Algarve, azulejos a Alfa (Pendular) – 1. díl

S plánováním letošní dovolené to bylo opět trochu divoké. Předem neplánovaný nákup nemovitosti nás zaměstnal přes celé prázdniny, proto jsme dovolenou odložili až na začátek podzimu, s výhledem jet někam kde bude ještě teplo, jako například Kanárské ostrovy. Pak vyšlo najevo, že jediný možný termín bude na přelomu září a října, a jet jsme mohli jen od pondělí do pondělí. Zájezd na Kanáry jsme v tomto termínu nenašli, nápad se Severním Kyprem se také neukázal jako nejšťastnější, a tak jsme si řekli, že na jihu Portugalska bude také ještě pěkně, a v civilizované Evropě si člověk naplánuje dovolenou i bez cestovní kanceláře. Vzápětí jsme koupili letenky na přímý let Praha – Lisabon a zpět za cca 7050 Kč na osobu, později jsme nastřelili přibližný plán cesty a rezervovali podle toho ubytování.

Po poněkud hektickém pondělním dopoledni jsme pospíchali na pražské letiště, dříve nazývané Ruzyně, abychom stihli odlet do Lisabonu ve 13:50. Malou komplikací bylo to, že stroj aerolinek TAP Portugal až kolem půl čtvrté na jeho přistávací dráhu teprve dosedl, údajně kvůli nepřízni počasí. Mezitím jsme stihli využít darované poukázky na drobné občerstvení v hodnotě 300 Kč (to při tamní cenové úrovni odpovídá opravdu jen drobnému občerstvení) a přečetl jsem odpředu dozadu srpnový Železniční magazín, zakoupený v trafice na Dejvické. Na časopis, kam jsem dříve trochu přispíval, jsem ke svému překvapení poprvé narazil v „normálním“ stánku.

S předem avizovaným zpožděním asi 145 minut se Airbus odlepil od země a čekaly nás tři a půl hodiny tísnění se na sedadlech. Z okna jsme viděli mimo jiné švýcarské Alpy, francouzské kopečky a pobřeží Atlantiku někde v Baskicku, ale samotné přistání se odehrálo za těžké oblačnosti, počasí bylo horší než v Praze. S nepříjemným odrazem jsme kontaktovali portugalskou půdu, zpoždění už dosáhlo 160 minut a všichni byli rádi, že se dostali do cíle. Nezáviděli jsme těm, kteří se shromažďovali u výstupu kolem zaměstnance s cedulkami Porto a Funchal (Madeira), aby přestoupili na další lety.

Lisabon: socha Magalhãese a zbytky tramvajové tratě u metra Arroios © Tomáš Kraus, 1.10.2013

Poměrně rychle jsme se dostali ven z letiště, které se nachází na okraji města, a před nedávnem k němu byla prodloužena červená linka metra. Její trasa do města přes nádraží Oriente sice není úplně přímá a do vlastního centra ani nevede (plánek sítě zde), ale pro zahraničního turistu je na plánku vždy přívětivější vidět silnou čáru metra, než zkoušet hledat nějaké autobusy, i kdyby nabízely vhodnější spojení. Ve vestibulu jsme si pořídili kartičky Viva viagem, nabili je jednorázovými jízdenkami, jejichž princip a přestupnost jsme za celý týden úplně nepochopili, a ponořili jsme se na nástupiště.

Na čtyřech linkách lisabonského metra jezdí více typů souprav, na první pohled vypadají ovšem všechny stejně a pro laika se liší jen tím, že některé jsou průchozí a jiné nejsou. Zbrusu nový úsek z letiště na Oriente je celý podzemní a je na něm pár oblouků, kde skřípění podvozků rve uši. Stanice jsou betonové a víceméně prostorné, stejně jako na starším úseku, kde se chvilku jede nad zemí. Naše ubytování bylo u stanice metra Arroios, ale protože se nám nechtělo kvůli jedné zastávce přestupovat, došli jsme to z přestupní stanice Alameda. Penzion Rosa Douro nebyl drahý, i když tomu trochu odpovídala kvalita – hodně schodů ve starém domě, nepříliš čistá koupelna a okna nad rušným bulvárem, kde se dalo celou dobu poslouchat, jak autobusy MHD cestou k nádraží Santa Apolónia řadí z jedničky na dvojku při rozjezdu na semaforu.

Původně jsme chtěli navštívit hrad, ale kvůli zpožděnému letu to už nemělo cenu, a tak jsme jen popojeli metrem na Martim Moníz a prošli se na náměstí Rossio. Zelená linka hodně připomíná metro v Paříži, stanice akorát nejsou obložené bílými kachlíky. Večerní centrum nás oslovilo, zejména pohled na osvětlený hrad a klášter Convento do Carmo nad námi. Chtěli jsme jít ještě dál, ale sháněli jsme něco k pití a místo toho nám byl během deseti minut dvakrát nabídnut hašiš a jednou marjánka, proto jsme raději zalezli do stanice metra Rossio (která je mimochodem pěkně zdobená) a poznávání Lisabonu jsme si nechali na konec našeho pobytu.

V úterý ráno jsme penzion opustili, čekala nás cesta na jih do Algarve, ale až odpoledne. Nejprve jsme si došli do kavárny na snídani, kterou tvořily hlavně tradiční portugalské košíčky pasteis. Zaujalo nás, že někteří zákazníci svou snídani konzumují ve stoje přímo u výdejního pultu. Pak jsme opět došli na stanici červeného metra Alameda a svezli se na nádraží Oriente. O této stanici a zejména jejím architektonickém provedení jsem už předtím dost slyšel a nezbývá než potvrdit, že umělecké provedení stavby (někdy přezdívané velrybí kostra) srazilo praktičnost do kolen, a že každý neznalý cestující tu zbytečně pobíhá po schodech a lávkách mezi jednotlivými patry. Navíc jsou různé sloupy a nosníky šikmé, takže v jednotlivých patrech hodně překážejí, a člověk nevidí, co je okolo. Holý beton vypadá poměrně nevábně a za sychravého dne, jaký byl tento, kdy se tím vším otevřeným prostorem proháněl vítr, působily útroby stanice celkem pošmourně.

Lisabon: lanovka v Parque das Nações, vpravo akvárium © Tomáš Kraus, 1.10.2013

Pokladnu, kde se dají koupit jízdenky na dálkové vlaky, jsem našel až po zeptání v čekárně pro cestující první třídy (jiná čekárna tam asi není), pokladna je jedna z betonových budek na stejném podlaží, fronta k okénku je samozřejmě venku na větru. Jízdenky do Lagosu s místenkami na vlak IC jsem koupil jednoduše a zbývalo už jen najít úschovnu. Ta je pro změnu v podzemí, o nic přehlednějším než nadzemní podlaží, je to první skulina napravo a obsahuje různě velké skříňky.

Pak už jsme mohli vyrazit do blízkého Parque das Nações, což je vlastně areál výstavy Expo 1996 – z toho roku pochází jak celá stanice Oriente, tak linka metra k ní. Park s několika pavilony se rozkládá přímo u laguny řeky Tejo a nelze přehlédnout kabinkovou lanovku, která vede podél  břehu laguny. Lanovka sice nabízí výhledy na park, ale celkově vede odnikud nikam, viděli jsme v ní sedět jednoho člověka a zanedlouho přestala lanovka jezdit. Naším hlavním cílem bylo mořské akvárium (Oceanário), jehož hlavní budova se nachází přímo v laguně. V jejím středu je velká nádrž, rozdělená průhlednými příčkami na části, takže návštěvník vidí „vedle sebe“ plavat živočichy, kteří by se normálně navzájem požrali. Po stranách budovy jsou pak menší akvária a expozice, znázorňující například deštný prales, Antarktidu nebo korálový útes. Ve vstupní budově se střídají různé výstavy (během naší návštěvy to byly želvy) a také je tam restaurace, kde jsme poobědvali, než jsme se v dešti vydali zpět na nádraží.

Pod vysokou halou stanice se u peronu nesměle krčila kratičká souprva našeho vlaku, tvořená elektrickou lokomotivou řady 5600 a třemi vozy, z nichž jeden obsahuje bistro a sekci první třídy. Jedná se o obvyklou soupravu pro InterCidades vlaky jižně od Lisabonu, tedy do Fara, Évory a Beji. Místenky jsme měli do posledního vozu, který byl téměř zaplněn. Přestože byl vůz vyroben firmou Sorefame před půl stoletím, po zdařilé rekonstrukci poskytoval uvnitř komfort odpovídající délce trasy, a na jízdní vlastnosti jsme si nemohli stěžovat.

Lisboa-Oriente: Alfa Pendular do Bragy a InterCidades do Fara © Tomáš Kraus, 1.10.2013

Podle jízdního řádu jsme opustili stanici Oriente a proplétali jsme se Lisabonem, dvakrát jsme stavěli, než jsme poté najeli do útrob impozantního mostu 25. dubna vysoko nad Tejem. Následovalo zastavení v Pragalu, kde jsme viděli i tramvaje zdejšího nového systému, a dále se trasa vinula nepříliš vesele vyhlížejícími příměstskými oblastmi, kde byla všude okolo spousta domů a aut, ale jen málo zeleně a živých lidí. Rychlost nám přišla jako otravné plazení (nejspíš nás brzdil příměstský vlak jakože soukromého dopravce Fertagus), až se konečně za stanicí Coina strojvedoucí trochu odvázal a vlak letěl po kolejích s typickým tichým ševelením, které na naší železnici můžeme slyšet stále ještě zřídka. Brzy jsme prosvištěli po nové přeložce s dvoukilometrovým viaduktem přes řeku Rio Sado (smysl výstavby přeložky byl vzhledem k počtu vlaků zhusta zpochybňován) a i v následujícím úseku byla rychlost velmi slušná a občas bylo vidět opuštěné těleso původní tratě. Před významnou stanicí Ermidas-Sado jsme čekali na protijedoucí IC a také na krátký nákladní vlak, vůbec jeden z mála který jsme v Portugalsku viděli. V čele měl „Tauruse“ řady 4700, ty se v Portugalsku používají pouze v nákladní dopravě a jejich skříň už tvarově odpovídá typu Vectron.

Krajina okolo tratě se změnila, projížděli jsme mezi nízkými hnědými kopečky s osamocenými stromy, okolo se pásla stáda skotu. Zastavili jsme ve stanici Funcheira, kde vůbec žádné rozumné osídlení neexistuje (ani ve vzdálenějším okolí), stanice má význam jakožto odbočka vedlejší tratě do Beji – na této trati byla sice předloni osobní doprava ukončena, což ale zřejmě není důvod k tomu, aby ve Funcheiře přestaly zastavovat vlaky InterCidades. V následující zcela pusté stanici jsme si chvíli počkali na protijedoucí Pendolino, pak už jsme projeli vrcholovým tunelem a chvíli se dalo mluvit o horské trati – koleje se klikatily po úbočí svahů posetých korkovými duby, dole pod námi svými bílými domy svítily spící vesničky, a cestující pohodlně usazení v našem vlaku jakoby do této scenérie ani nepatřili. Rychlost vlaku teď nijak závratná nebyla, trať neustále obkružovala nízké kopečky na dně údolí a občas jsme míjeli nějaké ospalé osídlení. Později se trať narovnala, lokomotiva obživla a stejně tak řada cestujících, protože se přiblížila přestupní stanice Tunes. Začali jsme se chystat k výstupu, což nám trochu komplikovala starší paní v černém klobouku, která všem blokovala přístup k zavazadlovým policím a při sbírání svých zavazadel ohrožovala všechny okolo svou holí, její akční rádius zahrnoval přes otevřený přechod i představek sousedního vozu.

V Tunes jsme měli čas posvačit na rampě u šturcu, protože na přestup směr Lagos jsme měli 40 minut. Přestupní vazby na obě vedlejší tratě v Algarve jsou někdy celkem volné, ale víceméně použitelné. Portugalské železnice kromě tabulkových jízdních řádů pro všechny tratě vytvořily i tabulku se spojením z Lisabonu na obě vedlejší tratě v Algarve. Je snaha aby vlak od Vila Real měl ve Faru přípoj na Lisabon a zároveň i na Lagos, a také aby na Lagos se dalo přestoupit v Tunes od Lisabonu, a celkově se to v rámci možností podařilo. Před šestou hodinou večerní se nejprve vynořil vlak od Lagosu a vzápětí i náš vlak od Fara. Oba byly tvořeny dvoudílnou modernizovanou motorovou jednotkou řady 0450, nic jiného v motorové trakci v Algarve ani nejezdí – v jízdním řádu mají všechny vlaky pro jistotu uvedenu poznámku o modernizovaném vozidle. Nepříliš moderní design nového čela této vysokopodlažní jednotky, tím spíš pohled na bočnice z vlnitého plechu a barva kouře vycházejícího ze střešního výfuku sice na nedávnou modernizaci nepoukazují, ale uvnitř cestující najdou plyšová sedadla, klimatizaci a moderní WC buňku.

Lagos: konečná stanice vlaků z Fara © Tomáš Kraus, 1.10.2013

Traťové rychlosti na této dráze nejsou nejhorší (do 90 km/h), omezující je spíše doba, za jakou je vozidlo schopné jich dosáhnout. Pokud jde o lenost rozjezdu, nemusela by se stydět ani ČD hydra se třemi kousky – opuštění Tunes bylo více než rozpačité, při jízdě do mírného stoupání jsme se i po několikerém hlučném přeřazení rychlostního stupně příliš rychle nepohybovali. Hned na první stanici Algoz, jejíž chátrající staniční budova má všechna okna zatlučená a kovové sloupky podpírající střechu čekárny utěšeně reziví, bylo znát, že tato trať má nejlepší léta za sebou. Na většině stanic se zastavil čas před mnoha desítkami let, budovy často stojí někde na štěrku mimo obec, ale řada jich je obsazených personálem. Křižovali jsme se i tam, kde bych nečekal, že je to možné. Trať se vine krajinou s občasným využitím zářezu nebo náspu, moře ale vidět není. Vlak projíždí suchou scenérií a pokud je někde vidět tráva, jedná se o golfové hřiště.

Ke konci přejíždí vlak po dlouhém příhradovém mostě široké ústí řeky Rio Arade ve městě Portimão a odtud už to není daleko na konečnou do Lagosu. Zde se konečně ukazuje moře, vlak dosahuje cíle přímo po okraji dlouhé písečné pláže Meia Praia. Původní staniční budovy, řádně obložené zelenými azulejos, vlak vlastně ani nedosáhne, protože poslední metry kolejí usekl objekt nového proskleného „terminálu“. Kromě pokladny, několika laviček a WC zde ovšem nic není, takže smyslem jeho výstavby byla nejspíš snaha nabídnout cestujícím důstojně vysoké nástupiště a motorovým jednotkám možnost noclehu v oploceném prostoru. Centrum města je nedaleko, ale musí se překonat vodní kanál do laguny přístavu, k čemuž slouží pěší lávka, vybavená zvedacím mechanizmem. Při průjezdu lodě patřičné výšky spustí zřízenec závoru před mostem, zvedne část mostu a pěší chvíli v klidu počkají - ti kteří právě spěchají na vlak asi ne tolik v klidu.

Naše ubytování bylo na opačném konci města, proto jsme rádi využili městské dopravy. Když na internetu chcete vyhledat MHD Lagos, nejspíš narazíte na obrázky beznadějně přeplněných osmiproudých ulic, kde se tísní vše co má kola – tak to je jiný Lagos, hlavní město Nigérie. Městská doprava v portugalském Lagosu je celkem evropská, zajišťuje ji společnost A Onda na celkem devíti převážně minibusových linkách. Ty jsou označeny čísly i barvami, my jsme potřebovali jet téměř na konečnou modré (linha azul) dvojky, která vlastně spojuje různé pláže okolo města, začíná u vlakové zastávky Meia Praia a nás měla dovézt téměř k pláži Porto de Mós.

Lagos: první ranní spoj (před osmou) poblíž konečné linky 2 © Tomáš Kraus, 2.10.2013

Zastávkový označník jsme nepřehlédli, nachází se poctivě na všech zastávkách (tedy alespoň v jednom směru...), někde stojí i přístřešek. Občas na zastávce najdete jízdní řád, schéma linek nebo alespoň čísla linek, na této důležité zastávce „Avenida Descobrimentos – Marina“ byl ovšem označník zcela holý. Čas pravidelného odjezdu našeho spoje najednou uplynul a už poněkud nervózně jsme se rozhlíželi po hlavní silnici. Právě se setmělo a raději jsem neprozradil, že je náš autobus o půl osmé mimo hlavní sezónu posledním spojem. S malým zpožděním se ovšem minibus nakonec ukázal, řidič nám prodal podlouhlé jízdenky a jelo se. Teď už nám zbývalo jen správně vystoupit, což nebylo vůbec jednoduché – zastávky na znamení se daly snadno přehlédnout a jejich názvy ve tmě se nedaly snadno přečíst. Když jsme vystoupili a zjistili jsme, že jsme správně, byl to téměř důvod k oslavě. Jinak je trasa linky dost krkolomná, je na ní několik závleků, minibus vymetá všechny křižovatky a málem svou vlastní trasu i kříží.

Měli jsme rezervované čtyři noclehy v bungalovech Canavial, kde nás na recepci (po zavolání na uvedený telefon) přivítal sympatický pan João a kromě klíčů nám dal i plánek města s náležitým výkladem. Ubytovali jsme se v příjemném apartmánu v této poklidné části města a vyzkoušeli jsme i místní ledový bazén. Následující den jsme vyrazili do Fara a ráno jsme chtěli dojít na vlak pěšky, proto jsme vstávali kolem sedmé. I tak mě ale překvapilo, že venku byla v tuto dobu v této zeměpisné šířce tma, myslel jsem, že v pokoji máme tmu jen kvůli okenici. Do našeho odchodu se ale rozednilo a na křižovatce jsme potkali první ranní spoj dvojky (pracovní den v 8 ráno...), když se ospale šinul ke konečné. Podle plánku jsme dosáhli historického jádra Lagosu, prošli jsme úzkými uličkami k moři a pokračovali jsme k marině. Celé to trvalo asi 35 minut, s tím že autobusu to trvá poloviční dobu, což dokazuje, jak klikatou má trasu. Stihli jsme si ještě koupit výlet lodí na následující den a přesně o deváté jsme znovu nastupovali do motorové jednotky řady 0450. Vlak byl opět celkem využitý, po příjezdu vyložil průvodčí ze zavazadlového prostoru i několik kol, a s námi nastupovalo relativně dost lidí s většími zavazadly.

Lagos: centrum města © Tomáš Kraus, 2.10.2013

Líným tempem jsme směřovali k východu a relativní ticho ve vlaku rozstřelilo hlasité zvolání průvodčího, že se blíží přestupní stanice Tunes. Část cestujících se začala chystat k výstupu, aby pokračovali vlakem IC směrem na Lisabon – my jsme zůstali sedět a v následující stanici Albufeira-Ferreiras jsme se s tímto vlakem křižovali. Odtud už to nebylo daleko do Fara, hlavního města provincie Algarve. Jako první jsme ovšem chtěli navštívit město Olhão (což pokladní v Lagosu pochopila až poté co se moje výslovnost přiblížila „oljáu“), které leží ještě 8 km za Farem na trati směr Villa Real de San Antonio. Zde zajišťují dopravu rovněž modernizované motorové jednotky řady 0450, na jejichž displejích se vyjímá zašifrovaně vypadající nápis V.REAL S.ANT., navíc v pracovní dny provoz zahušťují i vložené spoje do Taviry, takže interval je tu po většinu dne okolo hodiny. Přeběhli jsme peron do vlaku směr Tavira, který už měl být správně pryč, ale poslušně čekal, mimo jiné na našeho průvodčího.

Olhão má pověst jakéhosi kousku severní Afriky v Portugalsku, protože jeho poloha u moře se zasloužila o rozvoj obchodu s tímto kontinentem. Kromě toho, že ve dvou velkých budovách na nábřeží se stále konají trhy s potravinami, na Afriku poukazují i nízké bílé budovy s rovnými střechami v historickém centru. V první hale tržnice se prodává ovoce a zelenina, a tudíž jde zde o mnoho svěžejší atmosféra, než ve vedlejší hale s úlovky rybářů. Nad pulty s vyskládanými rybami a dalšími živočichy, občas zašpiněnými inkoustem z chobotnic, se nese charakteristická vůně „spotřebujte rychle“. Naštěstí jsme neměli možnost potenciální zboží nějak dovézt a připravit, takže nákup se nekonal – tento problém ale možná neřešila kočka, kterou jsem viděl vycházet z haly ven okolo cedule se zákazem vstupu se psy.

Olhão: obě budovy tržnice © Tomáš Kraus, 2.10.2013

Vrátili jsme se na nádraží a namísto původně plánované cesty do Taviry jsme chtěli odjet opačným směrem do Fara, abychom byli pak dříve v Lagosu. Protože u pokladny byla fronta a vlak už se právě vkolébal na první kolej, zkusili jsme nastoupit bez jízdenek. Během čekání na protisměrný vlak ovšem přišel průvodčí, tvrdil, že času je ještě dost, a se slovy „ze stanice kde je pokladna vám průvodčí jízdenky nikdy nevydá“ mě vypráskal ze dveří a ještě je zopakoval, když jsem se vracel z pokladny. Zpět do Fara to jsou jen dvě zastávky. Za zmínku stojí, že Algarve je sice hojně navštěvované turisty, ale zároveň je nejchudší provincií Portugalska, a z vlaku je možné pozorovat například koně nebo osly tahající povozy, nebo děti hrající si v různém nepořádku, jako někde na rumunském venkově.

Po příjezdu do Fara se na displeji našeho motoráku objevil nápis Lagos (úředně žádné průjezdné vlaky přes Faro nejezdí) a vzalo ho útokem několik cestujících s velkými zavazadly. My jsme chtěli ještě navštívit Faro, ale zároveň jsme nechtěli čekat na další vlak, který jel až za čtyři hodiny. Proto jsme si došli koupit jízdenky na nedaleké autobusové nádraží, což je zaprášená krytá hala, schovaná ve vnitrobloku hotelu. Po malém občerstvení jsme si prošli město, nejprve pěší zóny v novějším centru, a pak tzv. vnitřní město, obehnané hradbami. Zdejší poklidné uličky, kde člověk prochází pod rozvěšeným prádlem, zatímco na lavičkách se povalují kočky, rozhodně stojí za návštěvu. Na druhý pokus jsme si koupili zmrzlinu (poprvé jsme odešli poté co se nám cukrářka dlouho a okázale odmítala věnovat) a vrátili jsme se na autobusové nádraží.

Faro: trať směr Villa Real objíždí hradby © Tomáš Kraus, 2.10.2013

Měli jsme jízdenky na jeden z mála dálkových autobusů, které spojují Faro a Lagos. Pokud se dá spolehnout na neoficiální stránky s jízdními řády autobusů v Algarve, je spojení poměrně řídké. A přestože se náš spoj honosil kategorií Transrápido, měl na cestu do Lagosu vyměřené 2 hodiny, zatímco zastávkový vlak to jede okolo 1:20. Nastoupili jsme do autobusu značky Setra a nejprve jsme důkladně projeli celé Faro, proplazili jsme se okolo vnitřního města a po dvaceti minutách jsme vlastně byli pořád ve Faru. Potom jsme konečně najeli na dálnici, kde se platí mýtné prostřednictvím automatických čteček poznávacích značek vozidel, které následně posílají vyúčtování na majitele vozidla. Starší dálnice směr Lisabon má ovšem systém italského typu s lístečky a obsazenými mýtnicemi na sjezdech. Z dálnice jsme poměrně brzy a nadobro sjeli u města Albufeira. To je známé jako rekreační středisko nejvyšší kategorie, které žije 24 hodin denně, ale bohužel z autobusu jsme nic z Albufeiry neviděli – dojeli jsme pouze na nové oplocené autobusové nádraží na suchém pahorku mimo pořádnou civilizaci, akorát se tam potloukaly nějaké minibusy městské dopravy. Vzpomněl jsem si na podobně koncipované autobusové nádraží v černohorsko-albánském Ulcinji.

Po opuštění Albufeiry jsme na výpadovce zastavili v nákupním areálu výmluvně nazvaném Algarve Shopping, a následovala nezáživná cesta přes města podél pobřeží. Posouvali jsme se trvale v zástavbě a všudypřítomné kruhové objezdy autobus projížděl s patřičnou dýchavičností. Takto jsme například dosáhli zastávky uprostřed panelákových hotelů ve městě Armação da Pera (to jsem pak zjistil z mapy, na místě žádné nápisy nebyly), měla podobu obyčejného zastávkového zálivu, kterých jsou na našich sídlištích stovky, a protože byl jen na opačné straně silnice, museli jsme se na dvou kruhových objezdech otočit do protisměru. Konečně jsme přejeli řeku Rio Arade do Portimãa, kde jsme se trochu protloukali provozem, ale určitě ne tak dlouho, abychom tam nabrali 20 minut zpoždění, které jsme si dovezli do Lagosu. Autobus se zapíchl čumákem do trojmístné plechové garáže (rozuměj autobusové nádraží Lagos) a cestování bylo u konce. Železniční trať mi předtím připomínala například trať do chorvatské Puly – budována jako velmi důležité spojení, dnes jakoby zbytečná, opuštěná a se slabým provozem. Když jsem ale zažil autobusovou alternativu, přehodnotil jsem názor – je dobře, že ten super vlak do Lagosu jezdí.

Faro: halu autobusového nádraží zdobí čelo starého autobusu © Tomáš Kraus, 2.10.2013

Následující den jsme šli opět pěšky do města, ale měli jsme mnohem více času, a tak jsme navštívili zajímavá místa na pobřeží, která nám náš správce doporučil. Po silničce, vedoucí mimo zástavbu, jsme přišli k majáku na ostrohu Ponta da Piedade, který je obklopen zajímavými skalními útvary přímo nad mořskou hladinou. Cestou zpátky jsme šli přes romantické pláže Camilo a Dona Ana (na druhou z nich zajíždí i autobus linky 2, je to jedna z nejznámějších pláží v Algarve) a brzy jsme opět stáli v přístavu. A tentokrát jsme se navíc chystali odjet lodí – měli jsme zakoupený výlet na pozorování delfínů.

Na lístku se malým písmem psalo, že „hit rate“ na spatření delfína je 80 % a že peníze se nevrací, ale průvodce na lodi byl výrazně optimističtější, že prý zatím jen jednou neuspěli. Nevinně vypadající loďka byla katamaránem, který pod kapotou skrýval slušný výkon a na širém moři dosahoval takové rychlosti, že se na horní palubě nedalo pohybovat bez držení. Nalezení houfu delfínů bylo dílem okamžiku, také díky tomu, že okolo kroužila už jedna loď konkurenční společnosti. Měli jsme dost času na pronásledování delfínů, kteří hromadně skákali nad hladinu. Jsou to jiní delfíni, než jaké známe z mořských akvárií – jsou menší a černobílí, a hlavně loví živé ryby, proto se nedají nalákat na návnadu. Protože delfíny jsme našli rychle, cestou zpět jsme ještě mohli pomalu proplout kolem útesů u Ponta da Piedade a vidět četné jeskyně, kam se pořádají samostatné vyjížďky lodí. Zbytek pobytu v Algarve, stejně jako návrat do Lisabonu, bude obsahovat druhý díl cestopisu.

Lagos: praia do Camilo © Tomáš Kraus, 3.10.2013