Tři muži na toulkách (o motoráku nemluvě)

Snad tomu tak bude i tentokrát a já se úspěšně zhostím úkolu, který jsem si sám uložil v posledním odstavci reportáže ze slavnostního aktu, jenž se odehrál na konci zmíněné lokálky dne 25.7.2014. Už když jsem se s přítelem Karlem na cestě do Rokytnice v Orlických horách domlouval, dal jsem mu na vědomí, aby se připravil také na nějaké to chození, protože by bylo škoda (hlavně pro něj) nevytěžit z toho cestování i cosi víc, než jen konzumaci slavnostních projevů (a nějakého toho chlebíčku). Původně jsem měl na mysli jen procházku k pěčínskému tunelu, jako hlavnímu aktéru akce, kam jízdní řád výhodnou jízdu vlakem zrovna nenabízel.

Trať 023 v úseku Slatina nad Zdobnicí - Rokytnice v Orlických horách na turistické mapě;
zdroj: www. mapy.cz

Zato spojení do Rokytnice v Orlických horách bylo vzhledem k plánovanému začátku akce celkem výhodné, a to jak pro mne z Hradce Králové, tak také pro Karla, který se ke mně měl připojit v Týništi nad Orlicí, kam jej měl dopravit po přestupu v Chocni spěšný vlak do Náchoda. Takto domluveni jsme se těšili na společný výlet, jehož jedinou stinnou stránkou zdála se být předpověď počasí, až do poslední chvíle slibující na Rychnovsku zataženou oblohu s poměrně vysokou pravděpodobností srážek. (Kterážto věštba se nakonec nevyplnila.) Karel už v Týništi téměř půl hodiny čekal, dokonce nikoliv sám – jako posilu si přivezl Romana.

Roman si v Týništi nad Orlicí vykračuje k vlaku, Karel zdraví © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pozorný čtenář si na předchozím snímku jistě všiml výkopu v popředí a skupinky výstražně ovestovaných postaviček v pozadí. To jsou známky skutečnosti, že stanice Týniště nad Orlicí prochází rekonstrukcí, o níž byl zmínka už v reportáží zachycující její původní stav a jejíž současný postup přiblíží článek plánovaný. Ten se bude moci opřít mj. o snímky, které pořídil Karel při čekání na mírně opožděný příjezd Sp 1951 Hradec Králové hl.n. – Letohrad, jímž jsme spolu měli pokračovat v cestě. Já jsem mohl jen využít možnosti cosi ze stavebního ruchu zachytit skrze šotoušům nakloněné spouštěcí okno vozu 80-29 207-5 v čele odjíždějícího vlaku.

Rekonstrukce týnišťského nádraží začala (foto ze Sp 1951) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Další naše cesta spěšným vlakem uběhla docela rychle, i když se strojvedoucímu nepodařilo hradeckým ostrým obratem soupravy v kombinaci s pomalými nástupy cyklistů způsobené zpoždění snížit, takže jízdním řádem stanovená pohodlná doba k přestupu v Doudlebách nad Orlicí se smrskla na dobu nepohodlnou. A moc pohodlné nebylo ani následující cestování do Rokytnice v sólo nasazeném orchestrionu 810.578-5, i když jde o vozidlo rekonstruované, moderními sedačkami a spouštěcími okny vybavené. Toho dne se totiž rozhodlo využít jeho služeb příliš mnoho cestujících, a to jak z výchozí stanice, tak z některých zastávek nácestných.

Roman a Karel v přecpaném voze 810.578-5 na Os 25224 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou jsme s Karlem vzpomínali, kterak jsme se loni po téže trati vydali do Pekla, jež, jak jsme letmo zahlédli, od té doby získalo novou zastávku. Tehdy jsme však cestovali v zimě, takže Karel (o Romanovi nemluvě) poprvé uviděl konečnou lokálky v celé její úplnosti. A navíc ozvláštněné přítomností nákladního vlaku s lokomotivou 742.390-8 ČD Cargo, která se po našem příjezdu dala do posunování a posléze jsme mohli zachytit i její odjezd. Až z domova jsme zjistili, že ráno přivezla z Týniště nad Orlicí prázdné vozy vlakem Mn 83041/0 a tamtéž se pak vracela se soupravou Mn 83047/8; že ta byla ložena dřevem, bylo zjevné už na místě.

Mn 83047/8 odjíždí z Rokytnice v Orlických horách do Týniště nad Orlicí
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Když tento nepříliš všední zážitek pominul, věnovali jsme se prohlídce místního železničního muzea, jehož expozici jsem já viděl ještě ve stádiu zárodečném a moji kolegové vůbec. Ale to už se dostáváme k ději, který byl popsán v předchozí reportáži i můžeme jej tedy přeskočit. A navázat ve chvíli, kdy oficiality v bývalé výtopně skončily a my jsme se vydali na už výše naznačený pěší výlet do Pěčína. S jakýmsi vlastivědným záměrem jsme nezvolili nabízející se kratší trasu ke konci města, ale přes náměstí T.G.Masaryka, které nám svou podobou mj. objasnilo zvýšený zájem o cestování do Rokytnice – začínala tam totiž tradiční Anenská pouť.

Rokytnické náměstí T.G.Masaryka s kostelem a pouťovými stánky © Karel Furiš

Když jsme procházeli stánky zaplněným náměstím, ani jsme netušili, že jsme se jí vlastně aktivně zúčastnili, neboť akce, jež nás do města přivedla, byla součástí oficiálního programu poutě. My jsme ovšem měli před sebou pouť charakteru docela jiného. Její první etapa nebyla přehnaně dlouhá, když jsme totiž po „výpadovce“ došli k přejezdu P4141, rozhodli jsme se u něj počkat na Os 25226 Doudleby n.O. - Rokytnice v O.h. A přitom jsme mimoděk sledovali chování řidičů, jedoucích od města, kteří by měli uposlechnout značky STOP, umístěné před přejezdem kvůli špatným rozhledovým poměrům. Učinil tak jen zhruba každý druhý.

Přejezd P4141 od Rokytnice v Orlických horách © Karel Furiš

A možná by ten poměr byl ještě nepříznivější, kdybychom se tam zrovna nemotali s fotoaparáty v pohotovostní poloze. Nemohl jsem si nevzpomenout na dvě příhody z počátku 80. let, kdy jsem jezdil autem lyžovat do Říček a poblíž toho místa mne v rozmezí jednoho měsíce za velikého troubení a ťukání si na čelo předjeli dva spěchající a oba jsem po chvilce našel zapíchnuté v závěji. Spěchej pomalu, říkávalo se už tehdy. Podobně se ostatně choval i náš už důvěrně známý orchestrion, kterého jsme se posléze dočkali a mohli si tak pořídit nejeden jeho traťový snímek, jak kolem nás důstojně projížděl přes přejezd a mizel v dáli.

Os 25226 Doudleby nad Orlicí - Rokytnice v Orlických horách se blíží k přejezdu P4141
© Karel Furiš

My jsme poté pokračovali v chůzi podobně důstojným způsobem, jenže čím blíže jsme byli k Pěčínu, tím více jsme, alespoň já s Romanem, zrychlovali, protože nás napadalo, že bychom mohli zachytit do Doudleb nad Orlicí se vracející motorák, nejlépe na pěčínském železničním mostě. Takže jsme se posléze pohybovali natolik zrychleným přesunem, že jsme ani moc nevnímali okolí. Nicméně bez povšimnutí jsme nenechali pomník věnovaný „Našim padlým“, který souvisel tématem naší cesty – i on se stal obětí téže bandy zlodějů barevných kovů, jež zcizila pamětní desku od místního tunelu. Z pomníku ukradla bustu T.G.Masaryka.

Také tento pomník se stal terčem vandalů a busta je replika © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cesta Pěčínem se nám zdála nekonečná a když jsme konečně stanuli před mostem, bylo nám jasné, že jediný možný záběr na projíždějící motorák nebude valný. Což se také potvrdilo, když se v něm vláček s mírným zpožděním objevil. Mezi tím nás dostihl i pomalu spěchající Karel a spolu jsme pak vystoupili na trať a vydali se po ní směrem k Pěčínskému tunelu. U jeho východního portálu jsme co nejlépe zdokumentovali nedávno osazenou repliku pamětní desky a vešli do tunelu samotného. Já jsem se podobného počínání dopustil vůbec poprvé v životě, ale při jeho délce 100,76 m a mizivé frekvenci vlaků na trati vlastně o hazard nešlo.

Roman se Zbyňkem před vstupem do Pěčínského tunelu © Karel Furiš

Když jsme si prohlédli a zachytili i západní portál, prošli jsme tunelem zpět a vrátili se na most, kde došlo k v našich řadách k roztržce. Já jsem byl pro další procházku až do Slatiny nad Zdobnicí, Karel s Romanem pro návštěvu zastávky Pěčín a čekání na nejbližší vlak. Přitom jim bylo jedno, kterým směrem, protože na rozdíl ode mne oba vládnou režijní jízdenkou. Mne krom nechuti trávit zbytečně čas na nepříliš zajímavé zastávce k další pouti poháněla touha po návratu do míst spojených se vzpomínkami na doby, kdy jsem byl skoro o polovinu mladší. Na nádraží ve Slatině nad Zdobnicí jsem naposledy nastupoval do vlaku v květnu 1986.

Čekání na vlak ve Slatině nad Zdobnicí dne 2.5.1986 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ta postavička na předchozím snímku nejsem ovšem já, nýbrž můj tehdy ještě ani ne šestiletý syn. Fotografií jsem tehdy na dnešní neobsazené zastávce Slatina nad Zdobnicí pořídil více, ale v mém držení je už jen tato jediná, bohužel. Jinak bych mohl lépe doložit tehdejší tvářnost železniční stanice, sice malé, nicméně zajišťující nejen prodej jízdenek a další nezbytné služby cestujícím, ale také křižování vlaků, jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do jízdních řádů z 80. let. Proto jsem nelitoval námahy a vydal se v počasí téměř tropickém po silnici vedoucí zpočátku do prudkého kopce nad Pěčínem, odkud jsem znovu zahlédl železniční most.

Železniční most od konce obce Pěčín na silnici do Slatiny nad Zdobnicí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Přiznávám, že po zdolání úvodního stoupání jsem nebyl v nejlepší kondici, ale krátké posezení na nabízejícím se balvanu mne zotavilo natolik, že další cesta už byla celkem pohodová, zvlášť když vedla už neustále z kopce a navíc stinnou alejí. Ve Slatině jsem zamířil nejkratším směrem kolem Kalousova mlýna k trati, na níž jsem hodlal zastihnout pendlující orchestrion cestou k Rokytnici v Orlických horách. Ve skutečnosti jsem jej zaznamenal, byť jen zoomovitě, už při příjezdu na zastávku, kam jsem se mu vstříc po trati vydal. Také tentokrát do vláčku nastupovalo poměrně slušné množství cestujících, zřejmě na rokytnickou pouť jedoucích.

Nastupování do Os 25230 Doudleby nad Orlicí. - Rokytnice v Orlických horách na slatinské
zastávce © PhDr. Zbyněk Zlinský

Později vyšlo najevo, že mí dva vzpurní souputníci nastoupili v Pěčíně do téhož vlaku, aby si tak zkrátili čekání na spoj ve směru opačném, jímž jsme se měli už spolu vrátit do civilizace. Já jsem měl mezi tím dostatek času na důkladnou prohlídku a dokumentaci zastávky Slatina nad Zdobnicí a jejího nejbližšího okolí. Už při předchozích cestách vlakem po této trati jsem mohl zahlédnout, že někdejší výpravní budova je v téměř dokonalém stavu. Neslouží už ovšem (krom uzamčené služební místnosti SŽDC) dopravním účelům, ale větší její část je trvale obydlena. Cestující se mohou tak akorát ukrýt pod přístřešek a usednout na lavičku.

Někdejší slatinská výpravní budova od nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Což jsem nakonec učinil i já, když jsem úspěšně završil své dokumentační úsilí. Přitom jsem uvažoval, jak pojednám zbytek dne. Nabízela se totiž možnost zakoupit si ve vlaku jízdenku jen do Týniště nad Orlicí, kde bych mohl nějaký čas věnovat výše zmíněné rekonstrukci nádraží a teprve pak pokračovat do svého sídelního města. Nakonec jsem ale usoudil, že jsem poněkud příliš uondán na to, abych se takovému úkolu věnoval s radostí a plným nasazením, takže jsem ponechal v platnosti původní plán cesty k domovu. S tímto rozhodnutím jsem pokojně vyčkal příjezdu Os 25235 do Doudleb nad Orlicí a svých kamarádů v něm.

810.578-5 přijíždí jako Os 25235 do Slatiny nad Zdobnicí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou do výchozí stanice rokytnické lokálky jsme dílem vedli řeči o průběhu končícího společného výletu i věcech rázu obecnějšího a dílem pořizovali poslední snímky okolí tratě, přičemž jsme nezapomněli na při ranní cestě jen letmo zahlédnutou novou „vstupní bránu do Pekla“. To vše probíhalo v naprosté pohodě téměř prázdného orchestrionu, která se mne dokonce snažila ukolébat k spánku. Nebylo divu, poslední dobou jsem toho moc nenachodil a ona pěší túra přesahující celkovou délkou desítku kilometrů můj organismus poněkud zaskočila. V Doudlebách jsme se rozloučili s motoráčkem, jenž nám dělal po celý den společníka.

810.578-5 jako Os 25235/25232 z/do Rokytnice v Orlických horách © PhDr. Zbyněk Zlinský

A vyčkali příjezdu soupravy opět nám už známé, která toho dne pendlovala pro změnu mezi Hradcem Králové a Letohradem. V Týništi nad Orlicí jsme se rozloučili, aniž bychom se zapomněli s Karlem domluvit na přísunu jeho podílu obrazového materiálu. Na mně bylo zpracování toho svého a samozřejmě i samotné psaní. Snad jeho druhá porce někoho zaujala, aniž by přitom popudila příznivce onoho britského spisovatele, jehož hned dvě díla jsem zneužil k vytvoření titulku této reportáže. Na její závěr zbývá už jen poděkovat laskavému čtenáři za trpělivost a nabídnout mu prohlídku připojené galerie fotografií i Karlova souhrnného videa.