Expedice Dobriniště 2012 (1)

V plánu tedy bylo vydat se nejdříve přes Maďarsko a Rumunsko do Varny na černomořském pobřeží, potom pokračovat do bulharského vnitrozemí a na úzkokolejku do Dobriniště, popřípadě i vystoupit na Musalu, nejvyšší horu Balkánu 2925 m.n.m. (to jsme však nakonec zavrhli s ohledem na sněhovou situaci), dále si prohlédnout Sofii a potom se vrátit opět přes Rumunsko a Maďarsko domů. Jak se budete moci dozvědět, ne všechno šlo úplně podle plánu. Na cestu se s námi vydal ještě Karel, kamarád z Týniště n. O., a Martin (strojvedoucí z JHMD) alias Žabák.

Sobota 5.5.2012

Cesta začala krátce po půlnoci na pražském hlavním nádraží, kdy do přeplněného nočního vlaku EN 477 Metropol nastoupila první část výpravy, Marek a strojvedoucí Žabka. Během následující zastávky v Pardubicích přistoupil zbytek výpravy Martin a Karel. Po uložení se ke spánku následovala vcelku klidná noc a vlak nás ráno v pořádku dovezl na budapešťské nádraží Keleti.

IC 375 „Panonia“ Budapest Keleti – Braşov ve své výchozí stanici © Ing. Marek Vojáček

Po krátkém obhlédnutí a pořízení několika fotek zde vyskytujících se vozidel jsme se vydali k našemu dalšímu vlaku, IC 375 Panonia do Brašova. Přední část vlaku byla složená z vozů CFR, zadní část vlaku končící ve stanici Lőkösháza tvořily starší vozy MÁV. Kvalita vozů CFR nás příjemně překvapila, vyrobené byly vagónkou v Aradu a zhruba 7 let staré, samozřejmě s klimatizací i vakuovým WC. To nás celkem potěšilo, protože nás v tomto vlaku čekala téměř desetihodinová cesta do Sighişoary.

Stanice Deva (všimněte si toulavých psů) © Karel Hlaváček

Náš vlak táhla lokomotiva 431.202 MÁV, kterou na rumunských hranicích vystřídala mohutná šestinápravová 477.551 CFR. Několik delších pobytů během cesty přímo vybízelo k pořízení zajímavých fotek. Fádní maďarská rovina se po přejezdu rumunských hranic změnila v pěknou členitou krajinu. Nutno podotknou, že přejezd hranice mezi Maďarskem a Rumunskem byl znát i na infrastruktuře, ale i obecně při pohledu na města a vesnice. Během cesty jsme také často využívali služeb maďarského jídelního vozu, který jsme průběžně navštěvovali kvůli doplňování tekutin, ale také jsme si tam dali dobrý oběd za přijatelnou cenu.

Cílem našeho prvního dne cestování bylo město Sighişoara, údajně jedno z nejhezčích v Rumunsku. Tady jsme měli rezervované ubytování v levném hostelu jen pár set metrů od nádraží. Večer jsme si dopřáli příjemné posezení v pizzerii a procházku hezky osvětleným městem pod starým hradem, údajným rodištěm hraběte Drákuly. Škoda, že jsme tu neměli více času, abychom si více prohlédli město za denního světla.

Neděle 6.5.2012 

Tiché nedělní ráno v Sighişoaře © Ing. Marek Vojáček

Museli jsme si přivstat, protože náš vlak EN 473 Ister do Bukurešti odjížděl už 6:09. Nasedli jsme do vlaku a během snídaně jsme mohli pozorovat východ slunce nad okolní kopcovitou krajinou. Těšili jsme se hlavně na přejezd horského průsmyku Predeal za Brašovem. Za tímto městem se nachází horský hřeben a trať zde začne stoupat sklony až 30 promile, místy se obě traťové koleje od sebe vzdálí na desítky metrů. Od vrcholové stanice Predeal je trať do Bukureští kompletně zrekonstruována a odhadovali jsme, že v rovinách mezi Ploieşti a Bukureští dosahovala rychlost vlaku až 140 km/h.

Horský hřeben u Brašova © Ing. Martin Řezáč

Na bukurešťské hlavní (severní) nádraží vlak dorazil přesně dle jízdního řádu v 11:00. Měli jsme tedy dvě hodiny do odjezdu dalšího vlaku, rychle jsme si koupili mapu města a vydali se na jeho krátkou prohlídku. Jasně, že jsme chtěli vidět především Ceausescův palác, druhou nejrozsáhlejší stavbu na světě (hned za americkým Pentagonem), ale zaskočili jsme i do metra a svezli se polookružní linkou od paláce k nádraží.

Ceausescův palác © Ing. Martin Řezáč

Ve 13:00 měla pokračovat naše cesta do Ruse na rumunsko-bulharské hranici mezinárodním rychlíkem č. 461 Romania Bukurešť - Sofia. Už pří příchodu k nástupišti bylo jasné, že kvalita vlaku se rapidně zhorší, pěkné klimatizované rumunské vozy se nám vystřídaly za staré a špinavé bulharské, a teď to teprve začne být „dobrodrůžo“. Soupravu vlaku tvořily dva vozy BDŽ zmiňované kvality a potom jeden lůžkový vůz CFR a jeden lehátkový vůz TCDD, tyto vozy však nejely až do Sofie, ale z Gorné Orjachovice pokračovaly do Istanbulu. V čele vlaku stanula lokomotiva 65.0959.

Z Bukurešti sice vede přímá trať do Giurgiu (první železnice v Rumunsku, 1869), ale na této trati je od povodní před několika lety stále poškozený most přes řeku Argeş, proto náš vlak musel jet zajížďkou nejdříve po hlavní trati vedoucí do Craiovy a Temešváru a ve Videle odbočit lokálkou do Giurgiu. A tady to začalo.

Za stanicí Tirnavele byla několikakilometrová pomalá jízda rychlostí asi 15 km/h, čili desetikilometrový úsek jsme jeli asi 40 minut. To nás už začalo znervózňovat, protože 10 minut zpoždění bylo už ve Videle a teď se pomalou jízdou přidalo dalších asi 30 minut a v Ruse bylo na přestup právě těch 40 minut, jenomže před přestupem ještě musela proběhnout celní a pasová kontrola. Uklidňovali jsme se, že zpoždění se sníží během pobytu v rumunské pohraniční stanici Giurgiu Nord, kde měla proběhnout rumunská celní a pasová kontrola, a měl zde být pobyt něco přes půl hodiny. Nestalo se tak, z Giurgiu Nord jsme si na Most přátelství přes Dunaj vezli stále 40 minut zpoždění.

Bulharské město Ruse na břehu Dunaje, pohled z „Mostu přátelství“ © Ing. Martin Řezáč 

Přejezd Dunaje byl impozantní, ale my si přitom hlavně moc přáli, abychom v Ruse stihli přípoj do Varny, protože jinak bychom se tam ten den už nedostali, následující spoj jel už jen do Kaspičanu. Zaradovali jsme se, když vlak do Varny po našem příjezdu stále stál na nástupišti. Ale radovali jsme se předčasně, jakmile nás propustili bulharští celnici a my se rozběhli do podchodu na vedlejší nástupiště k našemu vlaku do Varny, vlak se nečekaně rozjel. Čekal totiž jen proto, že odjížděl přes stejné výhybky, po kterých přijel náš vlak z Bukurešti. Jakmile tedy byly výhybky přestaveny, mohlo se jet. Nějací cestující? Koho by zajímali?!

Avšak náhradní řešení vždy existuje – hnedle se nám „připletl“ do cesty jeden taxikář, který tvrdil, že vlak dožene v Razgradu (vzdáleném 70 km) a řekl si o 30 EUR. Neměli jsme moc na výběr, ve Varně už jsme měli zamluvené ubytování, a nabídku jsme přijali. Dohodli jsme si s ním ale, že mu zaplatíme až v Razgradu a jen v případě, že vlak opravdu stihneme. Zpočátku jsme sice pochybovali, zejména když jsme ještě zastavili k tankování nafty, ale poté jsme vyrazili za město a taxikář rozjel svého starého Fiata (na tachometru měl bezmála 475 tis. ujetých km) co to šlo. Na rozbitých bulharských silnicích to pořád mastil 110 až 120 km/h i přes obce! Dokonce i věděl, kde bude stát policie, tam zpomalil a zapnul taxametr, až se naše auto ztratilo z dohledu policie, taxametr zase vypnul a přidal. Prostě „profík“. Ale důležité bylo, že jsme vlak v Razgradu opravdu stihli.

Stanice Varna při našem příjezdu © Karel Hlaváček

Šťastni, že po dvou dnech konečně dorazíme na pobřeží Černého moře, jsme si užívali jízdu v bulharském rychlíku taženým jak jinak než plecháčem ze Škodovky. Do Varny jsme dorazili až po západu slunce a pomalu se začalo stmívat. Marek měl vytištěnou mapu města a podle ní jsme se dostali k hostelu Yo-Ho, ve kterém jsme měli objednané ubytování. Po ubytování jsme se již za tmy vydali na pláž a vyzkoušeli vodu v Černém moři.

Pondělí 7.5.2012

Podle původních plánů se mělo tento den pokračovat do Staré Zagory, ale po dvoudenní cestě nám přišlo vhodné odpočinout si v poklidném prostředí Varny. Nemalý podíl na našem rozhodnutí mělo také velmi příjemné prostředí hostelu Yo-Ho a jeho přátelský personál.

Rychlík z Ruse do Varny ve stanici Beloslav © Ing. Martin Řezáč

Naše výprava se dopoledne rozdělila na dvě skupiny. Oba Martinové odjeli do stanice Beloslav kousek za Varnou fotit plecháče a Marek s Karlem se vydali na pláž užít si moře. Odpoledne jsme se zase setkali na pláži a následně se vydali na prohlídku města.

Pravoslavný kostel v centru Varny © Karel Hlaváček

Nechybělo ani svezení se prostředky místní MHD. Jezdí zde převážně trolejbusy 14Tr a 15Tr a v nezávislé trakci staré autobusy Ikarus doplněné několika novějšími Mercedesy. Padlo tedy rozhodnutí vydat se naslepo nějakou linkou na konec města a potom se vrátit zpátky. Naskočili jsme do kloubového 15Tr a tradá na předměstí. Jízdenky prodávala průvodčí přímo ve voze za cenu 1 leva. 15Tr nás dovezl až na jedno panelákové sídliště na předměstí Varny. Na smyčce bylo odstaveno několik dalších vozidel převážně trolejbusů. Ale pokud nás sem přivezl trolejbus, museli jsme se zpět vrátit autobusem, samozřejmě Ikarusem. Vyčkali jsme tedy na první Ikarus a vrátili se zpět do města.

Smyčka MHD na předměstí Varny © Martin Žabka

Po návratu do Yo-Ho-Hostelu jsme se rozhodli, že si zde dáme večeři a potom ještě někam vyrazíme, součástí hostelu byla totiž i minirestaurace pro hosty. Nakonec se ale nikam nešlo, protože večeře se nakonec protáhla na exkurzi po prostorách hostelu, které zahrnovaly i malý koncertní sál se zvukovou aparaturou. Marek totiž při rozhovoru s kuchařem zjistil, že mají stejný hudební vkus a vznikl z toho deathmetalový večírek na rozloučenou.

Úterý 8.5.2012

Tento den byl určen pro přesun do Staré Zagory. Vzhledem k tomu, že nám vlak odjížděl až v 11:00, byl tu prostor na prospání se po předchozím dlouhém večeru. Pomalu jsme se tedy rozloučili s Yo-Ho-Hostelem a vydali se na nádraží

Varna, restaurace na pláži © Karel Hlaváček

Tam se vyskytla menší komplikace. Naše jízdenka CityStar Kúty GR – Varna nám platila do Kaspičanu. Chtěli jsme si tedy koupit jízdenku Kaspičan – Stara Zagora. Na to nám ale bylo sděleno, že si jí máme koupit v Kaspičanu. Oponovali jsme, že nebudeme mít čas v Kaspičanu vystoupit z vlaku, vběhnout do poklady, koupit si jízdenku a vrátit se do vlaku. Odpověď však zněla, že jinak to nejde, jízdenku z Kaspičanu do Staré Zagory nám prostě prodat nemohou. Mírně otrávení tímto rozhovorem jsme se tedy rozhodli, že jízdenku do Staré Zagory si koupíme až na přestupu v Gorné Orjachovici a úsek Kaspičan – Gorna Orjachovica budeme považovat za část variantní trasy Kaspičan – Ruse.

Stanice Gorna Orjachovica © Martin Žabka

Na nástupišti už byla přistavena souprava rychlíku č. 2612 do Sofie v barevném provedení nápadně připomínající červeno-bílé barevné schéma ZSSK, v čele samozřejmě stanul plecháč. V tomto vlaku nás pak čekala více než tříhodinová cesta po nejdůležitější bulharské trati do 249 km vzdáleného uzlu Gorna Orjachovica. Trasa vedla převážně kopcovitou krajinou, ale vlak mohl někde jet i 120 km/h.

Do Gorné Orjachovice nás plecháč dovezl s mírným zpožděním, ale stihli jsme si tam koupit jízdenky a přesednout na osobní vlak 40103 do Staré Zagory. V čele byl opět plecháč, akorát souprava byla tentokrát jen dvouvozová a v modrém barevném provedení. Před námi byl však „zlatý hřeb“ dne, projížďka horskou tratí Gorna Orjachovica – Dabovo.

Osobní vlak 40103 Ruse - Stara Zagora ve stanici Veliko Tarnovo © Martin Žabka

Za stanicí Veliko Tarnovo se okolní konce postupně začaly zvyšovat až jsme se po nějaké době ocitli v horách. Bohužel když jsme se blížili k vrcholu pohoří, u Trjavny začalo pršet a při průjezdu smyčkou u Bazovce už to byla regulérní bouřka. Naštěstí se za Krastcem opět vyjasnilo a druhou smyčku v Radunců jsme si mohli vychutnat naplno.