Pressnitztalbahn a Fichtelbergbahn (1)

25.3.2014 8:00 Mixmouses

Na tyto dvě úzkokolejné muzejní železnice v německém příhraničí se saským rozchodem 750 mm jsme se vypravili koncem září roku 2007. Základnou se nám stal penzion v Božím Daru, odkud jsme vyrazili nejprve na Fichtelbergbahn, ale nepřálo nám ani aktuálně panující počasí, ani momentálně (ne)probíhající jízdy. To na Pressnitztalbahnu to bylo úplně jiné kafe …

V den příjezdu jsme stihli zaskočit „přes kopec“ do Kurort Oberwiesenthalu, ale jednak se zatáhlo a začalo drobně poprchávat, a také vlaky v tento den nejely. Nezbývalo nám než stvořit pár statických snímků s londýnským filtrem a vrátit se na základnu. Ráno druhého dne vypadalo stejně jako konec předešlého. Přesto nás to neodradilo, jet takovou dálku a nevidět v pohybu ani kolo…

Prvního dne jsme v Oberwiesenthalu viděli jen omoklé vagóny © Mixmouses

Auto jsme ponechali v Černém Potoku a vyrazili po svých přes les do Jöhstadtu. Počasí se po opuštění lesa změnilo jak mávnutím kouzelným proutkem a my celí natěšení letěli vstříc krásným zážitkům. První setkání se železnicí byla vyřazená zetka na dvorku jednoho z domů. Brzy se před námi objevilo těleso dráhy, asi tudy vedla nějaká vlečka. A za chvilku už jsme uviděli původní nádražní budovu s ohyzdným panelákem v pozadí. Za ním už stoupal dým z nachystané mayerky.

Přivítání v Jöhstadtu © Mixmouses

Příjemný vlakový personál nás velmi překvapil obstojnou znalostí češtiny a hlavně možností platby v korunách. Po zabrání míst v téměř prázdném vlaku jsem ještě vyběhl zdokumentovat, co šlo. K tomuto jsem zcela výjimečně měl aparáty dva - svoji Minoltu 505 Si Super na kinofilm a zapůjčený digitál nevím už jaké značky. Ověšený jako japonský turista a poletující po celém nádražíčku vyvolával jsem neskrývané úsměvy u obsluhujícího personálu.

Jöhstadtské depo neskrývá jen parní mašinky © Mixmouses

Vzhledem k množství a odlišnosti snímků jsem se rozhodl, že první díl článku o těchto železnicích bude obsahovat fotky z digitálu a druhý z mého přístroje. Taktéž toto povídání bude jen do půlky cesty, na zbytek si budete muset počkat. Po cestě bylo opravdu co fotit, údolí Přísečnice je samo o sobě velmi krásné, a podzimní barvy tomu dodávaly neopakovatelnou atmosféru. Zajímavé bylo i křižování ve Schlösselu.

Bude se křižovat © Mixmouses

Na nádraží ve Steinbachu jsem opět poletoval jak první sníh a fotil, co šlo. Poté jsme se na doporučení letáčku Pressnitztalbahnu vydali do lesní restaurace ve Wildbachu a opravdu nebylo čeho litovat. Také slušně česky hovořící obsluha nás pohostila velmi chutnou krmí za v celku přijatelné ceny, navíc ve stylovém prostředí.

Přestávka ve Steinbachu © Mixmouses

Opět se na nás usmálo štěstí – krom nás seděl v restauraci jen starší manželský pár. Pan majitel se nám proto mohl věnovat a přes hodinu jsme si s ním povídali o jeho cestách do Čech. Čas se však neúprosně nachyloval a bylo nutné opustit jinak velmi příjemné místo. Venku bylo stále krásné slunečné počasí a my se vydali pěšky na zastávku Stolln, kde byla zpřístupněna štola. A to je prozatím vše.