Muzeum St. Veit

Navíc ve vestibulu nádraží byla k mání malá skládačka, věnovaná zdejšímu muzeu. Další věc, která mě upoutala, byla určitá paralela s městským muzeem v České Třebové, jak jsem pak zjistil, nakonec těch shodných, či podobných věcí bylo více. Muzeum v České Třebové má v podtextu svého názvu slogan Dopravní cesty aneb čtyřmi dopravními prostředky do České Třebové (ačkoliv ten lodní je jen fikce a doufám, že tak i zůstane), v St. Veitu zase mají heslo 1 muzeum - 7 témat:

1. Železnice – od koňky po elektrické lokomotivy;
2. Modelová kolejiště – H0 a G;
3. Jízdní simulátor – stanoviště elektrického vozu 4030;
4. Historie Gendarmerie – rakouské četnictvo v období 1848 – 2005;
5. Motorizace – od jízdního kola po auto;
6. Pošta a spoje – historie pošty a spojů;
7. Historie města.

Jako Českotřebovák a fanda železnice jsem byl sám zvědav, jak to dělají jinde, kde mají v městském muzeu rovněž železniční expozici a zvláště ve městě, kde je nádraží daleko menší a rozhodně nesehrálo takovou podstatnou roli v rozvoji města jako v případě České Třebové. Městské muzeum v České Třebové funguje dva roky, na expozici železnice jsem se spolupodílel radami (ne vždy vyslyšenými) a tak byla moje zvědavost o to větší. Ale bylo potřeba nejprve najít budovu muzea. Ta stojí, opravená a upravená pro muzejní účely na podlouhlém náměstí Hauptplatz 29.

Budova městského muzea © Pavel Stejskal

Podle internetových stránek města St. Veit toto muzeum bylo v této podobě otevřené v roce 2013. Také v budově zdejšího muzea lze najít další paralelu s muzeem v České Třebové. I my máme část muzea v historické budově, hned vedle náměstí, rovněž se dvorem, využitým k výstavním účelům. Jen v St. Veitu je dvůr podstatné menší. Rovněž českotřebovské muzeum je kousek od radnice, stejně tak i muzeum v St. Veitu je pouhé dva domy od zdejší, mimochodem, velice pěkné radnice. Tím však paralely nekončí.

Hned při vstupu člověka „praštěného železnicí“ jako jsem já, zaujme pěkný model parní lokomotivy Philadelphia, jednoho ze strojů, které byly na úsvitu našich parostrojních železnic, dovezeny z Ameriky a podle nichž pak byly stavěny stroje i pro Olomoucko-pražskou dráhu, tudíž se proháněly po prvním českotřebovském nádraží. Mě samozřejmě nejvíce zajímala expozice železnice a bylo opravdu na co koukat. V několika místnostech ve dvou patrech z 3. podlažní budovy + využitých půdních prostor je souhrn historie železnic nejen zdejší, ale prakticky celé Monarchie i pozdějšího Rakouska.

V části věnované lokomotivám jsou zde součásti z parních, motorových a elektrických lokomotiv Rakouska. Je zde několik stanovišť lokomotiv, z parních je zde topeniště lokomotivy řady 52, z elektrických zase stanoviště 1042, další díly zase z lokomotiv 1020, 1110 a 1141. Samozřejmostí jsou výrobní štítky, znaky a označení, které zdobily v minulosti lokomotivy a vozy. Mezi vozovými výrobními štítky se nachází i štítek Ringhoffer-Tatra Praha z válečného období. Vše je zde doplněno drobnějšími předměty, lampami a dalšími předměty používanými v minulosti okolo lokomotiv, jízdními řady i fotografiemi lokomotiv a jejich plánky či schématy.

Na chodbě 1. patra jsou rozmístěny součásti elektrických lokomotiv © Pavel Stejskal

Další z velkých sálů, opět zaplněným mnoha exponáty je věnován hlavně odbavení cestujících a nákladu. Jsou zde figuríny v uniformách zaměstnanců železnic z různých období, ukázka několika typů pokladen a dalších prostor, kam s běžný cestující nepodívá. Ve vitrínách jsou ukázky různých dokladů, průkazek, jízdenek, map a jízdních řádů. Je zde několik strojů na tištění kartonových jízdenek, kterým u nás říkáme Regina. Jsou zde i označovače kartonových jízdenek, tzv. kompostéry. Pomocí nich se do jízdenek vyrazilo datum. Kompostéry jako by z oka vypadly těm našim, inu společná historie železnic se promítá i v těchto exponátech.

Určitou zajímavostí je, že tvůrci expozice v této místnosti využili jako dekoraci pozadí velkoformátovou fotografii vestibulu v Českém Těšíně. Další místnost je plná zabezpečovacího zařízení, od výměnových zámků, přes ústřední zámek a elektromechanická stavědla až po reléovku Siemens. Vše je doplněno různými typy návěstidel, z nichž jsou i mechanická, zapojena do zařízení tak, že pomocí pák lze návěstidla obsloužit a tak navodit atmosféru zašlých časů, kdy se o zdárný průjezd vlaků staralo hned několik staničních zaměstnanců. Funkce jako výhybkář, signalista a závorář, či strážník oddílu také u nás odcházejí pomalu do historie, stejně jako v Rakousku.

Další sál obsahuje expozici, věnovanou z části traťovému hospodářství. Kromě figurín oblečených v montérky je zde drezína a opět celá řada exponátů, potřebných při opravách a údržbě kolejí. Část místnosti je vytvořena jako oddíl osobního vlaku, opět s několika figurínami cestujících a vlakového personálu. Zde je také stručná historie zdejšího nádraží s několika snímky. Připomíná se zde také zaniklá úzkokolejná trať Gukthalbahn, která byla nedaleko St.Veiitu. Tato trať vycházela z Treibach-Althofenu do Klein Glödnitz. Provozována byla v letech 1898 až 1971. Část trati byla obnovena a je využívána jako muzejní dráha, vedená jako nejstarší muzejní dráha v Rakousku.

Připomínka na úzkokolejnou dráhu Gurkthalbahn © Pavel Stejskal

Velice praktické jsou v této místnosti posuvné panely, na kterých jsou např. plány stanice St. Veit, plán lokomotivy řady 113, kotelní certifikáty, nástěnné jízdní řády, grafikony a mapy z různých období. A tak na mapě Monarchie z roku 1917 nalezneme i Českou Třebovou a přilehlé tratě se všemi místními drahami v okolí a to i s některými, které se nakonec realizace nedočkaly. V další místnosti je pak expozice věnovaná celkové historii rakouských železnic. Je zde i kus koleje z koňky České Budějovice – Linz a plaketa k výročí 150 let této trati, ražená v Čechách. Je zde ukázka uniforem z různých období rakouských železnic, hodnostní označení a doplňků. Vše opět doplněno celou řadou map, fotografii a dokumentů.

Ve druhém patře snad každého zaujme rozsáhlé kolejiště ve velikosti H0. I když jako celek nevytváří konkrétní trať, jsou zde stanice, či traťové úseky, odpovídající realitě Rakouské železnice. Autorům se zřejmě líbilo dvojnádraží  Hieflau ve Štýrsku, ale třeba nedaleký železniční viadukt nad St. Veitem. Nenásilně se zde prolíná historie se současností. Po dvojkolejné elektrifikované trati jezdí současná vozidla ÖBB, zatímco část kolejiště s nádražími v Hieflau a zdejším depem odpovídají stavu, kdy na někdejší rudné dráze jezdily parní lokomotivy a nádraží a přilehlý triangl nejsou oproti současnému stavu opatřené elektrizací.

A pracovníci muzea mne pustili i za „plentu“, podívat se tam, kam se běžní návštěvníci nedívají. Mohl jsem nahlédnout pod kolejiště na skrytá nádraží a smyčky, po kterých soupravy vlaků překonávají výškové rozdíly na kolejišti. Samozřejmostí je nasazení lokomotiv a vozů ÖBB, včetně Railjetu. Ve vitrínkách je pak možnost prohlédnout si celou řadu modelů z různých období a od rozdílných výrobců. Impozantní jsou třeba modely lokomotiv řad 1016, 1116 a 1216 v reklamních nátěrech, nebo úzkokolejná vozidla ÖBB pro zahradní železnice ve velikosti G od firmy LGB.

Stanoviště trenažéru bylo odebráno z řídícího vozu 6030.101 © Pavel Stejskal

Z jedné části místnosti s kolejištěm je pak vstup na trenažér, čili jízdní simulátor jednotky 4030. Stanoviště je kompletní, za čelními skly po spuštění počítačové části trenažéru se objeví trať okolo St. Veitu a může se jezdit. Na obrazovce běží trať s návěstidly, kabina se v obloucích kymácí, pootevřeným oknem ventilátor vhání vzduch, jako při skutečné jízdě. Krajina uhání, či se zastaví, při příslušných úkonech na stanovišti jednotky. Další dvě místnosti tohoto patra jsou pak věnované poště, telekomunikacím, četnictvu a silničním prostředkům.

Opět vše doplněno celou řadou exponátů, figurín v uniformách, je zde několik motocyklů, staré kolo, tzv. kostitřas a mnoho snímků z vývoje všech zde prezentovaných expozic. V půdních prostorách je pak expozice historie města, různých spolků i činností v okolí, důlní těžbě i hospodářství. Z půdy je také přes prosklený vikýř výhled na zdejší historické náměstí. Při sestupu do přízemí je za oknem možnost zhlédnout v prospektu slibované kolejiště ve velikosti G. Jde však jen několik okruhů pro vlaky LGB.

Pod tímto kolejištěm je v přízemí místnost k občerstvení návštěvníků s dalším jednoduchým kolejištěm ve velikosti H0, které si mohou zájemci po vhození určitého obnosu pustit sami. Z této místnosti je také výhled na dvůr. Ten je rovněž volně přístupný dveřmi z chodby. Zde jsou z větší části opět předměty ze železnice. Je tu kotel z úzkokolejné parní lokomotivy v řezu, návěstidla, vodní jeřáb a různé tabulky z nádraží. K poštovnictví je zde poštovní kočár. Dvůr ale teprve probíhá úpravami a ve finále zde budou exponáty řádně rozmístěné. V přízemí je pak hlavně zázemí pro zaměstnance, sociální zařízení a jak jsem již zmínil také možnost občerstvení.

Kotel z parní lokomotivy a vodní jeřáb na dvoře muzea © Pavel Stejskal

V několika vitrínkách jsou zde k prodeji také železniční modely, videokazety a literatura, zvláště železniční. Překvapilo mě, že jsou zde i tituly, které vyšly i před několika desítkami let. Jako vstupenku jsem dostal pohlednici. Personál muzea jsou hlavně starší pánové už důchodového věku, podle slov bývalí železničáři. Podle toho také vypadá hlavní zaměření expozic. Tito zaměstnanci se zde kromě dozoru zabývají provozem na kolejišti, jeho údržbě a vylepšování. V muzeu jsem nakonec strávil dvě krásné hodny, doslova mě museli vymést při zavírací hodině.

Jednu a docela zásadní paralelu jsem naštěstí pro mne a pro tento článek nenašel. V muzeu v St. Veitu se smí fotografovat, v tom českotřebovském ne!!!! Kdyby zde obdobná paralela byla, byl by článek bez fotografií. Muzeum se mi velice líbilo, dýchla a mě atmosféra fandovství, či stavovské cti lidi s muzeem spolupracujících a rozhodně jeho prohlídka stojí za to. Určit která expozice železnic zde srovnávaných muzeí je lepší je velmi těžká věc. V St. Veitu je mnoho exponátů ze železnice, které bych si dokázal představit i v tom českotřebovském, jako třeba obdobný trenažér se stanovištěm nějaké lokomotivy, typické pro Českou Třebovou.

Také na dvoře našeho muzea by mohly být různé exponáty, návěstidla, zabezpečovací zařízení, kde by si návštěvníci mohli sami vyzkoušet stavění návěstidel, nebo třeba jen vodní jeřáb či zahradní železnice. Také kotel z parní lokomotivy v řezu zde mohl být, protože v době vzniku expozic současného českotřebovského muzea se jeden bez využití válel v depu.  Podnětné je také vystavení různých velkoformátových plánů, jízdních řádů a map na posuvných panelech, které by jinak odpočívaly skryté návštěvníkům v archívech či depozitářích. Co opravdu chybí v České Třebové, je větší propagace muzea právě třeba u nádraží, když už máme také expozici železnice.

Poutač k muzeu v podobě kola parní lokomotivy © Pavel Stejskal

Také skládačky věnované muzeu by na nádraží mohly být, stejně jako v St. Veitu.  Samotný St. Veit je pěkné město zhruba se 13 tisíci obyvateli, tudíž jen o něco menší než Česká Třebová. Náměstí není sice veliké, ale vzorně upravené. Radnice je pěkně zdobená, okolní domy opravené, stejně tak i ulice, kterými jsem procházel z a na nádraží. Také nádraží je upravené a čisté a hlavně i přes modernizaci si zachovalo starobylý ráz. Snad takto vydrží ještě dlouho a nebude nahrazeno betonovým monstrem, tak jak jsme toho svědky v posledních letech nejen v Rakousku, ale i u nás.

Odkazy:

1. Sankt Veit an der Glan – Wikipedie – stručný článek v češtině
2. Sankt Veit an der Glan – Wikipedia – obsáhlý článek v němčině
3. Museum Sankt Veit an der Glan – Wikipedia
4. Museum St. Veit – oficiální stránky
5. Městské muzeum Česká Třebová – oficiální stránky

Úvodní snímek: Část expozice věnované traťovému hospodářství s drezínou © Pavel Stejskal