Katalánsko 2014: Letitá dráha podzemní, pouliční a lanová

27.8.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Metro del Vallès, Tramvia Blau a Funicular del Tibidabo jsou tři různé dráhy, jejichž návaznost umožňuje obyvatelům a návštěvníkům Barcelony přemístění z centra města k vrcholu 516,2 metru vysoké hory Tibidabo, proslulé nejen vyhledávaným zábavním parkem. Ačkoliv to není jediný možný způsob, jak onoho cíle veřejnou dopravou dosáhnout, tento má nevšední kouzlo návratu do let dávno minulých.

Dlužno dodat, že takový nostalgický výlet lze podniknout kterýkoliv den jen v letní sezóně (letos od 23. června do 11. září), jinak pouze o sobotách, nedělích a svátcích, protože během mimosezónního pracovního týdne historická Modrá tramvaj nejezdí. Znalý této skutečnosti jsem si naplánoval výlet do Barcelony na neděli 15. června. A dané téma jako doplněk ke zkoumání dopravní stránky hlavního města Katalánska, když jsem už při jeho dvou návštěvách v roce 2007 do značné míry vyčerpal oblast městské dopravy, zdokumentoval trojici lanovek a nahlédl do několika železničních stanic. Letos jsem chtěl přidat ke každému tématu něco nového.

Zpáteční jízdenka Rodalies de Catalunya pro trasu Malgrat de Mar - Barcelona

Pro cestu ze své už dříve zde popsané dovolenkové destinace jsem si z vybral spoj Blanes - L’Hospitalet de Llobregat s odjezdem z Malgrat de Mar v 6:58 hod. a na nádraží přišel s obvyklým náskokem, dostatečným k tomu, abych v klidu zakoupil u pokladny jízdenku, s její pomocí pronikl turniketem na nástupiště a před příjezdem vlaku ještě stihl pořídit nějaký snímek, najde-li se objekt toho hodný. Ten se mi naskytl mimo jiné v podobě černého pasažéra, pronikajícího do areálu nádraží oblíbenou trasou sobě podobných. Tento byl pozoruhodný tím, že měl s sebou čtyřnohého druha, nejlepšího přítele člověka. Vlak přijel podle jízdního řádu.

Vlak do Barcelony zastavuje u 1. nástupiště stanice Malgrat de Mar © PhDr. Zbyněk Zlinský

Usadil jsem se v jeho posledním voze u okna na straně odvrácené od slunce, abych tak mohl cestou pořídit nějaký ten dokumentační snímek. V úspěšném naplnění mého záměru mi však bránil jev, s nímž jsem se v místních vlacích doposud nesetkal – zamlžené okenní sklo. Usoudil jsem, že souprava byla předchozího dne ve stanici Blanes důkladně vytřena, uzavřena a pak takto čekala na svůj první ranní výkon. Vlhkost ve voze byla zpočátku natolik vysoká, že mé otírání okna rezervním kapesníkem moc nepomáhalo. Nahlédl jsem do vozu sousedního, ale tam to bylo stejné, takže jsem se musel smířit se snímky jen velice nevalné hodnoty.

Zamlžený pohled na nástupiště zastávky Santa Susanna © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tu krom opakovaně se mlžícího (pochopitelně neotvíratelného) okna snižovalo i zrcadlení osvětleného interiéru vozu ve skle a navíc malý odstup koleje od objektů podél ní, daný stísněnými poměry tratě podél moře. To vše uvádím proto, aby se někdo nezděsil některých jinak nepřijatelných fotografií, které najde v připojené galerii. Zařadil jsem je do ní jen proto, abych dokumentoval průběh své cesty. Koho některé nádražíčko zaujme a chtěl by vidět jeho podobu v provedení mnohem kvalitnějším, může využít interaktivní mapy tratě s popisem a fotografiemi jednotlivých stanic, již najde na stránce zobrazitelné kliknutím do jejího náhledu:

Kliknutí do náhledu otevře stránku s interaktivní mapou tratě Barcelona - Mataró
- Maçanet-Massanes

Ale vraťme se do vlaku. Jeho původně téměř prázdný interiér se už v Santa Susanně poněkud vyplnil cestujícími, mezi nimiž se nedali přehlédnout a hlavně přeslechnout mladiství účastníci jakéhosi koncertu, který se zjevně protáhl až do ranních hodin. Zdá se, že podobných akcí se na pobřeží odehrálo více, protože pobíhající a vřeštící mládeže s kruhy pod očima směrem k Barceloně ještě přibylo. Nebylo to sice nic příjemného, ale mohlo být i hůř. Naděj Katalánska masově vystoupila bohužel až ve stanici, v níž jsem opustil vlak také já, jak jsem si vzhledem k hlavnímu cíly cesty naplánoval. Nejblíže k němu bylo z Plaça de Catalunya.

Nástupiště Rodalies se schody do odbavovací haly stanice Barcelona Pl. Catalunya
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že do odjezdu prvního spoje Modré tramvaje v 10:00 hod. zbývalo ještě nadbytek času, nepomýšlel jsem hned na další cestu, ale po zdokumentování prostorů stanice jsem ji opustil a vystoupil na povrch, abych se objektivem fotoaparátu rozhlédl po barcelonském centrálním náměstí. Krom několika objektů spíš obecné povahy mne zaujala jedna ze stanic systému Bicing a výchozí stanoviště přímých autobusů na letiště před obchodním centrem El Corte Inglés. Pak už jsem opět sestoupil do podzemí, v automatu jsem si pořídil jízdenku na metro a začal se rozhlížet, kde najdu přístup k lince L7, jíž jsem měl cestovat dál.

Vstup do metra ze stanice Pl. Catalunya s automatem na jízdenky a prázdnou pokladnou
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Přitom jsem se dopustil dvou chyb, jichž bych se vyvaroval kdybych doma dočetl celý článek o této stanici nebo si kupoval cestovní doklad v pokladně, jejíž obsluha však momentálně chyběla. Tak či onak bych se dověděl, že ač je barcelonské metro v různých průvodcích prezentováno jako ucelený tarifní systém, není tomu tak, alespoň pokud jde o jednoduché jízdenky. Některé linky provozuje a samostatně odbavuje společnost Transports Metropolitans de Barcelona (TMB), další pak Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya (FGC). A podobně je to i se samotnou stanicí Barcelona Plaça de Catalunya, která má dvě nepropojené části.

Schéma stanice Plaça de Catalunya s přístupy do jejích dvou částí; zdroj: ca.wikipedia.org

Těchto mouder jsem se ovšem dobral až dodatečně, na místě samém, když se mi ztratily šipky s logem FGC, které byly sice na nástupišti, ale v hale už ne, jsem se musel zeptat v kavárně. Barmanka mi nejprve vysvětlila, že linka číslo 7 není „metro“, ale „tren“ (domorodci v tom mají jasno, společnost FGC přece už podle svého názvu provozuj vlaky) a pak naznačila, kudy musím na ulici a po ní na opačné nároží bloku domů. Když jsem se řídil podle jejích pokynů, u východu z podzemí jsem je našel graficky ztvárněny na nepříliš nápadné tabulce. A když jsem v dáli uviděl příslušně označený vstup do podzemí, zaradoval jsem se, že mám vyhráno.

Vstup do stanice FGC Plaça Catalunya je na dohled © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poněkud předčasně. Sice jsem byl na tom správném místě, ale z pocitu uspokojení mne při sestupu do podzemí vyvedl turniket, který odmítl spolknout mou jízdenku, o níž jsem do té chvíle netušil, že platí jen v metru a autobusech TMB (měl jsem si ji lépe prohlédnout). Naštěstí byl opodál informační pult, jehož obsluha mi vysvětlila, jak to s tou barcelonskou integrací je ve skutečnosti, a pomohla mi z automatu vydobýt správnou jízdenku. Třešničkou na dortu této transakce byl fakt, který jsem zjistil až po návratu do hotelu, že mi automat vrátil místo tří deseticentů mince sice stejné nominální hodnoty, ale původu arabského a tudíž v EU neplatné.

Trasa podzemní tratě FGC linky L7 Pl. Catalunya - Av. Tibidabo na mapě města;
zdroj: wikimapia.org

Dnešní stanice FGC Plaça Catalunya je východiskem dvou linek metra a čtyř linek příměstských, zvaných společně Línia Barcelona-Vallès či Metro del Vallès, jejichž historie sahá až do roku 1863, kdy bylo otevřeno železniční spojení Barcelona – Sarrià. Abychom příliš nezabředali do historie, spokojme se odkazem na připomínku loňských oslav 150 let trati a nabídkou možnosti nahlédnout do její stručné historie. Současnou podzemní podobu výchozí stanice získala v roce 1929 a v roce 1954 odtud začaly jezdit vlaky metra také do stanice Avinguda Tibidabo, kam jsem se prostřednictvím už zmíněné linky metra L7 hodlal dopravit rovněž já.

Historická podoba stanice FGC Plaça Catalunya s moderními prvky © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že trasa této linky měří pouhé 4 kilometry a jízdní doba nepřesahuje 10 minut, měl jsem i přes výše popsaná zdržení ještě dost času k tomu, abych zdokumentoval stanici i momentálně přítomné elektrické jednotky starší řady 111 i novější řady 112. Jednu z nejnovějších jednotek řady 113 jsem bohužel jen zahlédl už usazen ve svém vlaku. A když už padla zmínka o vozidlech, doplňme ji několika údaji o infrastruktuře. Síť „linky“ Barcelona-Vallès tvoří 44,2 km vesměs dvoukolejných tratí o rozchodu 1 435 mm a elektrizovaných stejnosměrnou soustavou o napětí 1 500 V. Další technické údaje lze nalézt v popisu tratí.

Jednotka řady 111 na lince L7 před odjezdem z Pl. Catalunya © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už byl čas usednout do přistavené a jen nevalně zaplněné elektrické jednotky a vydat se k dalšímu postupnému cíli. Cesta to byla krátká a fotograficky pramálo vydatná, protože zamýšlené dokumentaci projížděných stanic bránilo příliš intenzivní osvětlení interiéru vozidla. Naštěstí je k dispozici opět interaktivní plán trati s popisy stanic a jejich fotografiemi. Na konečné Avinguda Tibidabo jsem se věnoval čile dokumentační činnosti a poté už poněkud méně svižně vystoupal po četných schodech na povrch. Mohl jsem jet výtahem, ale v něm bych toho moc nenafotil. Aspoň poslední úsek dlouhého výstupu mi usnadnily schody pohyblivé.

Schody z vestibulu stanice Av. Tibidabo na povrch © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už zbývalo jen přejít ulici a ocitl jsem se na dolní stanici Modré tramvaje, nesoucí název přilehlého náměstí. Proti mému očekávání ji neobléhali žádní zájemci o svezení, ale jen trojice metařů. Během čekání na hodinu desátou, kdy odtud měl vyrazit první spoj, jsem pořídil pár snímků chudičkého zařízení zastávky a jejího okolí. Pak už jsem poněkud nervózně pohlížel na hodinky, protože na dohled nic podobného tramvaji nebylo. Podobně na tom byla hrstka turistů, která se posléze přece jen odkudsi vynořila. Uklidnění nastalo, když se právě v 10:00 hod. v dáli objevil modrý flíček, který se pomalu měnil skutečně ve stařičkou tramvaj.

Vůz č. 7 sjíždí po Avinguda del Tibidabo © PhDr. Zbyněk Zlinský

Opět však šlo o uklidnění předčasné, protože osádka vozu číslo 7 jen otočila sběrač a bez cestujících se rozjela zpět do kopce. Její první jízda měla totiž být pouze zkušební bez cestujících, i když přesná příčina toho jevu mi zůstala utajena. Ostatně to můj problém, na rozdíl od těch ostatních „čekatelů“, nebyl. Já jsem se nehodlal svézt, ale projít podél trati, což při její délce 1 276 metrů neměl být problém. Horší už byla představa převýšení 93 metrů a sklonu až 8 %. Zde dodejme, že trať má rozchod 1 435 mm, napájení 550 Vss, je z roku 1901 a v letech 1971 - 2004 byla jedinou tramvajovou tratí v Katalánsku, jak se můžeme dočíst na stránce o ní.

„Tramvia Blau“ a „Funicular del Tibidabo“ na mapě města; zdroj: wikimapia.org

I když tuto svou výjimečnost obnovením tramvajové dopravy v Barceloně, o němž jsem se zde zmínil nejen já v už letitém článku, ale také jeden z kolegů v reportáži nedávné, tato historická tramvaj ztratila, pořád je vyhledávanou turistickou atrakcí. O tom jsem se přesvědčil později, během putování podél její trasy. To nebylo cestou do kopce při stoupající teplotě dvakrát radostné, ale zvládnout se dalo. Vůz číslo 7 stejně tak zvládl svou zkušební jízdu (i dolů se vracel prázdný), abychom posléze téměř zároveň dorazili ke konečné Plaça del Doctor Andreu – on plný radostně vyhlížejících cestujících, já plný ne tak docela radostných zážitků.

Vůz č. 7 stoupá ke konečné Plaça del Doctor Andreu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsem zachytil obracení tyčového sběrače, jev pro mne premiérový, vnikl jsem do útrob momentálně prázdné tramvaje, abych je aspoň v rychlosti zdokumentoval, než se vůz vydá na zpáteční cestu. Když tak v zápětí učinil, vydal jsem se tam, kam směřovaly kroky nejen turistů, co přijeli tramvají – k dolní stanici pozemní lanovky Funicular del Tibidabo. Ta je stejně stará jako tramvaj k ní vedoucí, má délku 1 130 m, převýšení 275 m, maximální sklon 25,7 % a rozchod kolejí 1 000 m. Jezdí na ní dva vozy s kapacitou 113 cestujících, které se míjejí na výhybně uprostřed a pohybují se rychlostí 4,1 m/s. Další údaje uvádí popis lanovky.

Abych mohl zvěčnit interiér stanice a vůz lanovky v něm čekající na další jízdu, musel jsem se protlačit návalem zájemců o ni. Přemýšlel jsem, co je do té fronty přivedlo, zda touha po svezení tímto svědkem dob minulých či zájem o něco z toho, co výšiny hory Tibidabo nabízejí. A i ty atrakce povahy zábavné či duchovní zavedou návštěvníka do minulosti, jak zdůrazňuje i jeden český průvodce. Já jsem však netoužil ani po svezení lanovkou ani po využití některé z nabídek jejího cíle, chtěl jsem jen zachytit podobu stanice a čilý ruch v ní. Kromě toho jsem samozřejmě vyfotografoval odjezd prvního a posléze i příjezd druhého vozu.

Pak jsem usoudil, že je čas věnovat se opět Modré tramvaji. Dokonce v pravý čas, protože vůz číslo 7 právě znovu stoupal ke konečné. Tentokrát jsem jeho „obracení“ zachytil lépe a spokojen s tímto výkonem začal jsem pomýšlet na návrat do nížiny. Jenže z té se zrovna vynořil další modrý tramvajový vůz, tentokrát označený číslem 6, aby mi tak alespoň na chvíli zapózoval ve společnosti svého kolegy, který se pak vydal na zpáteční cestu. Já jsem si chtěl počkat ještě i na odjezd vozu číslo 6, a tak jsem na chvíli zašel do stinného prostředí ke konečné přiléhajícího městského parku. A pak už jsem vyprovodil odjíždějící „šestku“ dolů.

Nejprve fotograficky a posléze i fyzicky. Z kopce se pochodovalo pochopitelně mnohem radostněji, a tak jsem k poslednímu úkolu, který jsem si na trati Modré tramvaje naplánoval, přistupoval v dobré kondici. Šlo o dokumentaci její vozovny, kterou jsem cestou nahoru minul bez povšimnutí. Sice byla pochopitelně pečlivě uzavřená, takže jsem další zde deponované vozy ani nezahlédl, ale ve fotografování vlastní budovy a kolejí k ní vedoucích mi nic nebránilo. Když jsem se vracel k trati, zrovna po ní jela „šestka“ nahoru, aby se po chvíli minula se „sedmičkou“ jedoucí dolů. Byl jsem ale daleko, takže valný společný snímek bohužel není.

Zato jsem vůz číslo 7 mohl fotograficky sledovat při jeho jízdě ke konečné Plaça Kennedy, kde jsem jej dokonce ještě před jeho další jízdou dohonil. A když jsem zachytil i jeho odjezd, s Modrou tramvají jsem se rozloučil, patrně na vždy. Ne že bych v tu chvíli kvůli tomu zrovna propadal smutku, přinejmenším proto ne, že jsem už měl plnou hlavu dalších plánů. Můj pobyt v Barceloně byl teprve v polovině a mne ještě nepochybně čekalo mnoho dalších zajímavých zážitků. K nim v první fázi patřila jízda metrem či autobusem do centra, když už jsem měl (byť omylem) koupenou jízdenku. Ale o tom všem se laskavý čtenář tohoto seriálu doví až příště.