývalé celnice do Wisembourgu. Ocitáme se ve zcela jiném prostředí, město je plné místy až pitoreskní historické zástavby hrázděných domů a se spoustou kanálů, řeka Lauter se tu rozbíhá do řady ramen a celek tak trochu připomíná Benátky. Vše má příjemnou francouzskou patinu, kdy se na pořádek až tolik nedbá a na údržbu už vůbec ne. Posedíme v jedné cukrárně a jsme příjemně překvapeni, že obsluha umí také německy.

Wissembourg, 5.10.2013 © Jiří Mazal

Po prohlédnutí města je čas zamířit na nádraží, které je trochu z ruky. Viditelně už zažilo lepší časy, momentálně bylo částečně rozbagrované, a spojů tu již moc nejezdí - z francouzské strany osobní vlaky do Strasbourgu (kolem 10 párů) a nejvíce spojů směřuje do německého Neustadt (Weinstr), v hodinovém taktu. Jelikož je však do Strasbourgu výluka, žádná zdejší vozidla ani nespatřujeme, jen svršek velmi nevalné kvality, po kterém se k nám dokolébá německý "Talent", aby nás odvezl zpět do Německa.

Když už jsme ve vinařské oblasti, čeká nás zakončení dne v jedné z vinařských vesniček - proto vystupujeme v Landau a autobusem linky 500 se přemísťujeme do Rhodtu unter Riedburg, rázovitého městečka plného vinných sklípků. V těch se však narozdíl od našich zvyklostí i vaří. Ve sklepení jednoho z domů si dopřáváme opulentní večeři i s výborným vínem a autobusem pokračujeme dále v cestě k nejbližší železniční zastávce, do Edenkobenu. Náš autobus však nezajíždí k nádraží, takže se v potemnělém městě pěkně projdeme, než ho najdeme. Nádražní hala je již zamčená, nádražní putika však nikoliv. Konečně se soukáme do Talentu směr Karslruhe, cestu nám navíc "zpříjemňují" společensky unavení zpěváci. To pravé však teprve přijde - v další stanici si nastupuje kapela muzikantů pravé Blasmusik (dechovky) a během chvíle je přemluvena zpěváky k vyhrávání. Začíná ta pravá party, celý vlak se promění v taneční sál s divoce poskakujícími cestujícími. Slovy se tento zážitek nedá popsat, proto jsme jej také pohotově natočili a pravý švábský rej si můžete prohlédnout na http://www.youtube.com/watch?v=HMwx_tmn5eU

Veselá nálada v Talentu ř. 643, 5.10.2013 © Jiří Mazal

Muzikanti se hraním brzy unaví, ale zpěváci mají výdrž, jedna z účastnic pak trumpetistovi málem vyrazí zub, takže z hudby již sešlo zcela, a když se začne zpívat Biene Maja (Včelka Mája), jsme rádi, že už je Karlsruhe a spěcháme se co nejdříve ubytovat.

Příští den nás již čeká především cesta zpátky do Česka. Chceme se zastavit alespoň ve Stuttgartu, kde právě probíhá přestavba nádraží známá pod názvem "Stuttgart 21". Jedná se o rozsáhlý projekt, jehož cílem je přeměna dosavadního hlavového nádraží na průjezdné. K tomu je potřeba vybudovat na 30 km tunelů. Náklady na tuto stavbu raketově rostou, původní odhad 4 mld. Euro se vyšplhal na 6,5 mld. Euro a celá akce se stala trnem v oku německého daňového poplatníka. Zpochybňována je nejen výše nákladů, ale i smysluplnost celého projektu. Pro cestujícího to dnes každopádně znamená nemalé nepříjemnosti, přestup je na hlavním nádraží značně ztížen, a jak jsme zjistili, i informovanost docela pokulhává. Na místě některých kolejí se prohánějí bagry a rozdrbané je i okolí nádraží. To ostatně nepůsobí nijak přívětivě, plné mrakodrapů, mezi nimiž se nachází stavební jáma. Jelikož je neděle, kolem budov sloužících jako kanceláře je úplně vymeteno. Docházíme k zastávce metra Stadtbibliothek a pokračujeme až k zastávce Charlottenplatz, nacházející se v centru města. To bylo za války téměř celé zničeno, a dnes tu převažuje poválečná zástavba. Dominantou je pak Nový zámek (Neues Schloß), nacházející se nedaleko Starého zámku (Altes Schloß). My se vracíme zpátky k nádraží, kterému vévodí věž s otáčející se trojcípou hvězdou - symbolem Mercedesu. Tato světoznámá automobilka sídlí právě ve Stuttgartu a její přítomnost je viditelná i na nádraží.

Modernizační práce ve Stuttgart Hbf., 6.10.2013 © Jiří Mazal

Naše další cesta vede do Ulmu, po trati nesoucí název Filstalbahn podle řeky, která ji doprovází. Projíždíme Esslingenem, kde kdysi sídlila slavná lokomotivka, a Göppingenem, kde je muzeum vláčků Märklín. Následuje geislingerské stoupání až 23 promile na rampě Švábských Alb. I dnes tu jezdí ICE rychlostí 70 km/h. Nacházíme se totiž na evropském rozvodí mezi Rýnem a Dunajem. Ještě než se přiblížíme k Ulmu, prohlížíme si z vlaku úzkorozchodné nádraží v Amstettenu, odkud vede muzeální dráha do Oppingenu.

V Ulmu nás čeká  přestup, a to nijak lákavý - skoro celé Bavorsko napříč se totiž chystáme přejet v jednotce ř. 440 typu Alstom Coradia Continental dopravce Agilis, která věru žádné velké pohodlí nenabízí. Agilis spadá pod společnost BeNEX a provozuje dopravu v okolí Regensburgu (tzv. E-Netz) do Neumarktu in der Oberpfalz, Plattlingu, Landshutu a Ulmu.

Čeká nás nijak zábavná jízda nezáživnou nížinnou krajinou do Regensburgu, a tak se alespoň "bavíme" ostatními spolucestujícími. Nedaleko od nás usedává individuum, které sice beze zbytku splňuje nordické rasové standardy (modrooký blonďák), ale chováním spíše připomíná propuštěného chovance z psychiatrické léčebny. Když pak mimo jízdní řád čekáme v jedné ze stanic na křižování a dveře zůstanou blokovány, buší na fíru, aby mu dveře otevřel a umožnil mu tak upokojit jeho cigaretový absťák. Pochopitelně mu zůstane nevyhověno a musí vydržet až do Ingolstadtu, kde se spolu s ostatními kuřáky způsobně postaví do žlutého čtverce na peronu, kde je kouření dovoleno.

Ingolstadt Hbf., jednotka ř. 440 dopravce Agilis, 6.10.2013 © Jiří Mazal

Z Regensburgu jsme chtěli pokračovat přes Cheb zpátky do Česka, ale zjišťujeme, že přípojný vlak Alex má téměř 30 minut zpoždění, což by znamenalo ujetí přípoje v Marktredwitzu i následného v Chebu. Proto se rozhodujeme vrátit se do Čech přes Furth im Wald, ke kterému se nám právě naskytne spojení - přesunujeme se do Schwandorfu, a pak "klopidlem" řady 610 do Furthu, kde nás už čeká opravdová "vůně domova" v podobě šukafonu řady 810. Aspoň že prošel mírnou humanizací v podobě nových sedaček. Jízda však naštěstí netrvá dlouho - v Domažlicích se přesedá do novotou zářícího Regiosharku, jehož oddíl první třídy je navíc "deklasován" na druhou, takže nabízí opravdu pohodlné svezení. V Plzni se pak naše výprava rozchází, zatímco Jirka usedá (či spíše ulehá) do lehátka, které ho odveze až do Olomouce, Honza s Alešem usedají do humanizovaného "béčka" spolu s davy studentů mířících do Prahy. A tím je další pěkné akci konec.